OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Druhá tvář 9

02.08.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 566×

* 9 *

Richard se dokázal nad většinu věcí povznést. Udržet si od těch nafoukaných panáků odstup a zachovat si svou hlavu. Ty poslední dva týdny byl ale podrážděný a několikrát se bezdůvodně osopil na některého ze sloužících. Také se mu pomalu začínali vyhýbat. I jeho pokoje začali uklízet jen když v nich nebyl.
Nemohl se ubránit tomu, si stále opakovat ten pohled, jak se Margaret dobře bavila s někým jiným, zatím co on na ni jako hlupák čekal. Stejně ostře mu uvízl její výkřik, když ji tam nechal stát. Ten a to jak zoufale se ho snažila přesvědčit, že je to jinak. To ho stále ponoukalo věřit jí. Chtěl jí věřit.
Podrážděnost se posupně střídala s nervozitou, protože se blížil třídenní ples, na který byly pozvány všechny významné rodiny z okolí. Věděl, že setkání se rozhodně nevyhnou a pokud k sobě chtěl být upřímný, nechtěl se jí vyhnout, spíše naopak. Potřeboval ji zase vidět.

* * *

Přijel v pozdní odpoledne. Na rozdíl od mnohých ostatních to neměl tak daleko, aby se zde byl nucený ubytovat. Většina hostů už zde byla a tak se jeho příjezd setkal s početným ohlasem. Jen je pokývnutím hlavy pozdravil na dálku a vydal se hledat hostitele a poděkovat za pozvání.
Cestou zahlédl lady Perimortovou, která právě o něčem diskutovala s jinou matronou. Naštěstí si jej nepovšimla. Neměl ji příliš v lásce. Byla na jeho vkus příliš odhodlaná a ctižádostivá. Obzvláště co se její dcery týkalo. Tu našel jen o chvíli později. Po Margaret však ani stopy. Jak ji znal, tak se určitě stáhla stranou všeho tohoto nabubřelého davu. Byla tu ale i horší možnost a to, že by se tomuto plesu vyhnula úplně.
„Slečno Elizabeth.”
Otočila se s úsměvem za hlasem a úsměv jí ztuhl překvapením.
„Markýzi,” hlesla zaskočeně s úklonou. Nikdy ji takto bez okolků neoslovil. Zvedla k němu potěšený pohled modrých očí.
„Rád vidím, že jste pozvání přijaly také,” zalichotil jí, zatím co přemýšlel, jak se nenápadně zeptat na Margaret.
„V žádném případě bych i takovou událost nenechala ujít, už kvůli té příjemné společnosti.”
Ostatní se vzdálili a Elizabeth cítila, jak jí začínají rudnout tváře nervozitou.
„A co vaše rodina, jsou tu také?”
„Samozřejmě, mamá je tu také,” přikývla.
„A vaše sestřenka?” zeptal se přímo, protože ho ty okolky začínaly vytáčet.
„Margaret?” hlesla zaskočeně. „Ne, ta tu není.”
„Jak to, že nepřijela?” naléhal. Odmítla se přijet, kvůli němu? Nechtěla ho vidět?
„Odjela,” odpověděla a nervozně se rozhlédla. „Jestli dovolíte, půjdu se podívat po matce, jistě mě už postrádá.” Rychle se uklonila a vykročila pryč. Podle té rychlosti to byl spíše útěk, ale to mu byl jedno.
Dohnal ji a zastoupil cestu.
„Odjela? Kam?”
„Nevím.”
Chtěla mu znovu proklouznout, ale chytil ji za paži.
„Kam?” řekl důrazně a jí se strachem rozšířily oči.
„Já to opravdu nevím. Prostě zmizela,” zakňourala.
„Kdy?”
„Ten den co jste byl u nás. Ráno byl její pokoj prázdný a všechny její věci tam zůstaly.”
Pustil ji. Prosmýkla se okolo něj a rozběhla pryč.
Zachytil několik pobouřených pohledů. Nejraději by je všechny poslal někam.
Raději zamířil ke stájím, než způsobí pořádný skandál. Potřeboval vypadnout a něco si ověřit.

* * *

„Zavolejte mi štolbu!” křikl na jednu ze služek, co zrovna vyběhla z domu. Než seskočil a
přešel nádvoří, už se k němu hnal.
„Mám odstrojit koně, pane?” nabídl se.
„Ne, potřebuji vědět, komu jsi dal ten dopis.”
„Ten dopis?” zarazil se jako by musel vzpomínat nebo prostě obavou, že něco popletl. „Dal jsem ho té krásné mladé dámě na zahradě. Říkal jste, že ji možná najdu mimo dům. Měla velkou radost, když zjistila, že je vod vás...”
„Jak vypadala?!”
„Byla krásná, jak jsem řekl, dáma na první pohled, se zlatýma vlasama a v krásných šatech...”
„Do pekel!” zaklel až štolba nadskočil.
Richard naskočil znovu na koně. Otočil ho dokola, jako by sám netušil, kam chce vůbec jet. Na sídlo Perimortů by jel zbytečně. Musí ji nejprve najít. Měl tušení, kdo ví kam se poděla.

* * *

Lady Perimortová se připravovala na večeři. Na krk a zápěstí si nanesla trochu parfému, když ji vyrušil křik.
Rozrazila pobouřeně dveře do salonku před svou ložnicí. Pak strnula. Jeho by tu rozhodně nečekala.
„Marto, můžete jít,” odvelela služku, která chrabře bránila markýzovi vstup do jejich dočasných pokojů.
„Čemu vděčí...”
Jen počkal, než se za její komornou zavřou dveře a vyrazil k ní.
Zaskočeně ucouvla až zakopla o okraj křesílka a ztěžka do něj dosedla.
„Kde je?” zavrčel.
Na rozdíl od její hloupoučké dcery jí nemusel vysvětlovat, o kom mluví.
„Pryč.”
„Varuji vás,” procedil a opřel se o područky křesílka. Viděl, jak jí ohryzek na krku poskočil.
„Zneužila mé důvěry, tak jsem se jí postarala o dobrou budoucnost mimo svůj dům. Touto dobou už je pravděpodobně vdaná.”
„Cože?”
„Domluvila jsem ten sňatek s kapitánem na Rosebeth a rozhodně jí v něm nehrozí nějaké strádání. Vypluli hned tu noc a vzít se měli hned v prvním přístavu.”
Napřímil se a prohrábl vlasy. Pak je zatnul v pěst. Nejraději by je semknul okolo jejího krku. Obelhala jeho i Margaret. Měla s ním vlastní plány a její neteř se jí ocitla v cestě. Docházela mu celá tahle situace i to, že je pro něj Margaret ztracená. Jestli vypluli už před týdny, tak je nemá šanci najít, natož dohonit, ne před tím, než by se provdala.
Opřel se dlaní o zeď.
„Kdy se jejich loď vrátí?” zeptal se mdle, aniž by se po ní ohlédl.
„Za tři měsíce. Ale to už nehraje roli. Margaret nemá jinou volbu, než si ho vzít.”
To věděl. Nebyla to jen otázka pomluv po její návratu, ale i toho, že by ji nikdo neochránil ani před samotnou posádkou.
„Jste doufám se svým výběrem spokojená,” promluvil konečně po dlouhé době ticha.
„Nechápu...”
„S výběrem manžela své chráněnky, protože vám zaručuju, že se postarám, aby si vaši vlastní dceru nevzal nikdo významnější než pouhý obchodník.”
„Ne! To...”
„Poroučím se madam.” Rozrazil dveře na chodbu. Oni dva si už neměli co říct.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá tvář 9: