OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dům na vyhlídce - Dvanáctá kapitola

15.03.2012 (12:00) • MessengerOfDeath • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1299×

„Ale teď jsme tu uvízli… I ty. On tě jen tak nepustí. Vlastně tě nepustí, dokud tě nedostane. Cože je celkem zbytečný. Když uvážíš, že když tě dostane, už tě odsud nemusí pouštět.“ Dodala po svém vyprávění mírným sarkastickým tónem.

Jak se Matt během dívčina vyprávění dozvěděl, jmenovali se Packersonovi. Otec Ben, matka Corrie, syn Joshua a dcera Caitlin.

„Takže Caitlin,“ začal Matt. „Ty si myslíš, že ti tohle všechno uvěřím?!“ dodal. Ale věřil. To ho děsilo ze všeho nejvíc. Když pomineme šíleného ducha s docela přiostřenou sekerou. On jí věřil každé slovo a věděl, že jeho život je v rukou této pobledlé mrtvé dívenky. Při tomto pomyšlení mu přeběhl mráz po zádech a na rukou vyskočila husí kůže.

„Nemusíš,“ ozvalo se za ním tak chladně a náhle, až ho málem ranila mrtvice a leknutím se otočil. Tohle se mu v poslední době stávalo celkem často. A moc se mu to nezamlouvalo. Takovéto náhlé a prudké pohyby mu připomněly nepříjemně poraněný bok, který se pokaždé při takovýchto příležitostech dožadoval profesionálního lékařského ošetření.

„Běž. Běž a zkus si přes Něj projít. Uvidíme, jak daleko se dostaneš,“ dodala jízlivě.

„Ten sarkasmus by sis mohla odpustit,“ špitl Matt zahanbeně a pokusil se rozvinout své myšlenky. „Dobře. Řekněme, čistě hypoteticky, že máš pravdu a tohle není jenom ošklivej sen. Jak bych se odsud mohl dostat?“

„Při troše štěstí se odsud dostaneš vcelku a živej. A možná nás ještě dokážeš osvobodit. Už jsme kvůli Němu trpěli až příliš dlouho,“ vzdychla Caitlin. Ale Matt v tom hlase uslyšel nejen smutek. On v něm slyšel slabý náznak naděje. Nesmí je zklamat. Už se napáchal špatností až až. Tohle může být jeho cesta k osvobození. Je silně nepravděpodobné, že by tohle menší dobrodružství mohl přežít. Ale proč si neusmířit ty nahoře. Že?

Ale přece jenom je to šílenství. Nemůže to udělat. I když přijde do pekla. Prostě na tohle nemá. Zranění se mu vůbec nezlepšilo. Spíš naopak. Bylo to čím dál horší.

„Ale jak osvobodit? Vůbec nevím, jak na to. Poslouchej. Je mi opravdu líto, co se vám stalo. Ale podívej se na mě! Vždyť už skoro ani nemůžu chodit, aniž by se mi nekřivila fasáda bolestí! Já to prostě nezvládnu! Nic tady nezmůžu. Já… Prostě se odsud jenom musím dostat…“ Zakroutil hlavou,

zamával rukama a vydal se ke schůdkům.

„Ale ty ho musíš zničit! Jinak se odsud nedostaneš! Jen takhle to můžeš přežít, nás osvobodit a on už nikoho nedostane! Víš ty vůbec, kolik lidí už zabil?! Musíš ho zastavit! Já už nechci vidět nikoho umírat!“ vzlykla za ním Caitlin, a Matt se zastavil. Chvíli přemýšlel a pak pronesl.

„Co mám udělat?“

Dívce se na tváři objevil úsměv. V kombinaci s jejím mrtvým vzhledem to působilo celkem strašidelně.

„Stačí, když uděláš to co on.“ Jednoduchá odpověď.

„Cože? To jako stačí, když vyvraždím nějakou rodinu?!“ Opáčil udiveně a částečně šokovaně.

„To ne,“ usmála se Caitlin.

„Jenom podpálíš tenhle barák. On to kdysi taky udělal. Jenže tady bylo tolik negativní energie, že nás to všechny vrátilo. Jsme uvězněni na tomhle patře. Víš ty vůbec, jaký to je, nehnout se třicet let z pokoje?!“ rozohnila se Caitlin.

Na tohle se jen pousmál. Jistěže si to dokázal představit. Kdyby ho totiž lapli švestky, taky by se pěkně dlouho nehnul z „pokoje“.

Caitlin začala vysvětlovat svůj plán.

„Požár musí vzniknout tam, kde poprvé.“

„A to je kde?“ otázal se Matt.

„To poznáš,“ odbyla jeho otázku. „Hlavně se mu vyhýbej, jak to jen půjde. Já se ho pokusím zdržet,“ dodala a rozplynula se mu před očima.

„Skvělý… Do čeho jsem se to zase namočil?“ odtušil nešťastně a vydal se rezignovaně pomalým (a belhavým) krokem ke schůdkům.

Opatrně sestoupil z půdy a začal se pomalu plížit temnou chodbou. Hluk z kuchyně mezitím ustal úplně. V domě nyní zavládlo nepříjemné ticho. Až Matta zamrazilo.

„Jak to mám asi tak najít?“ pomyslel si nešťastně.

V tom na zemi něco upoutalo jeho pozornost. Začaly se před ním objevovat krvavé stopy velikosti menšího dívčího chodidla.

„Paráda,“ řekl si pro sebe. „Asi jsi mi to nemohla zjednodušit a ukázat NORMÁLNĚ, kudy jít, že?“

Stopy vedly přes celou chodbu a začaly se stáčet ke schodišti.

„Proč jsem čekal něco jinýho? Jsem to ale naivka.“ Napadlo ho a mimoděk se usmál.

A tak šel podél stop. Pořád se ale držel u zdi. Jen tak pro jistotu. V tuto chvíli neměl ponětí, jestli má pud sebezáchovy oslavovat, protože je díky němu takhle opatrný, nebo ho proklínat, protože se chová jako srab. Hned za ním tato stopová nápověda mizela tak jako se objevila. Z ničeho nic.

Došel až ke schodišti. Šlápoty začaly sestupovat dolů do haly.

„Čím dál lepší,“ pomyslel si a pořád se držel u zdi.

Chvíli na ty schody nedůvěřivě koukal. Jakoby ho snad měly kousnout, sotva na ně došlápne. A proč taky ne, že? Dnes v noci už by ho asi nepřekvapilo nic. Jen tak, ani přesně nevěděl jak, si vzpomněl na předchozí starostlivé návštěvy pána domu, jestli mu na tomto pobytu něco nechybí. Vybavilo se mu, že třetí schod od ze shora pěkně vrže.

Ještě chvíli nerozhodně koukal na šlápoty, než je opět začal následovat. Raději ten práskačský schod přešel. I když za jakou cenu. Takové veké kroky nedělaly dobrotu a jeho bokem opět jako nůž projela nesnesitelná bolest. Ale udržel se a jenom zkřivil obličej do bolestivé grimasy. To zranění bylo čím dál horší. Měl pocit, jakoby ta rána byla v jednom ohni. Dokonce se mu zdálo, že má horečku. Momentálně ho bolí nejen bok, ale dokonce celé tělo. Divil se, že vůbec stojí na nohou. I takovýto základní úkon ho stál spoustu sil. Jestli se odsud dostane, dá si chvilku pauzu od loupení a až se pořádně vykurýruje, možná se do toho pustí znovu. Tentokrát bude opatrněji vybírat domy. Na výběru naslepo bylo jisté kouzlo a vzrušení, ale kam ho to dostalo. Možná se zase vrátí k bankám a větším společnostem. Pokud ho teda nechytí poliši. Když nad tím tak uvažoval, v sejfu v domě na Malorce měl poměrně slušnou hotovost. Už by nemusel v životě hnout prstem. Rodinné domy vlastně vykrádal jenom proto, aby se udržel v kondici a nic nezapomněl. Ale teď je tady. Nemůže myslet takhle dopředu, když se ještě nedostal odsud. Musí si máknout, ať už se může válet ve svém domečku na pláži.

Pro jistotu ještě opatrně zkoušel každý schod. Co kdyby náhodou… Nepotřeboval na sebe upoutávat zbytečnou pozornost. A tak se vydal podle stop dolů.

Když co nejopatrněji sešel ze schodů, stopy se opět daly do pohybu. Vinuly se kolem kuchyně a Matt se se zatajeným zaposlouchal, jestli z ní zase něco neuslyší. Jak tam stál a poslouchal, kromě stop se pro změnu na zdi objevil krvavě rudý nápis.

„HEJBNI ZADKEM!“ Stálo tam.

„No jo. Vždyť už letím,“ pomyslel si rezignovaně. „Ta holka je mi nějaká přidrzlá…“ Napadlo ho ještě.

Všude ale bylo ticho. Až takové to tíživé ticho. Jeho srdce bilo jako splašené. Vlastně se divil, že mu ještě nevyskočilo z hrudi. Takhle se ještě nikdy předtím nebál. A to ve své branži zažil spoustu horkých chvil. Úzkostí se mu sevřelo hrdlo a těžce se mu dýchalo.

Pomalu se plížil kolem kuchyně, když v tom se rozlétly kuchyňské dveře. Stihnul jen tak tak uskočit, když mu kolem hlavy prosvištěla, na první pohled pěkně ostrá, sekera. Zase.

Upadl na zem a zahlédl přízrak muže, jak se znovu napřahuje a sekerou mu znovu míří na hlavu. Věděl, že když teď nic neudělá, tak je po něm.

„Do prdele!“ Stihl zaklít, než musel znovu uskočit stranou.

Sekera se zasekla těsně vedle Matta do podlahy. Začal se plazit pryč, ale nebylo mu to moc co platné. Útočníkovi se zjevně nelíbilo, když se mu sekeru nedařilo vyprostit ze sevření zákeřné podlahy.

A jak se to pánovi domu nelíbilo čím dál tím víc, začal se také více a více vztekat. Pustil sekeru a zmizel. Než si však mohl Matt vydechnout, ve vteřině se duch objevil před ním. Matt tak tak stihl vzhlédnout, když ho nepřítel bolestivě chytil za levé rameno a jal se ho zvedat. Ale ne na nohy. Ještě kousek výš, až Matt visel pár čísel nad zemí. Zblízka koukal do poloprůhledného ošklivě rozšklebeného obličeje. Nebyl to moc pěkný pohled. Matt cítil, kromě mrtvolného zápachu, který se vznášel kolem jeho nového kamaráda, jak mu začínají praskat kosti v rameni. Snažil se ho chytit za paži, aby ho pustil, avšak proti nehmotnému přízraku, který se zhmotňoval, jak se mu zachtělo (a teď se mu zřejmě tak úplně nechtělo) neměl nejmenší šanci. Průhledňák se vítězoslavně rozšklebil a druhou rukou Matta chytil až nebezpečně blízko jeho otevřené, špatně zašité rány. Zvedl Matta jako hadrovou panenku a mrštil s ním přes celou halu. Pan domácí měl i třicet let po smrti celkem páru.

Autor: MessengerOfDeath (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dům na vyhlídce - Dvanáctá kapitola: