OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše jako mozaika 2. kapitola

13.01.2013 (18:00) • Euphoria • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 588×

Zprávy hýbou osudem

Celý den jsem musela chodit s nafoukaným princátkem po celým tomhle městě. Apoň že to město bylo krásný. Nepodobalo se v ničem, co bych znala. U nás bych normálně koukala na stále podobný či podobnější cihlové stavby, ale tady to bylo jiné. Většinu města tvořily skleněné budovy, aspoň jsem si myslela, že jsou ze skla. Dokud mi Erick neřekl, že to všechno jsou krystaly, které vytvořili čarodějové před mnohými lety. Dříve jich tu prý bylo spoustu a uměli ovládat jeden z 5 elementů. Jediní, kdo je teď umí ovládat, jsou kněží a on, protože je z královského rodu. Bohužel, v sousedním městě, nepřátelském městě, je čarodějů víc a někteří lidé dokonce říkají: „ Kdyby existovalo peklo. Bylo by to určitě tam.“ Proto učí bojové umění, vycvičujou vojáky a v laboratořích zkoumají nové zbraně. Pak začal něco o otci Oscarovi, ale hned ztichl. Připadalo mi to, jako by řekl něco, co neměl. Víc jsem se od něj už nedozvědla. Třeba ty zbraně souvisí nějak s tím, že otec Oscar ví, co se děje na Zemi. Budu se ho na to muset zeptat. Pokud mi ovšem na to odpoví.

Byl večer a měla jsem už docela hlad. Naposled, kdy jsem něco jedla bylo, když sme zašli s Erickem na oběd a to už je pár hodin zpátky. No spíš to byla svačinka než oběd. Byli jsme totiž daleko od budovy, kde je jídelna, a proto Erick zašel za jeho přítelem Lesterem, který bydlel v ulici, kterou sme zrovna procházeli. Jeho žena Rhea nám nabídla smaženou rybu a brambory, ale jak já jím pomalu, tak jsem to nestihla dojíst, protože mě Erick v půlce jídla už tahal ven. Teď jsme ale byli zase v centru, a proto sme mohli zajít na oficiální večeři do jídelny.

„Malinká, musíš si sednout tady k těm stolům vepředu, ale nechoď doleva,“ ukáže na to místo prstem, „tam jsou … no prostě tam nechoď. Ale volných židlí  je tady napravo dost, tak si nějakou vyber a sedni si, za 5 minut se rozdává jídlo. Pak pro tebe zase přijdu.“

„Hmm.“ zabručela jsem na něj a koukala s,e jak odchází k velkému stolu dopředu, kde seděli nějací holohlavý páprdové a otec Oscar, který na mě kývnul hlavou na pozdrav. Udělala jsem to samé.

Rozhlížela jsem se po pravé straně jídelny a přemýšlela, kam si sednout. Nakonec jsem zahlídla Cedricka. Konečně někdo s kým si můžu normálně pokecat a zamířila jsem k volné židly po jeho levici.

„Koukám, že jsi se seznámila s princem. Jaký je?“ promluvil na mě Cedrick, hned jak jsem se posadila. Docela mě tím zaskočil, protože nevím co si mám o Erickovi myslet. Jednu chvíli je milý, potom si zase dělá ze všeho srandu a nakonec na všechno nadává. Docela mi to připomělo školu, kde jsme se učili o rozpolcený osobnosti.

„No, Erick je takovej případ pro psychiatra.“ řekla jsem nakonec a zasmála se tomu. Cedrick však na mě zíral, jak kdybych spadla z jahody.

„Psychiatr je doktor, který léčí psychické poruchy. Víš?“ vysvětlila jsem mu, protože mě napadlo, že to slovo „psychiatr“ asi neznal.

„Aha, ale neměla by si takhle mluvit o princovi. Nemusí se ti to vyplatit.“ zamumlal pod vousy a sledoval, jak přinášejí jídlo. Zajímalo mě, co dostanu na talíř. Doufala jsem, že to nebude zase ryba, ale i tu bych snědla. Měla jsem totiž hrozný hlad.

Co bych opravdu nečekala, byl Erick, který mě znova vytrhl v půlce jídla. Už si vážně začínám myslet, že ze mě chce mít anorektičku. Zavedl mě před budovu jídelny, kde stáli ti holohlavci a Oscar.

„Dobře, že jste přišla slečno. Nyní už můžeme jít konečně rozebrat tu věc,“ oznámí Oscar.

„Jakou věc? Vždyť si přece všechno pamatuju, tak není potřeba něco vysvětlovat ne? Akorát bych ráda věděla, co tu vlastně dělám.“

„Právě to, že si všechno pamatuješ je problém. Ale nebudeme o tom mluvit tady na schodech. Půjdeme ke mě do pokoje ve chrámu. Je to tam pohodlnější.“

„Hmm,“ zamručela jsem a Erick se na mě koukl, jako bych udělala bůh ví co.

Zanedlouho už jsme byli v pokoji Oscara. Docela jsem se těšila, že se konečně něco dozvím, ale zároveň jsem měla takové tušení, že se mi to nebude líbit. Posadila jsem se na nedalekou sedačku. Vypadala pěkně. Barvu měla tmavě zelenou a přez ní byla přehozená žlutá deka. Ale na posazení nic moc. Zapadla sem do ní skoro uplně celá a nakonec jsem záviděla Erickovi židly naproti mně. Holohlavci se rozmístili na židle a tamburíny kolem a jediný Oscar se posadil vedle mě. Už měli asi zkušenost s touto požírací sedačkou.

„Tak, kde bych začal?“ promluvil vedle mě Oscar, zavrtěl se hlouběji do sedačky a dal si ruce na kolena. Podíval se na holohlavce a jako by se dokázali domluvit očima, Oscar promluvil:

„Takže dovol mi představit mé čtyry bratry,“ ukázal na ty holohlavce a mě už bylo jasné, že to jsou ti kněží, kteří umí používat magii, „neumí mluvit jako já, ale to neznamená, že se nedomluvíme, určitě sis toho všimla. Clead to na tobě poznal“. Jeden z těch kněží vztal, asi ten Clead, a podal mi ruku. Také jsem mu podala svou, ale až po chvílí, protože mi Oscar musel trochu pomoct z té sedačky, abych vůbec vztala. A Oscar dále pokračoval :

„Dále bych ti rád vysvětlil, proč jsme byli ráno s princem Erickem tak vyděšení. Za tu dobu, co tu žijeme, se nikdy nestalo, že by přišel člověk, který by si pamatoval svůj život. Stalo se to sice dříve, ale my s tím zkušenosti už nemáme.  správně bys měla všechno zapomenout po té vakcíně co ti dala Marge.“

„Cože? Vy ste mě chtěli obrat o moje vzpomínky? O mojí rodinu, kamarády, celý roky sem se učila ve škole ruzný věci a vy jste mi to všechno chtěli vzít? Kdo vám dal právo?Ještě že se vám to nepovedlo!“ řvala jsem na ně, jen škoda, že jsem se nemohla postavit.

„Malinká, uklidni se. Nikdo ti nic přece nakonec nevzal nebo jo?“ snažil se mě uklidnit Erick a vzal mě za ruku. Hned jsem ji ale od něho odtrhla.

„Nešahej na mě,“ okřikla jsem ho, ale jako záhadou už se mi dál nechtělo křičet, „Co si to udělal?“ zeptala jsem se ho se strachem v hlase. On se však jenom usmál a opřel se o opěradlo židle.

„To je jeho schopnost, milá zlatá. Umí ovládat pocity. Samozřejmě, dá se tomu zabránit. Dobří čarodějové to dokáží. Možná to budeš později umět. A to je to další co potřebujeme zjistit. Lidé, co sem před tebou přišli neztratili jen své vzpomínky, ale také duši. Chránili jsme se tím, protože by mohlo dojít k mutaci. Vaše rasa není přizpůsobená ovládat živly, a proto jsme všem před tebou museli udělat umělou duši ,se kterou se dá normálně žít, ale né čarovat. A to je ten účel. Dříve tu byly i tací lidé, kteří měli svou duši, ale nikdo z nich s ní nedokázali dokonale zacházet. Mnoho z nás kvůli nim zemřelo. Proto jsme vymysleli tento způsob: Odebrání duše a darování nové, tím jsme se před vámi chránili. Pro vás nepřísluší čarovat. Jenže se něco zvrtlo a na tebe ta vakcína nepůsobí. Něco se změnilo. A proto si byla celý den pod dohledem prince Ericka, který tě dokáže uklidnit.“

Nebyla jsem schopná slova. Koukala jsem z jedno na druhýho a přemýšlela, co mi to vlastně Oscar řekl. Takže já se nějak zmutuji? A budu umět čarovat? To budu jako pořád pod dohledem? Desítky otázek mi kolovalo hlavou a já nechápala. Nechápala jsem to. Bylo toho na mě moc.

„Ehm, neměl byste prosím trochu vody?“ poprosila jsem nakonec Oscara. Nějak mi z toho všeho vyschlo v krku. Zachvíli mi ji přinesl a já ji celou vypila na jeden lok. Ulevilo se mi.

„Takže, já zmutuji? A budu neustále hlídaná tady Erickem? Pochopila jsem to správně?“ zeptala jsem se chraptivým hlasem.

„Ano a ano i ne. Zmutuješ to víme určitě. Zatím se to sice neprojevuje, ale do tří dnů se uvidí první změny. A Erick tě bude hlídat do té doby dokud se nenaučíš ovládat. To může ovšem trvat měsíce nebo i roky.“

„Roky? To nemyslíte vážně? Kdyby byl Erick normální, tak fajn beru ho. Ale on je neskutečný a jde mi nehorázně nervy!“ začnu nadávat a Erick se ke mně zase pomalu blíží, „Opovaž se na mě zase něco zkoušet, bo ti upravím i druhou stranu obličeje! Já mám právo nesouhlasit!“ A Erick se uraženě znova posadí na židly.

„Slečno uklidněte se. Chceme pro vás jen to nejlepší.“ uklidňuje mě Oscar, když se to nepovedlo Erickovi.

„Jo jasně, už jsem klidná. Jen bych byla ráda, kdybyste mě nazývali mým jménem a né pořád malinká nebo slečno. Jmenuji se Alexandra, tak si to pamatujte.“ řeknu a zkřížím si ruce na prsou.

„Dobře Alexandro, myslím, že toho bylo pro dnešek dost, takže se sejdeme opět zítra. Erick tě samozřejmě doprovodí k tvému pokoji. A doufám, že budeš tolerovat naše rozhodnutí, že nebudeš nikde chodit sama. Né jen kvůli nám ,ale také kvůli sobě.Někteří lidé v tobě vidí hrozbu a mohli by ti ublížit.“

„Ok, jen sem se chtěla zeptat, co tu budu jako celej den dělat? Docela se tu nudím.“

„Na to jsem úplně zapoměl,“ řekne Oscar, zamyslí se a pochvilce odpoví, „ Ericku, mohl bys ji zítra provést po výcvikové části základny? A zkusit jestli ji něco nepůjde?“

„Samozřejmě, spolehněte se.“ a zazubí se na mě. Doufám, že se nebude chtít pomstít za to oko. To by nebylo fér. Nikdy jsem nebyla na sport. Zvlášť když dokážu spadnout na rovné ulici. Ani náhodou se na zítřek netěším.

Autor: Euphoria (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše jako mozaika 2. kapitola: