OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 17.

22.06.2015 (14:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 593×

„Nebude vám vadit, když se připojím?“ zeptal se nenuceně, a když ani jeden z nás nereagoval, lehce natočil hlavu směrem k Jessice. „Jess?“ pobídl ji, aby mu odpověděla. Ta z jeho náhlého zjevení byla tak mimo, že chudák vůbec nevěděla, co říct.

Až díky jeho oslovení mi došlo to, s čím jsem, krucinál, vlastně měl počítat, minimálně jako s jednou z možností. Že ti dva se znali. Jasně, to, že byla Jessica kamarádka s jeho sestrou, neznamenalo automaticky to, že by spolu měli něco společného i oni, ale tak jako tak tu byla šance padesát na padesát, že už se setkali. Uklidňoval jsem se jen tím, že jsem nemohl tušit, že už se opravdu viděli, když ho Jessica při tom, jak mě napadl, nepoznala. Ale to nebylo tak zvláštní. Byl k ní v tu chvíli zády a dost daleko. Možná i proto, že ji znal, tak rychle zmizel při zjištění, že je nablízku.

„No… my vlastně…“ vykoktala po chvíli a on samozřejmě musel vědět, že se ho snaží mile poslat do háje, ale bylo mu to úplně jedno a schválně si sedl dřív, než to stačila doříct. Vedle mě. Jessica si povzdechla.

„Kdybych tušila, že mi provedeš tohle, tak bych ti to, kde jsem, rozhodně neříkala,“ pomyslela si. Z toho jsem usoudil, že to byl nejspíš on, kdo jí volal.

Samozřejmě neměla ponětí o důvodu skrytě vražedných pohledů mezi námi dvěma za předstíranou společenskou přívětivostí. Rozhodně nemínil dát jí jakkoliv najevo, jaký vztah mezi námi je. Ji do toho tahat nechtěl. Alespoň ne úplně. Ale mě si zřejmě těmi skrytými narážkami v její blízkosti hodlal vychutnat.

„Matthew Brooks,“ představil se a s lehkým úsměvem na rtech, naprosto odporujícím jeho pohledu, mi nabídl ruku na potřesení dlaní. Nad tím, že mi řekl své současné jméno, jsem se moc nepozastavoval. Zřejmě mě nebral jako velkou hrozbu. A právě teď posměšně čekal, jak zareaguju. Nehodlal jsem mu udělat tu radost a vyplašeně se stáhnout, i když mi bylo jasné, co má v úmyslu.

„Daniel Williams,“ představil jsem se, což bylo vlastně úplně jedno, protože jsem hádal, že jinak by to Jessica udělala za mě. S výrazem dávajícím najevo, že mi je to, co na mě teď zkouší, úplně jedno a nezastraší mě, jsem stiskl jeho ruku. Okamžitě jí z jeho dlaně projela energie do mojí kůže. Bylo jí málo a jen krátce, takže se mi přes rty ani nevydral výkřik, každopádně příjemné to rozhodně nebylo.

„Těší mě,“ prohlásil, zatímco já skousl zuby. No, tuhle hru ale můžou hrát dva.

„Mě taky,“ sykl jsem nazpátek a neubránil jsem se lehkému úšklebku, když naopak on skryl bolest, kterou jsem mu do těla vyslal já. Sotva o vteřinu později jsme oba jako na povel ruce odtáhli, ale stále jsme se bedlivě pozorovali.

„Co tě sem přivádí?“ zeptala se ho Jessica po chvíli.

„Sem konkrétně nic moc. Ale proč jsem se vrátil do města, přeci víš.“

„Samozřejmě…“ přikývla a nepatrné rozčilení v jejím hlase nahradil smutek a účast. „Moje kamarádka, Mattova sestra, zničehonic zmizela. Už delší dobu je nezvěstná,“ osvětlila mi pak, abych byl v obraze. Věděl jsem, že k tomu svedl konverzaci schválně. Nehodlal jsem se jím nechat rozhodit, ale nějak jsem teď zároveň nemohl přijít na nic, co se v takových chvílích říká.

„Hádám, že výraz, který hledáš, je cosi ve smyslu „to je hrůza“. Jo, který zákeřný parchant by mohl napadnout ženu s malým dítětem?“ okomentoval to on a zavrtal do mě významný pohled.

„Už se zjistilo něco nového?“ zeptala se Jessica.

„Vlastně ne. Ale myslím, že ten zmetek, co za to může, už dlouho unikat spravedlnosti nebude.“ Potlačil jsem úšklebek a Jessica si tentokrát zřejmě už všimla našich vzájemných pohledů, protože zmateně těkala očima z jednoho na druhého.

„No… tak tohle je divný.“ Po chvíli si odkašlala. „Promiň, Matte, ale už budeme muset jít,“ prohlásila ve snaze mile ho setřást a pokračovat někde jinde. Trvalo jí, než mě někam vytáhla, takže se teď nehodlala tak snadno vzdát své příležitosti a nechat ji jen tak zmizet do ztracena. A jeho přítomnost jí příliš nevyhovovala.

„Půjdu s vámi,“ rozhodl se hned, vstal sotva o pár vteřin déle než ona. V duchu zaúpěla.

„Matte,“ začala s úmyslem nějak mu konečně vysvětlit, že i když ho ráda vidí, do tohohle by se jí plést nemusel. Nepustil ji ke slovu, protože mě nehodlal nechat se ztratit z jeho dohledu, a tohle bylo daleko pohodlnější, než se za námi plížit. Nakonec vzdychla a rozhodila rukama, jako že to vzdává, aspoň prozatím.

Zaplatili jsme a vyšli jsme tedy ven všichni najednou. Neměla ponětí, kam bychom teď měli jít, ale vzhledem k tomu, že se soustředila spíš na to, jak se zbavit jeho, ani nebylo divu. Po chvíli se rozhodla, že se prostě vydá směrem k nějakému dalšímu podniku, a doufala, že ji cestou něco napadne.

Právě jsme vešli do parku, který měl fungovat jako zkratka, když se Jessica jen tak zběžně podívala do kabelky, aby zjistila, že má všechno, a zaklela. Zastavila se uprostřed kroku, aby se ještě jednou pořádně podívala, a když se její původní závěr potvrdil, frustrovaně si povzdechla.

„Zapomněla jsem tam mobil.“

„Tak se tam vrátíme.“ Zavrtěla nad mým návrhem hlavou.

„To je dobrý, já tam skočím, je to kousek. Hned jsem zpátky.“ Chtěl jsem něco namítnout, ale nějak jsem to nestihl. A jakmile se od nás otočila zády a začala se vzdalovat, zdálo se mi daleko důležitější nenechat se zabít, takže jsem přesunul svoji pozornost k němu. Taky jsem věděl, proč to dělám.

Taktak jsem uskočil stranou před jeho útokem. Ne, tentokrát jsem ho rozhodně nemínil podceňovat ani na vteřinu. Nechat se zahnat do rohu. Dovolit mu dostat se moc blízko, aby mohl zopakovat svoji taktiku a připravit mě o možnost přenosu, což by mu opět dalo příliš velkou výhodu.

„Přeslechl jsi, že se brzy vrátí?“ poznamenal jsem odměřeně. „Nebo ti nějak nedochází, že jelikož by to mohla vidět, není na boj zrovna ta správná doba?“ Výpad, který použil, se sice lidskému oku mohl zdát obyčejný, takže by mu nikdo z lidí kolem nevěnoval příliš pozornosti, a tak jako tak jsem si nevšiml, že by byl v blízkosti právě teď někdo, kdo by mohl naše zápolení vidět, ale to byl vážně tak mimo, tolik toužil po tom si na mně vybít vztek, že to riskoval? Zvlášť s ohledem na ni…

„Taky se můžeme přesunout jinam,“ poznamenal, „i když se Jess bude divit, kam jsme zmizeli. Ale neboj, vysvětlím jí, že jsi měl naspěch. Dodatečně.“

„To jako, že bych ti měl dát lepší podmínky pro vlastní likvidaci?“ odfrkl jsem si. „Nejsem padlej na hlavu.“ Na tomhle místě bylo přeci jen pravděpodobnější, že by se tu mohl někdo každou chvíli objevit, takže se tu musel aspoň trochu krotit.

„Hodláš se napořád držet její sukně?“ zeptal se posměšně. „Zbabělče. Myslíš, že tě zachrání to, že ji do tohohle nechci motat? V její přítomnosti ale nebudeš pořád, dvacet čtyři hodin denně. Přestat se přenášet, to bylo chytré. Ale teď jsem tě zase našel. A to je tvůj konec.“

„To už jsi mi jednou sliboval,“ sykl jsem v odpověď. Ušklíbl se.

„Nebýt toho, že se tam předtím tak najednou objevila, taky by se stalo,“ ujistil mě. „Stejně tak bych ti byl v patách dřív, kdyby...“

„Kdyby co?“ odfrkl jsem si. „Bereš mě jako hrozbu - evidentně - a trvalo ti to tak dlouho? I když jsi ji poznal? I když jsi věděl, že to ona tam tenkrát přiběhla?“ Ne že bych si stěžoval na to, že se do jejího bytu nepřenesl a neoddělal mě, když jsem byl zrovna v bezvědomí. Ale doteď jsem měl za to, že jediný důvod, proč se tak nestalo, bylo to, že nevěděl, kde jsem. „Nevím, jestli to víc vypovídá o zanedbání povinnosti, nebo tvojí inteligenci.“ Opravdu jsem pochyboval, že by mu oproti jejímu ohrožení tolik leželo na srdci to, aby neměla trauma ze skutečnosti, že jsem jí tam umřel. I kdyby, mohl mě zabít hned po odchodu ze dveří. Nebo přenést jinam, aby to vypadalo, že jsem se probral a zmizel. Cokoliv. Ne, tohle znamenalo, že vážně neměl páru, že jsem u ní.

„Moc si dovoluješ,“ upozornil mě.

„Jen se zajímám.“ Tentokrát si odfrkl on.

„Pochybuješ o mojí inteligenci. Já ale nejsem ten, co si přitáhl cizího chlapa na hraně přežití k sobě do bytu.“

„Takže to svaluješ na ni?“ Z nějakého důvodu jsem dostal chuť mu jednu vrazit už jen z toho důvodu. I když to, co Jess udělala, objektivně vzato vážně blbost byla. „Nenapadlo tě, že by něco takového napadlo ji. Takže jsi pravděpodobně místo toho projížděl nemocnice a hledal mě. A možná sis taky myslel, že už mě odtamtud odstranil někdo jiný. Nějaký démon, aby někdo nepojal podezření, že něco nesedí. Pak jsi to nechal být, aniž bys zkoumal jiné možnosti. Nevím, jak tobě, ale mně z toho stále vychází, že ten, co něco zanedbal, jsi tady ty.“ Kysele se ušklíbl, potom se nejspíš rozhodl nechat být i tohle. Asi neměl, co mi na to říct. Co to asi vypovídalo, že.

„Nevím, co sis od tohohle večera sliboval. Ale ať už jsi s ní měl v plánu cokoliv, můžeš na to zapomenout. Jako ostatně na cokoliv. Moc daleko do budoucnosti bych, být tebou, nepřemýšlel,“ vrátil se k vyhrožování.

„Myslíš si, že se tě bojím?“

„Měl bys,“ oznámil mi prostým tónem.

Nepočítal jsem sice s tím, že by chtěl začít opravdovou rvačku právě tady, tím spíš, když se Jessica mohla navíc každou chvíli znovu objevit, ale v jeho případě jsem už nemínil udělat tu chybu a nebrat v potaz všechny možnosti, jakkoliv nepravděpodobné se zdály být. Což bylo nakonec jen dobře. Navíc mi posléze došlo, co má v úmyslu. Nezačínat útok na tomhle místě... Ale co by mohlo být jednodušší, než se se mnou přenést někam jinam? Na to by mu stačil jediný dotek. A to jsem mu nehodlal dovolit.

Tak tak jsem se přenesl o pár metrů za něj, normální úhyb jsem právě teď neriskoval. Proč taky, když tentokrát jsem tu možnost přenosu měl?

Nestačil se ale ani pořádně otočit, já nestihl promyslet další kroky.

„Co to, sakra?!“ ozvalo se totiž náhle v naší blízkosti. Oba jsme se jako na povel obrátili tím směrem.

Stála tam Jessica. Pusu dokořán, sledovala nás s vytřeštěnýma očima. Bylo jasné, že viděla něco, co neměla. Dle jejích myšlenek se cestou zpátky ještě jednou podívala na jedno místo do kabelky a zjistila, že mobil jen přehlídla, takže se vrátila opravdu o dost dříve, než bychom čekali. A do háje.

„Máš průšvih,“ oznámil jsem mu. Trpce se ušklíbl.

„Když už, tak my oba,“ opravil mě.

„Co se tady, krucinál, děje?!“ dožadovala se Jessica odpovědi na svoji otázku. Ať už o jejím uvažování před chvílí tvrdil cokoliv, došlo mu, že není pitomá, aby jí mohl prostě jen tak něco nakecat. Takže se zřejmě rozhodl říct jí místo toho pravdu. Nechat ji stát se jednou z mála lidí, co o našem světě věděli.

„Není to tak, jak to vypadá,“ začal. Než stihl pokračovat, ona náhle vyděšeně, zaskočeně a nevěřícně vydechla.

„To jsi byl ty? Ten, co tenkrát napadl Daniela?!“ vyhrkla, když si spojila souvislosti. Jo, říkal jsem, že je chytrá.

„Ano,“ přiznal. „Ale jak jsem říkal, není to tak, jak to vypadá,“ pokračoval, sotva stačila nabrat vzduch do plic k dalším slovům. „Víš… na světě trvá válka mezi dobrem a zlem, o které lidský svět nemá ponětí. A já jsem jeho součástí… Jsem anděl, Jess. Stejně jako byla i Cathleen.“ I když to bylo překvapivé, zaregistroval jsem, že nejspíš díky tomu, že důkaz nadpřirozena viděla na vlastní oči, nedělalo jí takové potíže přijmout něco tak neuvěřitelného, jako existenci andělů. To, co jí způsobilo větší šok, bylo něco úplně jiného, jakmile si to o vteřinu později naplno uvědomila, když to trochu vstřebala.

„Byla?“ vydechla vyděšeně. „Co tím chceš říct, že byla?!“

„To se zeptej jeho,“ ukázal směrem ke mně. „On je démon. Stvoření pekla, zlo. Já a ostatní andělé proti nim bojujeme. Zabíjí kohokoliv, kdo není na jejich straně, dobré lidi, jedny z nás… A já vím až příliš dobře, že právě on má co dělat se zmizením Cathleen. Jess… v našem světě se nikdo jen tak neztrácí…“ Ztěžka nabrala vzduch do plic, když jí došlo, co tím naznačuje. Přešla o kousek blíž ke mně, v jejích očích se leskly slzy plné nevěřícnosti a bolesti.

„Je to pravda?“ Ta slova téměř jen zašeptala. Nereagoval jsem. Nevěděl jsem, co říct. To samotné jí jako odpověď stačilo. Hlava mi klesla na stranu, když na ni dopadla její otevřená dlaň. Dala mi facku. A já ji nechal.

Zhluboka dýchala, roztřeseně. Když se moje oči pomalu stočily zpátky k ní, její pohled mě téměř smetl z povrchu zemského. Protože mi bylo jasné, že všechno vnitřní utrpení, které se v nich odráželo, jsem měl na svědomí právě já.

„Nech nás chvíli o samotě, prosím tě,“ požádala po pár mučivě dlouhých vteřinách ticha. Matt, ke kterému ta žádost směřovala, se ale nehnul z místa. Samozřejmě mu nepřišlo jako dobrý nápad nechávat ji tu se mnou samotnou.

„Jess…“

„Matte, prosím,“ přerušila jeho námitky. Důraz na tom slově a pohled, který mu věnovala, snad ani nepřipouštěl jinou možnost, než její přání vyplnit. Vzdychl.

„Zůstanu nablízku, dobře? Stačí zavolat a jsem tu během pár vteřin.“ Přikývla, zatímco on mi věnoval poslední zamračený pohled.

Když zmizel z dohledu, přerývavě se nadechla a opět se zadívala směrem ke mně. Výčitky v jejích očích bodaly jako nože. Ale její myšlenky byly ještě daleko horší.

„Jak mi mohl udělat něco takového?! No jasně, vždyť si za to vlastně můžu sama. Proč si vždycky vybírám ty, co mi lžou a jen si se mnou zahrávají?! Kdy konečně přestanu ignorovat všechna varování a zamilovávat se zrovna do těch, pro které já nic neznamenám, a snad ani nikdo jiný, kromě nich samých?! Vždyť to bylo tak bijící do očí, Bože! To jeho rychlé uzdravení, to všechno. To všechno, co jsem přehlížela. Měla jsem poslechnout Cleo. Jenže já… jsem neskutečně pitomá, ale myslela jsem si, že on je, přes to všechno viditelné na první pohled, jiný…“

To bolelo. Bolela mě její bolest, bolest z myšlenky, že se opět tak zklamala v někom, na kom jí tolik záleželo. Přesně toho jsem se bál. Přesně tomu jsem se chtěl vyhnout, z toho důvodu jsem se ji snažil od sebe odstrčit, dokud byl čas. Nedokázal jsem přinášet nic jiného, než hořké zklamání, všechno jen ničit.

„Jak jsi mohl?“ vzdychla po chvíli tíživého ticha. „A jak… jak jsi mi mohl zatajit, co jsi, krucinál, zač!“

„Něco jako tohle se nemůže sdělit jen tak mezi řečí,“ namítl jsem. Stiskla víčka k sobě, první slza si konečně probojovala cestu ven a přes řasy stekla na její tvář. Nepatrně potřásla hlavou, pár vteřin do sebe jen vdechovala roztřesené nádechy a snažila se to všechno nějak snést.

„Věděl jsi to?“ zeptala se pak tiše a opět stočila oči ke mně, zraněně. „Věděl jsi, že je Cathleen moje kamarádka?“ Přikývl jsem, po chvíli.

„Když jste se o ní bavily s Cleo, spojil jsem si souvislosti. Proto jsem zmizel, když jsem si to uvědomil. Proto mi došlo, že bude nejlepší se s tebou už nevidět…“ Po její tváři přeběhlo zmatení, než se zamračila.

„To jako pro moje dobro?!“ Rozhodila rukama, nešťastně, frustrovaně vydechla. Párkrát naprázdno pootevřela rty, než se konečně vzmohla na to, aby slovy vyjádřila sotva patrnou část toho, co ji uvnitř tížilo a rozpolcovalo. „Už to děláš zase,“ obvinila mě. „Držíš si odstup, chováš se, jako naprostej idiot, a pak na pár vteřin prostě obrátíš a řekneš nebo uděláš něco, co…“ Zavrtěla hlavou. V myšlenkách jí jako jeden velký tepající vykřičník vyvstávala připomínka toho, co jsem, zatraceně, udělal... její kamarádce! Cítila se pod psa právě i proto, že navzdory tomu ji moje reakce mátly a ona mi ani nemohla pořádně vynadat, protože tápala v tom, proč reaguju právě takhle. „Jak mám, sakra, vědět, co si o tobě myslet, když se každou chvíli chováš úplně jinak?!“

„To není tak těžké,“ hlesl jsem trpce. „Zatracená bytost nehodná existence, to bude dostatečný popis. Nic jiného koneckonců nejsem.“ Beze slova se na mě dívala, pak se z jejích rtů vydralo zaúpění.

„A to mi říkáš jen tak?! Do háje!“

„Jak je možné, že právě sám přiznal něco takového, a já přitom… stále odmítám tomu zcela uvěřit? Tak zoufale se snažím najít alespoň něco, cokoliv… Proč, zatraceně, tak tvrdohlavě nechci přijmout, že je to pravda, že nic dalšího, nic z toho, co jsem tak vzácně dokázala zachytit v jeho očích, v něm ve skutečnosti není, že jsem si to jen nalhávala? Jako bych doslova závisela na tom, abych se v tom nemýlila…“

Věděl jsem, že je to možnost, jak to všechno konečně ukončit. Přesvědčit ji, že se jí to opravdu jen zdálo. Lepší, když bude na chvíli zlomená, až to na ni plně dopadne, než ji dál vláčet po té cestě plné ostrých kamenů. Jenže já... já ten pohled v jejích očích nedokázal snést. Představu, že by mě opravdu měla začít nenávidět. Právě ona.

„Já ji nezabil,“ hlesl jsem polohlasně krátce poté, co jsem stočil oči k zemi, když už jsem dotek těch zelenomodrých hlubin nedokázal déle vydržet. I kdyby nastokrát chtěla, i kdybych se kál milionkrát za den, tohle by mi nemohla odpustit. A já naprosto zvráceně děkoval za to, že její smrt opravdu neležela přímo na mých rukou, a naprosto nelogicky tak ze sebe smýval vinu natolik, abych měl na její odpuštění šanci, i když jsem na to neměl právo. Opět jsem se chytal lana, co hrozilo, že namísto mé záchrany stáhne dolů ji, jakmile za něj zatáhnu. „Měl jsem za úkol ji jen oslabit, aby ji jiní mohli vyslechnout,“ pokračoval jsem. „Nezabil jsem ji. A toho kluka, Lucase, jsem zabít nedokázal, nechal jsem ho jít.“ Slyšel jsem její těžký výdech. Úlevný, nejspíš.

„Nezabil ji... Ale v tom případě možná stále ještě žije a… A on ji nezabil. Měl za úkol... Úkol, to znamená, že… si to, co dělá, nevybírá sám… A Lucas… Nechal ho jít, z vlastní vůle. Vlastní vůle, zatímco někdo jiný ho k těmhle věcem nejspíš nutí, to…“

„Danieli…“ Zvuk mého jména splynulého z jejích rtů byl právě v tuhle chvíli jako hořkosladké mučení. Věděl jsem, co chce říct. Věděl jsem, že jsem to udělal zase, naprosto nelogický krok, opět jsem se snažil svázat vlákna chatrného provazu namísto toho, abych ho konečně plně přeťal a propadl se do temných hlubin. Dával jsem jí další střípek naděje, který se měl jen zaříznout do srdce, protože nemohl dojít naplnění. Jak sobecký jsem byl? Jak slabý?! Ne, tohle prostě nešlo!

„To ale nic nemění, kruci!“ vyhrkl jsem a zarazil tak cokoliv z toho, co měla v plánu říct. Prudce jsem vzhlédl směrem k ní a spojil pohled s jejím, odhodlaný ho pro tentokrát vydržet, protože jednoduše musela pochopit, jak se věci mají. „To nic nemění na tom, co jsem zač. V jaké existenci žiju. Jaké monstrum se ze mě stalo. Možná jsem nezabil právě ji, ale co na tom sejde? Byla by jen jednou z mnoha, Jessico. Ze stovek, možná tisíců životů, které mám na svědomí, dávno jsem je přestal počítat. To je to, co je jedinou náplní mojí existence, dostat příkaz, splnit ho. Bez otázek. To je to, co dělám, už přes pět století. Stroj na zabíjení, zvrácená stvůra, to přesně jsem. To přesně jsem od chvíle, co jsem kdysi upsal svoji duši…“ Překvapeně vydechla, na její tváři se objevil zaskočený výraz. Další slzy se jí během mých slov nahrnuly do očí, ale při těch posledních ji zanechaly bolavou i z jiného důvodu, než připomínky mých činů.

„Upsal duši?“ zopakovala po chvíli zděšeně, když se jí podařilo alespoň částečně vstřebat ta slova, a nevěřícně na mě hleděla. „Proč by, proboha, někdo dělal něco takového?!“ Zahleděla se mi hlouběji do očí. Semkl jsem rty a uhnul pohledem.

„To je jedno, na tom nezáleží.“

„Ne,“ nesouhlasila. „Ne, na tom rozhodně záleží. Chci to vědět. Co mohlo být tak důležitého, že jsi za to zaplatil tak vysokou cenu, celou věčnost v tomhle… pekle?!“ Zavrtěl jsem hlavou, otočil se k ní zády. Vzpomínky opět začínaly připomínat staré rány, v očích jsem ucítil tlak slz. Stiskl jsem víčka k sobě, namáhavě jsem polkl.

„Danieli…“ vydechla tiše a já si díky směru, ze kterého přicházel její hlas, uvědomil, že stojí kousek přede mnou. V jejích myšlenkách jsem zaznamenal nepatrné zaváhání. Pak se hebká kůže její dlaně zlehka dotkla mojí tváře. Srdce mi poskočilo, ztěžka jsem vydechl a otevřel oči. A v těch jejích… se už nezračil ani onen sotva postřehnutelný náznak možné budoucí zášti, kterou se tak jako tak nedokázala přimět opravdu cítit. Právě naopak. Jako by se mě snažila ukonejšit. Získat si důvěru. Získat odpověď na tu zásadní otázku… „Proč bys dělal něco takového?“ šeptla znovu měkce. Nepatrně jsem pootevřel rty. Měl jsem jí to říkat? Proč? Už dávno by tu přeci ani neměla být… Jenže tichá žádost v jejích očích, teplo jejího doteku… Nedokázal jsem jí říct ne.

„Aby někdo jiný mohl prožít dlouhý, šťastný život,“ hlesl jsem poraženě. Zamrkala.

„Lisabeth?“ došlo jí. Přikývl jsem, těžký výdech opustil její rty. „Co se stalo?“ Zavrtěl jsem hlavou, o krok ustoupil, ale ona mě jemně zastavila, když přesunula svou ruku k mému předloktí a její prsty sklouzly k mojí dlani, kterou něžně stiskla. „Danieli,“ šeptla naléhavě. „Řekni mi to. Prosím…“

Jessico…

„Prosím,“ vzdychla sotva slyšitelně, jakmile jsem do plic nabral vzduch k jakýmkoliv námitkám. Nechápal jsem, jak to udělala. Ale už podruhé za dnešní večer si vyžádala něco nemyslitelného. Několikrát za celou tu dobu, co jsem ji znal...

Vzdal jsem to. A rozhodl se jí zkrátka konečně odpovědět…

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 17.: