OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 22.

02.07.2015 (10:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 580×

Raul beze slova naznačil, ať se ho chytím, a já to stejně tiše udělal. Bylo mi jasné, že nás oba přenese přímo na místo... a že nemám jinou možnost, než do té jámy lvové dobrovolně vstoupit a tvářit se, že tam stále ještě zapadám. Samozřejmě by byla za jiných okolností pitomost přenášet se přímo tam. I když jsem pochyboval, že by mě vedl na nějaké hlavní Raffaelovo útočiště, pokud něco takového vůbec existovalo. Daleko větší smysl dávalo to, že se prostě momentálně z jistého důvodu zdržoval právě tady. A proč by on měl chodit za mnou? Každopádně, kdybych se tam měl přenést sám, navedl by mě Raul možná tak půl hodiny chůze od skutečného cíle, a tentokrát ne vyloženě kvůli své škodolibosti. Můj přenos byl jasně čitelný pro každého, kdo šel kolem, a mohl bych tam někoho přitáhnout. On se proti tomu uměl chránit, takže tohle řešit nemusel.

O vteřinu později jsme se ocitli někde úplně jinde, v hale jakéhosi domu. Navedl mě ke dveřím o kus dál vpravo, zřejmě vedoucím do sklepa. Celou tu dobu byl ticho. Což se mi, upřímně, vůbec nelíbilo. Zrovna on a ticho! Možná to bylo opravdu jen v řádu vteřin, jenže ani tohle u něj nebylo běžné, a pochyboval jsem, že by mlčel proto, že se na něco soustředí. Znervózňovalo mě to. A to, když mi pokynul, abych šel dolů první, mě taky moc neuklidnilo. Bylo by ale dost nerozumné odporovat, zvlášť jen pro ten divný pocit z tohohle všeho, takže jsem ho poslechl. I když mít ho za zády nebylo dvakrát příjemné.

Teprve když se otevřely dveře, zazněl ze sklepa čísi bolestný křik. Z toho jsem usoudil, že tahle místnost byla zvukotěsná. Dokonalá mučírna, o které nikdo z okolí neměl ani ponětí. Sevřelo se mi srdce, potlačil jsem polknutí a přinutil se sejít po schodech dolů. Raul mě následoval poté, co dveře opět uzavřel. Těch pár kroků udělal s naprostým klidem, zatímco mně ty neustávající výkřiky právě zůstat v klidu ztěžovaly.

„Raffaeli,“ ozval se prostě, aby upozornil na svoji přítomnost. V tu chvíli křik utichl, v náhlém tichu se od stěn odrážely už jen o nic méně tíživé bolestivé vzdechy. Neviděl jsem za roh, kde se to všechno zřejmě právě odehrávalo, a byl jsem za to upřímně rád. Už jen ty zvuky stačily k tomu, abych měl co dělat ve snaze nedat na sobě znát vlastní rozhozenost. Pár vteřin se nic nedělo, ale když jsem se zaposlouchal o něco pozorněji, zaslechl jsem kroky mířící naším směrem. A pak náhle stál tam, přímo přede mnou. Raffael.

Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatoval. Dlouhé špinavě blond vlasy stažené vzadu do jednoduchého copu, ze kterého mu jeden pramínek vypadl a teď mu lehce spadal přes oči. Ty temně černé oči, pod jejichž pohledem mi velice nepříjemné pocity opět sevřely nitro. Nezměnilo se na tom nic, ani to nejmenší. Stále jsem se cítil stejně ochromený úzkostí jako před staletími a moje srdce vysílalo do těla prudké údery nevysvětlitelného záchvěvu strachu, který snad ani neměl jasnou příčinu. Když se lehce pousmál, přejelo mi po páteři mrazení.

„Dlouho jsme se neviděli, Marco,“ prohodil prostým tónem. To jediné oslovení mým původním jménem způsobilo, že vlna nepříjemných pocitů, projíždějících mým tělem, dosáhla maxima. Musel jsem se držet, abych to na sobě nedal znát. „Předpokládám, že ti Raul už řekl, proč jsem tě chtěl vidět.“

„Ano,“ dostal jsem ze sebe a lehce přikývl, „ale nevím, co bych k tomu mohl říct víc, než už jsem řekl jemu.“

„S tím si nedělej starosti. Někdy někdo ví o dost více, než si sám myslí. Stačí se zeptat na ty správné otázky... Můžeš začít s tím, že mi to celé ještě jednou zopakuješ,“ řekl s naprostým klidem.

Shrnul jsem tedy to málo, co bylo bezpečné říct. Protože jak ten útok na mě probíhal, jsem ve skutečnosti věděl do posledního detailu. Jenže to, jak to bylo doopravdy, se v žádném případě nesměl dozvědět. Už od začátku jsem ale příliš jasně vnímal, kolik má v sobě ta výpověď děr. Snažil jsem se znít důvěryhodně, aspoň tak, jak to s tím málem, co jsem měl k dispozici, šlo, ale matně jsem vnímal, že se začínám proti vlastní vůli potit. To jeho přítomnost, pátravý pohled, kterým mě celou dobu pozoroval, měly tohle na svědomí.

Zaplavovala mě paranoia. Že snad něco tuší. Že něco ví. Ale jak by mohl? To byla pitomost. Ne, došlo mi, že se jen snažil vyvolat ten dojem. Abych znejistěl. Aby mu právě až moje reakce na jeho vnímavý pohled prozradila, že tu něco nehraje. Psychologický nátlak. To on vždy uměl perfektně. Bylo mi jasné, že mu nesmím dovolit mě rozhodit.

„Víš, jak tě ten anděl našel?“ Obyčejná otázka.

„Zmínil se, že mě vystopoval podle přenosu z bytu jeho sestry. Raul z toho jako obvykle vyšel bez problémů, aniž by se obtěžoval mě varovat, že by možná bylo fajn si dávat trochu pozor vzhledem k tomu, jaké známé ta ženská má,“ dodal jsem. To by byla koneckonců moje normální reakce. Raul si odfrkl, ale s Raffaelem to ani nehnulo.

„Takže, napadl tě anděl, který byl očividně vyšší hodnosti, když tohle dokázal, a dal ti tak zabrat, že jsi byl týden mimo,“ shrnul to. „Jedna věc mi není jasná. Jak to, že jsi přežil? Co ho přimělo k ústupu, když Raulovi jsi řekl, že široko daleko nikdo nebyl?“

Byl jsem v háji. Naprosto a totálně. Protože mě stále nenapadalo nic, co bych na to mohl říct a co by znělo dost věrohodně. A pod jeho pátravým pohledem se nedalo vůbec přemýšlet. Dokázal jsem se soustředit jen na potlačení nervózního polknutí, zachování chladné hlavy. Alespoň navenek.

„Naneštěstí si kvůli stavu, ve kterém jsem byl, skoro nic nepamatuju,“ řekl jsem nakonec. Jo, znělo to podezřele. Ale co jsem měl, krucinál, říct jiného?

„Opravdu nic?“ zeptal se. I když ta otázka byla položena naprosto věcným tónem, při pohledu jeho očí jsem měl co dělat, abych se nervózně neošil. Cítil jsem se, jako bych byl rentgenovaný skrz naskrz, milionkrát menší, než jsem byl. V ústech mi vyschlo. Ale dokázal jsem jeho pohled vydržet a neuhnout, nedat najevo vlastní zakolísání.

„Ne,“ řekl jsem pevně. Až tak, že to mě samého zaskočilo. Chvíli mě ještě beze slova pozoroval, pak po jeho rtech přejelo nepatrné pousmání, zatímco pokýval hlavou.

„No, tak jako tak jsi zažil krušné dny,“ poznamenal, a říct to jen o trochu hlasitěji, bylo by to v podstatě zvolání. Udělal pár kroků vzad, nepatrně rozhodil rukama. „Málem jsi umřel kvůli jedné z našich úhlavních nepřátel, jejíž smrt sis ani nemohl vychutnat. Smrt, nebo alespoň bolest na jejím okraji... Jaká to nespravedlnost. Myslím, že by bylo fér ti to trochu vynahradit.“ Nelíbil se mi jeho výraz. Jeho chladný úsměv, jeho slova. Ale jediné, co jsem si dovolil ukázat, bylo lehké zmatení ohledně toho, co konkrétně tím myslí. Rozplynulo se v okamžiku, kdy mi pokynul, abych pokračoval dál.

Sklep měl tvar písmene L. Ani od konce schodiště se nedalo dohlédnout do jeho zbývající části. Stačilo ale vyjít zpoza rohu a můj zrak padl na masivní stůl z tmavého dřeva u protilehlé stěny. Stůl, na němž ležela žena, přivázaná provazy k jeho nohám. Až když jsem přišel dost blízko, zjistil jsem, že ne jen tak ledajaká. Cathleen...

S vypětím sil jsem zadržel těžký výdech v hrdle, zmírnil ho na pouhé překvapené vzdychnutí. Tohle jsem nečekal. Tohle byla rána pod pás.

Proč právě ona? Ta, za jejíž osud jsem mohl já sám, což jsem si i kvůli Jessice vyčítal. Ta, u které jsem si mohl být jistý, že tu byla už neskutečně dlouho, vždyť kdy kvůli mně padla do nepřátelského zajetí? Tak nekonečná doba plná utrpení, každou jednotlivou vteřinu dne. To už snad byla lepší možnost smrt. Stačilo mi si to představit a… málem jsem se z toho složil. Zatracená empatie. Právě v tuhle chvíli se to rozhodně ani trochu nehodilo.

Vypadala… strašně. Neskutečně zbídačeně. Její kůže byla nepoškozená, ovšem. Jen pokrytá zaschlou krví ze zmizelých ran. Jakékoliv povrchové zranění se vyléčilo. Pomalu v tomhle stavu, ale ano. Dávali si pozor, aby ji udrželi při vědomí. Dodržovali pauzy, po kterých ji opět bolestivě přivedli až na okraj, ale smrt jako vysvobození nepřicházela. Rány se zahojily, energie byla doplněna jen na takovou úroveň, aby její další odebrání bolelo, ale nevedlo k celkovému zániku. Byla slabá, tak slabá… nedokázala se ani bránit.

Její rudé vlasy ležely rozprostřené na stole, pramínky slepené potem a další dávkou její vlastní zaschlé krve. Dříve bílé tílko v sobě ukrývalo zářezy, stopy po nožích, co vzhledem k zakrváceným okrajům těch otvorů pronikly kdysi ještě níž. Provazy, které ji přivázaly na místě, by se daly shledat jako pouhá dekorace. V tomhle stavu by absolutně nemohla zmizet, i kdyby ji nic nedrželo. Když se nestačila zachránit tenkrát, teď neměla šanci. I pokud by nabrala dost síly na přenos, neměla by tu možnost. Hádal jsem, že Raul hned, jak to šlo, použil stejný postup, jako její bratr u mě – tu schopnost jí zablokoval. A určitě si dávali dost pozor na to, aby to tak zůstalo.

„Myslel jsem, že už je dávno mrtvá,“ poznamenal jsem pokud možno z větší části netečně. Upřímné překvapení jsem si ale dovolit mohl. Raul se ležérně opřel o stěnu za jeho zády.

„Nechce spolupracovat,“ shrnul to bez zbytečného zájmu. Na co ji vlastně vůbec, do háje, potřebovali?

„Sice už dlouho nepracuje v terénu, ale máme informace, že pomáhá andělům vyřizovat nové identity,“ prozradil Raffael, aniž bych svou otázku vyslovil nahlas. „Díky ní bychom mohli zjistit současná bydliště, jména stovek z nich. Dost by nám to usnadnilo práci. Ale odmítá mluvit. Každopádně, můžeš se podílet na vyzvídacím procesu.“

Prudce jsem odtrhl oči od ní a stočil je k němu. Cože?!

„Děje se snad něco?“ reagoval klidně a já sám sobě vynadal.

„Ne,“ ujistil jsem ho okamžitě. „Ne, vůbec ne. Jen… mě to trochu zaskočilo.“ Trochu bylo dost slabé slovo. Usmál se.

„Je přeci jedno, kdo se z ní ty informace snaží vytáhnout,“ poznamenal. „Už se tu vystřídalo několik z nás. A když už jsi tady, můžeš z toho taky něco mít. Ale jestli nechceš…“

„Ne, samozřejmě,“ přerušil jsem ho snad trochu nezdvořile, ale bál jsem se, že kdybych čekal, už bych to ze sebe nedostal. Stejně jako jsem musel ihned přejít blíž k ní, protože jinak bych určitě zůstal stát na místě a nedokázal se přimět pohnout. Nebyl žádný logický důvod, proč bych to měl odmítat, kdyby vše zůstalo jako dřív. Nebyl, zatraceně. Musel jsem to udělat. Už takhle jsem měl nepříjemný pocit, že jsem neuvěřitelně průhledný, že ve mně čte jako v otevřené knize. Že každou chvíli na sebe sám nevědomky prozradím něco, co mě dostane do ještě většího maléru, než ve kterém už jsem vězel. Ne, tohle jsem musel dokázat, abych zachoval alespoň zdání toho, že je vše, jak má být. Dokonale zvráceně správné.

Když jsem se ocitl těsně vedle ní, ztěžka pootevřela víčka. V očích jí záhy probleskl záblesk poznání. Rychle jsem ty své stočil stranou, abych ten pohled nemusel snášet, a otočil se kousek opodál, kde byly na menším stolku rozložené různé nástroje. A mimo jiné nože různých délek, různých tvarů. Můj zrak padl na jeden z nich. Natáhl jsem se pro něj, sevřel v dlani jeho rukojeť, obemkl ji prsty. Byl lehký, vyvážený. Ostrý, tím jsem si byl jistý. Tuhle domněnku jsem si koneckonců také mohl okamžitě potvrdit…

Přiložil jsem ho ke kůži na její hrudi. Stačilo nepatrně přitlačit a začal kreslit rudou stopu. Skousla zuby, ale ani necekla. Bylo to málo. Příliš málo přesvědčivé.

Přejel jsem přes látku jejího tílka, zamířil jsem níž, a jakmile jsem dospěl k jejímu boku, přitlačil jsem o poznání více. Ostří projelo její kůží, z jejích rtů se vydral přidušený výkřik, ve kterém zanikl můj vlastní těžký výdech. Vytáhl jsem nůž z rány, snažil se nevnímat krev, která se z ní začala řinout. A marně jsem se pokoušel popírat důvody, proč tomu tak bylo. Proč jsem ten pohled nedokázal snést. Protože část z toho… byla zkrátka nemyslitelná, právě teď.

Přesunul jsem se zpět více nahoru, jemně přejel po její klíční kosti, krční jamce. A snažil se nevnímat, jak mě to všechno svým způsobem fascinuje. Její tep, krev proudící tak blízko pod povrchem něčeho tak křehkého, jako je kůže. Nepatrný pohyb pár milimetrů od ostří, které se k té rudé tekutině dokáže neskutečně snadno probourat, jak už jsem ostatně před chvílí sám vyzkoušel. Za každou takovou myšlenku jsem se proklínal, ale zároveň jsem jim nedokázal zabránit. Ani trpké, odporné slasti, co se během nich začínala probouzet.

Další rána. Téměř jsem sebou trhl, když jsem krátce po ní uslyšel Raffaelův hlas.

„Myslím, že klidně snese ještě pár úderů něčeho účinnějšího,“ poznamenal. Nasucho jsem polkl, jen lehce. Došlo mi, co tím myslí. I když se to nezdálo, fyzická bolest tohohle druhu svým způsobem nestála za řeč. Ne proti něčemu daleko horšímu. Horšímu pro nás. Ne, tohle byl jen prostředek, jak jí nedat vydechnout ve chvílích, kdy by další opravdu bolestný útok znamenal upadnutí do bezvědomí. Ani to jí nebylo dopřáno. Začal jsem s tímhle, protože jakkoliv hrozné se to zdálo, bylo to stále milionkrát lepší než násilný vnik cizí energie do těla. Teď jsem ale nemohl couvnout.

Odložil jsem nůž zpět na své místo a snažil se zakrýt lehký třes v prstech. Nelíbily se mi vlastní reakce. Nelíbilo se mi, k čemu tohle všechno vedlo.

Přiložil jsem bříška prstů ke kůži na její hrudi, pomalu po ní přejel. Abych to odložil co nejdéle. To byl můj oficiální důvod. Jenže kdesi za tím se skrývalo něco daleko horšího. Že jsem hledal, jak to udělat co nejlépe. Že mě něco vedlo k tomu si ten moment vychutnat…

Zhluboka jsem se nadechl, než jsem to konečně udělal. Přitiskl jsem celou dlaň k její hrudi a vyslal do ní vlastní energii. A to, co to způsobilo, mě svojí silou málem smetlo.

Zaplavilo mě to. Ta chuť zavřít oči a slastně vydechnout, zcela se do toho ponořit. Už jsem to nedokázal udržet na uzdě. Do háje. Krucinál.

Její křik a bolest nádherně rozechvívaly mé nitro. Tím nejodpornějším, nejkrásnějším pocitem. Naštěstí nejen to. Ne, nejen to… Tentokrát se zcela opačný dojem dostavil zároveň s tím. Prolnuly se do sebe, i když si naprosto odporovaly. Nebeská výška a hlubiny pekla na jednom místě. Znovu ten oheň, který prostupoval mými žilami, dával mi nádherně hřejivý pocit a spaloval mě zaživa v jeden a ten samý okamžik.

Usykl jsem a dlaň odtáhl. Tíha okamžitě převzala kontrolu, vše ostatní se vytratilo. Ale navzdory tomu, jak odporně špatně jsem se cítil, věděl jsem, že příště se opět spojí s něčím naprosto odlišným…

„Tak co, nerozmyslela sis to náhodou?“ zeptal se Raffael netečně, zatímco se nad ní lehce naklonil.

„Jdi někam,“ procedila namáhavě skrze zuby. Žasl jsem nad její vytrvalostí. Jak mohla mít tak pevnou vůli? Působila křehkým dojmem, ale její odhodlání bylo neskutečné. Kolik týdnů prožívala celé dny jen agonii? Jak lákavá musela být představa konce? Nepropustili by ji tak jako tak. Ale uprostřed nekonečné bolesti se i smrt zdála jako lepší možnost. A zemřít jí měli dovolit, až když z ní dostanou, co chtějí. Přesto to neudělala, neprozradila jim nic, nezradila nikoho ze svého druhu. I když sotva pro ni mohla většina být něco víc než jen známí od pohledu. Proč? Proč byla odhodlaná raději dál snášet to mučení, než aby je zaprodala? Ty, kteří pro ni sotva mohli znamenat něco víc… Vydržel by snad někdo z nich to samé pro ni? Pochyboval jsem. Kde brala takovou vnitřní sílu?!

Raffael se nepatrně zamračil, pak beze slova zvedl oči ke mně a jednoduchým kývnutím hlavy mi pokynul, abych pokračoval. Opět se o pár kroků vzdálil, zatímco já nabral do plic další hluboký nádech a s očekáváním budoucí smršti znovu vyslal ničivou energii do její hrudi. Snažil jsem se nevnímat, jak její přidušený výkřik povzbuzuje každičkou částečku mého těla k utopení se v té temné slasti. Ne, tohle ne. Tohle jsem nechtěl brát na vědomí, tuhle část ze dvou naprosto protichůdných emocí, které mě zanechávaly bez dechu. Ale nešlo to. Byl jsem paralyzovaný, ztracený v té chvíli. Znásilňoval jsem sám sebe a… Krucinál, líbilo se mi to. Na jednu stranu. Na tu druhou stranu jsem se cítil, jako bych byl právě trhán na kusy, spalován v prach, jako bych spolu s ní ničil vlastní nitro, sám sebe téměř zabíjel. Obojí bylo stejně silné. Ale extázi probíhající mými buňkami, všemi do jedné, jsem nedokázal popírat, nevidět, nevnímat. Sám ze sebe jsem šílel, sám sebe proklínal. Ale chtěl jsem víc. A skončit. Hned teď.

Mé prsty přejížděly po její kůži a rozprostíraly bolest do jejího těla mučivě pomalu. Zadrhl se mi dech v hrdle, než jsem se po pár vteřinách opět přiměl o krok ustoupit.

Tíha mě znovu stáhla k zemi, bylo mi zle. Vítal jsem to. Protože jsem nechtěl žádný jiný z pocitů, nechtěl jsem, aby ve mně to vše vyvolávalo právě tohle. Potěšení. To bylo něco příšerného, teď, když jsem to dokázal vnímat, chápat. Stokrát raději jsem se nechal zasáhnout plnou silou, nemírněnou zatměním mysli ze zcela jiného důvodu. A přesto jsem věděl, že ani příště bych od sebe nedokázal udržet obě ty části…

Náhle jsem zakolísal, jen nepatrně. Nemohl jsem to na sobě dát znát. Stejně jako ona nemohla dát znát to, co právě prováděla, proto se nedívala mým směrem. Jen kamsi před sebe. Do tmy. Zatímco dělala tu největší hloupost pod sluncem, díky které jsem téměř dospěl k závěru, že už tu definitivně přišla o rozum.

Pustila mě k sobě. Odhodila zábrany kolem vlastní mysli jen pro mě samého.

„Kde je Lucas? Co se s ním stalo?“ Namísto toho, aby si myšlenky chránila, téměř násilím je spojila s mými, aby získala mou pozornost. Musela být šílená. Copak jí nedocházelo, co právě dělala? Ke všemu v Raffaelově blízkosti… To spojení nemohl rozpoznat, ale přesto to bylo neuvěřitelně riskantní! Dávala v sázku v podstatě vše. Jen kvůli tak prostému dotazu… Kvůli mateřské lásce. Vlastně… jsem to dokázal pochopit, svým způsobem. Teď už ano. Ale to nic neměnilo na tom, jak neskutečná pitomost byla udělat něco takového.

„Prosím, odpověz mi…“ Zoufalost a bolest v jejích myšlenkách byla stokrát trýznivější, než bolest fyzická. Jako by celou dobu jen tahle nevědomost byla opravdovým mučením.

Semkl jsem rty a nepatrně stočil oči stranou, snažil jsem se nijak nedat najevo, že se děje něco, co nemá. Neprozradit vzájemné propojení. Sám jsem nakonec povolil zábrany, aby i ona slyšela mé myšlenky.

Je v pořádku, nechal jsem ho jít. Je o něj postaráno, pomyslel jsem si pak v odpověď. Nedokázala zabránit lehkému úlevnému výdechu a sotva postřehnutelnému nadzvednutí koutků úst v pousmání. Další dávka energie tak proplula jejím tělem, abych tuhle reakci včas zakryl před zraky těch dvou. Znovu vykřikla, ale v jejím nitru se rozprostřel zvláštní klid.

„Děkuju,“ hlesla v myšlenkách jako odpověď na ty mé, když jsem opět svou dlaň odtáhl. Tohle… snad ani nemohlo být více absurdní.

„Pane?“ ozval se náhle kousek opodál čísi hlas. Raffael se otočil a věděl, co po něm muž, jeden z nás, chce, aniž by on řekl jediné další slovo. Zřejmě měl práci někde jinde.

„Nech ji chvíli vydechnout a pak pokračuj,“ nařídil mi tedy. Nato se on i Raul vzdálili, stejně jako ten třetí démon. Zůstal jsem tam sám. Jen já a ona. I když kdoví, na jak dlouho. Ale zatím… zatím jsem si mohl dovolit zhluboka vydechnout a uvolnit všechno to nastřádané napětí.

Opřel jsem se zády o stěnu a lehce si rukou prohrábl vlasy. Neskutečné. Tohle snad nebylo možný. To, co provedla… Tak dlouho odporovala tomu, aby vyzradila třeba i jen jediné jméno, a pak mě pustí k sobě. Tak, že by stačilo jen chtít a zjistil bych všechno, co se tak zoufale snažila skrývat. Kdyby na to kdokoliv z nich přišel, nedali by mi pokoj. Protože byla slabá. Takže by nebyl nejmenší problém znovu probourat zábrany, i kdyby mě teď vyhodila, vidět úplně všechno, co bych chtěl. Ne, když se mi sama jednou otevřela. Veškeré zbývající síly soustředila na udržení vlastní mysli v bezpečí, ale takhle… Bylo by to v podstatě jako opětovné naladění rádia na známou frekvenci. Vědět to, klidně by mě k tomu i donutili.

Do háje. Chápala to vůbec? Dokázala by to v pomatení smyslů pochopit? Jakou příležitost mi dala, jak snadno mohla po dlouhém boji prohrát vlastním přičiněním? A že já bych to mohl tak snadno udělat? Dobrovolně! Bezpečnější, než to skrývat. Možnost, jak napravit špatný dojem, rozehnat případné pochybnosti, získat znovu v Raffaelových očích pevnou půdu pod nohama... Krucinál, bylo by to tak snadné! Měla sebemenší ponětí, jakou zbraň mi dala do rukou?! Jenže potřeba slyšet odpověď na tu palčivou otázku, co se stalo s jejím synem, byla silnější. Neměla jinou možnost, jak se zeptat, skýtající sebemenší naději na pravdivou odpověď...

„Ty to neuděláš, že ne?“ Nepatrně jsem sebou cukl, když jsem ve své hlavě opět náhle zaslechl přímou otázku směrem ke mně. Zněla váhavě a nadějně. A zároveň v ní zaznívala zvláštní jistota. „Nevyužiješ toho. Nejsi jako ostatní... Vycítila jsem to. Už tenkrát, něco hluboko uvnitř tebe... Něco teď ještě daleko více patrné. Ve tvých očích… Je vidět o tolik víc, než jen chlad… A tvoje myšlenky mi to teď jen potvrdily. Nejsi jako ostatní…“ zopakovala a mírně nakrčila obočí. „Jak je to možné?“ Zaznamenal jsem pátravý náhled hlouběji do mojí mysli. „Jessica?“

Nakonec jsem to byl já, kdo prudce zabouchl pomyslné dveře mezi námi, násilím ji vyhodil ven z mojí hlavy. Odlepil jsem se z místa a rychlostí blesku jí přitiskl ruku na krk, mírně jsem zatlačil, zatímco jsem spojil pohled s jejím.

„Jestli před kýmkoliv jenom cekneš o tom, že-“ začal jsem, ale okamžitě jsem se zarazil, když se nepatrně trpce pousmála.

„V ničem by mi to nepomohlo,“ prodrala se ztěžklá slova skrze její seschlé rty, „a navíc… Jess je moje kamarádka. Čekáš, že bych ji zradila?“ Zaváhal jsem. Ale pak jsem ruku odtáhl. Myslela to upřímně… Nevím, proč jsem vlastně tak vyjel. Nedávalo smysl, že by zradila svoji kamarádku, vystavila ji nebezpečí. Rozhodně ne, když se tolik starala o zachování bezpečí spousty téměř neznámých lidí. Jenže nejprve mnou projel strach. Protože kdyby na to kdokoliv přišel… Byla by v ohrožení i Jess. Už dnes ráno jsme tomu unikli jen tak tak. Kruci, jak jsem mohl takhle riskovat?!

Cathleen se na mě podívala, v očích jemný, zkoumavý odlesk. Ucítil jsem dotek její mysli na své, okamžitě jsem zabránil jejímu opětovnému vstupu.

„Ne-“ začal jsem. Zbytek věty zanikl v jejím pohledu.

„Nech mě navázat spojení,“ poprosila tiše, „slova… mě bolí. To ty máš tady dostatek síly… Můžeš mě klidně držet dál od toho, co nechceš, abych viděla… Každou chvíli se přece může někdo vrátit. Bude bezpečnější mluvit tak…“ Ztěžka jsem vydechl, krátce jsem zavrtěl hlavou. Nevěřil jsem, že to dělám…

„Takže ty a Jessica… Že se stane něco takového, jsem ani v nejmenším nečekala,“ poznamenala, když se opět krátce porozhlédla v mojí mysli, tam, kam jsem ji pustil.

Já jí neublížím…

„Já vím,“ ujistila mě jemně. „Nikdy bych si nepomyslela, že po zjištění, že se moje kamarádka zamilovala do démona, budu reagovat právě takhle,“ pokračovala pak, „že mi nebude vadit samotný ten fakt… Že se budu strachovat jen o okolnosti, které to s sebou zákonitě přináší…“ Zadívala se mi do očí. „Ty ji miluješ,“ zkonstatovala prostě. „Něco takového nemůžeš předstírat, ne právě teď. Jsi jiný. O tolik jiný než všichni démoni, se kterými jsem se doteď setkala. Tvoje duše je zlomená. Zmučená, ztýraná, rozedraná… To proto, že ty do téhle existence nepatříš. Nejsi určený k tomu být démonem.“

Bolestně jsem se ušklíbl. Nebyla první, od koho jsem tohle slyšel. Jessica… Tvrdila přesně to samé. Jenže jak jsem mohl něčemu takovému věřit, když…

Semkl jsem rty a pevně stiskl víčka k sobě. Copak si nevšimla toho, jaké pocity ve mně její mučení vyvolávalo? Jak se mi líbilo to, co jsem jí dokázal způsobit, že jsem se horko těžko držel zpátky?

„To ne ty. To démoní podstata, kterou tvá duše získala. Odporuje to tomu, jak to doopravdy vnímáš ty sám. Proto cítíš dvě naprosto odlišné věci zároveň, které tě svojí silou trhají ve dví. Nikdy jsi o tom takhle nepřemýšlel?“

Jak mě to naplňovalo a vyprazdňovalo, jak jsem to potřeboval a odsuzoval, miloval a nenáviděl, jak jsem se uprostřed té pekelně spalující slasti cítil úplný a prázdný zároveň… Možná měla pravdu. Ale záleželo na tom? Ne. Protože obojí bylo mojí součástí naprosto stejnou měrou.

„Není to jedno,“ odporovala mi. „Jsi zlomený. A lámeš se stále víc, kdykoliv děláš něco, co tvoji démonskou stránku těší, ale tebe ničí. Protože ty to doopravdy nechceš. A to je to podstatné… Právě tuhle tvoji část, tvé skutečné já, které si uvědomuje, jak špatné to všechno je, Jessica miluje…“

Jess si také nejspíš myslela, že mě dokáže před tímhle vším zachránit. Jenže problém byl, že… já třeba nestál za záchranu. A v první řadě to ani nejspíš nebylo možné. Nebylo… Nemohl jsem se přimět tohle všechno necítit, jakkoliv. A to mě ničilo.

„Není tak důležité, co v tobě vyvolává, když se to opravdu stane, když někomu způsobíš bolest,“ mínila. „Ne tak, jako tvoje touha se tomu vyvarovat. Tvoje snaha to nedělat. Jen na tvých činech opravdu záleží. Každý má možnost volby…“

Díval jsem se na ni a… marně přemýšlel, jak bych mohl sám uvěřit jejím slovům. Protože to znělo jen jako bláhová, krásná pohádka. Protože když se Raul po chvíli vrátil, musel jsem pokračovat v tom, co jsem dělal předtím. A opět mi všechno připomínalo, jak zvrácený jsem.

Protože jsem byl z vlastní podstaty svého bytí ztracený a na rozdíl od těch dvou jsem cestu ven neviděl.

A ne, ani v nejmenším jsem nestál za záchranu.

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 22.: