Duše v temnotách - 28. • OurStories.cz ~ naše povídky

Řekni jim vše, co teď vím. Vykřič to ze střech, napiš to na nebe. Vše, co jsme měli, je pryč. Řekni jim, že jsem byl šťastný. A mé srdce je zlomené. Všechny mé jizvy jsou otevřené. Řekni jim, že to, v co jsem doufal, by bylo nemožné... (Impossible - James Arthur) Tíha, která na Daniela doléhá, zřejmě nemá zmizet...

11.07.2015 (13:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 394×

Bylo tu ticho. Tíživé, plíživé ticho se rozhostilo mezi námi. Snídali jsme. Ale vlastně jsme žádné z těch automatických činností nevnímali, ani jeden.

Jessica už nejméně posté sevřela ucho hrnku, nepatrně zamíchala jeho obsahem a znovu se ztratila v myšlenkách dříve, než se z něj vůbec napila. Čekala, jestli s tím, co ji tíží, začnu sám. Vlastně mě k tomu, ať už plánovaně, nebo ne, v myšlenkách pobízela. Jenže já mlčel. A ona to nakonec nevydržela a rozhodla se zeptat přímo. Nahlas, abych jí snad musel odpovědět. Nějak.

„Co se stalo?“ vydechla tiše. Nechtěl jsem o tom mluvit, takže jsem se zatvářil lehce nechápavě. „To v noci,“ upřesnila tedy. „O co šlo?“ Zavrtěl jsem hlavou.

„S tím… si nedělej starosti,“ odbyl jsem to.

„Jak si asi tak nemám dělat starosti?!“ protestovala. Když jsem nereagoval, s povzdechem položila ruku na moji a jemně ji stiskla. „Danieli, netvrď mi, že o nic nešlo. Pamatuju si tvůj pohled, já… Takový děs a bolest jsem snad v tvých očích ještě neviděla.“ Zabránil jsem o trochu těžšímu výdechu, který se mi dral na rty, a pak jsem zavrtěl hlavou.

„To nic,“ odvětil jsem. „Jen noční můra, nic víc…“

„Opravdu?“ zeptala se a nepatrně nevěřícně nadzvedla obočí. Ne, samozřejmě že ne. Ale k čemu by to bylo jí to říkat, aby si dělala starosti? Já to budu muset vyřešit, nějak, ale… ji jsem do toho zatahovat nemusel.

Přinutil jsem se k pousmání a naklonil se k ní, abych ji na důkaz toho, že je všechno v pořádku, políbil. Nepřesvědčil jsem ji. Věděl jsem to a ona věděla, že to vím. Ale ani jeden z nás se k tomu už nevracel.

---

Kolem poledne tu zvláštně tíživou atmosféru kolem náhle narušil zvonek. Jessica překvapeně zamrkala, nikoho nečekala. Sotva otevřela dveře a zjistila, kdo je za nimi, rychle je ale zase zabouchla a s těžkým výdechem se o ně zády opřela.

„Kukátko! Nauč se, zatraceně, používat kukátko!“ napomenula se v duchu.

„Co se děje?“ Během vteřiny jsem byl u ní.

„Victor,“ vysvětlila a nešťastný nádech v jejím hlase snad ani nemohl být zřejmější. „Jak mě, sakra, našel?“ špitla sotva slyšitelně. „Nebo spíš... Co tu, kruci, dělá?!“ dodala po krátkém potřesení hlavou, když si uvědomila, že to asi zas tak těžké nebylo. Při podání žádosti o rozvod uvedla i adresu, aby ji případně mohli kontaktovat. „Do háje,“ ulevila si.

„Ale no tak, Jessie,“ ozvalo se zpoza dveří, „nejsme snad malí, aby sis přede mnou hrála na schovávanou.“ Jessica vyplašeně pohlédla směrem ke mně s tichou žádostí o radu, co má dělat.

„Neotvírej,“ hlesl jsem, „nakonec bude muset odejít.“ Váhavě přikývla.

„Jak chceš,“ reagoval na ticho jako jedinou odpověď, „v tom případě se uvidíme, až se vrátím se stěhováky. Měla bys začít balit.“ Šokovaně vytřeštila oči a navzdory předchozí domluvě prudce otevřela dveře.

„Co jsi tím, sakra, myslel?!“ Usmál se.

„Konečně se někam dostáváme. To bylo to, co jsem s tebou chtěl probrat v tom vašem milém rodinném kruhu,“ oznámil. „Chceš rozvod? Fajn. Ale v tom případě se rozluč s penězi na účtu. A s tímhle bytem.“

„Nemůžeš mi vzít můj byt!“

„Já měl za to, že jsi tvrdila, že tě, cituji, můžu klidně oškubat, jak chci, hlavně když ode mě budeš mít pokoj?“ podotkl posměšně. Ztuhla. Ano, to mu přesně řekla tenkrát na té pláži v záchvatu rozčilení. Nenapadlo ji, že se podle toho zařídí. Párkrát zalapala po dechu, než polkla, a sevřela ruce do pěstí.

„Nemůžeš mi tenhle byt vzít,“ procedila mezi zuby, „koupila jsem si ho za vlastní peníze. Stejně jako peníze, které mám na účtu, jsou taky jenom moje, s tebou nic z toho nemá nic společnýho!“

„Opravdu? A máš důkaz? Nebo lepší otázka - myslíš, že se to, co by to mohlo prokázat, záhadně neztratí a že soud nedospěje k závěru, že sis mě vzala kvůli penězům, obrala mě a utekla ode mě, aby ses spouštěla s prvním, koho potkáš? Chudák já… A tobě to, když se tahle tvoje pověst proflákne, taky dvakrát neprospěje. I když vzhledem k tomu, že k ní sama dáváš základy, ti to nejspíš nevadí.“ Jessica nevěřícně, šokovaně pootevřela rty a zavrtěla hlavou.

„To neuděláš,“ špitla. Ale bylo jí jasné, že právě on to udělá úplně klidně. Že by mu to dokonce mohlo i projít, s jeho styky, s jeho výmluvností… „To přece nemůžeš, zatraceně!“ vydechla zoufale. A nešlo jí ani tak o ty peníze, bylo by to těžké, ale věděla, že by jí rodina pomohla, než by se zase postavila na nohy. Ne, to, co ji tížilo, byla představa toho, že by jí vzal, co získala, dal jí znovu pocítit, jak nesvobodná vlastně je a že těžce získaná volnost byla jen iluzí. A to, v jakém světle by ji ukázal, pomluvy, které by proti její osobě vyvolal.

„Nebo si ten rozvod taky můžeš rozmyslet,“ prohodil jakoby nic.

„To mi jako milosrdně dáváš na vybranou?!“ Nahlas neřekla ani slovo. Dokázala tam jen stát, skrze pobledlé rty přijímat do plic roztřesené nádechy. Do očí jí vstoupily slzy, třes po chvíli postoupil do celého těla. To všechno kvůli němu.

Snažil jsem se držet zpátky, neriskovat, že mě síla té chvíle přemůže. Ale jen tam dál stát jsem zkrátka jednoduše nemohl.

Postavil jsem se před ni, zakryl ji vlastním tělem a vrhl k němu varovný pohled.

„Nech ji na pokoji a vypadni,“ procedil jsem skrze pevně zaťaté zuby. Pohrdavě si mě přeměřil.

„Protože mi to říkáš ty?“ uchechtl se. „Co uděláš s tím, jestli se mi nechce?“ Při pohledu na jeho povýšený úsměv mnou zacloumala směs vzteku a nenávisti a já se už jednoduše neudržel. Vrhl jsem se k němu a prudce ho přimáčkl ke zdi.

„Řekl jsem, že ji máš nechat být. Čemu z toho jsi konkrétně nerozuměl?!“

„Pomalu,“ reagoval a pokusil se zachovat si chladně nadřazenou tvář, ale nedokázal skrýt nervózní třes, který se náhle odrazil v jeho úšklebku při pohledu na vražedný záblesk v mých očích. „Tohohle bys mohl litovat,“ upozornil mě.

„Já lituju akorát tak toho, že jsem ti už dávno nevysvětlil, jak se máš chovat,“ sykl jsem v odpověď.

„Danieli!“ ozvala se Jessica, která se až teď vzpamatovala z toho, co se děje, a pokusila se trochu zmírnit moje reakce. Nevnímal jsem ji.

„Radím ti, abys okamžitě z toho tvého mozečku vymazal všechny svoje pitomý plány proti ní. Necháš ji na pokoji, necháš ji žít svůj život a přestaneš dělat problémy, co se týče rozvodu i čehokoliv jiného, rozumíš?!“

„Jinak co?“ odpověděl vzdorně. A to neměl dělat.

„Danieli!“ vyhrkla Jessica vyděšeně, zatímco on marně lapal po vzduchu. Přes stažené hrdlo to dost dobře nešlo. Chytil moji ruku, kterou jsem mu obemkl kolem krku a nadzvedl ho pár centimetrů nad zem, pokoušel se ji odtáhnout, ale neměl šanci.

„Jinak si tě najdu a postarám se, abys nedělal problémy, já sám. Nadobro,“ zavrčel jsem. „Rozuměl jsi?“

„To je šílenec!“ Špatná odpověď. Přitlačil jsem ho ke zdi o trochu víc.

„Vždyť se udusí!“ zděsila se Jessica a pokusila se mě od něj sama odtáhnout, ale ani jí se to nemohlo povést.

„Tak rozuměl jsi?!“ zopakoval jsem temně. Sípavě protlačil do plic minimum kyslíku, oči se mu začaly protáčet.

„Přestaň!“ vykřikla Jessica znovu, naléhavě. Teprve teď jako bych se probral.

Zamrkal jsem a uvolnil sevření, o krok ustoupil. Nejspíš právě včas. Victor se zhroutil k zemi a mezi záchvatem kašle lačně zhluboka vdechoval vzduch.

„Jsi v pořádku?!“ zajímala se Jessica a sklonila se k němu. Odstrčil ji od sebe, vrávoravě se postavil.

„Vidím, že sis místo mě vybrala totálního magora!“ vyhrkl stále lehce chraplavě. Pak se rozhodl hned zmizet, což bylo v tuhle chvíli nejspíš opravdu to nejlepší, co mohl udělat. Když procházel kolem mě, s nenávistným a zároveň pokořeným úšklebkem o další krok zvětšil vzdálenost. Konečně zmizel z dohledu. A Jessica se na mě otočila, nevěřícně.

„Co je to s tebou?!“ nechápala.

„Nemám ho ráda a dělá samý problémy, ale to neznamená, že chci, aby umřel, sakra!“

Semkl jsem rty. K tomu jsem mířil? Já… nevěděl. Bláznil jsem, nejspíš. Původně jsem ho prostě jen chtěl přimět nechat ji na pokoji, ale… Krucinál!

Dívala se na mě a já měl pocit, jako bych v jejích očích zahlédl děs a odmítání, které jsem kdysi viděl u Lisabeth. Snad se mi to jen zdálo. Ale i ten krátký záblesk mi sevřel srdce. A zároveň jsem dostal chuť do něčeho praštit, něco rozbít. Nechtěl jsem, aby mě viděla v takovém stavu.

„Ne, Danieli, co se, sakra, děje?“ zastavila mě ale, když jsem se otočil a chtěl odtud vypadnout, alespoň na chvíli. Co jsem jí měl říct? Sám jsem si to, co se děje, odmítal připouštět, až do teď. Její pohled po chvíli změkl. Nejspíš na mně bylo moje rozhození vidět víc, než jsem tušil. „Co se děje?“ vydechla znovu, tentokrát o poznání tišeji, a zaklesla tázavý pohled do mých očí. Po chvíli ticha jemně přiložila ruku na mou tvář. Vděčně jsem ten dotek přijal. Jako by jím dokázala alespoň nepatrně mírnit bouři uvnitř mě. Zhluboka jsem vydechl. „O co jde?“ dožadovala se znovu odpovědi. Zavřel jsem oči a lehce zavrtěl hlavou. Nechtěl jsem to přiznat nahlas ani sobě, natož jí. Jako by se to snad jen tím mělo konečně potvrdit. „Danieli, mluv se mnou,“ hlesla prosebně. „Tohle mi nedělej, neuzavírej se přede mnou, už ne…“ Ztěžka jsem polkl a znovu se na ni zadíval.

„Já…“ začal jsem nakonec, ale slova se mi napoprvé zadrhla v hrdle. „Já… nemůžu,“ šeptl jsem konečně.

„Co nemůžeš?“ nechápala.

„Zřejmě nemůžu… žít bez toho, co mě zároveň uvnitř zabíjí…“ Zamrkala. A pak jí unikl těžký výdech.

„Moment, co tím… Myslíš tím snad, že…“ Její slova byla zmatená, ale její myšlenky napovídaly, že to i díky předchozí scéně pochopila správně. Přikývl jsem. „Do háje!“ ulevila si a skousla rty, zatímco sklonila hlavu k podlaze a lehce s ní zatřásla ze strany na stranu, jak se to snažila vstřebat.

Čekal jsem, že mě po tomhle oznámení požádá, abych odešel. Jak jinak reagovat na to, když se vám někdo přizná, že má nutkání zabíjet?! Nečekal jsem nic jiného a zároveň jsem se bál toho, že to přijde. Že mě odvrhne, stejně jako Lisabeth… A vlastně by nejspíš i měla.

„Na tuhle možnost jsem nepomyslela,“ přiznala namísto toho po chvíli. Jen tak, prostě, nic víc. V zamyšlení propletla prsty, otočila se zpátky ke mně. „Jak zlé to je? Můžeš to nějak… potlačit, nebo tak něco?“ Snažil jsem se. Tak moc, ale… to něco uvnitř mě, špatného, zvráceného, se zkrátka dál hlásilo ke slovu.

„Můžu to ovládnout. Většinou, zatím,“ osvětlil jsem. „Ale nevím, jak dlouho to dokážu udržet…“ Byl jsem bláhový, když jsem věřil, že už bude všechno v pořádku. Co jsem si myslel?! Byl jsem zrůda. Za to, co jsem měl na svědomí, jsem si šťastný konec nezasloužil, neměl jsem v to doufat.

Jessica stála vedle mě, beze slova. Prostě se na mě jen tiše dívala.

„Zvládneš to,“ šeptla po chvíli. „Já… já vím, že to zvládneš…“

„V podobné situaci už jsem jednou byl,“ připomněl jsem hořce. „Ještě jako člověk… a moje snaha nakonec vyšla naprázdno.“

„Jenže tentokrát na to nejsi sám,“ vydechla a spojila svůj pohled s mým. „Zvládneme to. Spolu,“ opravila své původní ujištění. Opět mi vyrazila dech. Ona byla… jednoduše neskutečná.

„Jess,“ šeptl jsem, ale nějak mi došla slova. Co na něco takového také vůbec říct? Usmála se a jemně mě dlaní pohladila po tváři, než přitiskla něžný polibek na mé rty.

„Nemusíš nic říkat…“ Kdyby jen věděla, jak úžasná je. Jak moc jsem ji miloval.

Jak moc jsem si ji přitom ani v nejmenším nezasloužil…

---

Ležel jsem v posteli, naslouchal jejímu klidnému dechu, prolínajícímu se s okolním tichem v místnosti. Dvěma prsty jsem jemně odhrnul pramínek vlasů, který jí spadl do tváře. Ze spánku se lehce pousmála. A já se cítil naprosto dokonale krásně. Přesto… vzdálená hořkost pomalu začínala prosakovat do mého vědomí. To proto, že mi cosi říkalo, že si ty chvíle mám vychutnat naplno. Protože jsou to jediné, co mám. Protože každá z nich může být ta poslední.

Proč to tak muselo být? Má existence opět pomalu začínala ničit vše, čím jsem byl, vše, co jsem chtěl mít. Oblohu překryly temné mraky. A i když jsem za nimi stále dokázal zahlédnout slunce, cosi mi napovídalo, že je to jen otázka času. Že se snažím utéct nevyhnutelnému. My oba. A nečeká nás nic než hořké selhání.

Zavrtěl jsem hlavou a s povzdechem položil hlavu na polštář, pokusil se alespoň na chvíli usnout. I když jsem věděl, co mě v tom případě čeká…

-------------------------------------------------------------------------------------------------------