OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 3.

16.05.2015 (11:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 635×

Další den byla moje nálada už o něco lepší, rozčilení opadlo. Nejspíš na tom mělo zásluhu to, že jsem se konečně pořádně vyspal. Raul se také neobjevil. Zvlášť po včerejšku mě potěšilo, že jsem ho nemusel vidět. Pravda, na druhou stranu bych bral trochu akce, nějaké odreagování. Ale jeden si nevybere. I tak se dnešek nemohl počítat mezi nejhorší dny mého života.

Musel jsem ale neustále myslet na tu ženskou ze včerejška. Ponížila mě a zmizela, takže jí to jen tak prošlo. To se mi nelíbilo. Nakonec jsem se to ale rozhodl hodit za hlavu. Neměl jsem chuť zabývat se podobnou prkotinou, když jsem ji stejně nejspíš viděl naposledy. Usmyslel jsem si, že do té kavárny prostě nebudu nějakou chvíli chodit, než se na tu příhodu zapomene, ale jinak jsem na to celé odmítal dál myslet.

Tohle „volno“ jsem se rozhodl využít k tomu, abych dohnal povinnosti ve své druhé, oficiální práci. Patrick mi sice toleroval, že jsem čas od času zmizel, ale včera jsem si ověřil, že ani jeho dobrota a shovívavost nejsou nekonečné.

Zdálo se, že ho moje pracovní zapálení potěšilo. Dokonce se celkem divil, když jsem se rozhodl zůstat chvíli přesčas. Nemusel se bát. Hádal jsem, že si to pravděpodobně brzy vyberu dalším, pro změnu časným odchodem. Pro teď jsem ale udělal vše, co jsem měl, takže jsem cítil dokonce cosi jako uspokojení.

A únavu. Zírat celý den na monitor nebylo zrovna ideální.

Promnul jsem si oči, uklidil po sobě a vydal se pryč z kanceláře. Zamířil jsem k výtahu. Někdo by si mohl všimnout, kdybych nevyšel ven dveřmi, proto jsem se nemohl přenést přímo odsud.

Náhle jsem uslyšel rozhořčené nadávky přicházející odkudsi dál z chodby. Ten hlas, ženský hlas, mi přišel povědomý, ale momentálně jsem ho nedokázal zařadit. Výtah přijel, vstoupil jsem dovnitř a dál to neřešil. Těsně předtím, než se zavřel, ho ale zastavila ruka té dotyčné a znovu ho pootevřela. Naše pohledy se setkaly – překvapeně vydechla a krátce zaváhala. Pak ale odhodlaně semkla rty a vstoupila dovnitř. Zřejmě mě brala jako menší zlo proti tomu dál zůstávat tady. Zvláštní úvaha.

Jessica se postavila na druhou stranu kabiny, aby ode mě stála pokud možno co nejdál. „Přízemí,“ oznámila mi stroze, než jsem se vůbec stačil zeptat – kdybych se chtěl ptát –, do jakého patra má namířeno.

Vypadala, že se neskutečně těší, až odtud vypadne. Netrpělivě tiskla prsty jedné ruky v druhé. Dívala se na druhou stranu, aby se mnou už znovu nemusela navázat ani oční kontakt, a tak jsem viděl jen její blond vlasy, které jí v jemných vlnách spadaly na ramena. Oba jsme se očividně nemohli dočkat, až vystoupíme a naše cesty se opět rozejdou. Ji jsem rozhodně znovu vidět nepotřeboval. Tím spíš ne na takhle veřejném místě, kde bych si s ní nemohl vyřídit účty ani v případě, že bych se to nerozhodl nechat být. V duchu jsem odpočítával vteřiny zbývající do doby, než dorazíme do přízemí.

Náhle se však podlaha zatřásla, světlo zablikalo a zhaslo. Výtah se zastavil. Jessica se chytila jeho stěny a teď její oči vyděšeně těkaly po okolí.

„Do háje… krucinál…“

S touhle reakcí jsem naprosto souhlasil. To se muselo stát zrovna teď. Kdoví, jak dlouho tu spolu budeme trčet. Ani přenos nepřicházel v úvahu, zvlášť v její přítomnosti. Vážně úžasné.

Stiskl jsem tlačítko, které tu bylo pro podobné případy, abych zavolal pomoc, protože ona se k tomu očividně neměla. Stočil jsem k ní pohled, všiml jsem si, že je bílá jako stěna a lehce se třese. Vypadalo to, že se tady snad složí. To by mi ještě scházelo. Vzhledem k tomu, že neposkytnout první pomoc se společensky moc dobře nepřijímalo, byl zřejmě čas na trochu předstíraného taktu ve snaze jejímu zhroucení zabránit.

„Uklidněte se,“ řekl jsem a snažil se, aby to nevyznělo tak nerudně, jak vzhledem k mojí současné náladě mohlo. „Tohle se prostě někdy stane. Někdo sem přijde a spraví to.“ Už aby to bylo.

Nepomohlo to. Oči se jí naplnily slzami, pomalu se svezla k zemi a přitom namáhavě zadržovala pláč. Povzdechl jsem si a napojil se na její myšlenky v naději, že tak trochu líp zjistím, co by ji uklidnilo, když se mnou nekomunikovala normálně. Ne, že bych se během prvních vteřin po spojení něco dozvěděl.

„No tak, sakra. Přece nezačneš brečet zrovna před ním…“ To už ale přes její řasy stekla první slza.

Myslel jsem, že je to záchvat paniky. Zrovna jsem jí chtěl vynadat, že je perfektní nápad lézt do výtahu, jestli má klaustrofobii, nebo co, ale pak mi i díky jejím myšlenkám došlo, že o tohle nejde. Že tohle byla jen poslední kapka, která ji přiměla ke zhroucení, právě teď a tady.

Slyšel jsem přeci její rozčilený křik před chvílí. Křik, do kterého, jak mi zpětně došlo, už v tu chvíli prosakovaly hořké bolestné slzy. Leskly se v jejích očích, už když nastupovala sem. Nešlo o to, že by nebyla na zhroucení dávno před touhle událostí. Jen si myslela, že odtud stihne vypadnout dřív, než se tak stane. Aby ji při tom nikdo neviděl. A tenhle cíl se náhle rozplynul. Ke všemu jsem měl být svědkem nezadržitelné smršti emocí, která ji zaplavila jako voda z protržené přehrady, právě já. To jen více podněcovalo zoufalství, které jí zmítalo.

Otočila hlavu na druhou stranu, abych si jejího pláče nevšiml, nechala si pár pramenů vlasů spadnout do tváře, ve snaze zakrýt vodopád slz. Stále jsem ale slyšel její vzlykot. A nejen to…

„Já jsem tak pitomá. Tak pitomá, do háje. Teď mu tady ještě budu dělat divadlo… Proč, krucinál…“ Její hlavou se míhaly záblesky čerstvých vzpomínek, které se marně snažila držet od sebe dál. Nahá kůže otírající se o jinou… Pohled, který jí zlomil srdce. Už několikrát zlomené.

Snažil jsem se ji nevnímat, její přítomnost, její myšlenky, když už bylo jasné, že kvůli tomuhle ji ze země muset sbírat nebudu. Sotva jen ze slušnosti - sama se přede mnou pokoušela zakrýt sebemenší důkaz slabosti, který bych jí mohl vpálit do tváře. Spíš proto, že jsem to vnímat jednoduše nechtěl. Proč by mě měly zajímat její problémy. Ale kolem bylo ticho. Ticho, které narušovaly jen její tiché vzlyky. A my tady mohli trčet ještě celou věčnost. Vzdychl jsem.

„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se, aniž bych pořádně chápal, proč to vlastně dělám.

„Ne,“ odsekla nejdřív, ale pak se párkrát přerývaně nadechla a lehce zavrtěla hlavou. „Promiňte, já… v tomhle mi stejně nemůžete pomoct.“ Dlaní si otřela oči, trpce se pousmála, když to na její kůži zanechalo lehkou černotu. Řasenka, která jako jediná zdobila její oči, zřejmě nebyla příliš voděodolná. Zamrkala a odvážila se podívat mým směrem, zkoumavě.

„Proč se o to vůbec zajímá?“ napadlo ji.

Nedivil jsem se jí. Od minule mě měla zafixovaného jako sebestředného idiota, který ji dokázal akorát tak vytočit. Tohle jí do toho obrazu příliš nesedělo. Proč jsem se o to vůbec zajímal? Dobrá otázka. Chtěl jsem to shodit na nudu, ale kdesi hluboko uvnitř mě se ozval jiný důvod. Zoufalství. Bezmoc. Tyhle pocity se z jejího nitra daly jasně vyčíst. Tyhle pocity jsem kdysi dávno sám poznal až příliš dobře…

„No, asi tu ještě nějakou chvíli pobudeme, takže…“ pokrčil jsem rameny.

„Nečekala bych, že zrovna on by se mohl starat o to, co se mnou je…“ Zavrtěla hlavou, rukou si prohrábla vlasy a krátce skousla rty.

„Znáte ten pocit, když se ocitnete na dně kvůli někomu, kdo vás měl povznášet do výšky? Když někomu dáte úplně všechno a on vám pak s naprostým klidem zlomí srdce?!“ vyhrkla nakonec ztěžka, nové slzy začaly stékat po její tváři. Neměla ponětí, proč se s tím svěřuje právě mně. Prostě to jen zoufale potřebovala ze sebe dostat, bylo jedno, kdo to uslyší. Všimla si, že neodpovídám, nastalo ticho. Opět stočila oči mým směrem, v tu chvíli jsem uhnul pohledem.

„To se prostě někdy stává,“ odpověděl jsem pokud možno prostým tónem. Vnímal jsem, jak si mě pátravě prohlíží.

„To… vyznělo skoro, jako by sám příliš dobře věděl, o čem mluvím…“ Nejradši bych si vynadal za to, že jsem se do toho vůbec pletl. Neměl jsem chuť podobné věci řešit, krucinál! K čemu by vůbec bylo vyvolávat ty staré vzpomínky?!

Sám sobě jsem zabránil znovu vstupovat do její mysli, abych si zachoval alespoň nějaký klid. Proč by mě to vůbec mělo jakkoliv rozhodit? Bylo to dávno…

Nepatrně se narovnala, stejně sotva znatelný úsměv se jí rozprostřel na rtech. „Omlouvám se za to kafe,“ vydechla najednou a já překvapeně zamrkal. Ona se mi omlouvala? „Bylo toho na mě moc… a vy jste se choval jako pitomec, takže jste si to zasloužil. Ale stejně… omlouvám se.“ Chvíli na mě beze slova hleděla, nejspíš čekala na moji reakci. Odkašlal jsem si.

„Taky jsem ten den neměl zrovna kdovíjak skvělou náladu…“ Usmála se.

„Omluva přijata,“ ubezpečila mě, protože pochopila, že víc ze mě asi nedostane. „Zajímavé, že se naše cesty už podruhé protnuly a přitom ani nevíme, co je ten druhý zač,“ poznamenala pak. Nereagoval jsem. Skousla rty a znovu si mě tak nějak zvláštně přemýšlivě prohlédla. „Jessica… Johnsonová,“ představila se jako první, když jsem se k tomu neměl a podala mi ruku.

Všiml jsem si krátkého zaváhání, než vyslovila své příjmení. Nechápal jsem, proč tomu tak bylo. Kdysi se mi to stávalo. Když jsem v tomhle novém životě začínal. Kvůli bezpečnosti bylo čas od času potřeba se přesunout na jiné místo ve světě. A měnit si jména. Proto, aby na sebe kdokoliv z nás nepřitáhl pozornost druhé strany, i pro utajení v lidském světě. Ona ale byla člověk, tím jsem si byl jistý.

Nechal jsem to být a naklonil se k ní, abych její ruku stiskl - stále seděla na zemi. „Daniel Williams,“ oznámil jsem jí jméno, pod kterým jsem byl znám v současnosti. Jemně přikývla.

„Těší mě…“ Kupodivu se zdálo, že to myslela upřímně.

---

Nemohl jsem usnout. To se mi nestalo už pořádně dlouho. Obvykle mi stačilo si lehnout a zavřít oči, ale tentokrát to nezabralo. Netušil jsem proč. A štvalo mě to.

Snažil jsem si pročistit hlavu, nechat myšlenky volně plynout, dokonce i to hloupé počítání oveček, ale stále nic nezabralo. Už asi posté jsem se obrátil na druhý bok, ale ani tahle změna polohy nijak nepomohla. Hodiny na stěně tikaly a čas postupoval. Když jsem je kontroloval naposledy, bylo půl jedné. Pak se mi konečně podařilo alespoň na chvíli ztratit ponětí o okolí…

---

Hvězdy osvětlovaly jinak temnou oblohu. Spolu se svitem měsíce jen nepatrně odháněly stíny, které se v nočním tichu usadily ve městě. Příliš známém městě...

Rozhlédl jsem se kolem, stále ještě jsem si pamatoval každý kout. Vzpomínky byly vybledlé, pokryté prachem a pavučinami, přesto snadno opět ožívaly v jasných barvách. Tam, jen kousíček odtud, leželo náměstí San Marco. A támhle, jen pár minut cesty vzdálený, byl náš dům... Tohle bylo město, kde jsem se narodil. Kde jsem strávil mládí a poprvé se zamiloval. Vypadalo přesně tak, jak jsem si ho pamatoval. Benátky...

Stál jsem na mostě kousek od dóžecího paláce, všude kolem bylo ticho. Lucerna nade dveřmi domu opodál ozařovala okolí jen nepatrně více než jasné body na nebi. A vrhala měkké stíny na šaty a dlouhé hnědé kudrliny dívky přede mnou. Stála ke mně zády, dívala se kamsi před sebe.

Zatajil se mi dech, zvláštní tíha mě přiměla k polknutí. Mohla by to být...? Znal jsem nazpaměť každou částečku jejího těla, oči snadno znovu přivykly kráse přede mnou. Srdce mi během pár úderů dalo jasnou odpověď ještě dřív, než jsem se odhodlal potvrdit svou domněnku.

„Lisabeth?“ šeptl jsem do ticha. Ruka, kterou jsem k ní při tom oslovení pomalu natahoval, ochabla a klesla zpět podél těla, když se ke mně otočila.

Znal jsem nejen tohle místo, místo, kde jsem s ní poprvé mluvil, ale i chvíli, která právě nastávala. Došlo mi to díky odlesku v jejích očích. A zoufale jsem chtěl zmizet pryč, nenechat se opět vláčet tím okamžikem, který zlomil vše, co do té doby ještě nebylo zlomené. Jenže jsem tam zůstal jen stát, přikovaný na místě, stejně jako tenkrát. Ta chvíle mě zaplavila, ztratil jsem pojem o přítomnosti a minulosti. Náhlá propast znatelná mezi námi mě trýznila, ledový chlad v jejím pohledu mě spaloval na uhel.

„Marco... Musíme si promluvit…“ Její hlas postrádal jakoukoliv dřívější něhu a bodal přímo do srdce. Věděl jsem, co chce říct. Ten rozsudek smrti jsem z jejích rtů již jednou slyšel. „Už se nemůžeme dále stýkat…“ Celé nitro se mi bolestně stáhlo.

„Proč?“ vydechl jsem, i když jsem již znal odpověď. Teď, i tenkrát…

„Já už nemůžu…“ Pro moje činy, pro to, co jsem způsobil. Pro to, čím jsem se stával. Nevěděla to, ale vycítila změnu. Změnu, která nás táhla od sebe, která z našeho ráje odváděla pryč pramen života. Změnu, která ji nakonec přiměla dívat se na mě tímhle způsobem. Jako na někoho cizího. V jejích očích se leskl i náznak slz. Ale ona netruchlila pro tuhle chvíli. Oplakávala něco, co už brala za mrtvé. Tohle byl jen poslední krok, jak se odtrhnout od něčeho, co se dle ní nedalo zachránit.

„Lisabeth…“ šeptl jsem a o krok se přiblížil k ní, ucukla, když jsem chtěl spojit svou dlaň s její. Naplnilo mě zoufalství. Byl jsem jí tak odporný? Zasloužil jsem si tohle všechno?

Ano. A dobře jsem to věděl.

Sám sebe jsem nenáviděl. Za myšlenky, které mi kroužily hlavou, za všechny ty… věci, které jsem měl na svědomí, ale… Ale věděl jsem také, že to dokážu ovládnout. Že se o to alespoň pokusím.

Stejně tak jsem dobře věděl, že bez ní v tomhle nemám šanci. Protože právě jen ona mě ještě držela nad vodou.

„Nedotýkej se mě. Už ne…“ vydechla a stočila hlavu stranou.

„Ale já tě miluju,“ vyhrkl jsem zničeně. Unikl jí povzdech, krátce stiskla víčka k sobě.

„To nic nemění…“

„Síla mé lásky nestačí?“ šeptl jsem. Mlčela, otočila se ke mně zády. Zavrtěl jsem hlavou. „Lisabeth…“

„Řekla jsem nedotýkej se mě!“ vykřikla a prudce odtrhla svou dlaň, sotva se ta má váhavě dotkla její kůže. O krok couvla, mé srdce vynechalo úder, když jsem spatřil nový záblesk, který se na vteřinu mihl v jejích očích. Byla to nenávist?

Nepatrně se zatřásla, ten pohled otevíral brány do mého vlastního soukromého pekla. Měl jsem pocit, že snesu všechno, jen ne odmítání a nenávist od té, jíž patřilo mé srdce i vše, co jsem kdy měl. Ne tenhle pohled právě od ní…

„Změnil ses,“ řekla konečně a já měl pocit, že jsem zaslechl tón výčitek. „Děsíš mě, já… Myslím, že bude nejlíp, když zmizím z tvého života, dokud to jde…“ Vyschlo mi v ústech, přísahal bych, že jsem v okolním tichu slyšel puknout vlastní srdce. Oči se mi naplnily slzami, celým svým já jsem toužil po tom ji zadržet, to nejcennější, co jsem měl. Ale jen jsem tam zůstal stát a sledoval, jak odchází. Díval jsem se za ní, naposledy si vychutnával její blízkost. Vnímal jsem, jak její světlo pomalu mizí, násilím vytržené z mého světa. S každým dalším centimetrem vzdálenosti mě píchlo u srdce.

Opustila mě. Nechal jsem ji jít.

Mé kroky vedly do temnoty, v jíž stíny mě nechtěla následovat. A já ji nemohl nutit. Věděl jsem, že bez ní nebude trvat dlouho a zcela se do ní propadnu.

Byl jsem naivní, když jsem si myslel, že mě uprostřed toho všeho může čekat alespoň částečně šťastný konec. Že bych si zasloužil alespoň záblesk slunečních paprsků, které by mi pomohly lépe snášet zoufalství, po tom všem, co jsem měl na svědomí. Tak naivní, pokud jsem doufal, že by se mnou dobrovolně chtěla nést to břímě, když ona měla možnost úniku. Co jsem si myslel? Kdo by z vlastní vůle zůstával na potápějící se lodi, slepoval nezvratně zlomené uprostřed beznaděje?

„Arrivederci amore mio…“ („Sbohem, má lásko…“)

Má slova se sotva slyšitelně nesla vzduchem.

Sen. Tohle musel být jen sen. Matně jsem si to uvědomoval, když se scenérie změnila, ale v ničem mi to nepomohlo. Nedokázal jsem se přimět k tomu se probudit, nebo se alespoň vymanit z pocitů, které spolu se vzpomínkami přicházely, nevnímat je. Nebýt v jejich zajetí stejnou měrou, jako ve chvílích, kdy se odehrály.

Teď – jen záblesk další mučivé zkušenosti.

Vnímal jsem jen zastřeně, nedokázal jsem logicky uvažovat. Vzduch prorážely zvuky boje, který probíhal v mém okolí. Nejjednodušší způsob, jak beztrestně zabít. Proto jsem sem přišel. Odolával jsem už příliš dlouho a má vůle byla stále slabší. Příchod sem mě posunul o krůček blíž k porážce sebe sama. Ještě jsem nezabil za plného vědomí. Dokonce ani teď. Poslední část mě s tím stále ještě bojovala, nechtěla přijmout tíhu takového činu, který mě už tak jako tak sotva mohl pošpinit víc, než už jsem byl. Poslední částečka uvnitř vzdorovala tomu vědomě udělat něco takového, výměnou za tu krátkou úlevu, kterou jsem cítil na dosah.

Jak velký rozdíl byl mezi zabitím při plném vědomí a zabitím uprostřed zastřených smyslů, o kterém jsem se dozvěděl až zpětně? Jaký vlastně mělo smysl bránit se, když už jsem dávno prohrál? Navíc za tak perfektních podmínek…

Třásl jsem se, proklínal sám sebe, že jsem odsud neodešel, dokud jsem mohl. Teď už nebylo cesty zpátky.

Byl jsem unavený z boje, který jsem nemohl vyhrát, z boje, který měl už dávno jasně stanovený konec. Mohl jsem už jen jediné – přestat vzdorovat, poddat se tomu. Nevnímat svět, jak jsem ho vnímal dříve a s konečnou platností se vzdát toho posledního, co ze mě ještě zbývalo. Vypnout – a prostě jen přežívat. Nezvládal jsem být sám sebou, držet se svých dávno roztříštěných zásad, nedokázal jsem dál snášet chovat se lidsky za podmínek, kdy mě to ničilo a trhalo ve dví.

Pohlédl jsem do bolestně stažené tváře muže přede mnou. Do jeho očí, které s děsem očekávaly smrt. Sevřel jsem v dlani pevněji rukojeť meče. A konečně zasadil smrtící úder.

---

Prudce jsem otevřel oči, těžkými nádechy jsem do plic nabíral vzduch. Obklopilo mě horko, roztřeseně jsem si zajel rukou do vlasů a snažil se odehnat náhlý záchvat toho všeho, co se právě bouřilo uvnitř mě. Příliš to nepomáhalo. Stiskl jsem víčka k sobě a praštil pěstí do stěny. Proč? Proč se mi zdálo zrovna tohle, proč právě teď? Šlo o nekonečně vzdálené chvíle, dávno to nebyla pravda. Dávno to nic neznamenalo. Nic víc než opakování minulosti, na které už nezáleželo. Na které nemělo záležet...

Proč se mě ty vybledlé, bezvýznamné vzpomínky dotýkaly, i kdyby jen na tu nejmenší míru? Proč jsem znovu cítil náznak té zvláštní tíhy, před celou věčností odehnané pryč?

Kruci…

Co se to se mnou dělo?!

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 3.: