OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 6.

21.05.2015 (16:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 637×

Než začneme, chtěla bych zmínit ještě jednu věc: V téhle i dalších částech z minulosti používám některé italské fráze ve snaze navodit větší autentičnost. Já sama italsky neumím. A i když jsem využívala (snad) důvěryhodných zdrojů, může se stát, že tam mám někde chybu. Takže pokud někdo zná italštinu lépe, prosím o shovívavost a případnou opravu ;)

------

Bože. Můj Bože… Stál jsem v rohu místnosti, v záchvatu paniky nevěřícně kroutil hlavou ze strany na stranu. Jako ve snách. Jako v té nejhorší noční můře. Veškeré myšlenky, které se mi v hlavě zmateně převalovaly jedna přes druhou, se nakonec monotónně vracely k jedinému. Ať se mi to jenom zdá. Ať je to všechno jeden šílený sen, prosím! Tohle… tohle přeci ne!

Navzdory mému přání se obraz přede mnou nijak neměnil. Zamrkal jsem, už nejmíň posté, ale stále to tu bylo. Krev. Odporná zaschlá krev na mých rukou, na oblečení určeném ke spánku, na mém lůžku, všude. Ucítil jsem v očích nátlak slz, zároveň se mi udělalo neskutečně špatně. Ztěžka jsem vydechl a doslova jsem bojoval o každý další nádech prodraný skrze stažené hrdlo. Poklesla mi kolena, bez varování jsem se zhroutil na zem. Očima jsem hypnotizoval vlastní třesoucí se ruce pokryté připomínkou zkázy, o které jsem zatím neměl ani ponětí. A přitom jsem je od sebe držel co nejdál, jako by to mohlo jakkoliv cokoliv změnit, propaloval je nenávistným pohledem.

V první chvíli jsem kvůli zajetí vlastních myšlenek ani nepostřehl zděšené volání. Naše služka. Rozkřikovala po celém domě, že se stalo něco hrozného.

„Marco?“ ozvalo se blízko mých dveří a já vyděšeně vyskočil a zatarasil je vlastním tělem. „Co tam děláš?“ zajímal se Antonio, když se mu je nepodařilo otevřít.

„Nic,“ vyhrkl jsem.

„Tak otevři. Přiběhla Sofia, prý se něco stalo, všichni z okolí jsou teď u nás, aby zjistili, o co jde.“ V duchu jsem svého bratra prosil, aby jednoduše odešel, ale bylo mi jasné, že to nehrozí. Natáhl jsem se tedy pro židli opodál a zatarasil s ní dveře místo sebe, abych se to tu pokusil dát před otevřením alespoň nějak do pořádku. Nikdo nesměl přijít na to, že to se mnou nějak souvisí. Jednoduše nesměl.

„Aspetta,“ zavolal jsem spěšně a vrhl se k posteli. („Počkej.“)

„Na co?“ nechápal.

„Prostě mi dej chvilku! Musím… se oblíknout.“ Zpoza dveří se ozval smích.

„Tak to pak chápu. Dole je spousta lidí, asi to nebude na škodu.“ Nevnímal jsem ho, v panice jsem se snažil přijít na to, kam a jak odklidit důkazy. Nejprve jsem ze sebe strhnul zašpiněné oblečení a odkopl ho pod postel, pak jsem uklidil nepořádek v ní. Později budu muset vymyslet, jak se těch věcí zbavit. Ale na to bylo času dost. Na to jsem se zkrátka teď nemohl soustředit, i kdybych chtěl.

Byl jsem vděčný za nádobu s už dávno studenou vodou, která tu zůstala od chvíle, co jsem se včera oplachoval před spaním. Teď mi mohla pomoci smýt zbytek důkazů i z vlastní kůže. Snažil jsem se nevnímat, jak se voda pomalu mění na lehce narůžovělou, stejně tak jsem se pokoušel zastavit slzy, které mě stále ještě pálily v očích. Nesměl jsem vzbudit jakékoliv podezření, musel jsem se maximálně vynasnažit před otevřením dveří uklidnit vlastní nitro, jakkoliv nemožné se to zdálo.

Vylil jsem obsah nádoby z okna, voda z ní pozvolna splynula s vodou protékající v proslulých Benátských kanálech hned za naším domem. Prolnula se s ní a ve vteřině se ztratila, jako by se nikdy nic nestalo. Jenže stalo. A bylo to až příliš reálné na to, aby to dokázalo jednoduše zmizet jako kapka vody mezi množstvím dalších.

Oblékl jsem se do čistých šatů, zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Teprve pak jsem postavil židli zpět na její místo a otevřel dveře, abych spolu se svým starším bratrem sešel dolů vyslechnout tu hroznou zprávu, která, jak jsem se děsil, souvisela i se mnou samým.

Uvnitř našeho domu se shromáždila snad celá ulice, všichni sousedé se snažili zjistit, co se to vlastně stalo. Sofia zatím ale jen hlasitě bědovala, zřejmě se od ní ještě nikdo nic nedozvěděl.

„Antonio, skoč jí pro trochu vody,“ ozval se otcův hlas, když si všiml našeho příchodu, a dál se pokoušel o to ji trochu uklidnit.

„Si, padre,“ přikývl hned a zmizel ve dveřích opodál. („Ano, otče.)

Cristina se svojí ručkou přidržovala naší matky a zaujatě pozorovala všechny kolem - kde se u nás takový dav vzal?

„Sofia, calmatevi,“ pokoušel se otec už nejspíš po několikáté ujistit naši služebnou, že právě teď se nic neděje a ona může klidně mluvit. („Sofie, uklidni se.“)

Ta vděčně přijala vodu od mého bratra a až poté, co se zhluboka napila a ještě párkrát se nadechla, konečně začala mluvit, stále ale roztřeseným tónem.

„Stala se vražda,“ vydechla polohlasně. Tahle jediná poznámka okamžitě vyvolala obrovskou vlnu reakcí.

„Cože? Tady u nás? Jak se to stalo?“ To bylo jen pár z otázek kladených jedna přes druhou, které jsem zachytil, než je můj otec rázným pozvednutím dlaně zarazil.

„Silenzio!“ („Ticho!“) Jediné slovo od něj a okolní ruch okamžitě utichl. „Co přesně se vlastně stalo?“ otočil se znovu k ní. Namáhavě polkla, lehce zavrtěla hlavou.

„Šla… šla jsem k Giulianovi vyzvednout objednané zboží,“ začala.

„K tomu krejčímu?“ ujistil se. Třaslavě přikývla.

„A když jsem tam došla, tak…“ nedořekla, dlaní si zakryla ústa a při tom si lehce setřela slzy, které se jí začaly valit z očí. „Ležel uprostřed pokoje bez známek života. Nejspíš už od včerejší noci. Všude byla krev… Bylo to příšerné…“

Giuliano… Stiskl jsem víčka k sobě a ztěžka vydechl. Do háje. Znal jsem ho, bydlel jen pár ulic odtud. Milý postarší pán, který byl vždy ochotný pomoci, pokud někdo potřeboval. Někdy dokonce, i když na tom měl sám tratit. Žena mu zemřela už jako velmi mladá, nikdy neměl potomky a nejspíš i proto nikdy nevyhnal žádné dítě, které k němu kdy zavítalo, a rozdával lásku alespoň jim. Sám jsem k němu jako malý odbíhal, i když se to dvakrát neslušelo. A Cristině zrovna nedávno zadarmo ušil z látek, které mu zbyly, panenku na hraní…

„Proč by ho někdo chtěl zabít?“ nechápala moje matka ani nikdo z ostatních. Sofia ztěžka nabrala vzduch do plic.

„Nemám ponětí… Vždyť se všemi vycházel, každý ho měl rád. Ale… ten způsob, jakým ho někdo dovedl do náručí smrti… To nebylo jen zabití. Někdo zařídil, aby hodně trpěl. Něčeho takového by snad ani nemohl být schopen člověk. To mohl udělat jen démon. Uno mostro…“ („Monstrum.“)

Dech se mi zadrhl v hrdle, musel jsem se zachytit zdi opodál, abych vůbec udržel rovnováhu. Někdo zařídil, aby trpěl… To byla slova, která se mi neustále opakovala v hlavě. Která mě táhla ještě hlouběji do beznaděje, ve které jsem vězel. Sofia měla pravdu. Něco takového mohlo udělat jen nelidské, kruté stvoření. Monstrum. Perfektní pojmenování, jediné, které jsem si zasloužil. Nevnímal jsem, nedokázal jsem vnímat další vlnu šokovaných výkřiků, které se v okolí záhy rozhostily.

„Andiamo! Calm, amici!“ mírnil otec opět jejich vášně. („No tak! Uklidněte se, přátelé!“) Dav utichl, jeho autorita zadržela veškerá další slova na jazyku. „Když budeme panikařit, ničeho nedosáhneme,“ pokračoval po chvíli, když si byl jistý, že ho už nikdo nepřeruší, „co se stalo, je tragédie, ale ničemu nepomůže, budeme-li o tom jen mluvit a neuděláme nic pro to, aby se to už neopakovalo. Myslím, že nejlepší bude, když o celé té události informujeme stráž.“ Všichni se shodli na tom, že to nejspíš bude nejrozumnější, a po chvíli se pomalu začali rozcházet zpátky do svých domovů. Nepostřehl jsem, koho pověřili, aby došel na příslušná místa s tou zprávou, stálo mě dost námahy vůbec zůstat na nohou.

Antonio se na mě otočil, jeho oříškové oči si mě zkoumavě prohlížely. A já se cítil zase jako malý kluk, když jsem nedopatřením rozbil matčinu oblíbenou vázu a snažil se tvářit jakoby nic, jenže on to na mně poznal, jako by mi viděl přímo do hlavy. Tentokrát ale nešlo o nějakou pitomou vázu. Šlo o lidský život. O život nevinného člověka, který si nic takového rozhodně nezasloužil.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě pátravě. Nebyl jsem v pořádku. Nemohl jsem být v pořádku. Ale o mě tady nešlo, šlo o to, že Giuliano…

„Není mi dobře,“ šeptl jsem. Bylo mi přímo odporně zle. Zle ze sebe sama. „Scusatemi,“ vyhrkl jsem rychle a zmizel z jeho blízkosti dříve, než na to stačil reagovat. („Omluv mě.“)

Vyrazil jsem pryč z našeho domu, do ulic. Musel jsem se jít projít, něco dělat, nějak zaměstnat tělo, mysl… Cokoliv, abych odvedl mučivé myšlenky ze svého nitra.

Neměl jsem ponětí, kam vlastně jdu, dokud jsem náhle nezastavil na jediném místě, na které mě moje vina mohla dovést. Trhlo ve mně, bolestný osten se mi zabodl do srdce a já tam na pár vteřin zůstal jen bez dechu stát. Tam, před jeho domem.

Kolem byl dav lidí, zahlédl jsem i někoho, kdo se přišel postarat o tělo. Přirozeně, aby se rozkřikla taková zpráva, to nezáleží jen na jednom člověku. Nejspíš si následků včerejší hrůzné události dávno všiml i někdo jiný než Sofia…

Slyšel jsem spoustu hlasů, jeden přes druhý, které mě přiváděly k šílenství. Vzrušené a rozčilené popisy těch, kteří byli uvnitř, malovaly v mojí mysli obraz v až příliš jasných barvách. Obraz zachycující jen záblesk skutečnosti, přesto dostatečný na to, abych odtamtud musel ihned zmizet ve snaze zabránit tak vlastnímu zhroucení. I když jsem věděl, že nemám právo být tomu pohledu ušetřen, právě já ne... Zbaběle jsem nedokázal čelit vlastnímu zrůdnému činu. Krev, kterou jsem měl ráno na rukou… O kolik více jí muselo být na místě? Jak moc trpěl, co všechno způsobil… Co všechno jsem mu já musel způsobit, aby to dopadlo právě takhle?

Obrátil jsem se. Uprchl odtamtud, jak nejrychleji jsem mohl, bylo mi jedno kam. Šel jsem prostě vpřed, cestu jsem ani nevnímal. Šel jsem a jen matně jsem si uvědomoval, že moje kroky stále zrychlují, až jsem se nakonec rozeběhl. Jako bych se snažil setřást ten temný stín, který mě pronásledoval, vinu, která mě ničila. Jenže ten stín mě doháněl, lepil se mi na paty a stravoval mě.

Stále jsem nemohl uvěřit, že se to stalo. Že jsem to byl právě já, kdo to měl na svědomí. Tohle jsem přeci nikdy nechtěl. Nikdy jsem nechtěl udělat něco takového, nechtěl jsem to…

Zastavil jsem, až když se přede mnou rozprostírala jen voda, která obklopovala město, a já už neměl kam pokračovat. Zastavil jsem a to všechno mě znovu zasáhlo plnou silou. Možná až teprve teď mi to vlastně plně docházelo…

„Odpusť mi…“ šeptl jsem zlomeně. Nechtěl jsem… Nedokázal jsem… Stiskl jsem víčka k sobě a ztěžka vydechl, cítil jsem se, jako bych měl uprostřed hrudi díru, která mě vtahovala do sebe. Co jsem si vlastně myslel?! Že to dokážu udržet? Bylo mi jasné už od začátku, že nejsem v pořádku. Od chvíle, co mojí hlavou projela první z těch myšlenek. Že lidský život je neskutečně křehký, že stačí málo a vyprchá, že jde jen o jediný prostý pohyb, mít v ruce ten správný nástroj a… Skousl jsem zuby a sevřel ruce v pěst. Vlastní myšlenky mě děsily, ale až do dnešního rána to byly stále jen myšlenky. Nenapadlo mě, že… Doufal jsem, že to dokážu ovládnout, že to nedojde až k tomuhle. Vždyť jsem právě zabil člověka!

„Cazzo,“ procedil jsem mezi zuby a jen roztřeseně do sebe dostal další nádech. („Sakra.“)

Hořké slzy konečně stekly na mé tváře. Pěsti jsem zaťal tak moc, jak jen to šlo, až jsem cítil bolest, protest vlastního těla. Bylo mi to jedno.

Nemohl jsem s tou vinou žít, dýchat. Nemohl jsem… nemohl jsem prostě jít jen tak dál, jako by se nic nestalo. Ani najít pevnou půdu pod nohama s vědomím, které přidávalo sůl do otevřených ran. Tou neurčitou domněnkou, že tímhle to všechno teprve začíná. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo zkusit tomu nějak odolat. Ale jak? Jak, když jsem se dnes ráno vzbudil do dne, kdy už bylo příliš pozdě tomu hrůznému činu zabránit? Jak?!

„Dio mi salvi,“ šeptl jsem roztřeseně a ta slova byla plná zoufalství. („Bože, zachraň mě.“) Tohle jsem nemohl. Tohle jsem jednoduše nemohl snést…

Byl ze mě vrah. Prachsprostý vrah, nejhorší z nejhorších. Odporná stvůra. Giuliano… Věděl jsem, že bych si zasloužil ve spalující představě jeho bolesti shořet, ale nedokázal jsem se přimět přestat se snažit udržet ty myšlenky dál od sebe, abych z nich nezešílel. Ozvěnou se mi však stále vracela všechna ta slova, popisující místo mého odporného činu, útržky obrazů, které moje fantazie vytvářela, vzpomínky na dlaně pokryté krví. Třásl jsem se a chvílemi se zdálo, jako bych každý další nádech dostal do sebe jen skrze zoufalou potřebu se nezhroutit.

Co jsem mohl dělat? Co přede mnou vlastně leželo za možnosti?! Cítil jsem se jako ve slepé uličce. Jak jsem mohl zabránit něčemu, co jsem zřejmě nedokázal ovlivnit? Mám čekat, až se jednoho dne probudím a zjistím, že mou vlastní rukou padl někdo ještě bližší mému srdci? Pokud jsem nedokázal zabránit ničemu z toho, co přijde, měl bych udržet alespoň své nejbližší dál od nebezpečí. Dál od toho všeho, co se se mnou dělo.

Jenže právě při vzpomínce na ty, co pro mě tolik znamenali, mi vyvstal v mysli obraz, díky kterému mi došlo, že to ještě nemůžu vzdát. Ještě ne… Stále jsem měl až příliš dobrý důvod bojovat, dokonce i sám se sebou. Bylo příliš toho, co bych mohl ztratit. Ať si po smrti vezmou moji duši, kterou jsem jim tak ochotně nabídl, zlomí ji, dělají si s ní, co chtějí. Ale zatím jsem byl stále ještě člověk. Zatím mé kroky stále závisely na mně, nikdo neměl právo mi brát čas, který mi zbýval!

Bylo to bláznivé, riskantní, sobecké? Nejspíš. Ale já přece nechtěl nic víc, než mít možnost využít draze vykoupeného času před tím, než se utopím ve věčném zatracení, které jsem si sám zajistil. Přál jsem si tak moc?

Ne, ještě jsem to nemohl vzdávat. Skousl jsem zuby, narovnal se, z úst mi unikl poslední křečovitý výdech. Zvládnu to. Ovládnu to, musím. Nějak. Kvůli ní…

Myšlenka na Lisabeth mi vlila zpátky do žil tolik potřebné odhodlání vydržet. Abych zůstal silný. Abych věřil, že to tímhle nekončí, že mám nějakou naději. Ještě aspoň na chvíli. Byla to láska, co mě zaplavilo a dodalo mi sílu…

Pitomost. Z toho omylu jsem byl vyveden hned při dalším jejím příjezdu do města, kdy mě sama zavrhla.

Zamrkal jsem a promnul si oči, když se mi podařilo probrat se ze snu, který byl na programu dneska.

Stále se měnily, jejich pravidelnost však už zůstávala stejná. Každou noc. Každou zatracenou noc, pár týdnů po sobě. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl. Ať jsem dělal cokoliv. Ze začátku mi pomohl prášek na spaní, později už ani to. Byl jsem zmatený a cítil jsem se čím dál hůř. Co tohle mělo znamenat? Proč se mi to dělo?! Jako by se pomalu probíralo k životu něco, co jsem už dávno vypudil ze svého nitra, označil to za nepotřebné, škodlivé. A bylo to cítit stále výrazněji, jak vliv těch snů sílil.

Přišlo mi, jako by se mě něco ve mně snažilo násilím přimět k tomu, abych vyšel ze své otupělosti a začal… cítit. Emoce, které jsem před staletími utlumil, se ke mně skrze vzpomínky pokoušely znovu proniknout a snad proto, že jsem je odmítal, na mě většinu času útočily těmi nejbolestivějšími záblesky, zoufalstvím, negativem, které má největší šanci svojí drtivou silou prolomit zábrany, prosáknout alespoň z části do srdce. Vyvolat alespoň nějakou reakci…

Proč bych ale měl chtít dobrovolně přijmout zbytek tíhy, kterou ty dávno potlačené pocity přinášely? To přece nedávalo smysl. Ani ten nejmenší.

Co mám, sakra, udělat, abych to zastavil?!

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 6.: