Dva pohledy zkázy - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitola je tady. Mavis se dostane do říše, kam by se bez pozvání smrtelník neměl dostat.

22.09.2014 (09:00) • Kharanos, Mieko • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 544×

Mavis

Hlava mě bolela jako po noci strávené v nálevně. Zvedla jsem se do sedu, pravačkou se snažila nahmatat kosu. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se stalo a děje. Kurva! Ten hajzl nebyl sám! prolítlo mi hlavou. Odcházeli. Světélkující portál osvětloval chodbu. Rychle jsem se vymrštila na nohy. K mému velikému štěstí se má zbraň nenacházela moc daleko. Rychle jsem ji uchopila. V dáli byly slyšet hlasy, pravděpodobně stráže, které zaslechly hluk. V tento moment jsem neměla nejmenší chuť obhajovat výsledek situace před králem. Démoni po jednom vstoupili do portálu. Občas mívám opravdu debilní nápady, ale tenhle byl jeden ještě z těch horších. Udělala jsem pár rychlých kroků a vrhla se za nepřítelem do portálu.

Rozhodně to nebyl nejlepší lék na bolest hlavy. Nejen, že se zhoršila, ale k tomu všemu mi začalo být blbě od žaludku a opustila mě veškerá síla. Ležela jsem na zemi neschopná jakéhokoli pohybu. Snažila jsem se nadechnout, ale šlo to opravdu těžko. Došlo mi, kde to jsem. Portál vedl do světa démonů. Moji předci sice byli zvyklí do tohoto světa cestovat a pracovat zde, ale geny, které mi měly pomoct, byly někde na dovolené, ze které se jim opravdu nechtělo. Byla jsem ráda, že alespoň pár se jich uráčilo probrat a já mohla dýchat.

Pomalu jsem se začala zvedat. Zkoumala jsem stav svého těla a jeho reakce na pohyb. Vypadalo to, že si pomalu zvyká. Teď už jsem klečela. Moje kosa se válela kousek ode mne, ale neměla jsem chuť se pro ni natahovat. Tolikrát jsem se na zemi neválela už pěkně dlouho. Řekla bych, že od dob mého raného výcviku. To jsem byla na zemi každou chvilku. Každopádně za dnešní den jsem si to vybrala i do budoucna. Zvedla jsem se na nohy. A rozhlížela se kolem dokola. Nacházeli jsme se v postranní uličce vesničky, která stála kolem hradu. Obloha byla rudá s černými mraky. A všude byl cítit divný zápach. Ať byli démoni ve svém světě jakýkoli, čistotní tedy rozhodně ne. Na zemi bylo bahno a já se v duchu modlila, aby to byla voda, co hlínu rozmočilo.

Náhle můj pohled spočinul na dvou mužích. Jednoho jsem znala. Ano, byl to onen sladký démon, kterému jsem nakopala zadek v našem světě. Druhého jsem viděla poprvé, ale bylo mi jasné, že to byl ten, kdo sejmul mě. Všichni samozřejmě víme, že to byla jen náhoda. Rychle jsem se ohnula pro svoji zbraň a zaujala obranou pozici. Oba dva vypadali velmi překvapeně. Moje maminka, kdyby ještě žila, by to přirovnala k vyorané myši.

Kromě nás se v uličce nikdo jiný nenacházel, a nebyla jsem to pouze já, kdo měl velmi vážné problémy. A tentokrát to byly problémy, které jsem neznala. Nebyly to problémy, které se objevovaly při zamaskování toho, že jsem žena. Nebo problém, který se opakoval v měsíčních intervalech. Byly to problémy úplně jiného levelu.

Eligos

Vypadalo to jako podivná hromada hadrů vyhozená z okna. Jenže pokud vím, tak se hadry nezačnou jen tak hýbat. To nemáme ani tady u nás. Ale kosa mi prozradila, co se mi to vlastně válí u nohou. Lovec démonů musel proskočit portálem s námi. Ale divím se, že se může hýbat. Pro smrtelníky není portál nic příjemného.

„To musí být ale kuráž, že sem skočil bez pozvání.“ Zasmál se Bathin, když si všiml, že nejsme v uličce sami. Teď už byla situace jiná. Temná energie se nám znovu vlévala do žil, dýchání nepůsobilo potíže a hlavně jsme oba zase měli naši obvyklou sílu a ne jen tu lidskou.

Rozptýleni tou dávkou pobavení z toho, jak rychle se může karta obrátit v náš prospěch, jsme přehlédli okamžik, kdy se ten mladík vyškrábal na nohy a popadl kosu. Jasně, nebylo mu to nic platné. Nějaká kosa a lidské čáry tady nefungují. Ale pokud se má cítit o to líp, ať si ji klidně chvíli nechá. Nebude žít tak dlouho na to, aby ji stihl jakkoli použít.

Přistoupil jsem před Lovce a s hraným úsměvem se zeptal.

„Tak mluv. Co sis myslel, když ses tak vrhl do portálu? Že tě necháme žít? Nebo snad to, že zabiješ všechny démony, kteří se ti postaví do cesty? Omyl, nezabiješ ani ty první dva! To jsi narazil na špatnou dvojici.“

Bathin se postavil k mému pravému boku a pokračoval.

„Dovol mi, abych nás představil. Já jsem Bathin, temný přízrak a velitel třiceti legií. A toto je Eligos, druhý muž podsvětí, temný přízrak, pravá ruka našeho pána a vládne hned šedesáti legiím.“

Oči Lovce jen těkaly mezi námi. Zorničky rozšířené hrůzou. Ale nevypadlo z něj ani slovo. Jediné, co udělal, bylo to, že pustil svou kosu a svěsil ramena. Musel jsem se zasmát. Alespoň něco zůstalo při starém. Lidé jsou stále méněcenní, jejich svět je podřadný a odvaha od nich uteče při prvním problému.

„Chceš zemřít nějakým určitým způsobem? Normálně bych ti nic takového nenabídl, ale vážně jsi mě tím skokem sem ohromil, takže tě nechám si smrt vybrat.“

Následovalo další ticho.

„Náš čas přijde, až když stíny zůstanou i v denním světle,“ pronesl šeptem. Ale něco tu nehrálo. To proroctví neznalo moc démonů, natož lidí.

„Kdes to slyšel?“ zeptal se Bathin tvrdě našeho malého návštěvníka.

„Máš to vytetované. Číst ještě umím.“ Ano, číst asi umí, ale číst v jazyce původních už dnes neumí nikdo, ani my. Nebo jsme si alespoň do teď mysleli, že jde o zaniklý jazyk a největší poklady našeho světa tak zůstanou v těch nejtemnějších koutech – navždy zapomenuté. Na tom by se však mohl něco změnit. Pokud nelže a umí jazykem našich předků, mohl by být Lovec více než užitečný.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Kharanos, Mieko, v rubrice: Povídky » Na pokračování