Dva pohledy zkázy - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nesmí zůstat bez dozoru. Člověk v říši nemá co dělat... Takže, kdo se ujme toho, že bude Mavis hlídat?

04.10.2014 (09:00) • Kharanos, Mieko • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 374×

Mavis

Svěsila jsem ramena a upustila kosu na zem. Obvykle jsem považovala za idioty jen lidské muže, ale teď jsem k nim připsala i démony. Já nejsem zas tak hloupá, jak vypadám. I když, já vlastně vypadám jako muž, takže asi jo. No, nemam nejmenší chuť vést tu filosofickou debatu sama se sebou. Nikdy nevyhraju. Na druhou stranu, filosofické debaty jsou někdy velmi prospěšné. Například když vám párek chlapů předvádí, jak veliké mají ego. Ale nechci narážet a nikoho konkrétního. Pozvedla jsem své oči a prohlídla si ty dva. Zatímco se mě ptali, jak chci zemřít. Asi bych jim nevysvětlila, že bych nejraději umřela při sezení na trůně se sklenkou červeného vína v království, kde vládnou ženy tvrdou a přísnou rukou. Tedy, kde vládnu já tvrdou a přísnou rukou.

Můj zrak se zastavil na jednom tetování. Nijak nevyčnívalo přes ty ostatní, ovšem jeho význam bil do očí.

„Náš čas přijde, až když stíny zůstanou i v denním světle,“ začala jsem si mumlat.

„Kdes to slyšel?“ zeptal se ten tmavovlasý démon, na můj vkus docela tvrdě.

„Máš to vytetované. Číst ještě umím,“ odsekla jsem a doufala, že ho to umlčí.

Moje tělo už se začalo vzpamatovávat. Hlava mě už bolela také méně, a tak jsem mohla opět logicky uvažovat.

„Ten jazyk je docela jednoduchej, když pochopíte jeho principy. Vy ho snad číst neumíte?“ promluvila jsem po chvíli. I když tato otázka byla vyslovena do prázdna.

V obou světech se mohou vyskytovat tak dvě stvoření, která umí číst tyto znaky. A jedním z nich jsem já. Musím uznat, že jsem na to docela hrdá. Je to takový můj dar od narození. Nikdy jsem se ho neučila, prostě jsem ho uměla. A ne jednou mi to zachránilo život. Oba démoni na mě koukali s překvapeným výrazem. Ten pohled jsem taky znala. Vyjadřoval překvapení, trochu obav, ale co mě děsilo nejvíc, vyzařoval z něj i nápad. A přiznejme si, nápad, který mohli ti dva vymyslet, nemohl být v žádném případě dobrý, dobrý pro mě. Ale pokud se nad tím zamyslím, byl lepší, než abych zemřela tady ve smradlavé postranní uličce.

„Vidím, že nad něčím přemýšlíte. Takže, co kdybyste se o to podělili i s mojí maličkostí?!“ Na tváři se mi objevil úsměv, jen škoda, že ho ti dva nemohli vidět přes šátek, který nosím.

Většinou mé oblečení tvořila černá barva. Černý plášť s kapucí, který maskoval mé vlasy, a černý šátek přes ústa. Lidé mohli vidět jen mé oči, a na tom jsem si zakládala. Byla bych opravdu nerada, kdyby se kdokoliv dozvěděl, že jsem opačného pohlaví, než si myslí.

Eligos

Jestli neblafuje a vážně to umí přečíst… To by znamenalo… O. Můj. Bože. Ehm… Teda… Co to tu žvaním. Chci říct. O. Můj. Pane. Fuj! Ten lidský svět má vážně špatné vedlejší účinky. Mělo by se to napsat do příbalového letáčku. Ale jestli to vážně umí přečíst, znamenalo by to jediné… vlastně by to znamenalo víc věcí, ale hlavně to, že toho Lovce nemůžeme zabít. Musí nám přečíst ty staré dokumenty, které už tak dlouho hnijí ve vlhkých sklepeních.

A taky by to znamenalo, že s Bathinem nebudeme mít žádné potíže s tím, kdyby tu Lovce někdo zahlédl. Ale dokud si nebudeme jisti, nemůžeme o tom ani nikomu říct.

Pohlédl jsem na svého společníka a bylo jasné, že i on myslel právě na to, že Lovce musíme udržet v tajnosti tak dlouho, jak to jen půjde. Ale problém byl s tím, kam ho schováme. U mě být nemůže. Z mých komnat se už před lety stala hlavní obchodní křižovatka. Nebo spíše překupní křižovatka. Bylo by to příliš nebezpečné. Vězení také nepřipadalo v úvahu. I když se mi to nepřiznává snadno, naše cely nejsou zrovna nedobytné a dokáže z nich utéct kdokoli, kdo není úplný debil. A to se o našem novém mrštném příteli říct nedalo.

A pak mě to napadlo. S neuvěřitelně ďábelským úsměvem jsem se podíval na Bathina.

„Ne… ne, ne, ne, ne, ne, to tě nenapadlo!“ začal ze sebe sypat ve chvíli, kdy mu všechno došlo. Když mu došlo, že jeho pokoj je tou nejlepší skrýší pro našeho mladého přítele.

„Ale ano! U tebe bude v bezpečí. Nikdo by ho tam nehledal a navíc… nebudeš se tolik bát tmy, když někdo bude s tebou.“ Nevím, jestli to bylo mým roztomilým štěněčím pohledem, nebo tomu pomohl meč u Bathinova krku, ale souhlasil.

Musel jsem se pousmát tomu, jak se snažil tvářit uraženě. Ale Bathin se neuměl zlobit. Byl jedním z těch démonů, kteří bez problému zabíjeli lidi i jiné démony, ale jak přišlo na zvířecí mláďata, probudily se v něm mateřské geny. Do teď si pamatuji, kolik času strávil v pevném objetí se svými vlky, když je dostal jako štěňata. Tenkrát byla ještě neškodná a roztomilá. Teď se těch bestií se žhnoucíma očima bál i jejich vlastní stín. Phobos a Deimos nebyli příliš kamarádští.

I to byl jeden z důvodů, proč do Bathinova pokoje nikdo nechodil. Všichni se báli těch slintajících psíků. Jen nechápu, proč mají tak v lásce mě. Nikdy jsem jim neházel aport ani nic podobného, ale jen co mě cítí, jsou krotcí jako beránci a chtěli by si hrát. Ale na to už jím neskočím. Jednou! Jednou jedinkrát jsem svolil a vzal jsem do ruky jejich ohryzanou kost. Doteď mám na ruce zřetelné známky toho, jak veselá a krvavá může hra s démonskými vlky být.

Vzali jsme Lovce a vedli ho do Bathinova pokoje. Nebylo nic těžkého zařídit, aby si ho cestou nikdo nevšiml. Byl tak malý, že se mezi záhyby našich plášťů úplně ztratil.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Kharanos, Mieko, v rubrice: Povídky » Na pokračování