Dva pohledy zkázy - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitolu přidávám já, muhahaha. Mavis byla umístěna, Eligos jde podat hlášení a chudák Bathin se začíná ocitat v pekle.

10.10.2014 (14:00) • Mieko, Kharanos • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 440×

Mavis

Oba démoni po sobě pokukovali a vypadali přitom jak zamilované hrdličky. V hlavě se jim vyvíjel nějaký plán, který se týkal mě. Nemusela jsem být genius, abych to věděla. Nebudu zdůrazňovat, že genius jsem. To vám musí být jasné. Po chvíli to vypadalo, že se domluvili, i když jeden s navrhovaným plánem vyloženě nesouhlasil.

„Ale ano! U tebe bude v bezpečí. Nikdo by ho tam nehledal a navíc… nebudeš se tolik bát tmy, když někdo bude s tebou.“

Jeden z nich se bojí tmy. Jsou to démoni, jak se můžou bát tmy. To je, jako kdyby se kočka bála myši. Na druhou stranu myši mohou být dost vražedný. Taková myš, to je, vážení přátelé, docela nebezpečná věc. Když vás kousne, tak to dost bolí. Pokud kousne dobře, může vám i procvaknout prst. Ne, že bych s tím měla nějaké zkušenosti. Počkat… počkat… Jak v jeho komnatách?!

Tento šok mi výslovně uzemnil. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak mě mohli schovat pod své pláště. Kdybych neměla šátek, bylo by vidět, jak jsem rudá.

Komnaty toho démona byly… rozhodně by se dalo říct, že velké. Škoda, že to nebylo vidět přes nepořádek, který se tam vyskytoval. Zpoza jedné hromady, něčeho, co by se dalo popsat jako oblečení, se vyřítilo stvoření, které připomínalo psa. Ani jsem se nenadechla a ležela jsem na zádech a onen pes se mi snažil olíznout obličej. Byl hrozně roztomilý, ale nestála jsem o to, aby mi sundal šátek. K mému štěstí ho jeden z démonů chytil za obojek a odtáhnul.

„Phobosi, sedni!“ řekl rázným hlasem. „Hodný pejsek.“

Zvedala jsem se na nohy. Určitě si pamatujete, jak jsem před chvílí říkala něco o tom, že jsem si to válení vybrala i do budoucna. Pravděpodobně jsem se spletla, což se nestává. Dneska je opravdu divný den. Možná za to mohou erupce na slunci, teda, kdyby tady nějaké slunce měli.

„Bathine, jdu podat zprávu, postarej se o něj,“ řekl jeden a zmizel za dveřmi.

Ten druhý démon si mě změřil pohledem od hlavy po paty a zase zpátky. Ba… Bathen… Betmen…Bathin, ano, Bathin, tak mu ten druhý říkal. Na jména jsem nikdy hlavu neměla. Snadněji jsem si zapamatovala nějaké kouzlo než jméno.

„Takže, co teď?“ optala jsem se.

Eligos

„Bathine, jdu podat zprávu, postarej se o něj.“ Ne, že bych Bathinovi nedůvěřoval, ba naopak, ale taky jsem znal jeho komunikační talent. Jak to jen říct… nebyl zrovna otevřený. Dobře, přiznávám. Bathin nikdy neřekne víc, než musí – a občas neřekne ani to.

Vydal jsem se dlouhou chodbou směrem ke křídlu, kde měl komnaty náš pán. Nechtělo se mi tam. Nenesl jsem žádné dobrá zprávy… alespoň zatím ne. Musím nějak taktně nastínit fakt, že mi nakopal zadek Lovec, který měl sotva metr padesát. I když… nikdo neví, že to byl jeden poloLovec.

Zaklepal jsem na obrovské dřevěné dveře a vyčkal na pozvání.

„Jdu podat hlášení, pane.“

„Mluv!“ I po tolika letech se mi ježily vlasy z jeho autoritativního hlasu.

„Přepadla nás celá armáda dobře zorganizovaných Lovců, je mi líto, ale neměli jsme šanci obhlédnout celé území. Už na nás čekali u portálu, někdo musel vypustit informaci o tom, že se chystáme přijít. Mám důvodné podezření, že mezi nižšími démony máme zrádce.“ Co na tom, že jednočlenná armáda až takovou armádou není. A už vůbec nesejde na tom, že náš plán nikdo nevyzradil a všechno to byla jen náhoda. To už se nikdo nedozví. Malá lež přeci nikomu neublíží a já si alespoň zachovám svou tvář.

I tak jsem ale dostal několikaminutové poučení o nezodpovědnosti. Ó… jak skvěle se poslouchá, když vám někdo nadává. Měl jsem poslat Bathina. Tohle nemám zapotřebí.

Vrátil jsem se do Bathinova pokoje, ale našel jsem tam jen ty dvě slintající bestie a Lovce. Bathina nikde vidět nebylo. Lovec seděl na zemi a vytrvale odrážel snahy vlků se k němu dostat. Chvíli jsem ho pozoroval, ale něco mi na tom nehrálo. Obvykle vlci tropí rámus, který můžete slyšet až ven, ale teď byli překvapivě potichu. Oni se mu nesnažili ublížit… chtěli si hrát. Totiž – ne hrát jako se mnou, kdy jsem fungoval jako hračka já, ale hrát si jako normální psi. Začínal jsem si myslet, že ti vlci jsou vážně k ničemu. Vždyť se k našemu nepříteli chovají jako mazlivá štěňata. To není normální. Bathinova výchova se očividně minula účinkem.

„Kde je?“ zeptal jsem se našeho návštěvníka.

„Betmen? Říkal něco o sprše… Teda, Bathin.“ Betmen? Neudržel jsem smích. To mě nikdy nenapadlo, ale líbí se mi to.

„Betmen je fajn, jsem si jistý, že se Bathinovi nová přezdívka bude líbit.“

Jen co jsem to dořekl, vešel Bathin do pokoje. A vešel jen v ručníku kolem beder. Proč mi tohle dělá?

„Sakra! Chlape… vem si něco na sebe, kdo se na to má koukat?“

« Předchozí díl

Autor: Mieko, Kharanos, v rubrice: Povídky » Na pokračování