Dvanáct odkazů Živé Historie: part 6 • OurStories.cz ~ naše povídky

Na scéně se objeví nová hrdinka, která bude v Alainově přítomnosti až do konce. Sice mu zhruba řekne, kdo je, však svoji pravou tvář mu odhalí až za nějaký ten čas. Jen aby už nebylo pozdě.
Hra se začíná komplikovat.

23.03.2013 (14:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 400×

¥ £ € ¥ £ € ¥ £ € ¥ £ € ¥ £ € ¥ £ € ¥ £ €

Těžké kapky bily do Alainova těla jako podvedená milenka. Toto roční období miloval, i když bylo velice nevyzpytatelné. Miloval oblohu zataženou do oranžové duhy, listí poletující všude kolem; dnes však na něj čekal jen déšť a studený vítr.

…

Alain sesedl z gryfa na jeden z pařezů na okraji vykáceného lesa. Les byl zahalený v bílé mlze, vytvářející podhoubí. Okolí bylo tajemné a smutné. Vykročil.

Za celou tu dobu, co procházel křížem krážem, neviděl jediného brouka. Nic živého kromě sebe. To naznačovalo jen jedno.

S úsměvem na rtech vešel do listy zahaleného okolí a během sekundy se objevil v krajině, kde po levé straně mezi mechovou propadlinou tekla řeka a kde po pravé straně byly udělané cestičky jako v zámeckých zahradách.

Pohledem zaostřil na to, co hledal. Baziličiny oblíbené květy. Zvláštnost na nich byla ta, že jejich čerstvost vydržela několik měsíců. Přistoupil k jednomu z kulatých ´zahrádek´ a rukou natrhal květy připomínající lilie červené a fialové barvy. Poté, co natrhal velkou kytici, vložil ji do brašny květy ven.

Vydal se po směru řeky, až došel do mlhy, ve které ho čekala odkrytá cesta pro kouli měsíce Září.

¥ £ €

Když dojedl maso a odstrojil gryfa, vešel na bojiště.

V pravidlech také stálo, že se bojů můžou účastnit pouze dva vyvolení, a hádejte, kdo tam na něj čekal. Ano. Eynis.

Alain na nic nečekal a šel se posadit na jedno z připravených míst. Předtím ale, než odešel od svého robota, pošeptal mu, ať použije útok motýlů jen v krajním případě.

…

Alain byl nad míru spokojený, když uviděl, jak jeho gryf porazil mechanického hada, který mu tolik znepříjemňoval život.

„Ted jsme si kvit!“ řekl si sám pro sebe a usmál se.

Alain získal další z koulí, která mu napomůže být zase o krůček blíž ke splnění jeho přísahy.

Poté, co kouli obdržel, nasedl na svého robota a odletěl z místa pryč. Bílá mlha ho opět zahalila v celé své podstatě.

„Vzhůru!“ přikázal gryfovi a společně vyletěli na vrcholek nejvyšší hory. Usadili se na menší kamenný výběžek a Alain si vyndal opatrně z tašky získanou kouli. I když byl jeho zrak znovu mlhavější, dosti čitelně viděl nazlátlý list uvnitř koule, kterého živila neznámá tekutina. Raději ji schoval rychle nazpět. Nesmělo se jí nic stát.

Ještě chvíli si užíval čerstvý vzduch, který vál kolem, dokud mu tento klid nenarušil neznámý mechanický jekot. Zarazil se a automaticky přilehl k zemi.

Bílou mlhu pod nimi ve vzdálenosti asi čtiřiceti metrů protrhla ohromná mechanická příšera.

„Cože?!“ zhrozil se, když uviděl, že právě ona příšera je drak doprovázený šesti menšími netopýry.

Tmavá sedící postava přikázala nočním dravcům nejspíše nějaký úkol a ti se do sekundy rozprchli nazpět k zemi. Alain chvíli váhal, jestli má nebo nemá takovou osobu sledovat, protože zvědavost byla silnější než strach… Ale nakonec se rozhodl vrátit se nazpět domů. Ten samý názor ale nesdílel gryf, který se po chvilce rozletěl přímo za ní.

„Co to děláš? Dostaň nás pryč!“

Gryf jako by ho ani nevnímal.

„Otoč se! Zabije nás!“

Alain začal do robota kopat a trhat sebou až tak, že se ze sedla odepla brašna s květy i s nově získanou koulí.

„Ne!“ zakřičel zoufale. „Říkám ti, otoč se!!!“ přikázal mu ve chvíli, kdy se před ním zjevil ohromný zlato-hnědý drak se svým jezdcem. Alain se ze šoku zaklonil natolik dozadu, že z gryfa sjel a jediné, co cítil, byla probíhající gravitace.

Když se probudil z bezvědomí, uviděl před sebou neznámou osobu, jak si hladí jeho robota. Neváhal ani chvíli, vytáhl kopí a máchl ním osobě tak tak před obličejem.

„Ou…“ řekla tiše a zacouvala pár kroků dozadu.

„Kdo jsi?“

„Nejsem nepřítel,“ odpověděla a náznakem ruky přikázala poletujícím netopýrům držící Alainovu brašnu, aby mu ji vrátili. Okamžitě si ji vzal.

Když si osoba sundala kapuci, která halila její obličej, zjistil, že před ním stojí dívka s azurovými vlasy.

„Jsi jeden z bojovníků?“ zeptal se.

„Ne. Mám mnohem důležitější úkol.“

Její odpověď nezachápal.

„Ty ale, jak vidím,“ podívala se na brašnu s koulí, „jsi, takže … Jak je možné, že můžeš vidět?“

„Tak to by zajímalo i mě. Naposledy, co jsem navštívil jedno z míst, jsem našel jen mrtvé, a zrak se mi z poloviny vrátil a zůstal tak.“ Zhrozila se.

„To musí mít na svědomí můj nevlastní bratr! Přežil někdo?“

„Ano. Malé děvče.“

„Zaveď mě, prosím, k ní. Pokud ho viděla, pomůže mi.“

Alain souhlasně přikývl, protože nevypadala na sebemenší hrozbu. Společně nasedli na své roboty a vyletěli do nebes.

Alain vstoupil s novou společnicí do jeho země.

„Baziliko?“ vyslovil a ona po chvíli přiběhla.

„Ano?“ zarazila se nad novou návštěvou. „Kdo to je, pane?“

„Jsem, Hope,“ řekla dívka a sesedla z draka.

„Jdi říct kuchaři, ať jí udělá něco k jídlu. Musí být hladová… Potom zase přijď.“

„Děkuji,“ vyřkla Hope a Bazilika s přikývnutím odešla.

„Draka si můžeš nechat tady. Nic se mu nestane,“ řekl a vykročením jí naznačil, ať ho následuje do jídelny.

…

Mezitím, co se Hope posilňovala polévkou, čekal Alain na svou společnici ve svém pokoji. Ozvalo se zaťukání a ona vešla.

„Co, pane, potřebujete?“

„Nic, jen…“ Vytáhl z tašky natrhané květy. „Podívej, co jsem našel. Tyhle květy jsi vždy obdivovala v knihách a já jsem na ně čirou náhodou narazil.“ Podal jí je.

„Jsou překrásné!“ Baziličin pohled žasl nad krásou květů.

„Jinak…“ pokračoval dále v konverzaci. „Mám další kouli a konečně jsem po tak dlouhé době porazil Eynisse!“ usmál se.

„To mě těší, ale neradujte se předčasně. Ještě vás čekají těžké zkoušky.“

„To máš pravdu,“ uznal. „Co ta holčička? Dozvěděla ses od ní ještě něco nového?“

„Bohužel ne. Má už několik dní vysokou horečku.“

„Hmm. Dobře tedy. Odnes kouli a zajdi pro Hope, promluvíme si s ní…“

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování