OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvanáctka-IV.

08.10.2009 (18:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 854×

  Kráčela jsem a rozhlížela se známou krajinou. Má chodidla hladila jako samet hebké tráva a kolem bylo plno zeleně. Nic jsem neslyšela, nebylo co slyšet. Ale já čekala, věděla jsem, že to nakonec přijde. Šla jsem dál a pořád čekala. Pak jsem to uslyšela. Šum. Šum křídel.
  Nemusela jsem se ohlížet, abych věděla, co to je. Viděla jsme je už milionkrát, ale pokaždé mě uchvacovali. Pár vteřin poté, co jsem ten šum uslyšela poprvé, se kolem mě prohnali. Nádherní, mnohobarevní motýli. Rozpřáhla jsem ruce, zavřela oči a pořád pokračovala v chůzi. Cítila jsem, jak mi jich několik přistálo na rukou. Někteří se hned zase rozletěli za ostatními, někteří mi na pažích zůstali. Otevřela jsem oči a všechnu tu nádheru si prohlížela. Užívala jsme si to všemi smysly.  Vzduch byla sladký, čerstvý, ne moc studený, aby člověku nebyla zima, ale také aby mu nebylo horko.
  Moje šaty klouzaly po trávě skoro neslyšně. V tenhle okamžik jsem se vždy otočila. Udělala jsme to i teď a viděla, co jsem vidět chtěla. Veliká světle zbarvená křídla, které dokonale ladily k mým modrým šatům. Otočila jsem se zpátky před sebe a zamávala s nimi. Neslyšně jsem se odlepila od země a letěla jsem, zatímco všichni ti motýli kroužili kolem mě. Zavřela jsem oči a usmála se. Tohle byl můj ráj.
  Crrrr!
  Probudil mě budík. V té části o létání, když se cítím nejšťastnější, se vždy probudím. Povzdychla jsem si a zaklapla budík. Čas vstávat. Pokoj se oblékl do světle modré díky závěsům, které mi visely přes okna, kterými prozařovaly ranní paprsky slunce. Protáhla jsem se a vstala. Nejdřív jsem šla k oknům a odhrnula závěsy. Do očí se mi zabodly ostré paprsky. Ještě, že dnes nebudu muset zůstat v tomhle městě, v poledne je to tu někdy k nepřežití.
  Otočila jsem se od okna a rozhlédla se po pokoji.  Od noci, kdy se mi zdál ten nádherný sen poprvé, jsem se snažila svůj skutečný život přiblížit své iluzi. Všude jsem měla květiny ať už kvetoucí nebo jen obyčejně zelené. Na stěny, které jsem si sama vymalovala na zeleno, jsem si nakreslila motýly různých velikostí a barev. Co na tom, jestli existují, pro mě byli skuteční.
  Usmála jsem se na ně a šla do koupelny. Vysprchovala jsem se a umyla si vlasy. Těšila jsem se na dnešní výlet. Zaprvé budeme se spolužáky společně několik dní a budeme mít šanci se lépe poznat a zadruhé, jedeme k jezeru. Kde budeme v nějakém parku. Samozřejmě v turistické oblasti, takže to tam bude poznamenané člověkem, ale i tak. Všechno, co mi jen vzdáleně připomínalo můj ráj, mě naplňovalo blahem.
  Vyfoukala jsme si vlasy a nechala je rozpuštěné. Pak jsem se věnovala obličeji. Nikdy jsme se nemalovala moc výrazně jako třeba Abigail Woodová z našeho ročníku. Takže mi stačila troška pudru, jemné linky a sotva znatelné množství řasenky a měla jsem po práci.  Vylezla jsme z koupelny omotaná ručníkem a šla se obléknout. Vzala jsem si jednoduché džíny a světlou tuniku. Měla jsem ještě spoustu času, než vyrazím ke škole, ale to bylo v plánu. Potřebovala jsem udělat ještě jednu zastávku.
 „Ahoj, zlato,“ pozdravila mě máma. Usmála jsem se na ni a byla vděčná tomu nahoře, že mi seslal tak skvělou rodinu.  Sice není tak úplně moje, ale milovala jsem ji jako vlastní.
 „Ahoj, mami,“ pozdravila jsem nazpátek. „Sedni si, já to udělám,“ vrhla jsem se ke sporáku a pokračovala tam, kde máma začala. Míchala jsem vajíčka, dokud nebyla pevná a nasypala je na tři talíře. Jeden pro mě, druhý pro maminku a třetí pro tátu, který právě vešel do dveří a dokončoval úpravy své kravaty.
 „Ahoj tati,“ pozdravila jsem ho první.
 „Dobré ráno, sluníčko. Dobré, lásko,“ pozdravil nás obě. „Voní to krásně,“ nasál vůni, která se linula z talířů a zaplnila celou kuchyni.
 „Tak se do toho pusť,“ usmála se na něj máma a oba jsme si sedli ve stejnou chvíli.
 „Ta kytice je tvoje, Aly?“ zeptal se táta během snídaně.
 „Ano,“ odpověděla jsem prostě.
 „K čemu? Nějaký nápadník?“ spiklenecky na mě táta zamrkal. Trochu jsem se usmála.
 „Ne, chci se ještě stavit na hřbitově, než pojedu na ten výlet,“ vysvětlila jsem mu a on se o tom dál nezmiňoval. Ani on, ani máma se nechtěli dotýkat toho tématu, i když já se přes to už dost přenesla.
  Po snídani jsem sklidila nádobí do dřezu, ale umytí jsem už nechala na mámě. Pokud jsem ještě chtěla na hřbitov, měla bych vyrazit. Rozloučila jsem se s rodiči, vzala si tu kytici a přes rameno si hodila sportovní tašku s věcmi na víkend a vyšla jsme před dům. Tam na mě čekalo moje auto, kam jsem zase všechny ty věci strčila a nasedla jsem.
  Musela jsem přes celé město, než jsem se dostala k hřbitovu. Zaparkovala jsem před bránou a vběhla dovnitř. Měla jsem zpoždění, a buď to tu jednou trochu odfláknu, nebo se můžu s výletem rozloučit. Proběhla jsem uličkami, cestu jsem znala skoro poslepu. Takže jsem se začala soustředit na to, co vidím až když jsem dorazila k jednomu z hrobů. Měl mramorový náhrobní kámen a byl velký. Taky měl důvod, byly v něm dvě osoby a všechna moje láska k nim.
 Nemusela jsem je zdravit nahlas, komunikovala jsem s nimi v mé hlavě. Moc jsem si na rodiče nepamatovala. Byly mi tři a půl, když máma umřela na rakovinu a měsíc po ní i táta. Ten si podřezal žíly, protože nedokázal bez mámy žít. Nedivím se mu. Kdybych byla starší a všechen ten humbuk chápala, asi bych je hodně brzo následovala. Ale takhle jsem to brala jako dobrodružství, kdy pár nocí budu u nějakých tet s jinými dětmi ve veliké budově, která se jmenovala dětský domov a pak si pro mě máma s tátou zase přijdou. Jenže ubíhaly měsíce a oni nikde.  Postupem času mi došlo, že se už nevrátí. Dlouho jsme si myslela, že mě opustili, později mi vychovatelky řekly, že umřeli.
  V domově jsem strávila dva roky. Po těch dvou divných letech se objevila rodina, která mě adoptovala. Nemohli mít vlastní děti, tak se uchýlili k adopci. Nejdřív jsme to zase brala jako dobrodružství, ale pak jsem zjistila, že na rozdíl od vychovatelek, je mám ráda a oni mě zbožňují. Přesně jako rodina.
  Od začátku přede mnou mluvili o tom, že jsme adoptovaná a že nejsou mí praví rodiče. Ne proto, že si mysleli, že bych byla něco méně než oni, ale proto, abych znala svůj původ. Byli skvělí. Za ty roky jsem si na ně zvykla jako na opravdové rodiče a nebyla jsem sama proti adoptivním rodičům. Měla jsme prostě dvě rodiny. Svojí živou a svojí mrtvou. Ale byla jsem šťastná. Měla jsem mnohem víc, než všichni, koho jsme znala. Měla jsme velikou rodinu a čtyři rodiče. A přišlo mi to naprosto přirozené.
  Rozhlédla jsem se po hřbitově a přemýšlela, kde asi leží ten kluk. Jedné spolužačce, Jasmine, před dvěma lety zemřel přítel, zabil se na motorce. Někde tady ležel a já pocítila zvědavost, kde asi leží. Neměla jsem ale čas ho hledat, ani jsem si nepamatovala, jak se jmenoval. Musím do školy. Položila jsem kytici na hrob rodičů a rozloučila se s nimi.
  Na parkovišti před školou jsem viděla už spoustu aut. Některé jsem poznávala a věděla, kdo všechno jede se mnou. Ostatní patřily studentům, kteří zůstávali ve škole. Zaparkovala jsem a vytáhla svoji tašku. Došla jsem ke krásnému autobusu a pozdravila řidiče, který stál u prostoru na zavazadla. Jen něco zabručel a natáhl ruku. Dala jsem mu zavazadlo a pomalu šla k přední části autobusu, abych nastoupila. Sedla jsem si na místo vpředu a čekala. Po chvíli kole mě prošla Nicollette Sparleová a za ní Flinn Osbourne. Všichni věděli, že je do Nicollette zamilovaný. Chudák, nedala mu ani šanci.
 „Odprejskni!“ slyšela jsem její hlas a povzdechla si. Kdyby se trochu snížila z těch nebeských výšin a bavila se s normálními lidmi, chápala by, že jsme fajn. A dala by Finnovi šanci.
  Finn mezitím přeběhl skoro celý autobus a sedl si přede mě. Viděla jsem, jak se třese a snaží se dýchat pravidelně. Nemohla jsem si pomoct a naklonila se k němu.
 „Flinne?“ Nevypadalo to, že by vnímal.  Pak se na mě otočil a já se povzbudivě usmála. „Je ti něco?“ zeptala jsem se, když jsem viděla jeho bolestný výraz.
 „Starej se o sebe, odbarvená!“ štěkl na mě a otočil se dopředu. Cukla jsem sebou. Co se mu stalo, že je tak nepřátelský? Snad si nevzal Nicollette moc k srdci, nedá se doslovně překládat všechno, co řekne. Po chvíli, kdy už nikdo nenastupoval, se zvedla učitelka a začala nás počítat. Michael Nielsen, přítel Nicollette, se jí snažil rozptylovat a dařilo se mu to. Pořádně ji vytočil. Díky jeho legráckám to trvalo trochu déle, ale nakonec jsme vyrazili. Cesta byla klidná a v autobuse nebylo takové horko, jaké bylo asi venku. Sledovala jsem krajinu za oknem a těšila se na ty lesy, až přijedeme. Bude teplo, takže se budeme moci i koupat v jezeře, bude to super.
  Musela jsem asi usnout, protože mě probudilo bubnování na střechu autobusu. Nejdřív mě napadlo, že je tam nějaký rockový bubeník, ale pak jsem si opatrně promnula oči a zjistila, že prší. A podle výrazu spolužáků jsme pochopila, že prší už nějakou dobu. Všem jsem mohla z očí číst zklamání, mysleli si, že celý víkend proprší a my budeme muset celé dny trávit v chatách a povídat si nebo hrát karty.
  Ucítila jsem drobné zachvění a pak trochu zmatku zezadu. Otočila jsem se a viděla zmatenou Nicollette, jak jí Mike uklidňoval. Co ji asi rozrušilo? Pak jsem to ucítila znova. A silnější. Chvění, jako kdyby se pod námi rozpadala silnice. Proč by to dělala? Musela jsem se v duchu zasmát. Pak se ale autobusu se začala silně třást, ozval se nepříjemný zvuk prorážejících svodidel a já viděla, jak naše strana autobusu badá do obrovského příkopu. Nezmohla jsme se ani na křik, který se ozýval v celém autobusu, jen jsem lapala po dechu a doufala, že smrt nebude moc bolet.

  Kde to jsem?
  Au, moje noha!
  Mami!
  Jestli je tohle posmrtný život, podám reklamaci.
  Bolela mě hlava, ale věděla jsem, že žiju. A lidé kolem mě taky. Chvíli jsem nechala oči zavřené a nechala oči, aby si přivykaly na světlo, do kterého jsem koukala. Cítila jsem vodu a trávu. Jsem ve svém ráji? Tak ale jsem vždycky sama.
  Otevřela jsem oči. Bylo to dobré, všude kolem mě byli lidé, slyšela jsem je. Otočila jsme hlavu na stranu, abych viděla nejbližšího společníka. Nikdo tam nebyl. Otočila jsme ji tedy na druhou stranu v domnění, že jsou všichni tam. Ani tam nikdo nebyl. Byla jsem úplně sama.
  Vyletěla jsem na nohy a hledala někoho, kdo kolem mě pořád mluvil. Nikde jsme nikoho neviděla, ale nemohla jsme za to, všude byla mlha. A zeleň. Tohle ale nebyl můj ráj.  Se všemi těmi hlasy, ke kterým nebyl žádný majitel, jsem si připadala spíš jako v pekle. A byla jsem v něm sama.
  Určitě jsem se zbláznila, přesvědčovala jsem se.
  Pomoc!
  Je tu někdo?
  Jsem tu úplně sám!
  Kde je Nicol?
  „Kde jste kdo? Neschovávejte se, není to vtipné!“ volala jsem kolem sebe a čekala, až se zpoza stromů vynoří nějaký rádoby vtipný spolužák. Nikde ale nikdo nebyl. Musím je najít, nakázala jsem si.
  Klopýtavě jsem udělala pár kroků, zastavila se a pak to zkusila znova. Už mi to šlo lépe, takže jsem se vydala přímo za nosem. V mlze přede mnou se objevovali další a další stromy, ale věděla jsem, že jdu správně, protože se ty hlasy zesilovaly. 
  Z mlhy se vynořila jeskyně a v ní jsem viděla lidi. Díky bohu. Zrychlila jsem krok a zamířila rovnou k nim.
  „To vůbec nebylo vtipné, schovat se a pokřikovat na mě,“ hned jsem se na ně obořila. Koukali na mě jako na blázna.
 „My byli tady, před chvílí jsme dorazili,“ divili se. A mě v tu chvíli došlo, že ty hlasy patří mým spolužákům. Dokonalé kopie jejich hlasů. A byly v mé hlavě.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvanáctka-IV.: