OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvanáctka-IX.

21.10.2009 (19:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1203×

  Toulala jsem se po okolí svého rodného města, Pahrumpu. Samozřejmě, že ne pěšky, ale ve svém krásném BMW 860i. Je to sice velmi drahé auto a taky bych se ho bála postavit přes noc na ulici, ale měla jsem i normální auto na každodenní jezdění. Dnešní večer jsem ale chtěla machrovat. Jela jsem krokem a koukala kolem sebe.
  Velké rodinné domy lemovaly ulici, občas jsem projela kolem velkého košatého stromu, kterými byl osázen chodník, a zapadající slunce paprsky kreslilo po těch zelených listech. Vypadalo to vážně hezky.
  Domů se mi nechtělo. Co bych tam dělala? Táta dělal do noci u sebe ve firmě a jeho nová žena dnes měla volno. To znamenalo být s ní sama v tom ohromném domě. Ani mě nehne, umínila jsem si a maličko přidala plyn. Teresa byla nesnesitelná. Myslela si, že když je manželka mého otce, může se chovat jako moje matka, ale v tom se zmýlila. Já matku mám. To, že s námi nebydlí, neznamená, že se s ní nestýkám. Každý týden jdeme na oběd a čas od času u ní přespím. Táta mi nikdy nezakazoval se s ní stýkat, navíc jsme si sama vybrala bydlení u otce, takže bylo na mě, jak často se budeme stýkat. Ano, sice jsem potřebovala vypadnout z domu před Teresou, ale na to jsem měla jiné prostředky.
 „Ahoj, Nicol!“ zavolal na mě někdo. Chvíli jsem se rozhlížela, až pak jsem si všimla partičky kluků ze sousedství. Zastavila jsem u nich.
 „Ahoj,“ pozdravila jsme jako hodná holka. „Jak se vede?“
 „Teď už super,“ mrkl na mě jeden z nich, ne nepodobný mému Mikeovi. Bylo mi jasné, že naráží na moji přítomnost. „Co děláš večer?“ pokračoval.
 „Už jsem ti několikrát říkala, že si s tebou nevyjdu, moc dobře víš, že mám Mikea,“ odbila jsem ho.
 „Tak jsem to nemyslel,“ řekl tónem, jako kdybych před chvíli spadla z jahody, „brácha ale dělá mejdan, tak mi zbývá buď klidit se z baráku, nebo pozvat co nejvíc super lidí,“ lichotil mi. „Pokud půjdeš, nikam se klidit nebudu,“ usmál se na mě.
 „Když já nevím. Zítra jedeme na výlet se školou a já potřebuju být odpočatá,“ kroutila jsme se z toho. Ani nevím, jestli se mi chtělo, každý večer bývám s Mikem, jen dnešek jsem si vyprosila, abych měla pro sebe, na přípravu na výlet a tak, ale… Jeden malý mejdánek mi neublíží.
 „Slibuju, že tě nebudeme držet, když budeš chtít odejít. A můžeš odejít brzo, aby ses prospala,“ žadonili.
 „Tak dobře, přemluvili jste mě,“ zatvářila jsem se na ně tak, jako kdyby byli naprosto užásní. „V kolik to začíná?“
 „Přijď, jak budeš chtít.“ To mi to tedy upřesnili.
 „Dobře, tak já nějak dorazím. Tak zatím, uvidíme se večer,“ rozloučila jsem se s nimi a vytůrovala  motor. Rozjela jsem se předměstím a vjela do města. Neměli jsme nijak velký dům, obyčejný rodinný. Otec a Teresa se nechtěli moc chlubit penězi, které měli. Jediné, co ukazovalo naši zámožnost, byly má dvě auta: to krásné, krvavě rudé BMW a světle modré, normálnější Audi TT 1.8 turbo.
  Zajela jsem do garáže, aby mi na mého miláčka nepršelo. Kdyby pršelo, což v Nevadě neexistuje skoro nikdy. Ale i tak, kdyby ho někdo viděl na ulici, mohla bych se s ním rozloučit. Vylezla jsme do zatuchlého vzduchu garáže a prošla do domu. Potichu, abych Teresu nevzbudila, jsem proklouzla do svého pokoje a vytáhla si batoh. Naházela jsem do něj pár věcí na víkend u jezera, na který jsem se chystala, přihodila pár nezbytností z koupelny a převlékla jsem se do něčeho pořádného, co se hodí na party. Abych se s tím nemusela tahat zítra po mejdanu, vzala jsem tašku s oblečením rovnou s sebou. V kuchyni jsem si ještě ohřála lasagne a najedla se. Bůhví, kdy budu jíst příště. Tašku si hodila do Audi a nasedla za jeho volant. Vyjela jsem na party, aniž bych se s kýmkoliv rozloučila. Jediný, koho jsem z domu měla ráda, byl táta a ten byl v práci.
  Přijela jsme před dům Steveova bratra a zaparkovala na jedno z mála volných míst. Všude duněla hudba a spousta teenagerů se bavila na trávníku před domem. Mohla jsem si jen domýšlet, že dům už je úplně plný.
 „Nicolette, třpytíš se jako slunce, ostatně jako vždycky,“ vítali mě kamarádi, dělajíc si legraci z mého příjmení. Procházela jsme domem, zdravila se se sousedy, spolužáky a dalšími kamarády a než jsem se nadála, táhli mě na zadní dvorek plný alkoholu a připíjeli si se mnou na všechno, co nás napadlo…

  Nemohla jsem ani zasténat, jak zle mi bylo. Hlava mi třeštila a myslela jsem, že budu zvracet tak dlouho, dokud nevyvrhnu všechny vnitřní orgány. Nemohla jsem si ani uvědomit, jak moc se mi všechno točí, při svém zběsilém úprku na toaletu. Ještě že jsem ten dům znala dobře a taktak to stihla.
 „Už nikdy nebudu pít,“ skuhrala jsem mezi jednotlivými žaludečními křečemi. Když se mi konečně ulevilo, sedla jsem si vedle mísy a snažila se to rozdýchat. Bylo mi maličko lépe. Umyla jsme si obličej, snažila se trochu upravit a pak jsem se vrátila do domu. Všude spali opilí přátelé, z nějaké místnosti pořád zněla hudba a já si tu chytlavou melodii broukala celou dobu, než jsem nasedla do auta a odjela domů.
  Nepočítala jsem s tím, že budu muset ještě domů. Být to na mě, jela bych rovnou do školy. Ale v tomhle stavu jsem se tam nemohla ukázat. Doma naštěstí všichni spali a já se proplížila do pokoje.  Shodila jsem ze sebe špinavé a páchnoucí oblečení, hodila ho do koše na prádlo a chodila po pokoji nahá. Co na tom, jestli mě uvidí sousedi, neměla jsem se za co stydět. Ve skříni jsme si vyštrachala oblečení, které si vezmu na cestu k jezeru a zamířila i s oblečením do koupelny. Šaty jsem hodila na umyvadlo a vlezla si do sprchy. Na kocoviny jsem byla zvyklá, takže pro mě ohlušující rachot způsobený tekoucí vodou nebyl žádná novinka. Voda mi trochu zchladila rozpálenou hlavu. Vydrbala jsem se a umyla si své dlouhé hnědé vlasy, aby se mě nebyl cítit zvětralý alkohol a ani kouř, kterého bylo včera ve Steveově domě plno.
  Neměla jsme moc času, takže jsem si sprchu pořádně neužila. Vylezla jsem, pořádně se usušila a vyfoukala vlasy fénem. Nepotřebovala jsem žádné žehličky na vlasy nebo tak, a přesto jsem měla vlasy rovné jak pravítko. Spousta dívek mi je záviděla a já si na nich zakládala. Trvalo docela dlouho, než byly suché, protože jsem si je pěstovala do dost dlouhé délky. Když byly suché a voňavé, oblékla jsem se. Znovu jsem se namalovala a Ještě jednou pročesala vlasy. Byla jsem hotová. Prošla jsem pokojem a zamířila do přízemí. V kuchyni už ale někdo byl.
 „Ahoj, Nicol,“ pozdravil mě táta.
 „Ahoj,“ zabručela jsem a šla hledat, co bych si udělala ke snídani.
 „Nespala jsi doma.“ Nebyla to otázka. A já mu nic nezapírala.
 „Ne,“ souhlasila jsem s ním.
 „Bylas zase u Jasmine? Učily jste se?“ ptal se s nadějí v hlase.
 „Jasně, tati,“ odvětila jsem. Moc dobře věděl, kam chodím, kam mizím skoro každou noc. Ale jako otec se velmi rád obelhával, nechtěl věřit, že jsem taková, jaká jsem.
 „Jsem rád, že mám doma takovou studentu.“ Ani jsem na to neodpověděla a vzala si nějaké müsli. Nenápadně jsem spolkla prášek na hlavu a až potom se šla najíst.
 „Co plánuješ na víkend?“ zeptal se mě táta. Zamračila jsem se na něj.
 „Vždyť jedu na ten výlet se školou. Tys zapomněl?“
 „Vlastně ano, tak trochu ano,“ usmál se na mě omluvně. „Budeš chtít odvést?“
 „Asi ne,“ neměla jsem náladu na dlouhé rozhovory. „Tati, budu muset jet.“
 „Dobře, holčičko. Měj se tam hezky a užij si to. A dávej na sebe pozor,“ ponoukal mě. „Nechceš se rozloučit s Teresou?“ zavolal na mě, když jsem už nasedala do auta.
 „Ani ne. Rozluč se s ní za mě,“ nasedla jsem, zabouchla dveře a vyjela. U školy, kde stálo sotva deset aut, jsem zjistila, že je vlastně docela brzo a že jsem pospíchala až moc. Seděla jsem v autě, poslouchala rádio a čekala, až přistaví autobus. Byla jsem první, kdo u něj stál. To mám za to, že si nedávám pozor na hodiny, hubovala jsem se, když jsem se sama nudila před autobusem. Během půl hodiny dorazilo docela dost lidí. Pokud s námi nejeli na výlet, alespoň se zastavili a prohodili se mnou pár slov. Bylo to příjemné, až do chvíle, kdy se objevil Flinn.
  „Čau,“ pípnul a sklopil oči, když ke mně přišel. Já ty své protočila. Ach, můj bože, Flinn.
 „Nazdar,“ zabručela jsem.
 „Kde máš bodyguarda?“ vypálil na mě po chvíli ticha. Proč se nemůže prostě vypařit a dát mi pokoj? Ani jsem neměla potřebu mu odpovídat. „Těšíš se na ten kemp, mohli bychom spolu být v chatce,“ usmál se. No tak ten si tedy věří. Zadívala jsem se na něj a snažila se uhodnout, jestli má úpal nebo to vážně myslí doopravdy. Asi jsem ho dost znervózněla, protože pípl jen „no, dám ti čas na rozmyšlenou,“ zrudnul a zmizel. Alespoň že tak. Rozhlížela se a hledala jednu osobu. Po chvíli jsem ji našla a začala na ni mávat.
 „Jasmine, už jsem myslela, že snad ani nedorazíš,“ vydechla jsem si úlevou. Objaly jsme se.
 „Nový šampon?“ usmála se. Pak si všimla mého výrazu a dodala: „trochu jsem zaspala. Ale jsem tu.“
 „Jo, nový šampón,“ přičichla jsme si k vlasům. Všimla jsem si závistivého pohledu, který na mě Jasmine upřela, ale nijak jsem ho nekomentovala.
  Zatímco šla dát Jasmine svůj batoh řidiči, aby ho uložil do zavazadlového prostoru, já vlezla do konečně otevřeného autobusu, abych nám zabrala dobrá místa. Zapadla jsem úplně dozadu a čekala, až se ke mně Jasmine přidá. Netrvalo dlouho a všimla jsem si jí v uličce. Usmála jse se na ní, ale v tu chvíli kolem ní proletěla dělová koule a hned byla u mě. Vzdychla jsem.
 „Nici, mohl bych si k tobě sednout?“ Ten Flinn byl tak otravný, až to bolelo.
 „Odprejskni!“ plivla jsem na něj to slovo a zrak upírala na Jasmine, která stála za ním a čekala, až odejde. Flinn vypadal, jako kdybych mu hrála hokej s plícemi, ale otočil se a proletěl dopředu, kde se usadil. Jasmine se na mě podívala a sedla si vedle mě.
 „Je tak otravný,“ postěžovala jsem si.
 „Je sám,“ opravila mě Jasmine a koukla se na něj.
 „Můžu si sednout před vás, holky?“ vyrušil nás mužský hlas. Hned jsme poznala Joshe, jednoho z našich spolužáků. Usmála jsem se na něj.
 „No nevím, co na to řeknou ostatní holky,“ upozornila jsem ho. Jen mávnul rukou a sednul si. Víc nestihnul.
 „Ahoj Joshi,“ vynořila se jakoby dokud Lucy, s kterou jsme se moc nemusely. „Můžu si k tobě přisednout?“
 „Jasně, Lucy,“ usmál se na ni Josh. Povzdychla jsem si a hned věděla, o co jí jde. Josh byl jeden z mála kluků, se kterými ještě Luy nespala. Ani jsem se nestačila se pořádně vytočit nad jejími způsoby.
 „Krásko, myslel jsem, že si sedneš za mnou,“ ucítila jsem na ramenu ruku. Hned mě veškerý vztek opustil. Můj milovaný Michael. Otočila jsem se na něj a on mě políbil. Líbal skvěle, a když mě jeho silné paže držely v náručí a… Usmál se nad mým zrychleným dechem. Odtáhl se a sedl si za nás. Třídní učitelka nastoupila do autobusu a začala nás počítat.
 „Šestnáct, sedmnáct, osmnáct,…“ počítala si pro sebe nahlas a za námi se jen ozývalo: „dvacet jedna, dvacet sedm, dvacet čtyři.“Mike. Jak jinak, nemohl si odpustit srandičky.
 „Michaele, přestaňte provokovat!“ rozzuřila se učitelka. „Sedmnáct, osmnáct, ne… Sakra úplně jste mě popletl!!“ Myslím, že jí z něj jednou trefí infarkt. „Dvacet pět, jsme všichni,“ uvolnila se.
 „Vážně?“ nedal si pokoj Mike. „Započítala jste i sebe, to si nepamatujete?“ Mluvil s ní jako s děckem nebo s mentálně postiženým. Třídní ztuhla a dívala se po ostatních.
„No, já nevím.“ Vypadala dost zviklaně. Mike byl spokojený a já v sobě dusila smích. Měla jsem rád jeho vtípky. „Dvacet pět! Ze mě si, Michaele Nielsene, dělat ptáky nebudete! Mám snad zavolat vašemu otci?!“ Tak to byla rána pod pás. Všichni jsme věděli, jak moc špatné to má Mike s otcem.
„Ne, to nechci,“ pípnul, a vypadal, jako kdyby se chtěl ztratit. Pohladila jsem ho a dala mu pusu na tvář. Učitelka byla spokojená a sedla si na své místo vepředu. Přímo vedle Flinna. Moment poté autobus vyrazil.  Měla jsem kolem sebe své miláčky a bylo mi dobře.
  Moje spokojenost ale trvala jen asi hodinu. Projeli jsme kolem Las Vegas a mířili dál na východ. Jezero leželo skoro na hranicích s Arizonou, takže jsme před sebou měli ještě kus cesty. Pak začala být krajina trochu divočejší a z ničeho nic jsme vjeli do neproniknutelné clony deště.
 „A máme po víkendu,“ vzdychla jsem si. Mike mě pohladil po ruce, abych si z toho nic nedělala. Chvíli jsme pozorovali déšť a poslouchali protesty spolužáků. Pak jsem to ucítila.
 „Co to bylo?“ byla jsem vyděšená. Cítila jsem, jako kdyby nějaká obří ruka cvrnkla do našeho autobusu.
 „No nic, zlatíčko, jen se ti něco zdálo,“ konejšil mě Mike a objal mě kolem ramen. Já si vlastně pomalu přestávala být jistá, co jsem cítila. Třeba jsem to necítila. Ale přesto jsme zůstala ostražitá. Ale nebo potřeba zůstat tak dlouho. Za chvíli to autobusem cuklo mnohem silněji. Pak jsem slyšela zvenku takový zvláštní, trhavý zvuk, a zatímco můj obličej nabíral bílou barvu, došlo mi, že jsme protrhli svodidla. Řítili jsme se do propasti. Ječela jsem a chytla pořádně pevně Mikeovy ruce, aby mě nepouštěl a zůstal se mnou v našich posledních chvílích.

  Cítila jsem, jak se mi celé tělo chvěje. Jak moc velká a silná věc může tak rozechvívat celé tělo? Otevřela jsem oči. Zrak jsem měla rozostřený. Počkat, neměla jsem být mrtvá? Vždyť jsme se řítili do náruče jisté smrti, tak jak to, že žiju? Chtěla jsem vyskočit a hledat ostatní – hlavně Mikea a Jasmine,a ale bála jsem se pohnout. Cítila jsem nějakou bolest v noze, ale nevšímala jsem si jí, protože zvláštní chvění upoutalo moji pozornost naprosto plně. Pokusila jsem se zvednout, abych zjistila, co se to s mým tělem děje, kdo s ním tak třese. Něco mě ale drželo, a když jsem zvedla hlavu natolik, abych zjistila, co to je, zděsila jsem se ze dvou věcí. Zaprvé jsem byla někde na dně rokle uvězněná větvemi a keříky. A za druhé… Celé moje tělo se měnilo. Jedna noha mi ochable, v nepřirozeném úhlu visela přes větev, vypadala zlomeně. Ale ani té nezabránila zlomenina v přeměně. Celé tělo se mi chvělo, jak se každá část prodlužovala, zmenšovala, zvětšovala a měnila barvu. Přes obličej jsem měla hozený pramen vlasů, který, když jsem se na něj podívala, měnil odstíny rychlostí blesku z temně černé na platinově blond a nazpátek.
 „Proboha co se to děje?“ zhrozila jsme se a stočila zrak k ruce, kde jsem v jednu chvíli měla prosty malé a tlusté, v další jsem měla zpátky své dlouhé a štíhlé s elegantní manikůrou. Tak ale během okamžiku zmizela a místo ní se objevily kraťoučké nehty, které mi vůbec neslušely. Naprosto zděšeně jsme se sledovala a nepoznávala vlastní tělo.
  „Skvělé! Vážně super! Uprostřed lesa, kde nemám co na sebe a já vypadám jako vandrák! Co si o mě v té televizi pomyslí??? Navíc tohle prostě nezpravím!“ uslyšela jsem. Takže tu nejsem sama?
 „Je tam někdo?“ snažila jsem se zavolat tak, aby mě dotyčný slyšel.
 „Kdo tam je? Jste ze štábu?“ odpověděl mi a já uslyšela kroky, jak se blížil. Nesmí mě vidět takhle měnící se, usmyslela jsem si a snažila své tělo uklidnit. Vážně se mi to dařilo, už se nic nechvělo, jednou za čas mi projelo neovladatelné zachvění nějakým kouskem těla. Z toho měnění mi bylo vážně špatně od žaludku.
„Z jakého štábu?“ zakřičela jsem nazpátek. „Já se nemůžu hýbat, pomozte mi, prosím,“což byla pravda, protože noha mě odmítala poslouchat a bolela jako blázen.
 Na kraji rokle se objevil muž. Tak nějak jsem doufala, že to bude Michael, ale i to, že se tam zjevil William, mi nevadilo. Chvíli zděšeně koukal a pak za mnou seběhl do rokle. Klekl si ke mně a snažil se mě vymotat z mého vězení.
 „Williame!“ vydechla jsem úlevou a rozplakala se. „Myslela jsem, že tu umřu.“
 „Co se ti proboha stalo?“
 „Probudila jsem se tu, takhle zamotaná.“
 „Proč ses nepokusila se vymotat?“ zajímalo ho.
 „Asi mám zlomenou nohu nebo tak něco,“ ukázala jsem na ni a on ji sledoval. V tu chvíli mi v ní projelo zachvění a měla jsem co dělat, abych to ovládla.
 „Aha.“
 „Musíme se odtud dostat,“ rozkázal a rozhlédl se, kudy by se dalo době vylézt nahoru.
„Ale jak?“ nesdílela jsem jeho optimismus. Nemohla jsme chodi a i kdybych se postavila,nevyšla bych až nahoru. Najednou mi začala brnět hlava a já cítila, jak se mi vlasy chvějí až ke konečkům. Snad si toho nevšiml. Vzal mě do náručí a já se k němu pevně přivinula.
 „Taky ses pěkně potloukl,“ prohlédla jsem si ho.
 „Nic mi není,“ seknul po mě a já zůstala potichu. Nahoře se se mnou akorát dohodl, kudy půjdeme a pak už byl ticho.
 „Cos vůbec dělala v takovémhle lese?“ zeptal se po chvíli. Naprosto blbá otázka, řekla jsem si.
 „Copak si to nepamatuješ?“
 „Co si mám pamatovat?“ Zase se začínal rozčilovat.
 „Ten autobus. Jeli jsme přeci na výlet k jezeru Mead, to nevíš? Pršelo a asi se podmáčela silnice a pak jsme přece spadli,“vysvětlovala jsem mu. Dořekla jsem to a jemu se podlomila kolena a málem mě upustil.
 „Zapomněl jsem,“zašeptal. Šli jsme dál a kolem nás byla jen mlha.
 „Jak se dostaneme domů?“ zeptala jsem se, když se zastavil na vysokém útesu.
 „Nevím.“ Pak jsme uslyšeli šramot.
 „Je tam někdo?“ křiknul a já se začala bát.
„Budu to muset obejít,“ šeptal a otočil to. Nesledovala jsem kam jde, ale pak jsem uslyšela něco, co mě z mého zamyšlení dostalo.
 „Williame! Nicollette! Jak ráda vás vidím.“ Sledovala jsem člověka, který na nás zavolal a poznala jsem Valerii Fableovou, spolužačku. Jak se mlha protrhávala, uviděla jsem, že stojí u velké jeskyně, v které jsem poznala skálu, na které jsme před chvílí byli. A Valerie tam nebyla sama. Na zemi ležel Flinn.
„Val, co se stalo? Probudil jsem se sám v lese, pak jsem narazil na Nicolette a nějak jsme se dostali až sem. Kde jsou ostatní? Kde je autobus?“ vychrlil na ni. Mě položil na blížký kámen, aby si taky mohl trochu odpočinout.
„Já nevím, Wiliame,“ kroutila hlavou. Valerie se na mě podívala rozvna ve chvíli, kdy jsem cítila, že se mi to, co se dělo v rokli, děje zase, ale tentokrát s očima. William si ničeho nevšiml a sledoval Flinna.
 „Co mu je?“
 „Nevím,“ bezmocně se na něj podívala. Teď už se mi vážně udělalo nevolno.
 „Nicolette, jak jsi na tom?“ křikla najednou a oba se otočili, když jsem začala zvracet.
 „Sakra! To snad ne! Bloudím lesem a někdo mi ještě pozvrací boty!“ slyšela jsem nad sebou mužský hlas.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvanáctka-IX.: