OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvanáctka-XI.

31.10.2009 (14:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1306×

 „Ahoj, mami, ahoj, mami,“ pozdravil jsem osoby sedící u jídelního stolu. Ne, nezbláznil jsem se, obě křehké ženy sedící u stolu, byly mé matky.
  Paní Hanniganová, moje matka, si vzala pana Hannigana, mého otce, dřív, než zjistila, že je lesbička. Nevím přesně, jak dlouho jí to zjištění trvalo a jak dlouho trvalo, než si to plně připustila. Když objevila ženu, kterou doopravdy milovala, opustila tátu a žila s ní. Já ještě na světě nebyl, takže si mohly užívat z plna hrdla. Mateřství se ale po několika letech přihlásilo a obě zatoužily po dítěti. Samozřejmě ho spolu mít nemohly, takže když zvážily všechny možnosti, máma se obrátila na tátu. Naštěstí k ní neměl žádnou zášť, takže souhlasil s umělým oplodněním. A po devíti měsících se narodil malý uřvaný pokakaný uzlíček, kterému dali jméno Adrian, tedy já.
 „Zlato, co si dáš ke snídani?“ zeptala se mě máma. Zamyslel jsem se. Čekala mě cesta autobusem se spolužáky, takže…
 „Já asi snídat nebudu, díky, mami,“ sednul jsem si k jídelnímu stolu a podíval se na obě své mámy. Žil jsem s nimi, ale tátu jsem vídal. Byla to docela úleva, protože být v domě s dvěma ženami je na heterosexuálního dospívajícího muže trochu moc. Prohlížel jsem si je, dokud nedojedly a pak jsem umyl nádobí.
  Nevěděl jsem, jak se zaměstnat, než pojedu do školy, ale nakonec jsem se dal do úklidu už tak dost vycíděného pokoje. Bylo půl osmé, když jsem s tím skončil. Super, nejdřív se potřebuju zaměstnat a pak to nakonec nestihnu, povzdychl jsem si. Hodil jsem si na záda batoh, s kterým jsem hodlal strávit následující víkend, a nohy se mi pod jeho tíhou podlomily.
 „Neměl jsem to přehánět,“ zabručel jsem. Půlku batohu zabíraly jen mé knihy se sci-fi tématem. Pořádně jsem se nadechl a vykročil z pokoje. Málem jsem vrazil do své druhé mámy, která šla akorát do mého pokoje.
 „Adriane, měl bys jet, pokud nechceš zmeškat autobus.“
 „Já vím, trochu jsem se zapomněl,“ zabručel jsem.
 „Tak pojď, odvezu tě,“ oznámila mi a sešli jsme ze schodů. Několikrát jsem málem spadl, protože knihy na mých zádech mě převažovaly dozadu.  Nakonec se mi cesta dolů povedla bez jediného pádu. V kuchyni jsem našel mámu a rozloučil se s ní.
 „Uvidíme se v pondělí,“ utěšovala mě máma, když jsem jí objal a měl co dělat, aby mi neukápla ani jedna slza. Nikam jsem nikdy nejezdil a měl jsem problémy, když jsem musel z domu na několik dní odejít.
 „Jasně, mami,“ souhlasil jsem chraplavým hlasem. Odkašlal jsem si.
 „ Rachel, ty ho odvezeš?“ zeptala se máma své partnerky.
 „Jasně, Susan, brzo jsem zpátky,“ přikývla druhá moje máma.
 „Mohla bys po cestě ještě nakoupit? Dneska se mi do města nechce.“
 „Jasně,“ souhlasila Rachel a už mě vyváděla z domu ven. Slunce mi hned začalo pálit do mých černých vlasů. Už dlouho jsem přemýšlel, že bych se obarvil na něco, co tolik nepřitahuje sluníčko, ale moc jsem svou krásnou černou barvu na mých dlouhých vlasech miloval na to, abych se jí zřeknul.
  Nasedl jsem do auta na místo spolujezdce a Rachel za volant. Vyjeli jsme. Jediné štěstí bylo, že jsme nebydleli moc daleko od školy, takže pět minut před odjezdem jsme dorazili na parkoviště.
 „Tak se měj,“ houknul jsem za Rachel, abych se s ní nemusel zase loučit a zase přemáhat pláč.
 „Ty taky,“ usmála se na mě. Věděla, jak na tom jsem a nesnažila se mě převychovávat, to na ní bylo super. Vystoupil jsem z auta, vší silou vyndal batoh a táhnul jsem se k autobusu.
 „Počkejte, ještě já!“ křičel jsem, když jsem viděl, jak řidič zavírá zavazadlový prostor. Povzdechl si a ještě ho otevřel, aby dovnitř dal můj super těžký batoh. Nastoupil jsem a sedl si vedle Flinna Osbournea hned dopředu. Měl jsem takový dojem, že si ani nevšiml, že vedle něho někdo sedí. Nechal jsem to tak. Do uší si dal sluchátka a sledoval učitelku, jak nás počítala, jak pak začala rudnou a rozčilovat se. Ani jsem nepotřeboval sundávat sluchátka. Věděl jsem, že Michael Nielsen, třídní šašek, rozptyluje učitelku. Pak se konečně uklidnila a sedla si. Autobus vyjel ze školního parkoviště.
  Vytáhl jsem si z kapsy jednu tenčí knížku, kterou jsem chtěl přečíst během cesty, vždyť měla jen dvě stě stran. Byl jsem moc začtený do boje mimozemských potvor s flotilou ze Země, abych si všimnul, že se něco děje. Až když mi otřes vyrazil knihu z ruky, zvedl jsem oči. Všichni se rozhlíželi a po pár vteřinách začali křičet. Strhnul jsem si sluchátka a rozhlížel se, abych zjistil, že se řítíme do propasti.

  Probudil jsem se někde v nějakém lese. Všude byla smaragdově zelená barva, kterou protínala občasná hnědá z kmenů stromů.  Nadzvedl jsem hlavu a zjistil, že mám zablokovaný krk. Chtěl jsem se posadit a můj pohled padl na bílou věc trčící mi z nohy. Všude byla krev. Nejdřív jsem se zděsil a  hned mi došel hrozivý fakt, co mi to trčí z nohy. Byla to moje holenní kost. Udělalo se mi hrozně špatně od žaludku a byl rád, že jsem nic nesnídal. Pak se dostavila bolest.
 „AU!“ zařval jsem. Listy se mi rozplývaly v zelenou skvrnu. Bolest mě dokonce už i oslepovala. Nemohl jsem se udržet a rozbrečel jsem se. Jsem sám v cizím lese, z nohy mi trčí kost a není tu nikdo, kdo by mi pomohl.
 „Pomoc!“ schoulil jsem se a brečel dál. „Mami!“
  Trvalo dlouho, než jsem se trochu vzpamatoval. Když jsem zase otevřel oči, můj první pohled padl na nohu, jak jinak. Zděšeně jsem vyjekl. Smířil jsem se s tím, že mám otevřenou zlomeninu holeně, ale teď, když jsem se na ní koukal, nikde jsem žádnou kost neviděl. Vlastně i moje kůže byla nepoškozená. Došla mi zajímavá věc; už to nebolelo. To se mi to zdálo, nebo co? Na sen byla ta bolest moc skutečná, není možné, aby se mi to zdálo. Ale kam se tedy poděla ta kost a krev, co pořád vytékala ven? Zkusil jsem s ní hnout. Vůbec jsem necítil žádné nepříjemné pocity, tak jsem se opatrně postavil. Nic. Udělal jsem pár kroků a musel jsem konstatovat, že mi končetina sloužila stejně dobře jako před tou nehodou.
  Vyletěl jsem šokem do vzduchu. Nehoda! Jak to, že kolem mě nikdo není? To všichni umřeli? Nebo uhořeli? Nebo je unesli mimozemšťané? Rozhlížel jsem se. Vážně jsem nikde nikoho neviděl. Ale slyšel jsem.  Šel jsem za hlasy a za chvíli narazil na vysoký kopec. Hlasy se ozývaly zpoza něj, tak jsem ho obešel a tam narazil na své spolužáky.
 „Nepotkal jsi mého bratra?“ obořila se na mě hned Rebecca Nielsenová.
 „Nepotkal jsi po cestě někoho, kdo by nám mohl pomoct?“ otočil se na mě William Mock. Rozhlédl jsem se a zjišťoval, kdo všechno tu je. Rebecca Nielsenová, Josh Winsome, William Mock, Nicolette Sparkleová, Lucy Shrewová. Na zemi se válel Flinn Osbourne zřejmě v bezvědomí, vedle něj seděla Alysson Wallanceová a se zvláštním výrazem sledovala vše okolo, pak tam také byla Valerie Fableová, která chodila pořád dokola.
 „Jak jsme se tu všichni sešli?“ zeptal jsem se, aniž bych odpověděl těm dvěma. Někteří mě ignorovali a jiní jen pokrčili rameny.
 „Au,“ slyšel jsem zafňuknout Nicolette, a když jsem se na ní podíval a zjistil, že má zlomenou nohu, shodou náhod stejnou jako já, nedokázal jsem se zastavit a šel jsem k ní. Poklekl jsem a sledoval její končetinu.
 „Co to děláš?“ zeptala se po chvíli. Já jí neodpověděl, protože jsem najednou měl knedlík v krku. Nechápal jsem proč, ale měl jsem nezadržitelné nutkání rozplakat se. Po chvíli jsem se tomu přestal bránit a nechal slzám volný průchod. Zavřel jsem oči a nechal slzy kanout po mých tvářích dolů. Netrvalo to dlouho a Nicolette vyjekla.
 „Adriane!“ ječela. „Jak jsi to udělal?“ Všichni se na nás dívali a já konečně otevřel oči. Všichni sledovali mě a Nicolette, dívali se jí na její zlomenou nohu. Podíval jsem se tím směrem a zjistil, že noha je naprosto v pořádku. Stejně jako ta moje.
 „Jo, Adriane, jak jsi to udělal?“ začali se ptát ostatní a blížili se k nám, jako kdyby na mě chtěli zaútočit. Naštěstí se stalo něco, co mě zachránilo od odpovědi, kterou jsem neznal.
 „Podívejte,“ ukázal jsem k východu z jeskyně, „někdo sem jde!“

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvanáctka-XI.: