OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě strany - 3. kapitola

08.01.2012 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 681×

Ariadne s vytřeštěnýma očima stála naproti ženě, jejíž vzhled se podobal divoké šelmě, a která si ji sem nechala přivést. Nemohla se hýbat, visela pár centimetrů nad zemí a jakási neznámá síla převzala kontrolu nad celým jejím tělem.

„Dostala jsi jednoduchý úkol, Ariadne. Ta odporná malá bojovnice pro tebe nebyla žádný problém, jak jsem se doslechla. Selhala jsi ovšem při tak jednoduché věci, jako bylo... ho pouze na pár minut pohlídat, aby neutekl! Bylo to tak prosté – donést mi toho kluka. A kde je teď? Můžeš mi to říct?“

„Já... nevím, paní,“ zašeptala.

„Takové chování zasluhuje trest, že ano, Ariadne?“

„Paní, prosím,“ ozval se zoufale Timothy a povzbudivě se podíval na svou dceru. „Paní, to já nesu vinu. Hlídal jsem ho a nenapadlo mě, že by mohl utéct po tom, co jsem ovlivnil jeho mysl.“

„Tak tebe nenapadlo?“ povytáhla nad tím obočí. „Ovšem byl to Ariadnin úkol, ne tvůj, Timothy. Byla to ona, kdo mi ho měla předat. A ona se za to bude také zodpovídat,“ upřela na ni své pronikavé fialové oči. Adne ve vteřině v bezvědomí klesla k zemi.

„Ne, ne! Dceruško!“ vrhl se k ní, ale dva muži ho zastavili a odvlekli zpět.

Žena přistoupila k nehybnému tělu, strčila do něj nohou a znechuceně si odfrkla.

Něco Tima donutilo zavřít oči. Nic neslyšel ani necítil. Když je znovu otevřel, pracovna byla prázdná.

Klesl na kolena.

„Adne...“

(...)

Místnost byla stará, bez nábytku. Vedly z ní čtvery masivní dřevěné dveře. Trojice stála uprostřed ornamenty zdobené podlahy. Joss, ponořený do svých myšlenek, nevnímal okolí, takže si nevšiml příchodu mladé, snad desetileté dívky, která přímo hýřila dobrou náladou.

Violette se usmála a pozdravila ji.

Dívka přicupitala k Jamiemu a pověsila se mu kolem krku. „Táta tě shání, bráško. Prej jestli hned nepřijdeš, tak tě zmlátí, až zmodráš.“

Jamie se zasmál. „Jasně. Ale neříkej mu, kde jsem byl. Byla to přísně tajná mise,“ špitl jí do ucha.

„To víš, že ne,“ podívala se mu přes rameno. „Kdo to je?“

„Josselien Fairth. Původně Lairial.“

Jeho sestra na něj nevěřícně vykulila oči. „Kecáš!“ sjela Josse pohledem od hlavy až k patě, přistoupila k němu a zaklepala mu na rameno. Joss se s trhnutím otočil a úlevně si vydechl, když před sebou uviděl malou holku.

„Já jsem Liliane, ale všichni mi říkají Lili,“ potřásla si s ním rukou.

Usmál se na ni. „Joss.“

„Já vím,“ zaculila se. „Moc mě těší. Víš, že máš vážně moc hezký šedý oči? Jsi hodně podobný svojí mamince, ta má taky krásný šedý oči.“ Tiše se zasmála jeho zaraženému výrazu a chytila Jamieho za ruku. Společně zmizeli.

„Mojí mamince? Šedý oči...? Ale vždyť... ona má... hnědý.“ Obrátil se na Violette s prosebným pohledem. „Co tím... Lili myslela? Violette, prosím, řekni mi, co tím myslela,“ chytil ji za ramena. „Violette. Prosím. Alespoň jednou mi něco vysvětli.“

„Oni... víš Jossi, tvoje máma a tvůj otec... oni...“ povzdechla si. „Je mi to líto. Že se to musíš dozvědět takhle. Oni nejsou tvoji biologičtí rodiče.“

Joss na ni nechápavě koukal. Nevěřil. Musel se přeslechnout. Pustil ji a udělal pár kroků dozadu. Vrtěl hlavou. „To je blbost. Žiju u nich odmalička. Od narození! Máme rodinné album a...“

„Jossi,“ přiblížila se k němu. „Já chápu, jak ti je. Vážně. Sice jen částečně, ale chápu to. Vím, že to teď nemáš lehké, ale... to přejde. Slibuju. Jen pár dní a bude to pryč.“

„Pár dní?“ kysele se ušklíbl.

„Musíme ti vysvětlit, co se stalo. To jsi přece chtěl, ne? Vědět, co se to děje. A... nějakou dobu zabere, než se smíříš s tím, že svět není takovej, jakej sis myslel. Jen pár dní. Pak už to bude dobrý.“

Prohrábl si vlasy. „Dobře,“ nadechl se, „tak jo.“

Chvíli ho sledovala. „Pojď, zavedu tě do tvého provizorního pokoje. Musíš být hodně unavený. Je to tedy jen pokoj pro hosty, tvůj ti budeme muset ještě zařídit, protože... no... nikdo nečekal, že tu budeš takhle brzy. Víš, normálně se sem dostanou lidi, až když se projeví jejich schopnosti –“ zasekla se. Joss jen pokrčil rameny.

Chtěla něco říct, ale on ji přerušil. „Ne, to je dobrý. Já... chci si jenom lehnout a spát.“

Violette jeho přání vyhověla a zavedla ho do levého křídla, k pokojům pro hosty, popřála mu dobrou noc a nechala ho o samotě. Potom si sedla přede dveře. I na ni toho bylo moc. Adne, prolétlo jí hlavou. Sakra, jak jsem si toho mohla nevšimnout? Celou tu dobu měli ve škole telepata! Co by se stalo, kdybych zrovna nebyla u toho a neviděla to...? Unaveně si promnula oči. Nedávala jsem na něj pozor. Kruci! Ale víckrát se mi to už nestane, rozhodla se odhodlaně.

„Violette?“ uslyšela překvapeně odněkud shora. Okamžitě vstala a objala vysokého černovlasého muže. „Co tu děláš? Nemáš... nemáš být ve městě?“

„Teď už ne,“ usmála se na něj. „Ale to je dlouhý příběh.“

Scott ji pustil na zem. „Tak to mi to musíš všechno vyprávět.“

(...)

Se zavřenýma očima ležel zachumlaný v peřinách a polštářích. Občas upadl do vytouženého spánku, ale příliš dlouho se ve světě snů nezdržel. Co chvíli se vzbudil a ačkoliv nechtěl, přemýšlel. Přemýšlel o svém životě, o tom, co by ho tu mohlo čekat.

Co se vlastně teď bude dít? pomyslel si. Co tady tak můžu dělat? Spát?

Poněkolikáté si prohlédl strop – nudný, jednolitě bíle vymalovaný strop. Schopnosti. To říkala Violette. Tím by se vysvětlilo, jak se Jamie uměl... teleportovat. A jak Violette přeprala ty dva chlapy. Nebo taky to, jak mě Adne přiměla jít s ní.

Akceptoval to. Smiřoval se s tím, že to tak skutečně může být. Odkud by se jinak braly pověsti a všechny ty věci o nadpřirozené moci? Chápal to. Něco z těch všech povídaček nakonec musela být pravda.

Ale jak do toho zapadal on? Neměl žádnou schopnost, alespoň tedy co si pamatoval, nikdy se mu nestalo nic divného. A když žádnou neměl... proč po něm tedy šli? Byl nikdo. Jeho rodiče nebyli jeho, první dívka, která se o něj začala zajímat, ho měla chránit před... zlými lidmi. A proč? To nevěděl.

Dostal chuť vstát a najít Violette. Byla jediný člověk v jeho okolí, kterému v rámci možností důvěřoval. Ale necítil se na to. Potřeboval odpočívat. Potřeboval klid.

Za pár minut usnul... a spal víc jak půl dne.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany - 3. kapitola: