OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě strany mince - I. kapitola

07.03.2015 (14:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 924×

Bylo pozdě! Jak můžu zaspat hned první den školy! To není normální! Vylítl jsem z postele a vzal si věci. Jen jsem na sebe něco hodil a sebral ze stolu svačinu. Vyběhl jsem z bytu, některé schody jsem bral po třech.

Běžel jsem ulicemi a vlasy dlouhé kousek pod ramena mi nespoutaně vlály za mnou. Skoro před školou mě předjela černá limuzína. Skousl jsem si ret a snažil se utíkat ještě rychleji. Nesnášel jsem ty snoby, co mají všechno…

Ležérně jsem si nechal otevřít dveře limuzíny, abych mohl vystoupit, podat si batoh.

„Buďte tady kolem čtvrté hodiny, Sho, prosím vás,“ usmál jsem se na řidiče.

„Jistě, mladý pane.“ Mírně se poklonil a nastoupil do auta, které vyrazilo na cestu zpět. Popondal jsem si na ramenou batoh, urovnal si na nose brýle a pomalým krokem jsem šel k honosné budově školy.

Obešel jsem fontánu na nádvoří před školou a vyšel po schodech, mezi antickými sloupy. Celá škola byla napodobeninou italského klasicismu. Za mnou dobíhal kluk, co jsme ho minuli autem. Upřímně…? Párkrát jsem ho tu už zahlédl a upřímně…? Neměl tu co dělat.

Pohoršeně jsem pohodil vlasy a pustil dveře dřív, než stihl projít dovnitř.

Sotva jsem popadal dech, zkoušel jsem se rozdýchat. Ale div jsem nenarazil do dveří, které z ničeho nic byly zase zavřené. Zavrčel jsem, protože jsem moc dobře věděl, kdo šel přede mnou. Největší elita školy… nenáviděl jsem ho ze všech nejvíc.

Odfrkl jsem si a vešel do budovy. Miloval jsem hudbu ze všeho nejvíc, proto jsem skončil tady, ale popravdě? Bylo to peklo s těmi snoby. Svoje boty jsem hodil do poličky a běžel do třídy. Nebyl tu nikdo, kromě tří lidí, kdo by mě měl rád. Všichni se na mě dívali skrz prsty, ale oni ne… Michio, Ayame a Nami… i když oni byli taky snobi, ale ne takoví jako ostatní… Dokonce spolu budeme skládat závěrečnou zkoušku jako kapela.

„Okazaka-kun, zase pozdě?“ zeptal se učitel, aniž by vzhlédl od třídní knihy, když jsem otevřel dveře.

„Promiňte,“ špitl jsem a šel na místo za Ayame, která se potutelně usmála.

Povzdechl jsem si a vytáhl papíry k notovému zápisu.

„Tady, Takaya-sensei.“ Podal jsem mu svoje skladby, úhledným notovým zápisem zapsané do řádek. Rychle je projel pohledem.

„Yoshiki, nejsem si jistý, že tohle je-"

„Hratelné? Jistěže je to hratelné!“ bránil jsem se.

„To ano, myslím pro žáky nižších ročníků. Měl jsi vytvořit něco, co by bylo možné přidat do učebnic, protože na klavír hraješ lépe než žáci a většina učitelů tady, ale…“ nedořekl.

„Omlouvám se, musel jsem se nechat unést,“ odvrátil jsem pohled. „Když… musel jsem to napsat, myslel jsem, že to bude dostatečně dobré a-"

„Tak víš co? Zahraj mi to,“ usmál se mile můj oblíbený učitel. Přikývl jsem, nechal jsem mu noty. Přece jen to byl můj výtvor. Rozložil jsem prsty na klaviaturu a pustil jsem se do hraní…

Hodina trápení skončila a já se vysíleně svalil na židli. Ale ne na dlouho. Přiběhla ke mně a Michiovi Nami, v obličeji celá bledá.

„Kluci!“ vzlykala. „Už to dělaj zase! Ti z elity, ubližují Ayame.“

Vyměnili jsme si pohledy, na nic jsem nečekal a vyběhl ze třídy na nádvoří k fontánce. Ayame se třásla na zemi a nad ní stáli čtyři kluci o rok starší. Jeden z nich na ni zrovna chtěl sáhnout.

„Ani se jí nedotknete!“ zakřičel jsem snad přes celé nádvoří. Skousl jsem zlatý kroužek piercingu ve rtu, od kterého vedl zlatavý řetízek k uchu. Všichni se pobaveně zasmáli.

„A ty jsi kdo?“ ironicky se zasmál jejich šéf.

„Já? Ten, co ti rozbije hubu, když se jí dotkneš!“ zavrčel jsem.

Dohrál jsem skladbu.

„Opět dokonalé, Yoshiki. Úkol jsi sice nesplnil, ale… dokonalé,“ vysloužil jsem si potlesk svého učitele. Pousmál jsem se.

„Děkuji... můžu jít?“ povytáhl jsem obočí, neboť už dávno zazvonilo. Učitel jen přikývl, takže jsem pobral své věci a vyrazil ze třídy do studovny - další hodinu jsem měl volnou. Musel jsem jít přes nádvoříčko, kde byl jakýsi shluk děcek z nižších ročníků a… jakési "elity", jak si s oblibou říkali. Nepatřil jsem k nim. My, z naší třídy, jsme byli daleko výš postavení, v téhle hloupé školní hierarchii.

Prošel jsem kolem nich bez nějakého povšimnutí, dokud… jsem si nevšiml, co se děje. Šikana…? Nakrčil jsem obočí. Zastavil jsem se, změnil směr a zamířil do středu hloučku.

Jeden z nich se na mě vrhnul, ale já byl mnohem hbitější. Bez sebemenších problémů jsem se kolem něj mihl, takže hoch dopadl tváří na zem.

„Když chceš šikanovat, nauč se taky prát,“ houkl jsem na něj, když jsem snad jako omylem mu přidupl ruku. „Protože pak se může stát, že ti někdo rozbije hubu.“

Neměl jsem čas příliš debatovat, protože se na mě vrhal už další. S ním to bylo horší… možná cvičil nějaký bojový sport… ale i tak jsem ho srazil k zemi. K mé smůle jeden z těch dvou zbývajících zaútočil z mého slepého místa. Tedy z místa, kde jsem měl pásku přes oko, tak jsem ho neviděl. Sevřel mi ruce za zády a druhý přiběhl, aby mě mohl uhodit do tváře.

Odplivl jsem na chodník krev. Zavrčel jsem a opřel se o toho za sebou, proto jsem v pohodě vykopl a trefil toho přede mnou do břicha. Nakonec jsem sundal i toho za mnou. Poupravil jsem si pásku na oku a měřil si je pohledem.

„Už se jí ani nedotknete,“ zavrčel jsem nevrle. Nevšímal jsem si davu a došel k mé kamarádce. Nabídl jsem jí ruku, aby mohla vstát. Ona místo toho se mi vrhla do náruče, až jsem ztratil rovnováhu a skončil na zemi pod ní.

„Máš tu krev,“ usmála se přes slzy. Vyndala kapesníček, aby mi jím očistila ústa.

Nestačil jsem se ani pořádně nadechnout. Ale stejně mi ta situace vyvolala úsměv na tváři. Snad bez povšimnutí jsem se zase ze skupinky vytratil. Beze slova… Ach, ty děti… Ale ten blondýn... Zdál se být, i přes svůj rebelský vzhled, kterým ani trochu nezapadal, křehký. Ale pral se hrdinně, dokonce... se pral líp než kdejaký habán... Zalíbilo se mi to, na chvilku… rozmařile. Nadhodil jsem si na zádech tašku a šel jsem pomalým krokem dál. Hlouček se začal rozcházet...

Dav se rozešel a my museli taky na hodinu. Zhodnotil jsem rozvrh – přednáška o vážné hudbě? No tak to ne! Okamžitě jsem zařadil zpátečku a zamířil ke své skříňce, vytáhl jsem odsud svou kytaru v černém pouzdře na rameno. Rychle jsem vyběhl ze školy zadním vchodem do zahrady. Rozhlížel jsem se, aby si mě nikdo nevšiml.

Oddychl jsem si, když jsem byl v altánku, kam jsem občas chodíval hrát. Vyběhl jsem schůdky a pouzdro položil na stůl. Pohodlně jsem se na stole posadil, nohama se zapřel o lavičku. S láskou jsem vyndal svou kytaru a zkusmo na ni vydrnkal několik akordů. Usmál jsem se a zavřel oči. Nechal jsem litou ze strun novou melodii, která se nořila v mé mysli…

Opřel jsem se o strom a zaklonil hlavu. Z očí jsem sundal brýle, které u kořene nosu tlačily. Spokojeně jsem zavřel oči… To krásné ticho... Rozevřel jsem na kolenou knížku a chtěl se začíst. Když… kytara? Co tady… tak blízko!

Nasadil jsem si brýle a... v altánku, o několik metrů dál, seděl ten kluk, styl alá rebel, s kytarou. Spokojeně si brnkal, ale… já chtěl ticho.

„Hey! Blondýnko!“ křikl jsem rozmrzele. „Co kdyby sis šel brnkat jinam?“

Zavrčel jsem a otevřel oči. Přestal jsem hrát, když mi došlo, na koho tak zírám. Takemi Yoshiki… jeden z těch, co je nejvýš v našem žebříčku snobů. Nakrčil jsem nos, když mě oslovil tím…

„Blondýnko?!“ vyjel jsem na něj. Měl bych se krotit… přece nechci, aby mě vylili. „Kdo je u tebe blondýnka, hm?!“

Na oko překvapeně jsem se nadechl.

„Oh... ty jsi kluk..?“ nadechl jsem se a mile se usmál. „Víš... na tohle místo chodím já... a chodím sem, abych tu byl sám, takže... si sbal kytaru a vypadni.“

O, jak mě ten snob štve! Navenek vypadá, že by mohl být jiný, ale je úplně stejný jako ostatní snobové!

„To si jako myslíš, že když máš prachy, stačí zavelet a já půjdu?“ vychrlil jsem na něj rozpáleně. „Vždycky tu trénuju a nikdy jsi tu nebyl, tak mě nech bejt.“

Povytáhl jsem obočí.

„Nikdy jsem tě tady neviděl,“ konstatoval jsem a zvedl se, šel jsem blíž. „Kolik chceš za to, že odejdeš?“ zkusil jsem to jinak.

Nevěřícně jsem se na něj díval, jak mi došla slova, pak jsem zatřásl hlavou. „To si děláš prdel, ne?“ povytáhl jsem obočí. „Tvoje prachy jsou mi někde...“

„Chci jenom hrát,“ zašeptal jsem tiše.

Zarazil jsem se.

„Tak hraj jinde!“ zamračil jsem se.

„Chodil jsem sem dřív.“ Vystoupal jsem po schůdcích nahoru a probodl blonďáka pohledem. „Myslím, že by se ti peníze hodily, tak dej pokoj, vezmi si peníze a vypal!“

Odfrkl jsem si a nebojácně mu pohled opětovával, po penězích jsem ani nesáhl.

„Jsi stejnej jako všichni snobi, i když se snažíš, aby to tak nevypadalo,“ odvětil jsem tentokrát už v klidu, kývl jsem na jeho peněženku. „Ukliď to, prachy nejsou všechno.“

Kopl jsem nohou do stoličky vedle sebe, až se zarazila o dřevěné zábradlí altánku.

„Sedej,“ houkl jsem na něj, „něco ti zahraju a pak odejdu… ale jen dneska, tohle je totiž můj altán, kde hraju.“

Zmateně jsem opravdu uklidil peněženku a posadil jsem se na stoličku.

„Tohle není tvůj altán, říkám, že jsem sem začal chodit dřív, takže je to můj altán a už tě tady nechci vidět,“ podepřel jsem si bradu, „tak hraj...“

Tak jak se líbí začátek? Doufám, že potěšil, protože tohle je naše srdcová záležitost. Moc se těšíme na komentáře. Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany mince - I. kapitola: