OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě strany mince - II. kapitola

23.03.2015 (09:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 722×

„Minoru-chan, mohl bys tohle odnést ven?“ zeptala se stará paní, která vládla místní hospůdce, v níž jsem roznášel.

„Jistě, šéfová,“ usmál jsem se a už se hrnul k odpadkům, abych ho vynesl zadním vchodem pryč. Už to byl týden, co jsem byl v altánku naposled. Pamatuju si ten jeho překvapený výraz… stálo to za to.

„Jak že pro mě nemůžete dojet?“ vyhekl jsem zoufale do telefonu.

„Zkrátka máme poruchu na motoru,“ zněl kajícný hlas. „Můžete si přece zaplatit taxíka,“ pronesl smířlivě.

„Co? Ne, nemůžu! Nemám vybranou hotovost,“ pronesl jsem ještě zoufaleji.

„To mě moc-" Nenechal jsem ho domluvit a típl jsem hovor. V kapse kabátu jsem měl akorát několik drobných. Možná tak na městskou dopravu, ale... čím a jak mám asi jet?! Nikdy jsem nejel metrem a-a ani autobusem, tak… Fajn… číslo… tři…? číslo tři...

Zaplatil jsem celodenní lístek, v kapse mi zbylo opravdu jen pár yenů, a nasedl na vlak číslo tři.

Odpadky jsem dal do kontejneru a už se vracel, abych mohl pomoct s úklidem.

„Minoru, jak se má maminka?“ ptala se vrásčitá paní, která přišla po zavírací době, ale byla to známá, tak jsme ji museli obsloužit. Dělal jsem v podstatě pro ni osobního číšníka a přidával pár skopičin, abych ji rozveselil.

„Je unavená,“ připustil jsem, „ale už se vrátila z nemocnice.“

„Do p*dele!“ zaklel jsem vztekle a nakopl plechovku na zemi. Vylovil jsem z kapsy telefon- „Vybita baterka? Ja-jak jako vybita baterka?! Co je to za blbost?!“ vyhekl jsem a naštvaně tím iPhonem mrskl o zem. Skončil jsem v nějaké uličce, bůh ví kde, bez jakékoliv zeleně. Jen bloky šedých domů, popelnic…

Nevěděl jsem, co mám dělat, nebo kam jít. Přímo naproti mně byla jen jakási cukrárna, vedle ní obchod Vietnamců s oblečením a vysklená výloha.

Směna mi skončila, a tak jsem si vše pobalil a přes ramena si přehodil koženou bundu. Ze skříňky jsem si vzal věci ze školy i svou milovanou kytaru. Odpracoval jsem si dneškem další měsíc na té škole, byl jsem na sebe hrdý.

Kráčel jsem si ulicí. Napadlo mě, že bych mohl něco dojít koupit mamce na přivítanou domů. Možná nějakou květinu, když vtom jsem si všiml té siluety. Mužská postava v naší školní uniformě! Soustředil jsem se a div mi nepadla brada… co ten tu dělá?!

„Tak snob se nám ztratil, jo?“ promluvil jsem za jeho zády.

Prudce jsem se otočil.

„Ty?“ překvapeně jsem zamrkal.

„A co tu dělá naše blondýnka?“ oplatil jsem mu stejným tónem.

„Neztratil jsem se,“ zabručel jsem a odvrátil pohled. „Ale mohl bys mi říct, kde je nejbližší autobusová zastávka…“

Nakrčil jsem znechuceně nos. Já mu vážně chtěl pomoct?!

„Za tu „blondýnku“ si hledej cestu sám,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby a poposunul si kytaru na zádech. Prošel jsem kolem něj, v pohodě jsem si mířil k ulici mezi domy.

Zaskřípal jsem zuby a vztekle si založil ruce na hrudi. Pak mi ale došlo, že já si můžu být uražený, jak chci, ale on je moje jízdenka na cestu domů.

„Hej! Hej, počkej!“ Rozběhl jsem se za ním. „Ukaž mi cestu na zastávku. Ne zadarmo, samozřejmě, to nechci. Zítra… Pět tisíc yenů? Deset?“

Zastavil jsem. „Ty se nezměníš, co?“

„Nedal jsem ti na tohle už jednou odpověď?“ Pozvedl jsem obočí. „Tak to zopakuju: o tvý prachy nestojím.“

Zdůraznil jsem to ještě tím, že jsem si stoupl na špičky, protože byl vyšší než já, chtěl jsem mu vidět do očí. Pohrdavě jsem se usmál.

„Najednou jsem ti k něčemu, to se divím, že jindy by sis o mě neotřel ani boty,“ rýpal jsem dál. Užíval jsem si to, že jsem měl navrch. Pak jsem si ale všiml letícího květináče na jeho hlavu z balkónu nad námi. Rychle jsem ho přitlačil ke zdi, jak jsem reagoval podle reflexů.

„Bacha!“ stihl jsem ještě vykřiknout.

„Já nejsem takový… Nic proti chudým lidem nemám-" Absolutně zmateně jsem zamrkal, vyjekl a zády prudce narazil do zdi domu.

„Co to mě- jsi v pohodě?“ zeptal jsem se blonďáka.

„Nedopadlo to na tebe, že ne?“ ujišťoval jsem se a kontroloval mu hlavu. Nakonec jsem úlevně vydechl.

„Copak? Máš strach o socku?“ zavrčel jsem a rychle se stáhl z jeho dosahu. Bylo mi nepříjemné, když na mě sahal. Nebo možná…

Zavrtěl jsem hlavou a došel ke kytaře, která mi sjela ze zad. Otevřel jsem futrál, abych se podíval, jestli to přežila.

„Do prdele,“ ulevil jsem si naštvaně. Přetrhla se mi na ní struna. Kde teď mám vzít na novou strunu? Nešťastně jsem tam tak klečel a přemýšlel, jestli by to nešlo nějak spravit, ale to těžko. Hodil jsem vražedným pohledem po tom dlouhovlasým klukovi.

„Odvedu tě na tu zastávku,“ zavrčel jsem, „Chci se tě zbavit, nosíš mi akorát smůlu.“

Nevesele a nijak posměšně jsem se uchechtl.

„Stačí, když mi řekneš směr,“ pronesl jsem neutrálně. Očividně… I tady jsem jen přítěží. Upravil jsem si dlouhé vlasy a sledoval jeho počínání.

„Rozbila se?“ zkusil jsem se zeptat, když mlčel.

„Směr? Ztratil by ses i na rovný cestě, natož tady…“ poznamenal jsem, „Ještě by tě chtěl někdo okrást.“

Zavřel jsem futrál a s láskou sevřel jej v rukách.

„Naštěstí ne, jen praskla struna…“ svěsil jsem nešťastně ramena, „Což znamená, že nebudu pár měsíců moct hrát.“

Zamířil jsem ke vchodu jednoho šedého domu. Všiml jsem si jeho pohledu.

„Pojď,“ vyzval jsem ho. „Hodím si věci domů, nechci si tu kytaru rozbít víc.“

„Nemluv se mnou jak s pitomcem!“ zavrčel jsem. Pak jsem ale pokrčil jsem rameny.

„Struny ti zítra můžu přinést, za to, že mi pomůžeš,“ usmál jsem se, ale sjel mě tak ledovým pohledem, že jsem zmlkl. Následoval jsem jej do vlhké chodby dost rezervovaně.

Po schodech jsme vyšli do druhého patra paneláku. Vytáhl jsem klíče a odemkl vchodové dveře.

„Minoru, jsi to ty?“ ozval se hlas.

„Ahoj, mami, jsem to já,“ oznámil jsem svůj příchod. „Jeden spolužák se ztratil... doprovodím ho na bus.“

„My máme návštěvu?“ vypotácela se z ložnice v županu s obvázanou hlavou. „Měl jsi něco říct...“

„Mami, běž si lehnout,“ povzdechl jsem si a mamkou šoupal zpátky do postele. Kytaru a ostatní věci jsem si hodil do malého pokoje. A už jsem se vracel… vzal jsem snoba za rukáv.

„Jdeme,“ upozornil jsem ho, jak byl nějak v transu. Mile jsem se usmál… „Copak? Ještě jsi neviděl byty, ve kterých bydlí socky?“

„Neříkáme vám tak, to jen ty sám se shazuješ. Pro mě jsi rovnocenný,“ ujistil jsem ho s vážným pohledem. Popravdě? Ten být byl maličký, ale útulně zařízený. Útulněji než celé naše rodinné sídlo.

„Co se stalo tvojí mamce?“ zeptal jsem se.

„Nevypadá dobře,“ dodal jsem. Ta malá paní vypadala nadmíru unaveně, až to dobré být nemohlo.

„Měla by odpočívat,“ pousmál jsem se.

„Rovnocenný? To by ses na mě musel dívat trochu jinak,“ okomentoval jsem ten jeho pohled, který je někdy stejný jako u ostatních.

„Přepadli ji, když šla z práce,“ odvětil jsem posmutněle potom, co jsme vyšli na ulici. „Včera ji pustili z nemocnice.“

„To není kvůli tvému sociálnímu postavení, Ale protože se chováš jako idiot...“ odpověděl jsem upřímně.

„Mrzí mě, co se jí stalo…“ zašeptal jsem.

„Kdybys potřeboval-...“ zmlkl jsem. Tomuhle klukovi něco nabízet… Marná snaha.

„Chovám se tak, protože je to jediná obrana jak tu přežit,“ podíval jsem se na chvíli jinam. Nechtěl jsem mu ukazovat svou povahu ale...

„Proč mi chceš pomoct?“ zeptal jsem se ho upřímně. „Vždyť mě ani neznáš.“

„Není to tebou. Kdyby tady stála stará paní s těžkým nákupem… Asi bych někoho zavolal, aby jí pomohl,“ pousmál jsem se.

„Každý by měl pomáhat, když může. A já mám možnosti i prostředky, tak co je na tom špatného?“ povytáhl jsem obočí.

„Jediný opovržlivý pohled je ten tvůj,“ upozornil jsem ho a znovu se rozešel.

„A to tě nenapadlo, že můžeš pomoct ty sám?“ zvedl jsem k němu pohled... Je to snob! Proč se s ním proboha bavíš!

„Mám nápad, co kdybys mi zítra pomohl na směně, a pak mi za to, co si vyděláš, koupil tu strunu?“ vypadlo ze mě, když jsme šli tou ulicí k zastávce. Pak jsem si povzdechl, „To asi chci moc, zapomeň na to.“

„Zítra?“ povzdechl jsem si neúplně nadšeně. Chvíli jsem si to rozmýšlel…

„Budeš se chovat jako normální člověk k normálnímu člověku?“ chtěl jsem se ujistit. To, že mi to nabídl, bylo totiž… podezřelé. Buď se chtěl přátelit, nebo… Je to prostě další, co mi chce dokázat, že si dokáže pomoct sám…

„Budu se chovat jako já,“ usmál jsem se, „... jak se chovám teď.“

„Můžu ti nabídnout i večeři a přespaní, protože zítra mám směnu dost dlouhou,“ nabídl jsem mu. Pomalu jsme přicházeli k autobusové zastávce.

„Kde bydlíš?“ ptal jsem se ho, když jsem hledal v jízdním řádu správnou ulici.

„Nabídku přijímám... Pokud mě nechceš otrávit, samozřejmě,“ usmál jsem se.

„Bydlíme na jižním konci města. Je tam za řekou svatyně a několik kilometrů dál i klášter,“ popsal jsem mu co nejlépe.

„Adresa je: *bla, bla, bla*,“ nadiktoval jsem.

„Myslím, že v naší ulici autobus ani nestaví, nikdy jsem ho tam neviděl, stejně jako jsem nenašel naši ulici v tomhle,“ ukázal jsem na jízdní řad.

Zamračil jsem se. „Tak to jsi moc asi nehledal.“

Prstem jsem kroužil po papíře a našel jsem spoj.

„Našel jsem to,“ zaradoval jsem se a nadiktoval mu, kudy pojede, a že má vystoupit ulici před tou svou… dál by to měl dojít pešky, i to, kolik ho bude stát jízdné. Když mi ukázal jízdenku, zacukaly mi koutky.

„Fajn, tahle by měla stačit taky,“ rezignoval jsem.

Zase se mi smál. Ale pomohl mi…

„Já... Děkuju, moc... Asi bych tu bloudil do rána.“ Pročesal jsem si vlasy prsty.

„Takže zítra... Tady? Nebo už ve škole? Můžeme spolu jít i na oběd…“ zamyslel jsem se.

„Je to na tobě, mně je to jedno,“ pokrčil jsem rameny.

„Domluvíme se ve škole, támhle ti to už jede,“ ukázal jsem na autobus, který se vynořil ze zatáčky.

„Ještě jednou děkuju!“ prohodil jsem vděčně a už jsem nastupoval. Sedl jsem si k oknu, v autobuse bylo pět a půl člověka. Ještě jsem chtěl blondýnkovi zamávat, ale on už odcházel pryč šedou ulicí. Povzdechl jsem si, položil si batoh vedle sebe a přivřel oči. Sluníčko už zapadalo a mě čekala dlouhá cesta - bůh ví, jak jsem se dostal na úplně druhou stranu města…

Kodrcavě jsme dojeli až k ulici, odkud už jsem viděl náš dům. Úlevně jsem si oddechl... Upřímně? Trochu jsem začínal mít kolem padesáté sedmé zastávky strach, že si ze mě ten kluk vystřelil, ale pak jsem okolí začal konečně poznávat a bylo mi už jasné, že domů se dostanu. Jen co jsem prošel zahradou až dovnitř, přiběhl ke mně Sho, Henrietta a začali se vyptávat.

„Já... Se moc omlouvám, nestihl jsem vám říct, že bych pro vás taxík poslal, ale… No, víte, vy jste pak telefon nebral a...“

„Budu potřebovat nový,“ usmál jsem se vlídně. „Mám hlad a... Matka s otcem-"

„Jsou stále v Číně, Yoshiki,“ usmála se komorná.

Ušklíbl jsem se. „Jistěže... Tak... Chci za půl hodinu večeři do pokoje, ano? Do té doby nerušit-"

„Yoshiki!“ zamračila se nově příchozí stará paní Mei.

„Ehm... Prosím?“ usmál jsem se andílkovsky. Přikývla, ale ještě mi vlepila pohlavek.

„Neměl bys na to furt zapomínat!“

... Moje drahá chůva. Popravdě ji znám lépe než matku, ale… Mám ji fakt rád. Dokonce ani ve svých osmnácti bych si nedovolil být na ni drzý.

„Omlouvám se…“ sklopil jsem hlavu kajícně. Jen se zasmála, poplácala mě po rameni a odešla - pravděpodobně plést. I ti dva zmizeli a já honosnou halou prošel ke schodům, po kterých jsem vyšel nahoru do svého pokoje. Těšil jsem se na zítřek, bude to něco... nového a... chci, aby mi přestal říkat snob! Já mu ukážu! Blondýnka jedna...

Jak se líbil dnešní díl? Doufám, že vás aspoň trochu nadchl. Děkujeme za komentáře u minulé kapitoly, Gwendolin & Torriell.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany mince - II. kapitola: