OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě strany mince - IX. kapitola

06.06.2015 (14:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1108×

Zavolal jsem mamce, že se u táty zdržím, a když slyšela, co máme v plánu, přijela. Překvapeně jsme s tátou na ni koukali, když napochodovala v nádherném kostýmku, o kterém jsem ani netušil, že má, do domu. Oběma nám vynadala, že nemyslíme... a... já nevím, prostě jsem byl šťastný, že se ti dva po takové době zase vidí. Poslali mě se převléknout. Vůbec jsem nechápal, co se jim nelíbí na mých roztrhaných džínách a rozepnuté flanelce. Přemýšlel jsem o tom, jak to celé dopadne…

Bez úsměvu, bez jakéhokoliv citu ve tváři jsme nasedli do auta.

„Až tohle všechno skončí… Můžu mu to vysvětlit?“ zeptal jsem se ženy.

„Ale ovšem že ne! Ještě by tě napadlo něco nepřípustného, a to si nemůžeš dovolit, rozumíš?“ zahrozila a já si jen povzdechl. Takže už navždy budu v Minoriho očích ten hajzl, co ho jen využil. Zastavovali jsme a já velmi utrápeně vystoupil a co nejpomalejším krokem se blížil k tomu domu.

Táta byl jak na trní oproti mamince, která se tvářila jako sluníčko. Pohodlně se usadila do křesla a já ji poprvé mohl vidět jako opravdovou dámu. I tátovi ten detail neunikl a dokonce k ní vysílal menší signály, až jsem ho musel varovat. Moje drahá nevlastní sestra byla uražená a zavřela se v pokoji. Nechtěla s námi mluvit, ale to nám bylo upřímně úplně jedno. Táta rovnal papíry, ale to už nám šel sluha oznámit, že přijeli.

„Minoru, běž nahoru a přijdeš, až pro tebe pošlu, ano?“ požádal mě a já se jen tiše vykradl po malém točitém schodišti, které vedlo do pracovny... Sedl jsem si na poslední schod, abych mohl sledovat dění v salónku.

Šel jsem jako na popravu, když nás vedl komorník a ohlásil nás. Vešli jsme a...

„Dobrý den...“ pípl jsem velice zahanbeně, neboť tam seděla Minoriho maminka.

„Dobrý den,“ pozdravili se úplně všichni.

„Tak pojďme, ať je ta smlouva již podepsaná,“ zatetelila se moje matka a usadila se do jednoho z pěti křesílek. Otec Minoriho a Ame rozevřel desky a otočil je k mé matce.

„Jedno z mých dětí se zasnoubí s vaším synem Yoshikim, spojí tím naši a vaši firmu,“ pronesl slavnostně.

Díval jsem se, jak tam Yoshiki sedí úplně zničený… bez života… Sevřel jsem mříž železného zábradlí a koukal se mu přímo do tváře. Vím, on mě vidět nemůže, ale… vypadal opravdu hodně smutně. Tak mě napadlo, jestli mě má opravdu tak rád, když je tolik smutný… Pak jen poslušně podepsal ten kus papíru. Viděl jsem, jak občas po očku kouká nechápavě na mou maminku. A jeho matka? Ta na tu mou koukala trochu závistivě, protože moje maminka vypadala stokrát lépe než ona. Táta ještě něco vykládal, ale pak se podíval ke schodům. Nevnímal jsem, tak jsem ani nepostřehl, že říkal, abych sešel už dolů.

Nadechl jsem se a zvedl se z toho schůdku. Urovnal jsem si červený rolákový svetr a vytáhl si černé kalhoty, jak mi sjížděly z boků. Dokonce jsem si sundal kromě kroužku ve rtu všechny ozdůbky. Vlasy jsem si přehodil tak, aby zakryly pásku na mém oku, konečně jsem pomalu šel dolů. S každým krokem mi srdce tlouklo mnohem víc…

„Dobrý den,“ pozdravil jsem do toho ticha. Pohledem jsem vyhledal Yoshikiho oči.

Vyvalil jsem oči. Nechápal jsem, absolutně jsem nechápal.

„Minoru...“ zašeptal jsem zmateně. V první chvíli mě napadlo, že mi zase jednu vrazí. Ještě jednou jsem si přečetl tu smlouvu. Jedno ze svých dětí… ze-ze… zadíval jsem se na Minoriho. Pousmál se a přikývl. Já myslel, že mě nenávidí, vždyť… nechápu, nechápu, nechápu!

Nejistě jsem přešlápl a rozhlédl se kolem. Všichni byli potichu. Nakonec otec udělal místo vedle sebe a naznačil mi, ať se posadím.

„Ještě chybí tvůj podpis, zlato, já už to podepsala,“ usmála se na mě moje mamka a já jí věnoval překvapený pohled. Vážně? Jenže to Yoshikiho matka se nadechla, jak jí došlo, co můj otec naplánoval.

„Co to má znamenat?“ vyjekla naštvaně.

Otec s naprostým klidem pokrčil rameny. „Máte zájem o naši firmu a zničila jste jejich vztah jen proto, že jste si myslela, že je z chudé rodiny. Já jsem toho názoru, že když oni dva budou spolu šťastní, nijak to neovlivní ani jednu z firem.“

Úplně jsem zapomněl dýchat. To jako… že... COŽE?

„To přece nemyslíte vážně! To není možné! Dobré jméno naší i vaší firmy… CO tomu jen řeknou lidé? Nic takového nepřipadá v úvahu, ani omylem!“ zahartusila - kdo jiný než moje matinka - velmi podrážděně.

„Mami, ale... ty už jsi to podepsala!“ začal jsem na ni taky tlačit.

„Ano, ale sňatek s dcerou! Ne s-“

„Není tam jméno, je tam s jedním z mých dětí!“ ujistil ji Minoriho otec. Rozzářily se mi oči.

„To nedopustím! Můj syn není gay! Nemůže žít s jiným chlapcem!“

Chtěl jsem něco říct, ale to už ta namyšlená dáma vytočila i mou maminku, která potichu celé to dění jen sledovala. Vstala a té dámě vrazila facku, až to mlasklo. Díky tomu nastalo hrobové ticho.

„Mami,“ zaúpěl jsem a sklopil zrak.

„Měla byste se vzpamatovat!“ řekla naprosto chladně, nikdy jsem mamku takovou neviděl... vypadala skoro jako snob, i když její srdce bylo ze zlata... „To pro vás není štěstí vašeho syna důležitější?“

„Jestli je to tak, nemáte právo si říkat matka,“ odvětila má maminka a usmála se na Yoshikiho. „Jsi skvělý chlapec a nezapomeň, že u nás máš dveře stále otevřené.“

Dokonce ho pohladila po tváři a nakonec se usmála i na mého otce, „Musím do práce - Minoru, přijď včas na večeři.“

Má maminka odcházela s naprostou elegancí a sloužící se jí poklonili, i když nebyla paní domu. Nechala nás tam oněměle stát. Podíval jsem se na tu ženu.

„Je mi jedno, co si myslíte, ale já se Yoshikiho nevzdám. Stejně o něm nevíte vůbec nic!“

„Minoru, nezacházej tak daleko,“ snažil se mě krotit otec.

Stál jsem zkoprněleji než všichni ostatní. To, že moje mamka tiskla k tváři svou dlaň, bylo šokující pro všechny, pro mě ale asi nejvíc, protože od té chvíle ani nepípla.

„Minoru...“ usmál jsem se přívětivě.

„To už stačí,“ zkusil jsem to, ale měl jsem pocit, že je k nezastavení. Dál na otřesenou černovlásku sypal slova hněvu.

„Já že nic nevím? JÁ? Jsem jeho matka! Samozřejmě že-že vím!“ zvedla hrdě bradu.

„Jo?“ povytáhl jsem nasupeně obočí. „A víte o tom, že má rád hranolky s oběma omáčkami, který si míchá dohromady, i když ostatní tvrdí, že je to hnus? Víte o tom, jak dokonalou hudbu dokáže zahrát, když hraje to, co miluje? Víte o tom, že má slabost pro ananas?“

Vyjmenoval jsem spoustu dalších věcí a ta dáma na mě jen zírala s otevřenou pusou. Vzal jsem jí ten papír z rukou.

„Když dovolíte,“ mluvil jsem už klidněji, „tohle jsem ještě nepodepsal.“

A jako by se nechumelilo, jsem tam vyšvihl svůj podpis... Takhle krásně jsem se ještě nikdy nepodepsal. Koukl jsem po očku na tátu a ten zvedl nenápadně palec a trochu mu zacukaly koutky.

Pomalu mi srdíčko přestávalo tak zběsile tlouct, jak mi docházely souvislosti toho všeho. Takže Minoru musel vědět, jak to doopravdy bylo? A řekl mu to… jeho táta? Nebo… Zavrtěl jsem hlavou a zářivě se usmál.

„Minoru, ty...“ vydechl jsem rozněžněle.

„Nemyslíte, že bychom teď mohli být… chvilku sami?“ zeptal jsem se vlídně a naprosto okouzleně. Jeho otec přikývl, matka taky, i když docela konsternovaně. Minoru mě vzal za rukáv a táhl kamsi po schodech.

„Jak?“ zeptal jsem se hned, jak za námi padl poklop na půdě.

„Včera jsem měl slabou chvilku a mluvil jsem se svým otcem,“ pokrčil jsem rameny, „není to zas takový snob, jak jsem si myslel.“

Posadil jsem se na zem a zase se opřel o postel. Na zemi stále byl talíř od sušenek a i ty ubrousky.

„Odpustil jsem mu a on mi na oplátku pomohl,“ mluvil jsem úplně klidně, „ale... neznamená to ještě, že jsem odpustil i tobě.“

„Chci to slyšet od tebe...“ zabodl jsem do něj pohled, „všechno... chci, abys mi to vysvětlil.“

Vydechl jsem, ale zůstal stát na nohou.

„Je to... složité,“ povzdechl jsem si a uhnul pohledem. Sklopil jsem ho k zemi.

„Kdybych se s tebou nerozešel, tak... nechala by někoho, aby vám ublížil. Buď tobě, nebo tvojí mamce. To jsem nechtěl, protože ty... a vlastně i tvoje maminka, jste pro mě ti nejdůležitější ze všech. Seděla v autě a... prakticky jsem říkal, co chtěla. Já bych ti nikdy nic takového neudělal. A už vůbec ne po… tom, co se stalo. Ach, kdybys jen tušil, jak mi bylo.“ Rychle jsem si otřel oči.

„Já tě mám rád, nikdy bych nic takového neudělal!“ zavrtěl jsem hlavou.

Díval jsem se na něj a přemýšlel o tom, co říkal.

„Slib mi, že už mi nikdy nebudeš říkat ty snobský věci, který si myslí tvoje máma,“ díval jsem se na něj a stále mu nedovolil, aby si ke mně sedl.

„Chci ještě jednu věc,“ sklopil jsem zrak.

Přikývl jsem, ale… cítil jsem se ublíženě. Proč na mě tak kouká? Já za to přece nemohl. Jen jsem se ho snažil chránit, tak proč…?

„Jakou…?“

„Máš mě pořád rád?“ Zvedl jsem k němu nešťastně pohled. „I když víš, že je můj otec snob a...“

Složil jsem hlavu do dlaní, jak jsem byl zase nešťastný. „A navíc ta noc… byl jsem úplně nemožný...“

Padl jsem k němu na kolena, až jsem si je natloukl.

„Minoru…?“ Zvedl jsem mu tvářičku a následně ho pevně objal.

„Byl jsi úžasný a… za naše rodiče... no, řekněme, že za ně zkrátka ani jeden nemůže,“ zašeptal jsem mu. „Miluju tě, slyšíš? Celou tu dobu... Mrzí mě, co se stalo. Moc mě to mrzí, ale už je to pryč.. snoubenče...“

„Miluješ?“ škytl jsem a tentokrát se na něj podíval, protože to oslovení… já jsem jeho… teď a navždy... Oplatil jsem mu objetí.

„Takže ti nevadí, že můj otec tu smlouvu takhle předělal?“ ujišťoval jsem se, vážně jsem byl celý nesvůj z toho, jestli mu nebude vadit, že jsem si zahrál tuhle snobskou hru.

„Samozřejmě, že nevadí! Blázínku-“ Teď jsem se zarazil. „Tys mi taky ale nevysvětlil, jak to, že tvůj otec je vlastně otec mojí bývalé snoubenky?“

„To je úplně jednoduchý,“ usmál jsem se a tentokrát zkusil Yoshikiho krátce políbit. „Vezmu to rychle, představ si moji mamku o pár let mladší, plnou energie, a snoba, co nemá žádné sebevědomí. No a k téhle lásce si přičti stejně šílenou matku, jako je ta tvoje… Mamka měla štěstí v tom, že tátův otec měl moji mamku v lásce, a proto ji nedonutila ta šílená ježibaba jít na potrat. Jenže táta se jí musel vzdát a mamka mohla žít se mnou… Dřív jsem to nevěděl, myslel jsem si, že tátovi prostě mamka nepřišla dobrá do jeho snobskýho života…“ povzdechl jsem si. „Asi už chápeš, proč nesnáším snoby.“

„Vím, že je nesnášíš a...“ hodil jsem po něm pohledem.

„Mám plán. A s pomocí tvého taťky to vyjde. S mojí mamkou počítat nemůžeme. Napadlo mě…“ zarazil jsem se a skousl si ret.

„Víš, mohli bychom... spolu... to, no- žít spolu.“ Představoval jsem si idylický život.

A je to za námi. Další příběh dvou chlapců skončil a my můžeme jen doufat, že jsou šťastní. A co Vy? Jak se líbil Vám tenhle příběh? Moc se těšíme na vaše komentáře a těšíme se na Vás u dalšího příběhu.

A to mě přivádí k tomu Vás pozvat k povídce, kterou jste si vybrali. Takže další povídka, na kterou se můžete těšit, se jmenuje Ve jménu cti. Ano, vyhrála povídka o králi, který si najde svého rytíře. Bude to velmi krátká povídka, cca o šesti kapitolách. Ale až skončí, bude na Vás čekat varianta E - čili povídka o sázce, kde si Torriell znovu zahraje semeho a já roztomilého a naivního ukeho. A pak nás bude čekat B - nadřazenost a otroci, tady bude vše při starém s trochu sadistickým nádechem. Máte se opravdu na co těšit. Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany mince - IX. kapitola: