OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě strany mince - VII. kapitola

23.05.2015 (13:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 790×

Nevěděl jsem, odkud se bere ta hudba, ale- mobil! Vytřeštil jsem oči a rychle hovor vzal. Minoru mi, ještě stále s růžovými tvářičkami, spinkal stulený v náručí. Opatrně jsem ho ze sebe setřásl.

„Ano?“ zašeptal jsem do telefonu.

„Yoshiki! Kde jsi?! Jak to, že ses na noc nevrátil?!“

„Mami? Ty se staráš o to, kde jsem?“ Vylezl jsem z postele a rychle si natáhl spodní prádlo, abych se tu neproducíroval nahý.

„Nezajímala bych se, kdybys nešpinil jméno naší rodiny!“ zněla velmi naštvaně.

„O čem to mluvíš? Ničím nekazím jméno-“

„A co ten kluk?!“ vřískla.

Znejistěl jsem. „Jak víš o-“

„Takže je to pravda! Zmetku!!! Ame mi všechno řekla! Přijedeš domů, to ti říkám, hned a vážně si promluvíme! Tohle totiž nestrpím!“

„Nemusíš to trpět, je mi fuk, co si myslíš!“

„Doma si promluvíme,“ štěkla ještě a zavěsila. Prudce jsem se nadechl.

„Omlouvám se,“ zašeptal jsem tiše a líbl spícího na tvář. Jen se ze spaní usmál, sladký… Přikryl jsem ho až po bradu a vzal ze stolu jeden z papírů.

„Minoru, moc se omlouvám, že tu nejsem, musel jsem jít, a to je teprve půl třetí ráno. Byl jsi úžasný – Yoshiki.“ Složil jsem papír na jeho tenisky. Rychle jsem se oblékl a vyběhl z místnosti s velmi špatným pocitem v srdci. A nebyl to strach, spíš špatná předtucha.

Probudil jsem se někdy kolem osmé hodiny ráno. Ještě napůl rozespalý jsem se rozhlédl, ale...

„Yoshiki?“ zavolal jsem, když jsem zjistil, že vedle mě neleží. Žádná odpověď. Kde jen je? Vyhrabal jsem se zpod peřiny, abych se oblékl, pak jsem si všiml papírku u mých bot. Rychle jsem přehlídl ty řádky. Odešel? Proč? Bolelo mě celé tělo, i když jsem se cítil skvěle, zadeček mě trochu pálil. Oblékl jsem si poslední kousky oblečení a ještě vyhodil ty tři použité kondomy. Nechtěl jsem, aby to tu objevil někdo z kapely. Vzal jsem si kytaru a šel domů celý zmatený z toho, že Yoshiki se mnou ráno nebyl…

„Já se s ním nerozejdu! Ne, kvůli dobrému jménu a už vůbec ne kvůli tobě!“

„Když ne kvůli mně. Tak kvůli němu!… Podle toho, co mi Ame řekla-“

„Ame?! Ame ti řekla? Ona ti... Ta svi-“

„Je to tvá snoubenka a ty si místo ní všímáš nějakého kluka z chudé čtvrti… Ale to skončí! Nebo je zničím, rozumíš?! Peněz očividně nazbyt nemají. A zvýšit nájem se může vždycky. Nebo nějaká nehoda, co myslíš?“ usmála se líbezně a já zbledl.

„Mami, to ale… To nejde, to přece nemůžeš! Vždyť… Já ho mám rád, miluji ho. Cítím se s ním… Konečně šťastný!“ zněl jsem asi úplně zoufale, neboť si i matčina komorná odkašlala. S ní to však nehnulo.

„Hned ve škole to ukončíš. Láska, štěstí a sobecký sny jsou pro chudý. Ne, pro dědice neprosperující firmy v celé Asii!“ To bylo zjevně její poslední slovo. Snažil jsem se, prosil, sliboval, ale marně… Znechucen vlastní rodinou jsem zmizel z obýváku jako velká voda.

„Sho nás odveze do školy, chci vidět, že se s tou lůzou vážně vidíš naposledy!“ houkla ještě matka... Bylo mi zle. Z ní, ze sebe, z toho, co bude…

„Jaký to bylo?“ vyzvídala mamka nedočkavě, sotva jsem otevřel dveře. Úplně jsem se jí lekl, jak jsem ji tam nečekal.

„Bylo to... úžasný,“ přiznal jsem se a ani mi nebylo divný, že se mamce v pohodě přiznám.

„Jen, mami, Yoshi tam nebyl, když jsem se vzbudil,“ svěřil jsem se. „Mám strach.“

„Neboj, všechno bude dobré,“ ujistila mě, „jistě ti to vysvětlí, proč odešel.“

Koukla zděšeně na hodiny. „Neměl bys běžet do školy? Už jsi zmeškal první hodinu!“

„A kruci!“ ulevil jsem si zděšeně.

„Nemusíš tolik chvátat, napíšu ti, že jsi šel k doktorovi,“ uklidnila mě. „Ale je to jen pro tentokrát. Tak se běž umýt, ať stihneš aspoň část vyučování.“

Čekali jsme v limuzíně celou hodinu.

„Možná už prošel,“ zkusil jsem to uhrát. Žena sedící vedle mě jen zavrtěla hlavou. „Mami, já tě prosím. Nenuť mě to udělat… Je pro mě opravdu důležitý. Klidně mě vyděď, vyhoď z domu, ale tohle... Ublíží to jemu i mně. A po včerejšku... Prosím tě o to-“

„V žádném případě! Ale o mně ani zmínka, ano? Rozcházíš se s ním, protože ses jen bavil, rozumíš?“ nakázala panovačně. Zaskřípal jsem zuby, ale.... To už jsem ho viděl, jak se vynořil zpoza rohu.

„Vystup a začni,“ poslala mě ta čarodějnice.

Šel jsem do školy po ulici a tentokrát jsem ani neutíkal. Bylo mi jedno, že jdu pozdě. Jen jsem se v podstatě nesl, dokonce jsem si dneska nechal rozpuštěné vlasy a nevzal si ani jednu z těch ozdobiček, které mi Yoshiki tak rád sundaval, jediné, co jsem si nechal, byl kroužek ve rtu. Uvidím ho dneska?

Naposledy jsem se zadíval do auta. Žadonil jsem pohledem, ale matka jen odvrátila tvář. Znechuceně jsem se odvrátil a nasadil chladný výraz. Chlapec si mě všiml a… Moje sebeovládání šlo pomalu do háje - nešlo! Nesmí… Nepřežil bych, kdyby byl kvůli mně nešťastný, což bude asi stejně, ale nebudu mít obavy, že se mu něco stane. Vesele přišel.

„Dobré ráno,“ zašveholil vesele. Měl to v povaze, ale dneska vyloženě zářil - bez ozdobiček ve tváři. Chtěl mě políbit, ale já ho za ramena odtlačil.

„Minoru,“ zavrtěl jsem hlavou, „je konec,“ řekl jsem, doufám, chladně.

„Ta noc ušla, ale… Nešlo mi o vztah, ani o nic jiného. Jen pobavení. Jsi roztomilý a to byl jediný důvod celého toho hloupého divadla.“ Uvnitř jsem se sám fackoval, jak se jeho výraz ve tváři měnil.

Neplač! Prosím tě, neplač, blondýnko moje… Nebo to nevydržím. Takhle to bude lepší, budeš v pohodě… Křičel jsem, doufal, že si to přečte z mých očí, když už to nemůžu říct ani naznačit.

Nechápavě jsem se na něj díval. Co to říká?

„Yoshiki?“ zkusil jsem to znovu, co kdybych se přeslechl... Ale pak mi ta slova došla. Hrál si se mnou?! Vážně to byla pravda?... Vždyť ten kluk, co včera byl šťastný, když jsem mu hrál... Proboha! A já idiot mu naletěl!

„Takže jsi se mnou chtěl jen sex??! Parchante,“ zavrčel jsem, jak mi tvrdl výraz ve tváři, „Prostě jsi dostal, co jsi chtěl, tak konec? Fajn.“

Nadechl jsem se a… jednu mu vrazil.

„Jsi stejně snobskej parchant jako všichni ostatní!“ zakřičel jsem a začal si utírat slzy, co se mi objevily na tváři. Cítil jsem, jak se mi srdce trhá na kousky. A já mu věřil! Taková blbost! Ještě jsem mu skrz uplakané oči vmetl několik nadávek, než jsem se otočil a utíkal do školy, pryč od něj… od toho snobského kreténa! Mamka měla pravdu, mám po ní stejnej vkus i smůlu… Proč to muselo skončit stejně, jako skončila její velká láska?

Nehnutě jsem zůstal stát a koukal. Každé z těch slov, každá nadávka bolela. Protože byla od něj. Ale měl pravdu. Sobeckej parchant... Musel jsem vědět, že to takhle skončí. Věděl jsem to, a přesto… jsem si u Minoriho vybral svoje štěstí. Cítil jsem se o tolik let starší.

„Takže vy jste spolu dokonce spali?!“ zděsila se matka, když jsem znovu nasedal do auta.

„Nemluv na mě!“ křikl jsem na ni. „Nenávidím tě! Slyšíš??? Nenávidím! I… I Midoriho mamka mě… mě snad má radši než ty! Zajímala se a jako mamka se ke mně za těch sedm měsíců chovala déle než ty! Tobě jsem se jen narodil, nic víc! Nevím, co sis tímhle dokázala, to, že můžeš všechno? Buď na sebe pyšná, zničila jsi úplně všechno, co jsem měl.“ Poplácal jsem ji po rameni. Zírala na mě dost vyděšeně. Asi jsem dostal hysterák... Minori... Broučku... Odpusť mi to, prosím... Aspoň částečně.

Seděl jsem v našem altánku a plakal. Nedokázal jsem ty slzy zkrotit ani zastavit. Tak moc to bolelo… ta zrada, kterou jsem cítil... Copak nic z toho za těch sedm měsíců nebylo opravdové?

Utřel jsem si obličej a rozhodl se jít do třídy. Všichni na mě koukali jak na blázna, když jsem s opuchlým obličejem vešel do třídy a usadil se do volné lavice. Po deseti minutách mi došlo, že jsem v úplně cizí třidě, omluvil jsem se, a až na popáté se trefil do správné učebny. Bylo mi hrozně…

Jeli jsme domů. Celá cesta už utíkala v tichu, nikdo ani nepípl, jen Sho u volantu po mně sem tam hodil soucitným pohledem. Jen co jsme zastavili, vystoupil jsem. Neodpovídal jsem na matčino volání, že Ame přijde na návštěvu, že se mám hodit do gala a omluvit se jí. Neměl jsem se za co omlouvat, bože!…

Navíc… Když si představím, co pro nás udělala Minoriho mamka a... Ta moje… Bestie jedna bezcitná… Zalezl jsem k sobě do pokoje, a tak, jak jsem byl, ve školní uniformě, jsem se stočil na posteli do klubíčka a rozplakal se. Nad vším… Nad Minorim, který teď určitě taky někde pláče, nad jeho slovy, nad svými slovy, nad nesplněnými sny…

„Yoshiki... Ty můj chlapče!“ přisedla si chůva. Chvíli jsem na ni jen koukal, než jsem se jí stočil do náručí.

„Co jsem komu kdy udělal? Proč-proč jsem se narodil tady? A takhle? A jí?“

„Minoru, co se stalo?“ vyzvídala Ayame o přestávce, když jsem seděl v lavici jako mrtvola a nevnímal svět okolo. Jen jsem se zvedl a šel ven. Co oni o mně ví? Zkroušeně jsem šel po nádvoří, hrozně moc jsem chtěl domů, ale já byl silný! Musím to vydržet, jenže!

„Hele, hele to je on,“ ozývalo se všude kolem mě.

„Takemi Yoshiki mu dal konečně košem,“ zněly další posměchy.

„Stejně jsem nečekala, že si s ním bude hrát tak dlouho,“ bylo slyšet zase odjinud.

Ví vůbec ti snobi, jak to bolí?! Proč mi nedají pokoj?! Měl jsem na krajíčku… Ale to ke mně přiběhli mí přátele a překvapili mě. Jen šli vedle mě a každého vraždili pohledem. Unaveně jsem se opřel o Namino rameno. Yoshiki… proč jsi mi tohle udělal? Bolelo mě na hrudi… tak moc… já tě miloval… a ty… ty jsi mě zradil…

„Ve dvě jdete s Ame ven, pozítří koncert-“

„Nehraju.“

„Cože?!“

„Nehraju! Končím s hudbou, rozumíš? Nebudu ti dělat cvičenou opici!“

„Ale, Yoshiki. Ty přece máš hudbu rád...“ Byla otřesená.

„Mám-... teda, měl jsem. Ale jinou, než ty uznáš za vhodné. Já prostě... končím!“ zavrčel jsem, zvedl se a šel do svého pokoje. Nechal jsem ji tam sedět s hrnkem čaje a zmizel jsem v pokoji.

„Nechte ten klavír odstěhovat, ano?“

„Ale to nám vaše matka ani otec nedovolí.“

„Prostě ho zničte, odvezte. Prostě pryč z mého pokoje!“ pravil jsem. Ale téměř bez jakékoliv barvy v hlase. Ta se ztratila… spolu s Minorim. Myslím, že tohle si nikdy neodpustím, a to, že takových věcí příliš není…

Kamarádi mě odvedli domů a stihli pozdravit i moji mamku, pak odešli. Složil jsem se na židli a teď to na mě konečně přišlo. Rozplakal jsem se mamce v náručí...

„Minoru,“ šeptala, zatímco mě hladila po vlasech. „Co se stalo, zlatíčko?“

„On... si jen hrál,“ vzlykl jsem jí do ramene.

„Ach, Minoru,“ šeptala mi k tomu slova lásky. Plakal jsem… nevím, jak dlouho… jen mě její náruč ukolíbala ke spánku…

Děkujeme za komentáře u předchozích kapitol. Vážíme si jich. A pozor! Už na nás čekají jen dvě kapitoly... Jen těžko se tomu věří, že?

A máme tu anketu: O čem byste chtěli další příběh, který tu přibude?

 a) o démonech a iluzích
 b) o nadřazené rase a otrokovi
 c) o králi, který najde svého rytíře
 d) o herci a tanečníkovi u tyče
 e) o sázce (styl: dostaneš ho do postele a chci důkaz)

Tak co vy na to? Je z čeho vybírat... A všechny už jsou dopsané, stačí si vybrat. Výsledek oznámím s poslední kapitolou Dvě strany mince. Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany mince - VII. kapitola :