OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dying, But Still Alive - 1. kapitola

30.01.2012 (18:00) • TryingInnocent • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 584×

Dying, But Still Alive

1. kapitola – Nemůžu se od tebe držet dál

Myšlenka: Jsi na blízku, mé srdce splašeně bije. Mluvíš o jiné, mé srdce žalem puká. Když se tvé oči smějí, radostí přetékám. Máš neskutečně vzdálený a smutný výraz, tak v ten moment uvnitř umírám.

Proč se zase stresovat? Je den, jako každý jiný, až na ten rozdíl, že dnes ho opět uvidím. Budu s ním sedět zase v lavici, jeho oči budou hledat můj pohled a bude se pokoušet se mnou konverzovat o věcech, které by mne mohly teoreticky zajímat. Řekne mi, že onemocněl a konečně je už zase zdravý. Je tak rád, že může opět vidět mé smějící se tmavě zelené oči, můj neodolatelný úsměv. Myslím, že by se nezapomněl zmínit ani o mých dlouhých vlnitých překrásných kaštanových vlasech. A já ho bude zase jen ignorovat, protože jedině tak můžu zůstat silná. Odložila jsem hřeben na své místo, naposled se prohlédla v zrcadle a dopádila ke vchodovým dveřím. Mám klíče, mám. Mám tašku, mám. Mám peníze, mám. Stihnu dojít na autobus? Jen co mi ta myšlenka vyvstala v hlavě, začala jsem pociťovat náhlou úzkost. Rychle jsem zavřela dveře. Cestou na zastávku jsem se snažila vytáhnout mobil z kapsy, až když jsem se pak podívala, kolik je hodin, začala jsem teprve utíkat.

„Moc se omlouvám, paní Greapesová, ujel mi autobus, takže jsem se trochu zpozdila." Snažila jsem se ze sebe dostat aspoň tuhle ubohou větu. Pravdou je, že to vlastně pravda nebyla. Doutíkala jsem na zastávku celá promočená od deště a nasedla na právě přijíždějící autobus. Až pak když všichni vystupovali, jsem rychle šla ještě do obchodu. Jak jinak než pro nová sluchátka. Ale co jí mám říct?

„Hlavně že jsi tu, ale přišla jsi pozdě... víš, co to znamená, že?" Hodila na mě významný pohled a dál pokračovala ve výkladu o francouzské revoluci. S pulzujícím srdcem, které mi vyskakovalo z hrudi, jsem dosedla na židli. Začala jsem se třást zimou, až se mi klepaly kolena. On ale viděl, jak tam tak mrznu a hned se mne zeptal:

„Nechceš půjčit mikinu?" Střetla jsem se s jeho krásnýma čokoládovýma očima, až jsem se v nich málem ztratila.

„Né, díky." S klidem v duši jsem se snažila přijít na způsob, jak se co nejrychleji zahřát, abych neskončila jako kostka ledu. Tabule už byla plná zápisků a já měla co dělat, abych si všechny ty informace stačila zapsat dřív, než je paní Greapesová smaže. Moje hlava byla totálně vyčerpaná, vypnutá a nereagující, stejně tak moje srdce, nervy, svaly… zkrátka vše v mém těle se nějak zpomalilo. Chtěla jsem se z téhle situace nějak dostat, nevěděla jsem jak.

„Nechceš přece dopadnout jako Leonardo DiCaprio ve filmu Titanik, ne?" šeptl mi do ucha tak potichu, že jsem ho málem přeslechla. Ignorovala jsem to. Ignorovala jsem jeho přítomnost. Ignorovala jsem absolutně všechno, týkající se kluka jménem Evan Deller. Odvrátil hlavu a koukal před sebe někam do neznáma. Skvělé, pomyslela jsem si. Odmítám toho nejkrásnějšího kluka na světě, jenom proto, že se bojím, že by odhalil mé tajemství, kdyby se se mnou více sblížil.

„No a jak se máš?“ vypadlo ze mne nakonec a tím jsem porušila své předsevzetí. Teď jsem si připadala ještě více trapněji, než před pár minutami. Jeho černá ofina spadající do očí se lehounce rozechvěla, až se se mnou opět střetl pohledem. Chvíli na mne jen tak hleděl, prohlížel si mé mokré vlasy, to, jak kapky padají na zelenou mikinu. Nakonec se s úsměvem na tváři podíval na mé rty.

„Mám se špatně, co ty?“ S údivem jsem se mu koukla do očí.

„Proč?“ otázala jsem se jednoduše.

„Protože jedna holka, do které jsem tajně zamilovaný, mě odmítá.“ S pohřebním výrazem, který se mu značil na obličeji, mne děsil. Nikdy jsem neviděla, jak může být kluk tak hluboce zraněný, jako právě on v této chvíli. Bodlo mě u srdce. Myslela jsem, že je zamilovaný do mě. Ale co já bych také čekala? Chci lásku, kterou sama druhému nedokážu plně opětovat. To je sobecké.

„To bude dobrý, uvidíš.“ Soucitně jsem mu položila ruku na rameno. Když jsem viděla jeho opět se smějící oči, bylo mi mnohem lépe. A to už pak paní Greapesová vyvolala našeho třídního idola, Andrewa Freewareho. Ano, směšné jméno.

„Roxy,“ vyrušil mě Evan z pozorování Andrewa Freewareho, který se právě strachy potil u tabule, „jsi zadaná?“ Když jsem se opět ponořila do těch hnědých očí, ztratila jsem se v jejich kráse.

„Ne, nejsem,“ řekla jsem klidně, ale uvnitř mě to hřálo na srdci. Jen co jsem to řekla, tak se kousl do rtu. Buď to mělo znamenat něco ve smyslu „neměl jsem se ptát“ nebo „myslím, že ti nemůžu odolat“. Zrovna zazvonilo, paní Greapesová odešla celá navztekaná, protože Andrew zřejmě neuměl látku, ze které ho zkoušela. A já jsem pádila ze třídy, naposledy jsem se koukla na Evana přes rameno. Zarazila jsem se u dveří, ve kterých stál ten, koho bych tu rozhodně nečekala.

„Melody?!“ vykřikla jsem zděšeně. Všichni se otočili směrem ke dveřím a zíraly, jak tam my dvě stojíme naproti sobě.

„Ahoj Roxen,“ pozdravila mě sestřenice. Zkoumavě si mne prohlížela a nakonec dodala:

„Vypadáš nějak vyčerpaně,“ začala do mě rýpat. Věděla moc dobře, o co tady jde.

„Proč jsi přišla zrovna teď?“ Ostatní už odvrátili zrak.

„Řekněme, že jsem se rozhodla tady bydlet,“ pousmála se a opřela se o futro.

„Tak to by sis měla rychle najít nějakej byt, protože u nás není volno.“ Otočila jsem se na patě a chtěla jsem si jít opět sednout do lavice. Na to, abych s mojí sestřenicí něco takového rozebírala, jsem opravdu čas neměla.

„Lžeš, jak když tiskne! U vás je místo ještě pro jednu osobu,“ chytla mne za paži, „a víš proč?“ ďábelsky se pousmála. Ztěžka jsem polkla a doufala, že tu věc nevysloví nahlas.

Autor: TryingInnocent, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dying, But Still Alive - 1. kapitola: