OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dying, But Still Alive - 10. kapitola

11.04.2012 (18:00) • TryingInnocent • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 584×

Dying, But Still Alive

10. kapitola – Dobrou noc, má lásko

Myšlenka: Jako by jsi znal každý můj další pohyb, každý tep mého srdce...

Jako by jsi viděl až na dno mé duše.

Je chladno. Větší, než jsem vůbec mohla čekat. Přisunula jsem si k sobě batoh a lovila něco, co by mohl můj žaludek strávit. Našla jsem jen Snickers, ale lepší něco, než nic. Za minutu už jsem v ruce držela jen prázdný obal, který jsem vrátila zpátky do tašky. Opřela jsem se o kmen stromu, který mě nepříjemně chladil do zad. Vzhlédla jsem na oblohu, která byla posetá zářícími hvězdami. To, že jsem tady úplně po tmě, mě ani tolik neděsilo. Dříve bych začala poplašeně ječet a zoufale se snažila najít cestu, která by vedla z lesa ven. Stačil mi ale mobil, i když už skoro vybitý a sluchátka v uších, která přehlušovala houkání sov a cvrkání cvrčků. Zamotala jsem se do klubíčka a snažila se zahřát. Padla jsem vyčerpáním.

Otevřela jsem oči, až když jsem ucítila něčí ruce, které mne pevně tiskly k něčímu tělu. Zatajila jsem dech a snažila se nedutat. K neznámému jsem byla otočená zády a tak nemohl vědět, že jsem dávno vzhůru. Nic se však nedělo. Pomalu a obezřetně jsem se otočila. Když jsem se však střela s velice světlýma očima, polovičně se mi ulevilo. Sevření povolilo.

„Celá ses klepala,“ oznámil mi, jako bych to nevěděla.

„Vážně? Jako bych si nevšimla,“ řekla jsem mrzutě a posadila jsem se. Nikdy jsem si neuvědomila, jakou má Daren krásnou tvář. Zvlášť ty rty… přímo říkající si o políbení.

„Ještě mi řekni, že se ti to nelíbilo.“ Dělal ze sebe uraženého a snažil se mě tím dostat do rozpaků.

„Ne nelíbilo,“ odsekla jsem. Tázavě se na mě podíval a přisednul si blíže ke mně.

„Proč se ti to nelíbilo?“ podlomil se mu hlas.

„Co tady vlastně děláš?“ Změnila jsem téma. Opravdu jsem nechápala, co dělal Daren uprostřed lesa takhle pozdě v noci… nebo snad brzo ráno?

„Nic ti neřeknu,“ odporoval Daren. Nastalo hrobové ticho.

„Ale noták… přece musíš mít nějakej důvod, nebo snad ne?“ Vykulila jsem na něj kukadla. Další nával chladu se mi přenesl přes celé tělo. Daren to hned zpozoroval a přehodil mi přes ramena bundu, kterou si svlékl.

„Zbláznil ses? Vždyť prochladneš.“ Sundavala jsem si jeho bundu, když v tom mě zarazil svými poněkud teplými dlaněmi. Podívala jsem se na něj. Jeho elektrizující, šedé oči mě vždy při každém pohledu uchvátí. Nedovolila jsem si však přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby nikdo z nás nepromluvil. Nebudu podvádět Evana, ne proto, že mě opět odsoudil.

„Já se zahřeju, neboj,“ uklidňoval mě, ale nepřerušil oční kontakt.

„Kde ses vzal tady v lese?“ tázala jsem se ho znovu.

„Proč se ti to nelíbilo?“ zopakoval svoji předešlou otázku.

„Nezačínej zase.“

„Ty sis začala s tím tvým: ,Kde ses vzal tady v lese?‘“

„Řeknu ti, proč se mi to nelíbilo, ale nejdřív odpověz na moji otázku,“ domlouvala jsem se s ním. Daren jen protočil panenky.

„Šel jsem se projít,“ řekl klidně a ani mu nepřišlo divné, že jeho lež nedává smysl.

„Ha ha ha,“ napodobovala jsem ironickým hlasem smích.

„Nevěříš? Nevěř.“ Věnoval mi ďábelský pohled. Takový, který jsem u něj ještě neviděla. Přála jsem si, aby byl opět normální.

„Nelíbilo se mi to… protože jsi byl moc…“ nedokázala jsem dokončit větu. Když si Daren povšimnul, že ze mě stejně už nic nevypadne, chytl mne za ruku a propletl si se mnou prsty.

„Impulsivní? Hrubý? Sobecký?“ Daren se mi zpříma díval do očí.

„Neodolatelný?“ řekl sebevědomě. Stáhla jsem ruku opět k sobě. Nesnášela jsem ten namyšlený tón, kterým mluvila většina teenagerů v mém věku.

„Neříkej, že se ti nelíbím,“ šeptal mi do ucha. Snažila jsem se potlačit veškeré emoce v sobě. Nenechala jsem ho, aby mě takhle hypnotizoval.

„Vidím to na tobě. To, jak se snažíš ode mě držet dál. Nechceš si přiznat, že ke mně něco cítíš,“ dokončil poslední slovo s důrazem. Oddechla jsem si. Neměla jsem slov, natož abych teď mohla usnout, když jsem totálně vzbuzená. I přesto všechno mě překvapilo, že Daren přesně ví, na čem stojí. Ví, co k němu cítím…

„Proč si to myslíš? Co když se od tebe držím dál proto, protože tě prostě nemám zrovna dvakrát v lásce?“ Odsunula jsem se od něj. Zablokovala jsem se. Nechtěla jsem, aby se mnou manipuloval. Vlastně problém byl v tom, že on mnou tak úplně nemanipuloval. Je má chyba, že mu podléhám… už se to nesmí opakovat.

„Kdybys mě neměla zrovna dvakrát v lásce, tak bys na mě ani nepromluvila,“ řekl popravdě Daren. Ohlédla jsem se po něm, ale nic jsem na to neřekla. Pohodil vlasy, rukou si je sčísl do očí.

„Dobrou noc,“ prohlásil nakonec a opřel se mi o rameno, „má lásko,“ řekl něžně.

„Darene?!“ Zachechtal se. Věděl moc dobře, že mě to vytočí. Zavíraly se mi oči, ale nedovolila jsem, aby mě únava opět pohltila.

„Nejdeš domů?“

„Mohl bych se tě zeptat na to samý,“ bleskově poznamenal. Zima byla čím dál úmornější. Objala jsem ho kolem pasu a položila hlavu na jeho hrudník.

„Vidíš? Říkal jsem, že se ti líbím,“ zkoušel to znovu Daren. Musela jsem ale uznat, že je s ním sranda. Byla jsem vděčná za tu chvíli strávenou s ním.

„Hele! Moc si nefandi,“ poučovala jsem ho, „lísám se k tobě jenom proto, že mi je zima.“ Cítila jsem, že únava opět přichází a tentokrát jí nemůžu už dál odporovat. Navíc ten šílený hlad, který se zdvojnásobil. A žízeň po Darenově krvi. Jen to pomyšlení mi vhánělo sliny do úst.

„Dobrou Roxy,“ šeptl mi omámeně do ucha. Pohladil mě jemně po prochladlé tváři a poté si mě k sobě ještě blíž přitáhl.

„Tobě taky,“ popřála jsem, „Darene…“

Otevřela jsem oči. Byla jsem obklopená hustou mlhou a tak jsem neviděla nic víc, než jen pár centimetrů před sebe. Ještě rozespalá jsem šátrala po svém batohu, ale nic jsem nenahmatala.

„Roxy…“ zvolal někdo s povědomým hlasem. Zadívala jsem se do prostoru, ale nikoho jsem nespatřila. Zřejmě se mi to jen zdálo.

„Roxy!“ křikla ta stejná osoba. Všude jsem slyšela ozvěnu. Rozhodla jsem se jít za tím hlasem, který mne nenechal dál nehybně ležet a snít. Když jsem své jméno zaslechla znovu, už jsem cítila, že se přibližuji. Najednou jsem zakopla o kořen stromu, ale naštěstí jsem se rychle podepřela dlaněmi. Zvedla jsem se neohrabaně ze země a pokračovala v cestě. Až jsem došla k mohutnému stromu, u kterého nebyla mlha tak znatelná. Něco se kolem něj hýbalo. Opatrně jsem se přibližovala.

„Roxen, rozvaž mě!“ křikl na mě černovlasý. Kolem břicha měl uvázaný provaz ke stromu, který ho určitě hodně škrtil. Přiběhla jsem co nejrychleji k němu. Podívala jsem se mu laskavě do očí. Až potom jsem si uvědomila, že je to Evan.

„Už jde, pospěš si,“ zakníkl Evan téměř zoufale. Snažila jsem se uzel na druhé straně stromu rozvázat, ale když to bylo marné, sebrala jsem ze země ostrý klacek, a začala jím řezat provaz. Uslyšela jsem blížící se kroky. Téměř hystericky jsem se snažila dostat Evana z téhle situace, nás oba. Provaz ale i pod mým nátlakem nepovolil a tak jsem se ho snažila překousnout. Ucítila jsem odpornou chuť bahna. Věděla jsem, že mi nezbývá moc času. Nakonec mě našlo štěstí a Evan byl konečně volný. Jednou rukou jsem ho objala kolem pasu a druhou jsem ho držela za ruku. Snažila jsem se s ním dokulhat co nejdál od toho nebezpečí, které by tam mohlo číhat. Nepřítel byl ale rychlejší. V jednom okamžiku mě odstrčil prudce na stranu, až jsem dopadla do mokrého mechu opodál. Mlha se pomalu ztrácela, až ji poté nahradily paprsky právě vycházejícího slunce. Neznámý držel Evana za vlasy a tím odhalil jeho zašpiněný a podrásaný krk. Krev, která mu stékala po mikině, mě vábila nejen svou barvou, ale hlavně tou nenahraditelnou chutí. I když jsem se málem ztratila ve své touze, pořád ve mně zůstalo ještě trochu odvahy.

„Dej od něj ty pracky pryč, nebo…“ vyhrožovala jsem neznámému. Udělal na mě přiotrávený obličej.

„Nebo co?“ posmíval se mi.

„Nebo tě zabiju,“ řekla jsem mu pravdu.

„Holčičko…“ Evan skuhral bolestí. Přiblížila jsem s k nim blíže, schopná udělat v ten moment cokoli, jenom abych ho zachránila.

„Jediný, kdo má právo zabíjet, jsem já,“ oznámil mi. Znechuceně se podíval na Evana. Vytáhl z bundy kudlu, které by se určitě lekl i sériový vrah. Než jsem stačila cokoliv udělat, bodl Evana přímo do hrudi. Bohužel neminul. Zasáhl srdce. Evan se skácel k zemi a při tom měl tak zmučený výraz, že mi to totálně rvalo srdce. Neměla jsem už dost síly, se držet zpět. Do očí se mi vlily slzy.

Rozeběhla jsem se přímo na vraha se slovy: „Jak si mohl?!“

„A teď je řada na tobě.“ Rychle vytáhl z mé lásky nabroušený nůž, který pak nasměroval přesně tak, že jsem se na něj nabodla. Pocítila jsem bolest, kterou jsem nikdy nezažila. Byla mírnější než bolest psychická, ale i tahle mě vyvedla z rovnováhy. Zamžilo se mi před očima. Nyní jsem viděla dvojitě. Vrah vytahuje z bundy další nebezpečný nástroj. Namířil na mě pistoly. Kulka mi prolétla hlavou. Krev a nic jiného, než prázdnota…

„Jenom zlý sen,“ konejšil mě Daren, když viděl, jak se kolem sebe oháním s vykulenýma očima.

„Myslíš, že na mně Evanovi záleží?“

Autor: TryingInnocent, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dying, But Still Alive - 10. kapitola: