OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dying, But Still Alive - 12. kapitola

03.06.2012 (14:00) • TryingInnocent • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 390×

Dying, But Still Alive

12. kapitola – Dear Diary

Myšlenka: Přála bych si, aby jsi věděl, jak moc mi chybíš...

Milý deníčku, ani nevím, proč jsem ochotná tohle vůbec psát. Zřejmě si nemám už s kym povídat. Mám zaracha na měsíc. Melody zajala Ashley a já z ní nemůžu vytlouct, kde ji drží. Daren je ve špitále, bude tam ještě týden. A co se týče Evana? Nebere mi telefon. Mrzí mě, že jsem na něj tak křičela… Ale měla jsem vůbec na výběr? Ať se na to podívá také z mého pohledu. Kéž bych ho mohla varovat před Hannah. Doufám, že se od ní drží co nejdál.

A ohledně školy? Kde to se mnou z kopce. Hodně toho musím dohnat, zvlášť když jsem teď měla ty moje náročný noční hlídky. Je zvláštní když víte, že vedle v pokoji je vaše sestřenice, která je schopná ublížit každému, kdo ji vytočí nebo aby se pomstila.

Nejhorší je, že už mám zase žízeň. A teď když mám to hloupé domácí vězení, nemůžu si nikde ani opatřit krev. Jedině, že bych požádala Melody, což by samozřejmě nedopadlo dobře. Ještě by do té krve dala nějaký jed. Možná zavolám Darenovi, jestli je mu lépe. Je teď můj jediný přítel…a Ashley, jo chudák Ashley. Ale já už přijdu na to, jak jí vytáhnout z týhle šlamastiky.

Zavřela jsem knížku a pohodlně jsem se uvelebila na posteli. Co jsem to vlastně chtěla? Jo, už vím! Vytočila jsem Darenovo číslo.

„Kdo je?“ ozvalo se na druhé straně.

„Roxy, ulož si už konečně moje číslo!“ zavtipkovala jsem. Jsem tak ráda, že jsem zase slyšela jeho hlas.

„Jo jasně.“ Nastala dlouhá odmlka

„Jak ti je?“ optala jsem se ho starostlivě.

„Ale jo, už se to začíná lepšit…“

„To je fajn.“

„Nevim, jestli ti to Evan řikal,“ vytrhl mě z přemýšlení, „ale Hannah se rozhodla uspořádat párty. Jsi na ní pozvaná,“ řekl energicky. Cože?! No tý Hannah snad přeskočilo…

„No to mi teda neřikal… Vlastně mi ani nebere telefon. A ty na ni nejsi pozvanej?“

„Mě nepozvala. Jenom tebe, Evana, Ashley a tvoji sestřenici.“ Docela mě překvapilo, že byl tak klidný. Dokázal se s Melody tak rychle smířit…

„A kdy že se to koná?“ ujišťovala jsem se. Dalo se z toho poznat, že má Hannah něco v plánu.

„Myslim, že řikal…“ zamýšlel se, „31. října…“

„To nemyslí vážně!“ skočila jsem mu do řeči.

„Proč? Je snad něco špatně?“

„Vždyť je to už za tři dny! Já mám zaracha a nemůžu tam Evana nechat jít samotnýho.“

„Co je ta Melody vlastně zač? Vim, že je to tvoje sestřenice, ale aby mohla někomu takhle ubližovat…“ Chtěla bych mu říct celou pravdu. O celé mé nenormální rodině, vampirismu. Ale jak bych mohla? Když jsem viděla reakci Evana, zjistila jsem, že to byla chyba.

„To by ses měl spíše zeptat jí. Nevim, proč se takhle chová…“ Až potom jsem si uvědomila, co jsem vlastně řekla. Proč je Melody takhle krutá? Proč přijela zrovna v tuhle chvíli do města mi zničit život? Chtěla pomstu?

„Díky, že jsi zavolala Roxen.“

„Nemusíš děkovat prosimtě. Nejradši bych tě přišla navštívit, ale nemůžu.“

„Chybíš mi,“ dodal mile. Do očí mi vplouvaly slzy. Kam sem nás to přivedla? Všechno je kvůli mně. Daren by měl normální život, nemusel by ležet v nemocnici. Stejně tak Ashley, která je teď Bůh ví kde. Evan by neznal tu krutou pravdu, která ho děsí možná i ve snech, babička a děda by nikdy nebyli v ohrožení života.

„Ty mně víc.“ Nuceně jsem ukončila hovor. Zahnat slzy se mi podařilo hned v momentě, kdy jsem slyšela něčí kroky, které směřovaly k mému pokoji. Někdo zaklepal na dveře.

„Dále,“ zvýšila jsem hlas. Děda si ke mně přisednul. Chvíli jsme na sebe jen tak koukali, jeden druhému nevěděli, co říct.

„Podívej, Roxy…“ začal, ale zřejmě nevěděl, jak pokračovat, „je to pro tvoje dobro.“ V jeho očích jsem zahlédla soucit.

„Nikdy by se nic z toho nestalo, kdybys…“

Skočila jsem mu do řeči: „Kdybych co? Byla slušná, jako byla má máma? Nebo milá jako Melody? Všechno jsou to jenom nešťastný náhody,“ vychrlila jsem na něj, sotva jsem si uvědomila, co jsem řekla.

„Přesně,“ souhlasil. Nasadila jsem nechápající výraz.

„Měla by ses naučit větší poslušnosti. Melody by mohla být tvým vzorem,“ nadšeně se se mnou domlouval, jako by vymyslel brilantní nápad. Věděla jsem, že tudy cesta nevede. Zakroutila jsem hlavou na odpor.

„Myslíme to s tebou dobře,“ bránil se.

„Kdybyste to se mnou mysleli dobře, snažili byste se mi alespoň naslouchat!“ zvýšila jsem na dědu hlas. Emoce nade mnou převzaly kontrolu. Všechna ta bolest, tiché trpění, neustávající žízeň, touha pro spravedlnosti.

„A co mi teda chceš říct, hm?“ otázal se mě podle mého přání.

„Že…“ všechna slova jakoby zmizela. Děda se zvednul z mé měkké postele a zabouchl za sebou dveře. Já hloupá. Pokazila jsem příležitost k dobrému rozhovoru. Teď to ještě poví babče. Přitlačila jsem si polštář na hlavu a zhluboka jsem vydechovala do povlečení. Přála jsem si propadnout se do země.

Takže 31. října, jo? Tak se na to mrkneme…

Halloween is celebrated on October 31st because that is the day the Celts (the people whose holiday Samhain the holiday Halloween originated from) believed that the boundaries from the dead and the undead was the thinnest and when the spirits could come into the living world.

Byla docela chyba hledat něco v ájině, když tomu sotva rozumím. Hodila jsem text do překladače:

Halloween se slaví 31. října, protože to je den, kdy Keltové (lidé, z jejichž svátku Samhain vznikl „Halloween“) věřili, že hranice mezi mrtvými a nemrtvými  je nejtenčí a kdy duchové mohli jít do světa živých.

Oddálila jsem se od monitoru. Až poté jsem se zabředla do vzpomínání. Vybavovaly se mi útržky vět. Vždyť jsme si o tom povídali na konverzaci! Vůbec jsem nechápala, jak jsem mohla být jednu dobu do školy tak zapálená. Možná proto, že mě do toho rodiče nutili. Něco mi ale přesto nehrálo… Pokud chce Hannah uspořádat tu její pravděpodobně „Halloweenskou párty“, proč pozvala i Evana? Na mysl mi přišla tak ohavná myšlenka, že jsem ji raději zahnala. Můžu se teď už jen modlit, aby vše dobře dopadlo. A pak jsem dostala geniální nápad.

31. října… den, kdy je hranice mezi mrtvými a nemrtvými nejtenčí… Zatáhla jsem za kliku. Nechala jsem se obklopit teplem obchodu. Slušně jsem pozdravila, paní u pultu přikývla. Nemohla jsem si nevšimnout, jak ze mě prodávající nemůže spustit oči. Copak člověk nemůže mít chvíli soukromí? Prohlížela jsem si vystavené drahé kameny, mastičky a bylinné čaje, přívěsky, náušnice, kyvadla, tarotové karty, různé bichle s povznášejícími nápisy a pytlíčky s mořskou solí.

„Nemáte tady něco,“ vzhlédla jsem k ní a čekala, až bude dávat plně pozor, „na zahnání duchů?“ V duchu jsem se nad tou větou musela zasmát. Kam já jsem se to dopracovala?

„Mohla bych vám nabídnout tohle.“ Vytáhla z fochu malou krabičku. Napínavě ji otevřela. Zahlédla jsem předmět uvnitř a znejistěla jsem.

„No a co s tím?“ pokusila jsem se zeptat mile. Moc se mi to nezdálo, ale přece jenom… nejsem na tyhle věci odbornice.

„Ukážu vám to,“ vyndala tu divnou věc, vzala kožený provázek a obmotala ho kolem toho předmětu, „takhle si to pověsíte na krk,“ zauzlíkovala špagát, „a žádný duch už se nebude ani odvažovat k vám přiblížit.“ Věrně mi dala přívěsek do dlaně. Upřímně jsem se na ní usmála.

„Takže to bude…“ hledala cenovku na krabičce, „devadesát devět korun.“ Hrklo ve mně. Snažila jsem se své překvapení zamaskovat. Zaplatila jsem, vzala si krabičku a už jsem si přála jít odsud pryč.

Zarazila jsem se u dveří: „Jak se ta věc vlastně jmenuje?“ Zamávala jsem přívěskem v ruce.

„Šalvěj a na shledanou,“ ukončila náš rozhovor. Vyšla jsem na chodník se smíšenými pocity. Šalvěj? Prohlídla jsem si tu zvláštně zabalenou rostlinu. Pokrčila jsem rameny a strčila můj ochranný předmět do kapsy u kalhot. Takže proti duchům jsem už pojištěná.

Autor: TryingInnocent, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dying, But Still Alive - 12. kapitola: