OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dying, But Still Alive - 13. kapitola

27.07.2012 (13:00) • TryingInnocent • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 485×

Dying, But Still Alive

13. kapitola – Dej mi ještě jednu, poslední šanci

Myšlenka: Jeho lhostejnost mne ničí, její krutost mne nutí kleknout si na kolena, mé zoufalství mne stahuje až na samé dno.

Vtrhla jsem do dveří, když v tom jsem se málem zhroutila na zem.

„To vypadám fakt tak děsně?“ zoufale zahuhlala Melody a opřela se líně o futro. Neměla jsem momentálně náladu na její řečičky, ale přece jenom…

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Střelila jsem na ni prosícíma očima. Pozvedla obočí na souhlas. Zouvala jsem si boty a úhledně je srovnala do botníku.

„Proč…“ nevěděla jsem, jak se správně zeptat.

„Ty se teda vyjadřuješ,“ prohodila.

„Co má znamenat ta párty?“ Melody si dál prohlížela svou manikúru, bez pomyšlení na to, aby se mi alespoň podívala do očí.

Spustila: „Bude Halloween ne? Proč myslíš, že ve všem je nějaký háček, hm?“ Nečekala jsem její milý tón.

„Jak tě znám, Melody, začínám pochybovat o tom, že by k tobě a tvým,“ zdůraznila jsem poslední slovo, „přátelům pasovalo být hodným a slušným člověkem.“ Proklouzla jsem kolem ní elegantně. Nenamáhala jsem se otočit, abych se podívala na její udivenou tvář.

„Ashley tě pozdravuje,“ houkla na mě z kuchyně. Cože? Ashley? Zarazila jsem se v půli schodů a běžela okamžitě do místnosti, kde postávala.

„Neboj, nemučíme ji,“ uklidňovala mě a dál si pohrávala se sklenicí džusu.

„Ty jedna…“

„To bych bejt tebou nedělala,“ skočila mi do řeči. Své napřažené ruce jsem nechala volně spadnout podél těla.

„Můžeš mi něco vysvětlit?! Proč seš na všechny tak hnusná?! Copak tě baví se na někoho dívat, jak trpí?“ vydala jsem ze sebe poslední slova, která jsem měla na jazyku. Měla jsem až po krk všech těch hnusných, nelidských věcí, které se kolem mě děly.

„Jop, teď si na to kápla,“ potvrdila mé zmatené dotazy. Probodávala jsem ji vražedně očima. Kdybych teď měla možnost, utrhla bych jí hlavu a rozmlátila ji o stůl. Až jsem se nad tou brutální představou oklepala. Už začínám být jako ona, stejně chladnokrevná. Odcházela jsem se svěšenou hlavou, opět zklamaná.

„A řeknu bábi, žes zdrhla z domu, ju?“ volala ze zdola. K čertu s tou její lstivostí a proradností. Zabouchla jsem za sebou podrážděně dveře. Jako by nestačilo, že můj život je složitý už tak… a pak přijde tahle ďáblice a chce mě dobrovolně či ne dostat do pekla. Z naříkání mě vytrhlo vyzvánění mobilu. Sklonila jsem se nad prozářený displej. Evan? Poskočilo mi srdce a s napětím jsem si položila dotykáč k uchu.

„Čus, nevíš, jakej byl úkol z češtiny?“ vychrlil na mě hned, jak jsem potvrdila hovor.

„Snažim se ti dovolat už tak dlouho a ty se mě zeptáš, s prominutím, na takovou krávovinu?“ stěžovala jsem si. Vůbec jsem nechápala, proč se mi ozval. S těma jeho kamarádama mohl prodiskutovat školu a ne se mnou, když jsou na řešení mnohem důležitější věci.

„Ty teď tyhle věci moc neřešíš, co?“ prohodil pohrdavě. Sotva jsem popadala dech. Opravdu teď mluvím s Evanem?

„Pokud bych si měla vybrat mezi rodinou, přátelema, tebou, Evane,“ zdůraznila jsem jeho jméno, „a školou… Vybrala bych si tu první variantu.“ Nastalo dlouhé, nepřetržité, hrobové ticho.

„Tak to asi nejsme na stejný lodi,“ prohlásil zklamaně. Měla jsem takovou předtuchu, že se pokusí ihned zavěsit, jen aby už neslyšel můj hlas.

„Evane, prosím…“ škemrala jsem, přesto jsem nevěděla, o co konkrétně. Vyčkával, dal mi prostor. Zhluboka jsem se nadechla a urovnávala jsem si myšlenky.

„Dej mi ještě jednu, poslední šanci.“

„Já jsem tady ten, kdo by měl žebrat o další šanci,“ téměř zašeptal. Strnula jsem. Konečně jsem slyšela toho pravého, starajícího se, dobrosrdečného Evana.

„Žádnej nebyl.“

„Cože?“ nechápavě se zeptal.

„Úkol, žádnej nebyl,“ vysvětlovala jsem.

„Jo ten úkol… já vim,“ řekl se samozřejmostí.

„Tak když, jsi to věděl, proč si se ptal?“ Až pak mi to vše došlo. Sice mi nezvedal telefon, ale nyní se to snažil napravit. Chtěl si se mnou promluvit a tak si samozřejmě musel vymyslet nějaký důvod, proč zavolat.

„Nemohla bys přijít?“ navrhl mi laskavě a tím změnil téma. Ano, chtěla bych. Jen ta představa mi způsobuje husí kůži po celém těle, ale nemůžu.

„Mám zaracha a na pěkně dlouho,“ objasňovala jsem svou nynější situaci.

„Prosimtě Evane,“ vyhrkla jsem, jen co mi ta myšlenka prolétla hlavou, „nechoď na tu párty.“

„Měl jsem ti to říct už dávno, všechno ti to vynahradím, už se to nikdy nestane, slibu…“

„O čem to sakra mluvíš?“ přerušila jsem ho. Nastalo takové ticho, že určitě musel slyšet můj zrychleně pulzující tep.

„To je jedno,“ odbyl mne.

„Ne není! Cos mi chtěl, chci to vědět,“ prosila jsem ho. Ten pocit, že přede mnou má nějaké tajemství, mi podlamovalo kolena. Raději jsem se pohodlně usadila do židle a vyčkávala, až Evan sebere odvahu mi říct, o co jde.

„Neni to nic důležitýho, opravdu…“ Povzdechla jsem si. Co jiného bych taky čekala, že řekne?

„Kdyby bylo, hned ti to vyklopim,“ snažil se mě přimět, abych v něm měla důvěru.

„To jako vážně? Ty jsi ten nejuzavřenější člověk pod sluncem.“

„Věř mi trochu,“ povzbuzoval mě důvěryhodným hlasem.

„Fajn,“ souhlasila jsem, „ale na ten večírek opravdu nechoď.“

„Proč?“ zeptal se jednoduše. Kéž by bylo taky tak jednoduché odpovědět.

„Prostě tam nechoď, teď zase budeš muset věřit ty mě.“

„Vždyť bude Halloween! To se mám nechat připravit o takovou prču?“

„Udělej to pro mě, ano?“ řekla jsem prosebně. Možná bych mu mohla říct o Melody a Hannah… O té hnusné Hannah. Když jsem si vzpomněla na Darenova slova, jak říkal, že s ní Evan trávil čas… zabolelo mě u srdce. Možná to byla ta věc, o které mi nechtěl nic říct.

„Když seš to ty…“

„Díky!“ vypískla jsem radostí. O povinnost míň.

„Já padám, prarodiče zachvíli přijedou, takže…“

„Jó jasně, nebudu tě zdržovat,“ řekl mile.

„Tak zatím,“ optimisticky jsem se rozloučila. A jako by se má předtucha naplnila. Opravdu na dvůr přijížděla modrá honda a v ní dvě sedící postavy. Konec zábavy, s chutí do práce, povzdychla jsem si.

***

Daren, Evan, Evan, Daren. Je tak těžké se v těch zmatených citech vyznat. Evana ztrácím, Darena si pouštím blíže k tělu. Evan je uzavřený a vážný, za to Daren impulsivní a nezávislý.

„No, takže v úterý po škole s náma zajedeš na hřbitov…“

„Jo jasně,“ odkývala jsem babičce. Naházela jsem do sebe poslední sousto a neohrabaně položila talíř s příborem do dřezu. Rychlým tempem jsem se snažila dostat pryč ze společnosti bábi a dědy. Když jsem se konečně vtrhla do pokoje, Melody seděla na mé posteli a pohrávala si s tyrkysovým polštářkem. Přivřela jsem dveře a střetla se s ní očima.

„Co mi chceš naznačit tím tvým neurčitým pohledem?“ Zakroutila nechápavě hlavou, zkroutila rty do jemné vlnky a dál se věnovala polštáři ve své ruce.

„Třeba to, abys vypadla?“ odsekla jsem jí s radostí. Oči mi sklouzly ke skříni.

„A co když se mi třeba náhodou nechce?“ otázala se jako neviňátko. Dívala jsem se na pár už dlouho nenošených, starších triček a vybrala si jedno moje kdysi dávno oblíbené s potiskem medvídka koaly.

„Tak v tom případě…“ otočila jsem se, abych jí pohlédla do tváře. V sekundě jsem byla u ní, vytrhla jsem jí můj měkký polštářek z ruky a urovnala ho na postel.

„Proč to mezi náma nejde po dobrém?“ tázala jsem se jí s nadějí, že dostanu alespoň jednu od srdce myšlenou, upřímnou odpověď.

„Protože když to jde po zlém, je to větší sranda,“ zařechtala se hlučně. Se znechucením jsem se raději dále věnovala svému šatníku.

„Hodně toho o mě nevíš, Roxen,“ slyšela jsem za sebou tiché kroky, „ani o mém životě. Prakticky se vůbec neznáme,“ ukončila tím svůj výstup.

Udiveně jsem se na ní zadívala se slovy: „Tak já o tobě skoro nic nevím jo?“ ujišťovala jsem se.

„Přesně,“ potvrdila a chystala se konečně odejít.

„Jak se má Mike?“ Nemohla jsem si nevšimnout, jak znejistěla.

„Jo má se…“ hlasitě, nejistě polkla, „má se fajn.“

„Pořád žere hlínu?“ vysmívala jsem se ubohému Mikeovi. Nikdy by mě nenapadlo, že někdo jako on, takový tvrdohlavý, mocný upír skončí takhle bezradně.

„Roxano, nevytáčej mě!“ zakřičela na mě. Určitě nás slyšeli prarodiče. Pomalu se ke mně plížila.

„Je snad moje chyba, že ho někdo zabil?!“ vyštěkla jsem na ni. Vzpomněla jsem si, jak měla Melody ty hebké, černé šaty a nepřítomný výraz na tváři, když Mika ukládali do rakve. Bylo to poprvé, kdy jsem viděla, jak jí po tváři stékají slzy. A také že jsem se skrývala ve stromě. Kdyby mě Melody přistihla, že ji pozoruji, skončila bych jako on…

„To ale neznamená, že ho budeš ponižovat!“ Možná měla Melody pravdu. Nebylo u mě ve zvyku, abych byla zlomyslná, ale tahle situace se naskytla zcela neočekávaně. Melody je teď zranitelná, plná vzteku a já z ní můžu dostat, kde je Ashley.

„Promiň, že jsem urazila tu tvoji lásku,“ zdůrazňovala jsem šibalsky poslední slovo. A to se mi Melody okamžitě vrhla na můj odkrytý krk. Naštěstí jsem měla všech pět pohromadě a v momentě jsem ji od sebe odtrhla. Její zabijácký pohled mi ukazoval něco, co bylo skryto dlouho pod Melodininým povrchem. Ona ho opravdu milovala…

„Kde je Ashley?“ tázala jsem se jí soustředěně.

„Tam, kde ji už nikdy nenajdeš!“ zařvala na mě, jako kdybych byla nějaká služka a otočila se na patě. Vrazila do babičky, která stála hned za ní. Snažila jsem se zachovat klid, vždyť já jsem nic neudělala. To Melody se chovala jako hysterický, výbušný maniak.

„Může mi tady někdo vysvětlit, co se tady děje?!“ zachraptěla. Nikdy jsem nechtěla do tohohle zatahovat někoho mi blízkého. Většinou to dopadá ale tak, že nemám na výběr. Vysvětlení jsem nechala na udýchané Melody a raději jsem zabouchla dveře. Nasadila jsem si sluchátka a odreagovávala jsem se písničkami od Blessthefall. Zítra je škola, v úterý je Den D a… Vybavoval se mi rozhovor s babičkou, který se odehrál ani ne před dvaceti minutami. ,…takže v úterý s náma zajedeš na hřbitov…‘ Vstala jsem, jak jen mé nohy stačily, hodila jsem MP3 bezděčně na křeslo a vyběhla jsem na chodbu, kde měla být. Jen co jsem však otevřela dveře od svého pokoje, viděla jsem Melody, z jejíchž rtů odkapávala čerstvá krev. 

Autor: TryingInnocent, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dying, But Still Alive - 13. kapitola: