Dying, But Still Alive - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jsem špatný člověk... démon, mám-li být přesná. Vím to, protože mi to okolnosti neustále připomínají. Potřebuji krev, abych přežila. Ale jak můžu žít s vědomím, že jsem zlodějka, která krade krev z nemocnice nebo krvežíznivá upírka, která vysává z lidí životní energii? Kéž bych mohla změnit to, kým jsem. Nemusela bych před ostatními tajit své pravé já, zvlášť né před ním. Sice má rodina stojí za houby, ale mám dva důvody, proč ještě existovat. Za prvé: musím zastavit moji sestřenici Melody, aby nerozpoutala v tomto městě peklo a tím druhým důvodem je má láska k Evanovi. Jsem Roxen Lawsonová a toto je můj příběh.

07.02.2012 (15:00) • TryingInnocent • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 588×

Dying, But Still Alive

2. Kapitola – Dáváš mi lásku, kterou ti nemohu opětovat.

Myšlenka: Tvé uhrančivé oči mě srážejí na kolena. Jak je možné, že když tě spatřím, dochází mi dech? Nemohu se tě nabažit, ale ty to v hlouby duše víš. Dělás totiž tu stejnou chybu jako já. Nemůžeš se ode mě už držet dál.

„Protože tvoji rodiče jsou mrtví!“ nedokázala jsem se přimět k tomu, abych vyslovila nějakou drzou poznámku. Místo toho jsem jen tiše čekala, co se přihodí dál.

„Nedělej, že si nevzpomínáš Roxy. Taková malá chudinka, která měla přijít o život s nimi. Ale ty ne! Tys to přežila. A pak se to stalo,“ chtěla dál pokračovat, já jí ale dřív skočila do řeči.

„Fajn, beru to. Jen tak si přijdeš do pro tebe zcela neznámého města, nastoupíš na tuhle školu. Udělej pro mě ale jednu věc. Dej svoje ruce pryč ode mě, od mé rodiny a přátel, jinak si tady můžeš dělat, co chceš,“ vyhrožovala jsem jí a zabodla se pohledem do jejích záludných oříškových očí. Pohodila krátkými zrzavými vlasy na stranu, aby se na mě mohla podívat zase z jiného úhlu.

„Víš, proč jsem přišla, moje milá Roxen?“

„To teda nevím, moje milá Melody,“ pokračovala jsem v její hře.

„Když tě ve vesnici, ve které žiješ, nazývají upírem, časem zapřemýšlíš, že bys mohla změnit své bydliště.“

„To už je pak ale tvůj problém. Máš si dávat pozor!“ snažila jsem se jí ponaučit, ona ale pokračovala.

„Dárci to na mě všechno práskli! Co jsem pak mohla dělat, hm?“ překřížila své dlouhé nohy.

„Takže tím chceš říct, že tady budeš pokračovat ve starém stylu svého života, rozpoutáš peklo a pak zase odjedeš jinam?“

„Přihořívá Roxy!“ Protočila jsem panenky.

„Až na to,“ odmlčela se, „že všem, koho znáš, řeknu tvé tajemství o tom, kdo skutečně jsi.“ Ztuhla mi krev v žilách. Snažila jsem se to ale zamaskovat svým výsměšným výrazem.

„Kdo by ti prosím tě věřil?“

„Lidé umějí být velice důvěřiví, pokud jim ukážeš alespoň kousek pravdy.“ Opět se na mě vítězně pousmála a odešla si sednout do prázdné lavice. Pár kluků na ní písklo a hledělo na její pozadí. I několik holek se za ní ohlédlo. A nakonec i Evan. Jeho upřený zrak na ni byl tak impulzivní. A ona mu ho s velikou chutí vracela.

„Roxy! Nějaký kluk tě shání,“ křičela na mě babička. Začala opět kašlat a odešla raději do obývacího pokoje. Její nemoc se čím dál více zhoršuje. Kdo by se divil? Vždyť jí je už sedmdesát jedna, dědovi je sedmdesát osm a sotva se postaví na nohy, mají nárok na to, cítit se staří a nemocní.

„Už běžím!“ zabouchla jsem dveře do svého pokoje a otevřela ty vchodové.

„Evane?“ zamrkala jsem nevěřícně očima. Pouliční lampa ho osvětlovala jenom z půlky, ale i tak jsem měla nádherný výhled na jeho tajemnou, svůdnou postavu.

„Já zavřu ty dveře, okey?“ oznámil mi a zabouchl.

„Takhle je to lepší, když nás nikdo neslyší, nemyslíš?“ zasmál se.

„No… babička s dědou by nás asi neslyšeli, ale jestli se takhle cítíš líp, proč by ne.“ Pousmála jsem se. On mi úsměv oplatil. Nešlo mi to do hlavy. To, jak se díval na Melody, mi rvalo srdce. Tak proč za mnou přišel, když se mu líbí jiná? Hlavně buď v klidu, snažila jsem se opět dostat do pohody.

„Roxen, mohla bys zavřít oči?“ pobízel mne.

„Pročpak Evane?“ kousla jsem se do rtu a čekala, co vymyslí za odpověď. Jeho oči nyní zářily jako měsíc. Rty měl pootevřené a nějak moc bledé.

„Uvidíš.“

„Právě že neuvidím, když budu mít zavřené oči,“ zavtipkovala jsem a poslechla ho. Cítila jsem, jak si mne Evan přitáhl blíže k sobě, objal mě rukama kolem pasu. Jeho vlasy mě šimraly na tváři. Pak jsem si ale něco uvědomila. Ještě, než jsem se stačila odtáhnout, se jeho rty jemně dotkly mých. Když jsme si vyměnili první polibek, nemohla jsem se už od něj držet dál. Byla jsem v sedmém nebi. Pak už na mě ale opět šla ta známá touha a nekontrolovatelnost. Rychle jsem ukončila náš polibek a snažila se vzít nad sebou kontrolu. Srdce mi bilo tak rychle, až se mi zdálo, že za chvíli exploduje.

„Stalo se něco?“ pátravě se mi podíval do obličeje. Ruce nechal volně podél těla a sledoval můj zaškrcený výraz. Chtěla bych ho uklidnit a říct, že je vše v naprostém pořádku. Pravdou ale zůstávalo, že jsem se blížila k infarktu.

„Pokud nechceš, pochopím to.“ Když jsem zahlédla jeho smutné oči, přemohla mne nakonec i lítost.

„Ne, to… takhle jsem to nemyslela,“ řekla jsem stále trochu rozrušená a rozklepaná. Odrhnula jsem si vlasy z obličeje a pohladila ho po tváři. Jakmile zbystřel, stáhla jsem ruku.

„Chtěla bych tě víc, než si vůbec dokážeš představit, ale nemůžu.“ Začaly mi slzet oči. Pomyšlení na to, že nejsem schopná se někoho alespoň dotknout, někoho políbit, aniž by mnou neprojely pocity touhy po krvi, je neunesitelné.

„Pamatuješ, jak jsem ti dnes ve škole říkal, že jsem tajně zamilovaný do té holky, která mne odmítá?“ V ten moment, kdy tu větu vyslovil, se mi sevřelo hrdlo.

„Teď mě odmítá znova, ale já pořád nevím, proč.“ Zakroutil hlavou a chytl mne za ruku. Jeho oči byly nečitelné, plné zármutku. Nevěděla jsem, co dělat. Jedna moje polovička chtěla utéct z tohohle světa a ta druhá chtěla zůstat s Evanem.

„Tak proč mě odmítáš?“ tázal se mě zmateně. Mé srdce bylo opět jako v ohni a já cítila nepředstavitelnou vyprahlost.

„Neodmítám. Jenom se bojím, že tě zklamu, rozumíš?“ Sedla jsem si na lavičku a položila si ruce na kolena, dlaněmi jsem si zakryla tvář.

„Ty si myslíš, že pro mě nejsi dost dobrá?“ Posadil se ke mně na zmrzlou lavičku. Chvíli jsme tam jen tak seděli, mě bylo do breku. Evan zřejmě přemýšlel o něčem, co se nás dvou netýkalo.

„Kolikrát jsem tě viděl, jak nejsi sama sebou. Jak máš takový ten hluboký, uhrančivý pohled a rty pootevřené. Zrychleně dýcháš a zdá se, že v sobě máš takový chtíč.“ Pohlédla jsem na něj a neměla jsem slov. Pokud si toho všimnul on, museli si toho všimnout i ostatní. A tak bude mít Melody důkaz k tomu, že nejsem tak zcela člověk.

„Takhle jsi vypadala, když ses ode mě odtáhla.“

„To je úplně normální, děje se to každému.“ Snažila jsem se ho přesvědčivě obelstít, ale on trval na svém.

„Například?“ optal se. Chtěl znát pravdu za každou cenu. To je to jediné, co mu říct nemůžu.

„Melody. Až jí všichni více poznáte, uvidíš, že ona to má takhle taky.“

„Myslíš tu namyšlenou zrzku? Doufám, že jí nepoznám.“ Překvapilo mě, co řekl. Když jí propaloval pohledem ve škole, rozhodně to nevypadlo, že by si o ní myslel něco takového.

„Co kecáš,“ zasmála jsem se a strkla do něj jemně loktem, „líbí se ti.“ To, abych tu větu vyslovila, mi dalo dost práce, ale nemohla jsem lhát úplně ve všem, v pocitech rozhodně ne.

„Líbíš se mi ty.“ Dotkl se prstem mého spodního rtu a zřejmě čekal na mojí reakci. Když jsem opět sklopila zrak, dodal:

„Já vím. Počkám. Dám ti tolik času, kolik jen budeš potřebovat. Ale nevzdám to do té doby, dokud mne nebudeš nenávidět.“ Zakryl si ofinou oči, pousmál se na mě a vkročil na cestu. Pak už jsem jen viděla jeho tmavou siluetu, která se vzdaluje od našeho domu.

Autor: TryingInnocent, v rubrice: Povídky » Na pokračování