OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dying, But Still Alive - 4. kapitola

22.02.2012 (13:00) • TryingInnocent • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 512×

Dying, But Still Alive

4. kapitola – Jak tě získat zpět? Část druhá

Myšlenka: Dokážeš ještě někdy uvěřit něčemu, co ti povím, aniž bys měl pochybnosti?

Ruku mi drtil, jako by si myslel, že to je pouze nějaká plyšová věc. Jeho pohled zabíjel. Měla jsem strach, jako nikdy předtím. Vím, že bych ho dokázala porazit. Ale ta představa, že jsem Evana navždy, nebo po určitou dobu, ztratila, byla tak příšerná, že jsem propadala panice.

„Proč jsi mi to neřekla?!“ vyštěkl na mě najednou. V jeho hlase byl slyšet vztek, ale zároveň zoufalství, které se snažil zamaskovat přísným výrazem na tváři.

„Proč jsem ti neřekla co?“ Uvědomila jsem si, že je to Evan a tak jsem se přestala bránit a uvolnila ztuhlé svaly. Věděla jsem, že teď už nemám moc velkou naději na to, abych uchovala své tajemství. Ale musím se snažit do poslední chvíle, i kdyby to mělo ohrozit náš vztah.

„Že jsi húdúistka*!“ Jeho sevření povolilo.

„Prosím?“ Otevřela jsem pusu do kořán a zírala na něj. Oba jsme na sebe vlastně zírali.

„Tak tohle že ti Melody nakecala? Že vyznávám Hoodoo*?“ Začala jsem se bez přestání smát. Tak tohle byl ten mistrovský plán, který pro mě měla celou tu dobu připravený. Chtěla náš vztah zničit a nalhat Evanovi, že se paktuju s duchama a provozuju čáry máry. Co vymyslí příště?

„Roxy, je to pravda?“ Jeho hlas byl najednou plný kontroly, trochu napjatý, ale přesto si udržel klid v duši.

„Není,“ položila jsem mu ruku na rameno, „leda že by si tomu chtěl věřit.“ Jen co jsem to dořekla, musela jsem se opět zasmát. I na jeho rtech byl náznak lehkého úsměvu.

„No a jak si se sem dostal?“ zajímala jsem se.

„Ehm… povím ti to zítra, jsem už trochu unavený.“

„Jasně, máš recht.“ Vzali jsme se za ruce a já jsem pocítila, jak má vystouplé žíly. Oproti mým prochladlým prstům byly ty jeho plné vroucí energie. Spalující teplo, které vycházelo z jeho těla, jsem cítila, i když mi jen podržel dveře a já otřela vlasy o jeho bundu. Byl pro mě hřejícím sluncem, ale něco bylo špatně.

„Učitel se tvářil jak kyselá okurka, měl si ho vidět.“

„Věřím ti. Když si tak vzpomenu na…“ a děda se opět ponořil do vzpomínek, „Jo už vím! Učitel Lettuce, to byl taky pěknej bručoun. Vždycky ho naštvalo, když jsme inkoustem malovali na okna.“ Vykulila jsem na něj oči, ale děda stejně musel doříct svoji historku.

„To pak byla ta černá barva všude. Jednou se dokonce i natáhl, rozplácl se na tý zemi jako žába. To pak měl celou košili obarvenou a ten obličej! Jako domorodec!“ zachichtal se jako malé dítě a já s ním. Pravda byla, že mi v tu chvíli zrovna moc do smíchu nebylo, ale nechtěla jsem kazit druhým náladu. Když jsem si povšimla, že děda odchází, pokračovala jsem ve strouhání mrkve. Něco, při čem jsem si mohla alespoň trochu vybít své emoce na něčem neživém. A taky že jsem to přehnala. Ujela mi trochu ruka a já viděla, jak se kapka krve objevuje na zraněném prstě. Ovládla mě neuhasitelná žízeň, ale hlavně touha. Zrychleně jsem dýchala a opět jsem měla chuť se té věci dotknout rty. Ubližovat sama sobě? Když jsem to zhodnotila… Lepší ublížit sobě, než druhým.

Naposledy jsem polkla a olízla si prst, který se třásl bolestí.

„Roxen?“ zvolala babička z obýváku. Kroky se nevyhnutelně blížily a já držela v jedné ruce nůž a v druhé papírový kapesník nasáknutý krví. Hbitě jsem vyhodila ubrousek do koše a předstírala, že krájím mrkev.

„Ashley se po tobě sháněla,“ otočila jsem se na bábi, abych jí viděla do obličeje s pokřiveným úsměvem,  „chtěla by se s tebou zase jednou sejít.“

„Proč to nezavolala mně?“

„Prý volala, ale nezvedala jsi to.“ Vyměnily jsme si pohledy a babča poté odběhla ke zvonícímu telefonu. Tak já jsem to nezvedla? Když jsem si všimla, že jsem úplně zapomněla na to, že nůž byl také od krve, vyhodila jsem mrkev do koše. Poslední co bych chtěla, by bylo znovu ochutnat tu červenou tekutinu, která mi nedovolí se ovládat.

„Díky Bohu že jsi přišla Roxy!“ oddechla si Ashley mezi dveřmi a srdečně mě objala. Mávala mi před očima mobilem, který mi připadal velice povědomý.

„Tady máš…“ Podala mi můj mobil a já na něj nevěřícně koukala. Celý displej byl poškrábaný a ušpiněný od bahna.

„Děkuju.“ Spolkla jsem všechny pochybnosti a nechala se pozvat do domu. Ashley vypadala tak, jak jsem si jí posledně pamatovala. Dlouhé, vyžehlené, blond vlasy s patkou, která jí zasahovala do půli obličeje, spousta řasenky a pudr, který její pleť výrazně zesvětloval.

„Kdes ho vlastně našla?“ Překvapeně zamrkala a pak na mě upírala své pomněnkové oči.

„Vždyť jsem ti to říkala už včera do telefonu.“

„Jó? A kdy?“ Když se na mne opět otočila a viděla, že si z ní srandu nedělám, začala vypadat zmateně a trochu vyplašeně.

„Včera večer.“ Zadívala se na mojí zraněnou ruku, kterou jsem si poté rychle zasunula do kapsy.

„Ne, nevolala.“

„Ale volala! Hele Roxy, jestli mě chceš takhle vystrašit… Víš, jakej jsem strašpytel.“ V jejích očích se zablýskly slzy. Zřejmě za to mohlo zoufalství, které se snažila potlačit nejvíce, jak to jen šlo. A pak mi to došlo.

„Ashley… potřebuju vědět, kde jsi našla ten mobil.“

„Jak myslíš…“ odmlčela se a odvedla mne do svého pokoje. Zabouchla za námi dveře a poklepala na stůl.

„Ráno, když jsem se vzbudila, jsem si šla ještě dopsat pár věcí do úkolníčku. Sedla si na židli, jak jinak a viděla tuhle ušmudlanou věc, kterou držíš v ruce.“ Ukazovala na mobil, který jsem měla uložený v kapse u kalhot, s nadějí, že všechno, co mi právě řekla, pochopím.

„Ten, kdo s tebou včera mluvil…“ snažila jsem se najít nějakou známku po vzkazu, poznámky nebo ironické zprávy v mobilu, „byla moje sestřenice.“ Když jsem však nenašla nic, kromě pár nových zpráv od Evana, cítila jsem se zklamaně. Mohlo to být nějaké vodítko, díky němuž bych mohla přijít na další plán mé prohnané sestřenice.

„Myslíš Melody?“ Vykulila na mě oči a přidržovala se jednou rukou stolu.

„Proč tolik strachu?“ Snažila jsem se jí mým hlasem ukonejšit, ale stejně to nezabralo.

„Zdálo se mi o ní.“ Vydala ze sebe nakonec. Podívaly jsme se na sebe a snažily uklidnit jedna druhou. Když jsme však ani jedna neměly slov, Ashley odešla do kuchyně pro něco dobrého. Její ledová peřina, na kterou jsem se pohodlně usadila, nebyla o moc teplejší, než lavičky venku v té zimě. Odpovídala jsem Erikovi na docela obyčejnou zprávu, ve které mi přesto něco nesedělo.

„Jak se vlastně máš? Co děláš dnes o půlnoci?“

Zhluboka jsem se nadechla a doufala, že Ashley za chvilku přijde. Když jsem ale neslyšela žádné zvuky, ani sebemenší náznak nějakého rachotu nebo pohybu, neslyšně jsem sešla po schodech dolů. I když neslyšně to zrovna nebylo. Schody skřípaly, jako by odporovaly každému mému dalšímu kroku, který jsem se odvážila udělat. Doplížila jsem se do kuchyně a pak jsem spatřila tu hrůzu, která ani v nočních můrách není tak děsivá, jako ta, která se promítala právě přede mnou.

Pro vysvětlení:

* húdúista (húdúistka) - ten, kdo vyznává Hoodoo

* Hoodoo - druh magie (africko-americká lidová magie), při které má člověk přístup k nadpřirozeným silám za cílem dosáhnout toho, co si přeje (více štěstí, peněz, lásky, lepší zdraví nebo též dosažení pomsty); při  rituálu se dohodneme se zemřelými duchy, kterým dáme něco, po čem touží  a oni na oplátku dají to, co si přejeme my;

Prosím vás, nikdy nic podobného jako Hoodoo nezkoušejte! Uškodí vám to více, než si vůbec dokáže představit. Jedna z těchto věcí byla pouze inspirací, né podporování tohoto nebezpečného (alespoň podle mého názoru) druhu magie. Děkuju. :)

Autor: TryingInnocent, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dying, But Still Alive - 4. kapitola: