Dying, But Still Alive - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jsem špatný člověk... démon, mám-li být přesná. Vím to, protože mi to okolnosti neustále připomínají. Potřebuji krev, abych přežila. Ale jak můžu žít s vědomím, že jsem zlodějka, která krade krev z nemocnice nebo krvežíznivá upírka, která vysává z lidí životní energii? Kéž bych mohla změnit to, kým jsem. Nemusela bych před ostatními tajit své pravé já, zvlášť ne před ním. Sice má rodina stojí za houby, ale mám dva důvody, proč ještě existovat. Za prvé: musím zastavit moji sestřenici Melody, aby nerozpoutala v tomto městě peklo a tím druhým důvodem je má láska k Evanovi. Jsem Roxen Lawsonová a toto je můj příběh.

25.02.2012 (15:00) • TryingInnocent • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 570×

Dying, But Still Alive

5. kapitola – Říkals, že se setkáme…

Myšlenka: Chybím ti tak, jako chybíš ty mě?

„Ashley…“ pootevřela jsem pusu a jen jsem sledovala, co se to přede mnou vlastně děje. Moje kamarádka seděla na lině, vlasy jí překrývaly obličej a rukama si je snažila všechny do jednoho vytrhat. Kdybych řekla, že mi to připadalo jako v nějakém hororu, bylo by to velice nepravdivé, oproti skutečnosti. Skutečnost byla totiž mnohem horší, než film v televizi. Její zarudlé oči, které se na mě teď dívaly, jí slzely a měla jsem pocit, že se v nich skrývá zoufalství. Přibližovala jsem se k ní, a protože jsem měla strach tak velmi pomalu a opatrně, chytla jsem ji za paži a snažila se ji utišit.

„Ashley… co se stalo?“ Její dlouhé nehty a zkostnatělé ruce mě vzaly pod krkem. Měla takovou sílu, že vstala a hbitě mne přimáčkla ke zdi. Bylo to všechno tak rychlé, že jsem sotva popadala dech.

„Ještě jednou na mne šáhneš a smrtka bude mít co dělat, aby po tobě uklidila!“ vyštěkla na mne. S podrážděným podtónem v hlase jsem vycítila, že to není Ashley. Nemohla být. Jak to, že vypadá jako Ashley?

„O co se snažíš Melody?!“ Vrátila jsem jí vražedný pohled a tentokrát chytla pod krkem já ji. Jediný, kdo byl v rozpacích, jsem byla já. Melody, která byla bezcitná, měla i jednu dobrou vlastnost. Dokázala být v klidu. Zatla jsem zuby, když mě dlouhými nehty sekla do hrudi a jen se mi s výsměchem podívala do obličeje.

„Myslíš si, že se tě bojím? Nebo snad, že mě tímhle tím objímáním chceš uškrtit? Máš se ještě co učit.“ Když jsem postrádala dech, klesla jsem na zem a dělala jsem, co jsem mohla, abych zastavila krvácení z mé hrudi. Nad sebou jsem slyšela jen ďábelský smích.

„Nezahrávej si se mnou, Roxen, víš, že jsem silnější než ty.“ Klekla si ke mne a rukou mi narovnala bradu, abych se jí nemohla vyhnout očima.

„O co se snažím? O gigantické překvápko, nezní to fantasticky?“ Když dořekla poslední slovo, musela u toho udělat ten zasněný obličej. Jako malé dítě si oprášila bílou sukni a pak mi ještě pošeptala do ucha:

„Myslím, že už jde.“ Ve vteřince zmizela a já čekala, až přijde ten dotyčný do místnosti.

„Roxy?!“ vypískla Ashley strachy. Bolestně jsem se na ni otočila, ale když jsem viděla tu hrůzu v jejích očích, raději jsem sklopila zrak.

„Co se tady… proboha ty krvácíš,“ přiběhla rychle ke mne, „neboj, zavolám okamžitě záchranku. Nemůžu tě tady jen tak ne…“ Ale já ji neposlouchala.

„Ne! Jen žádnýho doktora Ashley! Já… hele vidíš, jsem v pořádku,“ skočila jsem jí do řeči a s její pomocí jsem se postavila na nohy. Rány se mi začaly zacelovat, že už ani krev netekla. Bolest sice nepřešla, ale já si mohla oddechnout, že nakonec to ještě celkem dobře dopadlo

„Jak je tohle možné?“ Zvídavost ji přemohla a dotkla se mě těsně nad břichem. Když však viděla, že je vše, jak má být, zmlkla.

„No prostě jsem se trochu pořezala, nic víc.“ Snažila jsem se jí mým falešným úsměvem přesvědčit. Ona je ale člověk, který opravdu věří snad všemu.

„Dobře. Tak hlavně, že už jsi v poho,“ řekla s úlevou. Prohrábla jsem si vlasy a dívala se na tu spoušť kolem sebe.

„Měla bych to tu uklidit.“

„MĚLY by jsme to tu uklidit,“ odporovala povzbudivě a snažila se mne rozesmát. Přikývla jsem.

Stála jsem přede dveřmi a čekala, až mi Evan otevře. Když jsem ani po minutě neslyšela žádné známky po tom, že by mi někdo byl ochoten otevřít, zazvonila jsem znovu. Po několika sekundách se otevřely konečně dveře a já ho romanticky objala. Nemohla jsem se dočkat, až se mu zase podívám do těch nádherných očí a budu mu moct sdělit vše, co se mi dnes přihodilo. Teda až na Melody a mě a krev a zranění a… Jestli mu budu vůbec schopná říct něco, co si mohu dovolit. Až teď jsem si uvědomovala, že k Evanovi nejsem vlastně vůbec upřímná. Lži, které vydávám za pravdu, neustálé manipulování a oblbování jeho mysli mi už přišlo prostě smutné. Ten chudák si přece zaslouží znát pravdu! Nerada jsem se od něj oddálila, ale držela jsem ho alespoň za ruku, abych mu dala najevo, že prahnu po jeho přítomnosti.

„Ehm… my se známe?“ řekl jiným tónem než obvykle. Jeho hlas byl měkčí, ale trochu roztřesený. Zatáhla jsem ho na světlo, abych mu viděla do obličeje. Když jsem si všimla, že to není Evan, zpanikařila jsem.

„Promiň, já jsem si tě s někým spletla.“ Dívala jsem se do země a cítila se trapně. Nepoznat vlastního kluka je jako nazvat mrkev petrželí.

„To je v pohodě.“ Zasmál se na odlehčení situace. Stále jsme se drželi za ruce a tak jsem tu svou dala podél těla. Když jsem se podívala na toho přede mnou, zamrazilo mne. Byl o hlavu větší něž já, ale co mne na něm tak fascinovalo, byly ty šedé oči. Nebyly modré, jako klidný oceán, ale takové jako zatažená obloha s bílými blesky. Vlasy měly podobný střih, jako má Evan, ale tyhle byly poněkud neupravené, tmavě hnědé s odleskem do blond. Byl vyhublejší, jeho tváře byly trochu propadlé, ale díky tomu, to přispívalo k jeho okouzlující vizáži. Pravděpodobně měl na sobě oblečení tmavě fialové barvy a černé džíny, ale těžko se dalo něco vidět, když v bytě, ve kterém jsme stáli, byla všude naprostá tma. Vlepila jsem si facku.

„Proč jsi to udělala?“ Setkal se se mnou pohledem a já cítila, jak mnou projíždí vlna vzrušení.

„Já…“ nedopověděla jsem větu. Nedala se dokončit. Měla jsem výčitky svědomí. Stát tu s jiným klukem a být jím naprosto okouzlená není nic hezkého. Musela jsem něco udělat, rychle.

„Asi jsem si spletla byt, jedině, že by tady bydlel Evan Deller?“ otázala jsem se v naději, že nebudu muset opět bloudit po paneláku se sedmi patry. Jemně pootevřel ústa. Zřejmě chtěl něco říct, ale pak si to asi rozmyslel a tak je zavřel. Tím, jak mne propaloval očima, mi srdce splašeně bilo. Nechtěla jsem, aby se něco takového stalo. Vždyť já byla vždycky ta, co byla fér a spravedlivá. Cítila jsem se teď jako jedna z těch holek od nás ze třídy, která střídá kluky jako na běžícím pásu.

„Vlastně,“ odhodlal se promluvit do ticha, „je to můj brácha.“ To, co řekl, mne ani nepřekvapilo. Jedno měli spolu společné. Krásu, milost a zlaté srdce.

„Ahá… no a kde je?“ optala jsem se a vykročila vpřed, abych se mohla rozhlédnout po chodbě. Stoupnul si těsně přede mne. Vlastně jsem to chápala. Kdo by jen tak nechal někoho cizího, aby mu vstoupil do bytu?

„Teď tu není,“ chápavě jsem se usmála a otočila se na patě, „ale můžeš tu na něj počkat.“ Chytl mne za paži a já jsem nemohla dělat nic jiného, než s jeho návrhem souhlasit.

„Nevadí ti to? Je pár minut po půlnoci a no víš…“ Opět jsem tápala nad dokončením věty. Já se někdy prostě vyjadřuju jako pako.

„To záleží jenom na tobě. Nebojíš se, že tu se mnou zůstaneš úplně sama?“ Jemně ze mne sundal ruku a čekal na mou reakci.

„Myslím, že mne dnes už nic nedokáže vyděsit.“ Zazubila jsem se a úsměv na jeho tváři se objevil též. Došel nakonec chodby a čekal na mne, až vykročím za ním. Zarazila jsem se.

„Jak se jmenuješ?“ V jeho očích se zračilo pochopení.

„Ty první.“ Chvíli jsem váhala a pak jsem odpověděla:

„Roxen, ale můžeš mi říkat Roxy.“ Usmál se a pobídl mne, abych k němu přistoupila. Když jsem se blížila k místu, kde postával, a zahlédla vchod do obývacího pokoje, řekl:

„Daren.“

Autor: TryingInnocent, v rubrice: Povídky » Na pokračování