Dying, But Still Alive - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jsem špatný člověk... démon, mám-li být přesná. Vím to, protože mi to okolnosti neustále připomínají. Potřebuji krev, abych přežila. Ale jak můžu žít s vědomím, že jsem zlodějka, která krade krev z nemocnice nebo krvežíznivá upírka, která vysává z lidí životní energii? Kéž bych mohla změnit to, kým jsem. Nemusela bych před ostatními tajit své pravé já, zvlášť ne před ním. Sice má rodina stojí za houby, ale mám dva důvody, proč ještě existovat. Za prvé: musím zastavit moji sestřenici Melody, aby nerozpoutala v tomto městě peklo a tím druhým důvodem je má láska k Evanovi. Jsem Roxen Lawsonová a toto je můj příběh.

09.03.2012 (13:00) • TryingInnocent • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 575×

Dying, But Still Alive

6. kapitola – Miluješ mě?

Myšlenka: Nemusím se ti dívat do očí, abych věděla, že v nich máš prázdnotu a strach.

„Takže?“ procedil mezi zuby se zataženým dechem, jako by ho zajímal můj názor.

„Máte… opravdu krásný byt, prostorný, bez chyby,“ řekla jsem popravdě a stále jsem musela nakukovat do černého pokoje se spoustou plakátů a originálního stylu.

„A tvůj pokoj?“ otázala jsem se rychle, než stačil něco říct.

„Ehm no…“ stydlivě ke mne promluvil , „tady,“ ukázal na místnost, která mne tak fascinovala. Když jsem otevřela dveře, byla jsem tak trochu vyvedená z míry. Kdybych měla já tohle doma, babča s dědou by nejspíš vyváděli. Psací stůj polepený samolepkami, zdi vyzdobené kresbami, různými papíry. Plovoucí podlaha byla vyzdobená měkkým tmavým modrým koberečkem. Na poličkách různé památeční věci, spousta CDček, knížek, zahlédla jsem i deníček a dokonce i jeden menší blok. Chtěla jsem se do něj podívat.

„Nedívej se dovnitř,“ řekl mi ještě předtím, než jsem stačila blok otevřít.

„Proč? Je to snad něco tajného?“ škádlila jsem ho. Pak mne ale zaujala další věc.

„Ty posloucháš Black Veil Brides?!“ ohromeně jsem vykřikla do ticha. Nejistě přikývl a podíval se na plakát.

„Já taky!!“ vypískla jsem. Nevím proč, ale v tu chvíli mi to přišlo důležité. Po nějaké době, co jsem se zase uklidnila a nasadila vážný výraz, mne zarazil slovy:

„Proč chodíš s Evanem?“ Ztuhla mi všechna krev v žilách, když ke mne přistoupil a pohladil mě po tváři. Prosebný pohled v jeho očích byl neúnosný ale zároveň hypnotizující. Kdybych teď pravděpodobně zavřela oči, možná by se mne pokusil i políbit. Dělilo nás od sebe jen pár centimetrů.

„Roxen?!“ řekl zděšeně Evan, když nás viděl, jak stojíme těsně u sebe. Byla jsem z toho tak v šoku, že jsem nebyla schopná vymyslet smysluplnou větu. Daren dal radši ruku podél těla, aby ještě více nenaštval už tak rozzuřeného Evana.

„Já... není to tak, jak to vypadá,“ zakoktala jsem. Neznělo to moc přesvědčivě a tak se nám Daren vmísil do rozhovoru.

„Tak jak ses bavil,“ odmlčel se Daren a usmál se pro sebe, „s Hannah?“ dodal nakonec. Bodlo mne u srdce. Zamotala se mi hlava a cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Snažila jsem se uklidnit, tak jak to dělám vždycky. Nádech, výdech a mír. Ale nyní mne ovládla taková… žárlivost, že jsem ji skoro nedokázala ani potlačit. Když jsem se podívala bolestně na Evana, byl rudý jako rajče a lapal po dechu. Nevěděl, co na to říct. Nebyl na to připravený.

„Chci si promluvit s Roxy,“ podíval se na mne s odstupem, „o samotě, Darene.“ Hodil na Darena pohled, který byl těžko popsatelný. Jedno jsem ale viděla. Manipulaci.

„Okey,“ odsouhlasil, „ale jestli s ní chceš být o samotě, měli byste jít ven z mého teritoria.“ Zasmál se sám sobě a plácl sebou na postel. Vyhledala jsem Darenův pohled, který byl v tuhle chvíli pro mne přednější než Evanův. Když jsem si pak všimla, že měl zavřené oči, popadla jsem Evana za ruku a vyprovodila ho z pokoje. Cítila jsem to napětí mezi námi. Ale i když byl Daren opravdu milý, tak milý, až i voda se zdála ve srovnání s ním být tvrdá a nemilosrdná, jako srdce z kamene, Evan byl ten, s kým chodím. Ten jediný, kdo mne může držet za ruku a dotýkat se mé tváře. Pohladit mne po vlasech, ukrátit mi dlouhou chvíli, utřít mé stékající slzy a něžně mne líbat na rty. On je ten důvod, proč ještě žít. Proč to nevzdát, ten boj sama se sebou.

„Čekala jsem na tebe, kdes byl tak dlouho?“ Měla jsem na krajíčku. Jeho potemnělé oči mi připomínaly tu největší slepou uličku a prázdnotu. Přejela jsem mu jemně prstem po rtech a chystala se políbit. Nedal na sobě nic znát a tak jsem se k němu přiblížila a překonala tu touhu po jeho krvi. Jen když jsme se dotkly rty, ucukl a poodstoupil ode mne. Pohltilo mne zklamání.

„Miluju tě,“ zašeptal, jako by se bál, že ho někdo uslyší, v našem případě Daren. Otevřela jsem pusu dokořán a jen se na něj zmateně dívala. Z očí jsem mu nedokázala nic vyčíst.

„Tak proč mne odmítáš?!“ řekla jsem zoufale a přistoupila k němu. Opět ode mne odstoupil. Pak až jsem dokázala vycítit, že má ze mě strach.

„Bojíš se mě?“ Smutně jsem se mu podívala do hnědých kukadel. Jeho roztřesené ruce se mne snažily dotknout, nakonec ale stejně skončily zase tam, kde byly.

„Melody…“ vyřkl její slovo, jako by bylo zakázané, „tvá sestřenice, ona mi řekla, že nejsi člověk.“ Se vší tou odvahou, kterou do toho vložil, se zase vrátil zpět do své uzavřenosti a zablokovanosti vůči mne.

„Když ti řeknu pravdu, budeš ochoten to přijmout? Se všemi následky co přijdou? Nikdy to nikomu neprozradíš a budeš to uchovávat NAVŽDY v tajemství?“ zamořila jsem ho otázkami. Přikývl a dostal opět menší třesavku. Jak mu to mám říci, aby neřekl, že jsem buď totální blázen a že se dívám moc na Twilight, nebo že ho děsím? Nikdy jsem nechtěla, aby k tomu došlo, ale dál mu lhát už nemůžu. Né teď, né když to zjistil od Melody, která je až moc pravdomluvná a zákeřná.

„Bude lepší, když ti to ukážu, než když ti to tady vyklopím. Nevěřil bys mi,“ řekla jsem to přesně tak, jak jsem to cítila a snažila jsem se ho popohnat ven z bytu. Nechal se přemluvit, ale stále si ode mne držel určitou vzdálenost. Rozloučila jsem se s Darenem, Evan mezitím stiskl tlačítko, aby zavolal výtah. Když jsme vešli do kabinky, bylo tam světlo s tím ošklivým odstínem oranžové. Evan vypadal, jako by právě vyšel ze solárka. Pohled mi neopětoval. Konečně jsme dorazili do přízemí, když v tom jsem do někoho vrazila.

„P…pardón,“ vydal ze sebe nakonec neznámý kluk. Dalo by se říci spíš muž. Nebo snad výrostek? Byl vyšší než Evan, hlas měl hluboký, chraplavý, ale melodický. Husté obočí, pod kterým vynikaly dvě zářivé zeleno šedé oči, nasazovalo neznámému muži tajemný, ostrý výraz. Blond vlnité vlasy, ostříhané na krátko a bílé oblečení. Vypadal jako anděl bez křídel.

„To nic.“ Naposledy jsem na něj pohlédla a pak jsem očima hledala ty Evanovo. Když odsouhlasil, abychom konečně vyšli ven z paneláku, ten muž najednou zrychlil dech. Evan si toho pravděpodobně nevšiml, ale já jsem cítila a slyšela mnohem lépe. Pak jsem jen zaslechla jeho vzdalujícím kroky, nervózně rychlé kroky, mířící k výtahu.

„Hurá,“ prohlásila jsem vesele a zabouchla za mnou a Evanem dveře.

„Hurá?“ Nechápal, co jsem tím myslela a zadíval se na panelák naproti.

„No že jsme konečně venku!“

„Jho… to jo no.“ Když nastalo ticho, radši jsem koukala do země. Přemýšlela jsem, jak mu to mám říct. ‚Jsem upír. Samozřejmě jsem také nesmrtelná, potřebuji krev, abych nebyla nemocná, smrtelně nemocná. Když ji nemám, tak jsem slabá a všechno v mém těle se zpomalí, jako když se medvěd ukládá k zimnímu spánku. Na slunci se neobrátím v popel, ale oči jsou na to velice citlivé, mohla bych přijít i o zrak a tak nosím za slunečného dne většinou brýle, vlastně vždycky.‘ Nechtěla bych vidět jeho výraz.

Chytnul mne za ruku a pohrával si s mými prsty: „Jsi tak ledová.“

„To už mám od narození. Špatný prokrvování končetin,“ zasmála jsem se. Když jsem viděla i jeho úsměv, který pomalu uvadal, spadla ze mne tíha světa. Teď ještě sebrat odvahu.

„Takže, jak to s tebou je?“ Teď se mi už upřímně podíval do očí. Neuhýbal pohledem, snažil se tam najít pravdu.

„Musím vědět, že se nebojíš,“ přesvědčovala jsem ho. Vím, jak to bolí, když upír kousne člověka, který není uvolněný. Neměla jsem sílu mu to říct, doufám, že alespoň takhle tomu dokáže porozumět.

„Nebojím.“ Zaháněl strach a hlasitě polknul. Ano měl strach, veliký, že ani zamaskovat ho nedokázal.

„Uvolni se, Evane.“ Přikázala jsem mu, ale něžně a pohladila jsem ho po tváři. Zavřel oči a snažil se nabrat dech. Když i jeho srdce tlouklo pomaleji a né tak splašeně, jako před pár minutami, jemně jsem ho políbila na krk. Jak jsem cítila, že si mi totálně odevzdal, nemohla jsem dál už potlačovat touhu a jemně jsem zabodla své ostré špičáky do žíly. Na jazyce jsem pocítila tu chuť mědi, ale zároveň ta mi chutnala tak, jako nic jiného. Jeho krev se mi nyní lila do těla, plná vroucí energie, že jsem zažívala euforii. Mé štěstí a radost mi však překazil výkřik. Evanův výkřik, plný strachu a hluboké bolesti.

Autor: TryingInnocent, v rubrice: Povídky » Na pokračování