OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Eleanor - Kapitola 2.

15.01.2011 (13:00) • KristenBee • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1025×

2. Dreams… And… What?

Byl už večer. Jako obvykle čekala před domem na zásilku s jídlem, které si nechávala vozit z jedné nedaleké restaurace. Jejich těstoviny alá 'Všechno mořské najednou', jak je sama pojmenovala, byly ty nejlepší v okolí. Kdyby nebylo těch pouličních lamp, tak by už asi nic neviděla.  Udělalo se více chladno? Možná. Mikinu, kterou měla obmotanou kolem pasu, si natáhla na sebe. Začal foukat silnější studený vítr. To není zase tak neobvyklé, tak proč se nad tím vůbec zastavuje? Ale bylo také ticho. I přes to, že bydleli v jedné z rušnějších částí New Yorku.

„Mell, jak jsi se dostala ven? Nezavřela jsem náhodou?“ Dívala se na její černou kočku, jak se jí lísá k noze a vrní. Hladila ji chvíli po zádech.

„Kam jsi šla?“ Zmizela jí zpod ruky.

***

Pět minut.

Deset minut.

Patnáct minut.

Dvacet minut.

Zvon ve věžičce malého kostela odbíjel už jedenáct hodin. Její matka se v tuto dobu měla obvykle vracet domů. Dívka vytáhne mobil z kapsy. Píp. Píp. Píp. ‚Baterie je vybitá. Prosím nabijte mobilní telefon.‘ A večeře také nikde.

„No super,“ zakřičela, „Tak ještě chvíli počkám.“

***

Uběhlo dalších deset dlouhých minut. Žádné auto neprojelo skrz ulici. Nikdo neprošel po chodníku kolem ní. Nebyl slyšet žádný jiný zvuk, než tóny začínající písničky vycházející z jejího přehrávače.

‚Sakra. Tohle už nemá cenu.‘ Zvedla se a šla zpátky do bytu.

„Eleanor…“ pronesl za ní někdo tichým hlasem. Na místě se zastavila. Slyšela ten hlas i přes sluchátka v uších.

„Eleanor Hillensová…“ zopakoval hlas. Tentokrát celé jméno a dával důraz na každou slabiku.

Nemohla se otočit. Něco jí uvnitř říkalo: Ne! Neotáčej se!

Vyšla znovu rozhodným krokem ke dveřím.

„El …“ přeběhl ji mráz po zádech. Celkově jí byla větší zima, jako kdyby vešla do nějaké mrazničky. Vítr, který začal znovu foukat, jí nepříjemně rozhazoval její černé vlasy, které měla uvolněné z uvázaného culíku. ‚Měla bych se otočit. Stejně tam nikdo nebude.‘ Dodávala si v duchu odvahu.

Byl tam. Na druhém konci silnice oproti ní stála jakási postava. Celá byla zahalena do černé kápě. Kapuce byla dostatečně velká, aby dotyčné osobě zahalila do stínu celý obličej kromě úst. Ty jediné byly vidět a obdařily ji jedovatým úsměvem.

„Co tady chcete? Kdo jste?“ vypravila ze sebe.

„Ale Eleanor, ptáš se mne na otázky, na které odpověď už dávno znáš,“ pronesl mužský hlas.

„To je naprostý… nesmysl. Já vás neznám!“  Jen stěží ze sebe dostávala jednotlivá slova. Měla hrdlo stažené strachy a v krku se jí udělal knedlík.

„Ale, ale, ale. Jak dokáží být lidé neponaučitelní. Už jsem za tebou jednou byl…“ Nechal odeznít svůj hlas do ztracena.

Nemohla si vzpomenout, nebo spíš nechtěla. Hleděla na něj se směsicí smutku a nechápavosti.

„Jsem posel…“ Z kápě pomalu a neslyšně vytahoval ruku s nějakým tmavým předmětem. Podával jí tmavou růži. Byla rudá, černá nebo úplně jiná? Nevěděla.

„Proč…“ Začal otázku, ale nedokončila ji. Posel ukazoval směrem k ní. Upíral pohled na její pravou ruku. Držela v ní obálku, kterou před tím neměla. Nebyla obyčejná, byla něčím zvláštní.

Ruka se jí začala třást. Nemohla, ale teď už ani nechtěla, ji otevřít.

Očima těkala z obálky na posla s růží a zase zpátky.

„Ale no tak Eleanor,“ vzdychl.

Fuuuh… A dopis se snášel k zemi. Ve vzduchu se rozevřel a něco z něj vypadlo. Sehnula se. V ruce držela fotku. Usmíval se na ni, jako když ho viděla naposledy, ale proč je přes pravý růžek fotky černá stuha? Polilo ji horko a pak zase zima. Nechápala to, ale její podvědomí už vše poznalo.  Otočila ji a oči jí zůstaly stát na iniciálách D. D. Viděla je stále rozmazaněji, a když četla zbytek textu, slzy jí tiše stékaly po tvářích.

„Historie se opakuje, že má drahá? Je mi to opravdu moc líto.“ Se škodolibým úsměvem na tváři jí zvedl ruku a položil do ní růži.

Ve světle lamp viděla její barvu. Byla to velká černá růže. Nedokázala k němu vzhlédnout. Fotka jí vypadla z bezvládné ruky a ona ji pomalu následovala. A pak už neviděla a nevnímala nic, jen se propadala stále hlouběji do temnoty.

Ciao, tak jsem opět zde s dalším pokračováním.

Doufám, že i přes svoji délku se někomu líbilo:).

Kristen Bee

Autor: KristenBee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eleanor - Kapitola 2.: