Eleanor - Kapitola 6. • OurStories.cz ~ naše povídky

Po delší době sem opět přidávám kapitolu své první kapitolovky Eleanor.
El je stále duchem nepřítomná, ale v parku, při odpočinku, se setká s jednou osobou... Kdo to asi bude? Dozvíte se v této kapitole s názvem - Long, long time
Kristen Bee

15.06.2011 (16:00) • KristenBee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 583×

6. Long, long time

Celý týden ve škole ubíhal strašně pomalu. Nudné věci se neskutečně vlekly, jak tomu většinou bývá, a Eleanor už toho začínala mít akorát tak dost. Všechno se jen stále opakuje, ten stejný stereotyp. Dokola a dokola, nebylo z toho jak uniknout. Ona tohle nejvíc nesnášela. Sama s tím nedokázala nic udělat. Kdyby tady byl alespoň někdo, kdo by ji každý den rozzářil jako její vlastní slunce, princ, který by ji osvobodil od všech všedností, vzal ji sebou do svého pohádkového světa, bez školy, utrpení, nenávisti a hlavně toho všedního života…

„Eleanor! Eleonor, prober se!“ šeptala na ni Calire.

„Kde se zase s tou svojí hlavou v oblacích lítáš? Pan Sevens tady bude každou chvíli a bude se tě ptát na otázky k tomu filmu!“

„Ach… Kde to jsem? Co se tady děje?“ Byla zmatená z vyrušení ze svého snového světa.

„Vážně už si ze mě děláš srandu? Tohle je každý den. Jsme ve třídě pana Sevense, našeho učitele literatury. Teď se máš dívat na to, jak se Hamlet rozhoduje mezi životem a smrtí.“ Kroutila Claire nevěřícně hlavou.

Aha, tak proto je v celé třídě takové ticho až jsem se v něm sama ztratila, pomyslela si. Nic se naštěstí nestalo a pan Sevens se na moc otázek ohledně filmu neptal. Další hodina skončila. Už jen dvě hodiny a budu moci jít ven, do toho krásného slunečního pátečního dne. Nic na práci, jen si tak užívat slunce, přemýšlela, když se při hodině matematiky dívala ven z okna. Učitel na tabuli kreslil nějaké hieroglyfy nebo to byl nějaký druh rovnic? Stejně nebyla jediná, kdo této látce nerozuměl. Koho by to prokrista zajímalo v pátek odpoledne? Vás? Ji rozhodně ne.

***

Ano. Ano. Ano. Konečně. Na hodinách nad tabulí odtikávaly poslední minuty závěrečné hodiny dnešního dne. Už měla sbalené věci. Dnes ani na ten oběd nepůjde. Koupí si něco po cestě.

„Tak a to je všechno. Hlavně nezapomeňte na domácí úkol a písemné zkoušení v pondělí. Budou to jen takové trivialitky.“ Zakončil učitel fyziky hodinu.

„Jasně, že nezapomeneme, ale budeme ho psát stejně až v pondělí ráno,“ řekla se smíchem ke Claire a ta se také začala smát.

„Ale je to pravda, ne? Ať nepočítá s tím, že se teď budeme učit.“ A začala se smát taky. Ano, vytoužený zvuk. Začalo zvonit.

„Jdeš El?“

„Ne, dneska na oběd nejdu.“

„Aha. No a kam teda jdeš? Já jsem jen myslela, že bychom mohly zase něco podniknout. Tvoje máti už je zase v pohodě.“

„Šak nevidíš, jak je dneska krásně? Jdu se projít a určitě zase skončím v nějakým parku nebo tak. Ale můžem něco podniknout. Tak mi pak zavolej, až skončíš s hodinou kytary, ju?“ Mrkla na ni a hodila si penál a pití do tašky.

„Tak já brnknu. Zatím El!“ zavolala na ní a běžela rychle za ostatními na oběd. Eleanor si v klidu vzala tašku a hodila si ji přes rameno. Ale i když nikam nespěchala, nemohla se dočkat, až bude venku ze školy. Nasadila si tmavé pilotky a vyšla hlavním vchodem ven. Slunce pražilo do jejích tmavě modrých jeansů, ale horko jí nebylo.

„Eleanor!“ křičel na ni někdo z budovy školy. No jasně, kdo jiný, než naše ukecaná a udrbaná Georgia. Chodila do stejného ročníku jako Eleanor, ale měla jiné hodiny.

„G? Bacha, ať nevypadneš z toho okna.“

„Neboj, to se vážně nestane. Jen, jdeš večer do klubu? Vím, že tam normálně nechodíš, ale měla bys to jednou zkusit.“

„Ne, promiň G, ale nemůžu. Musím máti s něčím pomoct do práce. Bude to na celý odpoledne.“

„No tak příště. Tak si užij alespoň víkend!“ Jen jí zamávala a přidala do kroku, kdyby náhodou chtěl ještě někdo mluvit se slečnou teď-nevím-proč-jsem-populární.

***

Za několik minut si hověla na lavičce na pobřeží se svým menším obědem, hotdogem, salátem a citrónovou vodou. Užívala si, jak se jí sluneční paprsky opírají do jejího světlého obličeje a dodávají mu lehce narůžovělou barvu. Byla tak zaneprázdněná sluncem a krásným počasím, že si nevšimla, že někdo vedle ní stojí a pozoruje ji. Počkal ještě pět minut, ale stále nereagovala.

„Ehm… Slečno, sedíte mi na místě.“

„Cože?!“ Konečně otevřela oči a snažila se zaostřit na toho, kdo se na ni dívá.

„Ty? Bože!“ Zavřela oči a pak je znovu otevřela. „Mě snad šálí zrak nebo jsem dostala úpal.“

„To je ale krásnej pozdrav. Něco podobného jak minule. Ahoj Eleanor.“ Usmál se na ni a v zářivém slunci vypadal ještě krásněji.

„Ty si pamatuješ moje jméno?“ Alespoň nebudu jako jediná vypadat jak nějaký úchyl. „Potkali jsme se jen jednou.“

„Mám pamatováka na jména a to, jak jsme se potkali, nezapomenu. Byla jsi pěkně mimo.“ Ach bože.

„No a mohla jsem snad za to já, Drakeu?“ Šibalsky jsem se na něj usmála.

„Drakeu?“ Vypadal, jako by ho to těšilo.

„No, já to jsem, ale bouli už nemáš.“ Odhrnul jí lehounce ofinu. Srdce jí radostně poskočilo.

„A kde se tady vůbec vzal? A sedni si ke mně, ať furt jen nestojíš.“ Mrkla na něj.

„Šel jsem náhodou kolem, máma poblíž pracuje, a když jsem tě zahlédl, tak jsem neodolal a musel jsem tě alespoň pozdravit.“

„Pěkně si mě vyděsil, ti můžu říct. Nechceš salát? Na, vem si ho, je úžasnej.“ Strčila mu misku do ruky. Všimla si jeho nenápadných, ale krásných hodinek na širokém koženém pásku.

„Počkej. Kolik je vůbec hodin?“ vylekal se najednou.

„Je šest pryč. Proč, chvátáš někam?“ A do háje.

„No jo, chvátám domů, jinak mě máti zabije. Promiň, budu vážně muset.“ Vyskočila z lavičky a zahodila do koše papírek od hotdogu a kelímek od pití.

„Tak ahoj, Drakeu.“

„Počkej, co ten salát?“

„Dobře. Eleanor, počkej minutku.“ V půlce kroku se zastavila a otočila se na něj. Stál jen kousek od ní.

„Musím ti nějak vynahradit to frisbee a tenhle salát. Tak co třeba zítra ve dvě v tom parku?“

„Ale já tě vůbec neznám…“ Blbko, začala si v duchu nadávat.

„Vážně se nemáš čeho bát. Tak na té lavičce?“ Prosebně na ni upřel svoje nádherná očka.

„Tak platí.“ Usmála se na něj a už běžela domů, aby máti ještě víc nešílela.

„Počkej Eleanor, svezu tě. Mám tady motorku!“ zavolal ještě na ni. Nohy chtěly zastavit při té lákavé nabídce, ale ona je přemohla.

Má s ním zítra rande? No je tohle možný?