OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Elizabeth a nový svět 1. kapitola

13.02.2011 (10:00) • zaza • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 791×

1. kapitola - Elizabeth

Venku krásný den a ona sedí ve třídě. Tak přesně tohle běželo hlavou šestnáctileté dívce s hnědýma očima, vlasy kudrnatýma, hnědýma jako eben a otráveným obličejem. Jmenovala se Elizabeth a momentálně poslouchala ve třídě sáhodlouhý výklad na téma Rodina. Měli momentálně občanku. Ten předmět rozhodně nenáviděla a toto téma nesnášela ze všech nejvíc. Už jen proto, že ona sama žádnou rodinu neměla. Elizabeth byla sirotek. Neměla rodiče a ani neznali její příbuzné. Ale jí to nevadilo. Žila v domově, kde měla spoustu přátel a hodné tety, které se o ně staraly.

Hodina snad neměla konce. Venku si poklidně padal sníh a kos si v něm hopkal mezi poletujícími vločkami. Venku si líně tančily v mírném větříku vločky. Jen ona stále trčí v té zapařené třídě. Elizabeth téměř usínala a nebýt Terezy, její spolusedící kamarádky, která do ní drbla, určitě by usla. Konečně zazvonilo a ona vyběhla ze třídy. Potřebovala změnu. Pryč od té hrozné třídy. Terka běžela hned za ní a ostatní také. Elizabeth měla přátele. Byla to Terka, Pavel, Ondra, Mike. Všichni to byli její přátelé. Znali se už prakticky od školky. Společně chodili na Elizabetiny hodiny jako jízda na koni, boj s mečem a střelba z luku. Elizabeth také chodila na hodiny klavíru. Teď však momentálně Mike ze zadu Elizabeth jako obvykle vylekal a ostatní už stáli vedle ní.

„Teda Eli. Vyletěla jsi z té třídy jako raketa,“ konstatoval Mike. Byl to vysoký černovlasý kluk s hnědýma očima a vypracovaným tělem. Spousta holek ve třídě na něj letěla jako vosy na med. A také to byl věčný vtipálek. Nikdy nevynechal příležitost někomu provést kanadský žertík nebo alespoň někoho vylekat.

„Pravda. Člověk by si myslel, že tě uštkl had,“ přisvědčila Terka. Štíhlá dívka, s blonďatými vlasy a andělskou tváří. Také neměla nouzi o nějakého toho kluka. A rozhodně byla chytrá, čímž vyvracela vtipy o blondýnkách bez mozku a neustále se usmívala.

„Měla jsi vidět, jak se na tebe koukal pan Nestor. Naprosto nechápal,“ oznámil Pavel pyšně, že jako jediný si všiml učitelovy reakce. Byl to kluk střední výšky s hnědými vlasy a mírně do zelena očima. Byl velmi bystrý a vnímal někdy i to co ostatní neviděli.

„No a co. Tak ať vejrá dědula starej. Koho zajímá, co si on myslí," poznamenal otráveně Ondra. V podstatě by se mu dalo říkat vůdce bandy. Byl vždy velmi vážný, někdy velmi otrávený a podrážděný, ale jinak byl hodný a často se i smál. Byl vysoký, krátké rozčepýřené, hnědé vlasy mu trčely do všech stran. Hnědé oči upoutaly svou hloubkou nejednu dívku. Tedy až na Elizabeth. Ta jediná mu nikdy nepodlehla a to jej občas zlobilo. Ondra střídal holky jako ponožky, což o něm bylo, všeobecně známé, ale stejně mu na to holky vždy skočily.

„Byla to hrozná hodina. Ta nejhorší za celý rok." Postěžovala si Elizabeth trpkým hlasem.

„Chápu, jak to myslíš. Div jsem na ní neusnul,“ přisvědčil Mike.

„Miku, jenže ty usínáš na každý hodině, neboť trávíš veškerý svůj volný čas u počítače pozdě do noci.“ Usadila jej Terka a všichni se tomu hlasitě zasmáli.

„No, ale teď už to bude jiné. Teď mě čeká jen dějepis a jdu odsud pryč.“ A tak společně pochodovali a těšili se na další hodinu. Sotva došli do třídy a usadili se, Elizabeth jakoby popadlo zvláštní tušení, že toto nebude klidná hodina. A měla pravdu. Do jejich třídy přesně se zvoněním vešel jejich ředitel. Velmi vážený a zatrpklý pán. Byl už starý se šedivými vlasy a nenáviděl děti. Jaká tedy ironie, že musel dělat ředitele na základní škole. A proto všem dětem zde ztrpčoval život.

Elizabeth si otráveně vzdychla. Tak tohle bude dlouhý, nudný a rozhodně únavný den. Přátelé rozesazení kolem ní si pomysleli to samé. A to byl den teprve v polovině.

Když skončila ta hrozná hodina, byl čas jít domů. Elizabeth se ani na tohle netěšila. Slovo domov pro ni znamenalo mnoho dětí, přísná pravidla a hlavně nudu. Elizabeth měla ráda koně, knihy přírodu. Ale knihy téměř přečetla, na koni se učila jezdit jen na jaře a v létě či na podzim. A teď byla zima. Příroda byla celá zasněžená, a tak nemohla jít ani na svá oblíbená místa. Mohla cvičit s mečem v malé tělocvičně, ale dnes měla na rozvrhu za službu hlídat malé děti. Každý v domově, kdo byl starší osmi let, musel pomáhat s úklidem.  Elizabeth dělala tuhle práci už rok. Střídaliyse tří dívky u malých dětí. A Elizabeth je hlídala středu, čtvrtek a sobotu. Tety vždy vyzvedly děti ze školky v týdnu a ony se o ně musely starat až do osmi do večera, kdy měly děti večerku.

Když vyšla ze školy, do hnědých vlasů se jí začaly líně zaplétat chundelaté sněhové vločky. Školu měli až na samém konci města. Před ní se rozprostírala obrovská louka obehnaná lesy. Louka mohla mít v průměru tak jeden či dva kilometry. Nikdo to nikdy neměřil. Pro některé přírodomily mohl tenhle pohled na podzim znamenat idylku. Jenže pro žáky to na podzim znamenalo jen pracovky, kdy museli povinně odklízet tunu barevného listí a suchého jehličí.  Jenže v zimě se to proměnilo občas v koulovací bojiště se spoustou pohybujících se i nepohybujících sněhuláků. Pohybující se sněhuláci byli sněhem obalení žáci této školy, kteří se váleli ve sněhu, a navzájem po sobě házeli sněhové koule. Elizabeth jen tak tak uhla před jednou vhozenou sněhovou koulí, která jí letěla přímo do obličeje.

Když to Ondra, Mike a Pavel uviděli, nadšeně se hnali oplatit salvu nepříteli a hned se přidali k ostatním v koulované.

„Jako malý.“ Kroutila hlavou Terka.

„Co dnes budeš dělat?“ zeptala se Terka Elizabeth.

„Já dnes budu hlídat prcky. A potom si půjdu o půlnoci zabojovat s mečem,“ vysvětlila.

Elizabetina parta chodila dobrovolně jednou týdně do kroužku na meč a lukostřelbu. Bavilo je to. A brali to jako koníček. Bojovali tam s tenkými kordy oblečeni celí v bílém ochranném obleku a stříleli na umělé terče neškodnými dřevěnými šípy. Jenže parta věděla, že pro Elizabeth tyto dva sporty z nějakého důvodu znamenají víc. A ponouká jí to k tomu, aby na nich všechno vypilovala do puntíku. Ona sama byla už v těchto dvou sportech nejlepší z kroužku. Ona a její parta dostala povolení bojovat s opravdovými meči místo kordů a střílet opravdovými šípy. Jediní tohle měli jako povolení. Samozřejmě tím nesměli útočit. A protože byli všichni chytří, každý si označil své šípy jinak. Elizabeth měla bílé peří a černý pruh u železné špičky. Každý den s nimi potajnu o půlnoci cvičila v malé tělocvičně u nich na domově. S mečem prováděla různé pozice, seky, výpady, útoky a cvičila na dřevěného panáka a střílela na terč v různých vzdálenostech. Bavilo ji to. A vždy po tomto cvičení si dala sprchu a pod horkou tekoucí vodou a ještě hodně dlouho po sprše v posteli snila o tom, jak tohle dokazuje udatným bojovníkům, ne-li o velkých bitvách. Jenže byla v jednadvacátém století a zde se nekonaly bitvy a války o meči a luku, nýbrž o jaderných zbraních, raketách a kdesi čemsi. Ona a její přátele sem tam předvedou na slavnostech nějaké menší pohádkové číslo pro malé děti.

Sešla tedy ze schodů, kdy musela několikrát uhnout letící sněhové kouli. Rozloučila se s Terkou a vyšla po vinoucím se chodníčku k domovu. Obešla školu a vydala se do města. Jejich dům ležel uprostřed města. Stál tam uprostřed bludiště křivolakých uliček jako hrad. Byla to třípatrová budova s věží. Kdysi tam byl hostinec, blázinec, věznice, a pak radnice. Jenže pak se radní vystěhovali a stal se z toho sirotčinec.

Byla to budova s šedými ponurými stěnami s malým dvorkem s pár lavičkami a stromem uprostřed. Byl pokroucený a za žádného období neměl ani lísteček, natož květ či dokonce plod. Říká se, že existuje proroctví z dávných dob, které už nikdo nepamatuje. Neví se, kdo proroctví vyřkl, proč tomu tak bylo, či zda je to pravda. Nikdo už nepamatoval na to království, které tu kdysi bylo. Na krále, královnu či poddané. Přesto Elizabeth v to věřila. Chtěla tomu věřit. Tak ráda měla dobrodružné příběhy.

Elizabeth se prodírala křivolakými uličkami, které i za dne nebyly plné světla, ale jen zšeřelé. Všude panovala nečistota. Běhaly tu krysy, kočky bez domova a zablešení psi. Všude to nehorázně páchlo a to ještě nebylo léto a čtyřicet stupňů ve stínu, kdy byl pach těchto uliček naprosto neúnosný. Tohle samozřejmě byla ta kratší cesta. Pro návštěvníky, budoucí rodiče a sociální pracovnice, existovala upravená cesta středem města, kdy vjížděli do malého parčíku obehnaného velkou zdí a dostali se jakoby k malému panskému sídlu, kde si mohly děti nerušeně hrát mimo městský ruch. Každého tento pohled uchvátil a nabyl dojmu, že je tohle velmi dobrý domov.

Jenže Elizabeth a všichni ostatní děti tohoto domova věděli své. Přísná disciplína a řád. Žádná volná zahrada, ani bezstarostnost zde nevládla. Všichni se řídili podle řádu, každý jen uklízel a na sobě měli otrhané věci. Jen když přijížděli budoucí rodiče či sociální pracovnice nebo chodili ven do města či školy, mohli si obléct hezké čisté oblečení. Taková maškaráda. Elizabeth se nad tím jet pousmála.

Dál se proplétala křivolakými uličkami a sem tam se jedné vyhnula, když tam viděla podezřelá individua, jako bezdomovce a jiné.

Když došla k zadní brance, otevřela a vešla dovnitř. Okamžitě se ocitla uprostřed dvorku, kde stál strom z proroctví. Něco ji k němu přitahovalo. Jakoby byl z jiné doby a ona či snad její tělo po té době toužilo.

Bázlivě jej obešla a vešla do domova. Uvnitř byl strohý nábytek ze světlého dřeva vkusně doplněný vyšívanými ubrousky. Ocitla se v malé chodbičce s botníkem, kde mělo každé dítě jedny boty v poličce označené jménem.  Elizabeth se rychle vyzula a uklidila si své boty úplně nahoru do nejvyšší poličky. Pak se vydala po schodišti do svého pokoje.

Budova měla vlastně tři patra. V přízemí byla kuchyň, společenská místnost a kancelář ředitelky domova. První patro patřilo předškolákům a malým dětem. Druhé zase patřilo dětem od první do páté třídy a poslední samozřejmě od šesté až po devátou. Když už jdete na střední nebo pracovat, musíte si sehnat vlastní bydlení. V každém patře byla koupelna a kancelář dozorujících vychovatelek. Pak zde byla i věž nejméně o dvě patra vyšší a zde vychovatelky zamykaly zlobivce.

Vyšla do třetího patra a dorazila do svého pokoje. Byl téměř až na začátku schodiště. Čím více jste zlobili, tím blíže jste byli ubytovaní k vychovatelně. A Elizabeth byla vždy hodná až na to vloupávání do tělocvičny. Nikdo si toho však nevšiml nebo to nechal být. Každý přece věděl, jak je to pro ni důležité. Když si odložila své věci, převlékla se do tepláků a trika a vydala se do prvního patra.

Tam už na ni čekalo převážně dvacet dětí. Všem bylo tak od tří do šesti let a byly neuvěřitelně šťastní. Když uviděli Elizabeth, všichni se k ní seběhli a objali ji. To byl rituál pro Elizabeth. Vyžadovala, aby ji každý objal, jen co se objeví ve dveřích. Měla děti ráda a dobře si s nimi rozuměla. Každá z vychovatelek měla na tváři úsměv, když viděli, jak si s nimi hraje u panenek, nebo na slepou bábu atd. Všechny děti ji měli rádi a brali ji jako starší sestru a někteří jako matku. Obzvlášť ti nejmenší.

Celý den si Elizabeth hrála s dětmi. Někdy s nimi malovala, jindy šli společně na zahradu, ale to jen výjimečně.  Když večer děti pěkně vykoupala za pomoci vychovatelek, povyprávěla nějaký ze spousty příběhů, které měla v zásobě a nakonec je uložila ke spánku. Každého musela přikrýt, natřepat mu polštářek, podat spadlou hračku a hlavně dát jim pusu na líčko s přáním sladké noci. Když tohle měla za sebou, okamžitě šla do svého pokoje. Nikdy se pořádně nestýkala se stejně starými dětmi. Neměli ji rádi. Byla zvláštní, jak všichni říkali. Elizabeth však nevěděla čím. Jenže ostatní věděli, co se stalo jejich rodinám, ona ne. Neustále ležela v knihách, aniž by přibrala kilo z lenivosti, kdežto oni ne. (Což jí mnohé holky záviděly.) Milovala středověké sporty. A hlavně měla zlé sny. Neuplynula v jejím životě ani jedna noc, kdy by se neprobudila s křikem. To byl hlavní důvod, proč taky bydlela sama. Ostatní spali na pokoji se spolubydlícím, ale s ní nikdo nemohl vydržet, jen díky těm snům, protože se nevyspal. Ale že bydlela sama, jí starost nedělalo. Bylo jí to jedno. Elizabeth za to byla přímo vděčná, hlavně proto, že jí to usnadnilo práci plížení do malé tělocvičny v suterénu.

Momentálně si hodila sprchu a potom čekala, až všichni usnou. Ona sama ale nespala. Měla strach. Strach ze snů sužující jí každou noc. Pokaždé to bylo stejné. Stála po boku krásného muže, a naproti nim armáda. Strach, který v tom snu prožívala, nebyl strach z bolesti či smrti. Smrti se vůbec nebála. Bála se o toho krásného muže po svém boku. Vždy ve snu začali bojovat a ona jej ztratila z očí. Ta bezmocnost byla náhle k neudržení, že vykřikla. A když jej našla, ležel na zemi v tratolišti krve. Bolest a prázdnota ji naprosto zahltily a ona s hrůzou viděla člověka, kterého milovala, mrtvého a bez života. Bylo jí, jakoby jí někdo vzal srdce a rozdrtil jí jej. A ona ze snu křičela veškerou svou bolest. Vždy se probudila se slzami v očích, strachem a bolestí v srdci.

Nerada tedy usínala a měla raději noční trénink meče. Dokonale si, za celý den, vyčistila hlavu a po další sprše usla jako když ji do vody hodí. Jen co odbyla půlnoc, Elizabeth se zvedla z postele, dokonale čilá jako by vstávala ráno, vzala meč a potichoučku se plížila do tělocvičny. Za těch pár let už měla cestu vyšlapanou a vrytou do paměti tak, že přesně věděla, kde je prkno na kterém by mohla zavrzat. Kde tělocvikářka schovává klíč i jak se po štěrkové cestičce dostat do tělocvičny. Ta byla v malém domku, kde kdysi býval domek pro služebnictvo. Cesta byla ze štěrku a hned naproti oknům vychovatelek. Proto se musela vycvičit, jak nevrznout ani kamínkem a když vykoukla vychovatelka z okna, jak se rychle bez sebemenšího hluku schovat do stínu zdi či stromů na kraji cestičky. Tímto byla nepřekonatelná v plížení a často děsila lidi, když se k nim nevědomě připlížila ze zadu, aniž by vydala nějaký hluk. Další její zvláštnost, která děsí lidi.

Rychle v předklonu utíkala do tělocvičny. Naštěstí sníh čerstvě spadal z temné oblohy v hustých chuchvalcích. Pokud některá z nočních vychovatelek vykoukne z okna, jen stěží ji zahlédne a její stopy za pár chvil zmizí pod čerstvým sněhem. A štěrk zde v tuto roční dobu neměl absolutní šanci. Rychle přeběhla přes malé prostranství. Klíček byl po americkém způsobu pod květináčem. Tělocvikářka a vychovatelka, která zde měla ranní povinné rozcvičky, byla původem Američanka, ale našla si zde na dovolené lásku a už tu zůstala.

Elizabeth se celá třásla. Černý rolák s dlouhými rukávy a těsné černé rifle ji zrovna nezahřály. Meč ji jako vždy tížil, zavěšen v černé pochvě na boku známou tíhou a ona blbá si nevzala rukavice. Teď šmátrala na zemi po květináči. Když jej asi po pěti minutách našla, zvedla jej prokřehlými prsty a nahmátla klíček. Zmrzlými prsty jej vsadila do zámku a otevřela tělocvičnu.

Rychle vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Oddychla si, že už je zase z toho mrazu pryč. Jenže jí to netrvalo dlouho. Tělocvična byla ještě na kamna a neměla elektrické vytápění. Proto tam také byla zima. Elizabeth tedy nedbala na zimu a svlékla si rolák. Pod ním měla opět rolák, ale bez rukávu. Na rukách spoustu chráničů, podobající se těm, které si obyčejně berou na inleinové brusle. Ve skutečnosti v nich měla závaží, aby měla těžší ruce a tedy i lepší údery. Bylo těžké se s nimi ohánět a ještě mít v ruce pravý středověký těžký meč.

Elizabeth nedbala zimy a stoupajících chloupků na jejích rukách a začala dělat klasické procvičování meče. Obrané pozice a útočné pozice. Sek, sek a ústup.  Po půl hodině se zahřála natolik, až se začala potit. Přestala tedy s mečem a šla na luk. Ten zde měla uskladněný. Vytáhla jej z koženého pouzdra a prozkoumala tětivu. Ta byla naprosto pořádku a tak si připravila terč. Střílela vždy z různých směrů a pozic. Při každé jízdě na koni si procvičovala i střílení za pohybu. Po dvou hodinách cvičení a úmorného snažení Elizabeth odložila meč i luk, oblékla se do roláku a připásala si meč k pasu. Vše řádně uklidila a opět zamkla. Vločky neustále padaly v tichém větru na zem a dokonale maskovaly její stopy, jak se plížila cestičkou k domovu.

***

Ráno byl krásný zimní den a venku jen bílo. Elizabeth se dnes ráno vrátila a po sprše usla klidným spánkem. Ale jako obvykle se probudila při svítání. Nevyspala se ani pořádně tři hodiny, ale byla naprosto čilá. Sledovala oknem východ slunce, jak stoupá po ranní obloze mezi růžovými červánky a sníh se třpytí v jeho odlescích. Potom vklouzla tiše do sprch a nechala na sebe stékat proudy teplé vody. Vločky se pomalu stále snášely k zemi v tichém tanci s větrem, jako tiché baletky se svými větrnými tanečníky. Oblékla se a šla dolů do malé jídelny na snídani.

Všude halasil hluk malých dětí. Větší seděli bokem a potichu si spolu povídali. Jen co vešla do jídelny, vrhlo se na ni dvacet dětí a všichni ji chtěli obejmout a říct jí co se jim zdálo. Elizabeth se usmála. Všichni ji brali za velkou sestru a také jí tak říkali.

„Velká sestřičko! Velká sestro…!“ znělo ze všech stran.  Elizabeth si všimla, že všichni na ni koukají nesouhlasnými pohledy. Přišli se sem přece v klidu nasnídat a ona je s dětmi rušila.

„Dobrá děti. Myslím, že byste si měli sednout a posnídat. Odpoledne za vámi na chvilku přijdu, a vy mně povíte, co se vám zdálo. Ano?“ Uklidňovala je. Dvacet tváří jí s úsměvem přikývlo a rychle se šlo posadit. Pak všechno probíhalo v klidu. Elizabeth se nasnídala a šla do školy. Všude bylo bílo, až skoro oslepla.

Chvilku se rozkoukávala, a pak vyrazila do školy. Vločky neustále tančily svůj tanec, jakoby se nic nedělo a Elizabeth si myslela, že její život je a bude nudnější než životy ostatních. Tak moc si přála změnu. Zažít dobrodružství. Netušila jak brzy se její přání vyplní.

Autor: zaza, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Elizabeth a nový svět 1. kapitola: