OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Empire 5. kapitola

16.01.2013 (18:00) • ameri96ca • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 714×

Ležela jsem na posteli a civěla do zdi. Dneska má Erik „zmizet". Už ho v životě neuvidím. V životě. Mluvila jsem s ním asi třikrát a nedokážu si představit, že by byl někde jinde a já ho už vidět prostě nemohla. Jenom ten pocit mě hrozně bolel. Ještě víc mě bolelo, že si tu našel někoho jiného a určitě ji vezme domů. Budou mít elfí draky a budou strašně šťastní. Ach, kruci...

Někdo zaklepal na dveře.

„Běžte pryč," zavrčela jsem nevrle.

„Alex." Sametově dunivý hlas jako by se dostal přes stěnu a objal mě jako teplá deka. Tu deku jsem ale odehnala.

„Jdi pryč."

„Jdu se jenom rozloučit. Pusť mě dovnitř, prosím." Se vzdychem jsem vstala a šla mu otevřít. Nechala jsem si výraz naštvaného ptáka a otevřela. Stál tam v celé jeho dokonalé kráse. Nervózně přešlápl z nohy na nohu a podíval se do mých očí. Topila jsem se v tom pohledu. Udělal krok dovnitř a já vůbec neprotestovala. Cítila jsem ho skoro u sebe, cítila jsem to horko z něho.

Zamrkala jsem a posadila se na postel. Prohlédl si pokoj. Chodil od poličky k poličce a prohlížel si dřevěné postavičky a různé hračičky, co jsem dostala třeba k narozeninám nebo co mi táta dovezl z ostatních zemí. Nakonec si přisedl ke mně. To bylo něco. Drak v mém pokoji. O tom se mi možná i zdálo.

„Za tři hodiny tu už nebudu," promluvil po chvíli ticha. Zabolelo mě u srdíčka.

„Odejdeš sám?"

„Jo."

„Aha." Nastalo další ticho. Nebylo vůbec příjemné. Byla jsem smutná, že tu za chvíli nebude a já budu žít můj život jako předtím. Zestárnu a umřu. Skvělá budoucnost. Najednou ke mně natáhl ruku a čekal, než mu svou položím do jeho. Co když to bude zase pálit? Jemně jsem se dotkla jeho kůže, byla normální. Trochu teplejší, ale příjemná. Pohladila jsem ho po velké dlani a on mi objal ruku velkými prsty. Ruku mi obrátil dlaní dolů a svoji dal pryč. V mojí dlani plál malý neonově modrý plamínek. Bylo to pár vteřin, potom zmizel.

Vykouzlilo mi to úsměv na tváři a jemu taky.

„Nechápu, proč jsi se včera tak rozrušila, když jsem mluvil s Veou." Jasně, pokazit krásnou chvíli opravdu umí. „Myslel jsem, že jsi souhlasila, když jsi řekla, že s ní můžu mluvit."

„Vždyť taky ano, ale nikdy by mě nenapadlo, že ty a Vea..." odmlčela jsem se a podívala se do země. Chvilku mlčel, než mu došlo, jak to myslím. Pobaveně se zasmál.

„Ty si myslíš, že spolu něco máme? Proboha, ne. Ty jsi ale trubka," smál se. Okamžitě jsem se na něj koukla. Rozzářila jsem se a v hlavě jsem měla večírek. Oslavovala jsem. Až do té doby, co jsem si uvědomila, že jsem se teda chovala zase hloupě. Já to snad jinak neumím.

„Já... Nedošlo mi to." Najednou jsem měla knedlík v krku.

„To vidím..."

„Už se nikdy neuvidíme, viď?" Jenom pokrčil rameny. Myslím, že nějak zvlášť mu to nevadilo. Prostě k němu něco cítím jenom já. Samozřejmě. Já prostě štěstí nemám. A snad nikdy mít nebudu. A vůbec! Drak, jako je Erik, by se nezabýval někým, jako jsem já.

„No nic. Přišel jsem se jenom rozloučit. Musím jít. Mají se mi ještě podívat na tu ránu. Tak se měj. Rád jsem tě poznal," usmál se a vstal. No, to tu byl opravdu dlouho. Až odejde, asi umřu. Vstala jsem taky a nervózně přešlápla.

„Jasně. Jdi." Popošli jsme ke dveřím. Otevřela jsem mu těžké dveře a podívala se naposledy do jeho nádherných žlutých očí. Usmál se a naklonil se ke mně. Trochu mě to vylekalo, byl najednou tak blízko a já ho chtěla ještě blíž. Svoji velkou ruku položil na moji tvář a rty přitiskl na moje čelo. Nebylo to dlouhé, ale hodně to pro mě znamenalo. I draci umí být jemní. Jeho kůže byla o tolik jiná než ta moje. Dlaně měl hrubší, ale jiné než lidské. Jeho rty byly teplé a úplně hladké. Udělala se mi husí kůže po celém těle. Tohle byl zážitek, který se nedá popsat. Jedno vím určitě, on není člověk a nikdy nebyl. Už jak stál, jak se hýbal. Tak ladně. Ladněji než jakýkoli upír. Svojí krásou předčil i vílu a jeho hlas zněl jakoby dvakrát, ale příjemně. Nebyl to zlý hlas. Byl hluboký a jako by vrněl. Bylo to příjemné.

Zamrkala jsem, když se odtáhl, a stále cítila dotyk jeho rtů na čele. Naposledy se mi podíval do očí a já si chtěla ten moment zapamatovat. Věděla jsem, že už ho neuvidím, že se nevrátí. Usmál se a odešel. Toť vše. Tečka za vším. Můj příběh končí a já jsem odhodlaná čelit mému zoufalství. Dívala jsem se na něj, dokud nezmizel v chodbě. Potom jsem zalezla do pokoje a práskla sebou na postel.

-

Tři hodiny utekly jako voda a já se třásla v pomyšlení, že za chvíli bude neznámo jak daleko. Já nemůžu být u procesu, kdy pouští bytosti domů. To mají na starosti jenom nějací vyvolení. Lidé a víly, co na ně dohlíží. Aby vše proběhlo hladce a oni měli jistotu.

Seděla jsem na lavičce venku a dívala se na zahradu. Bylo škaredé počasí, bylo šero i přes den a vítr mi nepříjemně cuchal vlasy. Nějak jsem neměla náladu dělat něco. Seděla jsem tam a ani nad ničím nepřemýšlela. Možná, že jedna myšlenka tu byla. Už je pryč? Nebo je stále v té bílé místnosti a chystá se odejít navždy? Věděla jsem, že ten pocit přejde, ale teď to nebylo vůbec příjemné. Chtěla jsem být s ním, objímat ho, vnímat jeho teplo... A to se nikdy nestane.

„Co tu děláš?" ozval se vedle mě hlas mé nejlepší kamarádky. Neslyšela jsem ji přicházet.

„Veo!" polekaně jsem se ohlédla. Na tváři měla vyrovnaný úsměv. Řekla bych až šťastný. Uvědomila jsem si, že od té doby, co začala mluvit s Erikem, jsem s ní nemluvila.

„Promiň za to přepadnuti, nemohla jsem tě najít." Sedla si vedle mě. Zadívala jsem se pozorněji. Byla opravdu... šťastná? Takhle jsem ji nikdy neviděla. V očích měla něco jako naději. Tryskala z ní energie.

„Je všechno v pořádku?" zpozorněla jsem. Ihned přikývla.

„Samozřejmě. Myslím, že právě teď všechno začíná být dobré. Erik mi prozradil pár věcí a já... Jsem mu za to vděčná." Věcí? Jakých věcí? Jak jsem jím byla poblouzněná, nevšimla jsem si vůbec, co vlastně s Veou řešil a co po ní vlastně chtěl.

„Co ti prozradil?"

„To ti nemůžu říct, Alex. Nepatří to do tvého světa a ty bys mi určitě nerozuměla." Zavrtěla hlavou a zadívala se na prsty. Měla na nich nový velký prsten. Nevím, kde ho vzala, ale bylo to divné. Elfové nenosí takové prsteny. Tenhle byl veliký a zlatý. Elfové mají rádi stříbro, né zlato.

„Nerozumím tomu."

„Tohle mě dostane domů, Alex," řekla a ukázala na velký prsten. Podívala jsem se blíž na velký zelený kámen, co v něm byl. Jako by se v něm něco hýbalo... Něco jako mlha, chtěla ven.

Autor: ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Empire 5. kapitola: