OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 1. kapitola

31.10.2024 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 152×

Elisa je redaktorka v newyorském lifestylovém časopise, v němž má na starost zvláštní rubriku o celebritách. Tráví s nimi kompletní pracovní týden a účastní se všech jejich plánovaných akcí, o čemž pak sepíše článek. Proto ji jednou šéfredaktor, se kterým udržuje poněkud dysfunkční milostný vztah, pošle za oceán do pochmurného deštivého Londýna, kde žije čím dál úspěšnější a oblíbenější britský herec - Tom Hiddleston. A tak Elisa poprvé v životě potká nefalšovaného gentlemana, díky němuž se jí změní pohled na celý svět. Jak moc se může proměnit Elisin život za krátkých pět dní, po boku výjimečného muže s nevídaným charismatem, obrovským srdcem, věčným optimismem, neochvějně pevnou vůlí a s nezvykle zatvrzelou etiketou a pravidly? 

„Tohle snad nemyslíš vážně, Marcusi!“ Vlítla jsem svému šéfovi do kanceláře jako úplný tajfun, když jsem se sotva před pár okamžiky dozvěděla pravdu o mém následujícím pracovním místě. Na místo slunného Los Angeles mě posílali do studeného a deštivého Londýna. Marcus ke mně nepříliš ochotně pootočil hlavu od displaye svého MacBooku a vrhl na mě pohled se zdviženým obočím, který v překladu znamenal asi toto: Co to tu jako zase předvádíš?

Abych to uvedla na pravou míru – pracuju jako reportérka v lifestylovém časopise Elle, kde jsem dostala na starost zvláštní rubriku o celebritách. Každý měsíc bylo mým úkolem vyjet na pět dní do terénu za nějakou známou osobností, aktivně se účastnit jejich celodenních programů a pracovní náplně, pořídit nějaký rozhovor, autentické fotografie a to vše vměstnat do čtyřstránkového článku, abych našim čtenářům, nebo spíše čtenářkám, přiblížila běžný život slavných. Díky tomu jsem měla jedinečnou možnost poznat spoustu zajímavých lidí, o čemž většina obyčejných žen pouze dychtivě snila. Zásluhou téhle specifické rubriky jsem si byla schopná vydělat velmi slušné peníze a jako další bonus navíc se skrýval i v mnoha kontaktech a známostech, které po těchto, předem smlouvou ošetřených, vpádech do soukromí slavných lidí, jsem za těch pár let nasbírala. Jistěže to spousta celebrit rovnou odmítla s tím, že takové narušení si ve svém životě rozhodně nepřejí, čemuž jsem se upřímně nedivila a já osobně bych o to také nestála, ale větší množství slavných tuto nabídku přijalo.

„Eliso, mohla by ses laskavě uklidnit?“ požádal mě Marcus autoritativním tónem hlasu, když znovu využil výhody své nejsvrchnější pozice, přestože jsme v mimopracovním světě my dva udržovali milenecký vztah. Značně nefunkční vztah, což se leckdy odráželo i v tom pracovním. Z nějakého záhadného důvodu jsme to ale ukončit nedokázali, alespoň jako ti partneři. Těmi jsme vlastně taky oficiálně nebyli, protože si mě Marcus vydržoval jen jako svou milenku, zatímco na něj doma čekala manželka a tři rozkošné děti. Mezi námi se nejednalo o lásku, nebyli jsme do sebe vyloženě zamilovaní, ale něco nás k sobě přitahovalo a nikdy jsme se od sebe nezvládli držet dál příliš dlouho. Můj hlavní problém byl, že jsem nesnesla pocit, že jsem sama. Potřebovala jsem vedle sebe někoho mít, i když to byla pouhopouhá iluze.

Věděla jsem, že pro mě má Marcus určitou slabost, čehož jsem mnohdy prohnaně využívala. Nejenom proto jsem si k němu dovolila se chovat takhle nestandardně, ale taktéž protože jsem se poměrně zásadně podílela na zisku časopisu, jakožto autor nápadu na rubriku, která přitáhla spoustu dalších nových čtenářů. Žádný jiný časopis nemohl svým čtenářům nabídnout přímý a detailní vhled do běžného života celebrit po takovou dlouhou dobu. U drtivého procenta časopisů se jednalo o jeden několik desítek minut trvající rozhovor a tím to haslo. My, potažmo hlavně já jsem podnikala dost detailní sondu, kdy jsem se občas dozvěděla daleko víc, než bych chtěla.

„Přestaň, Marcusi. Ještě nikdo nikdy se neuklidnil, když mu někdo něco takového řekl!“ zaprskala jsem vztekle nazpět, jakmile za mnou zapadly dveře do zámku. Před pár lidmi, kteří stáli poblíž Marcusovy kanceláře, jsem tím vzbudila rozruch, ale nebylo to nic, na co by ode mě nebyli zvyklí. Nikdy jsem nemlčela, když se mi něco nelíbilo.

„Takhle se mnou nemluv! Pořád jsem tvůj nadřízený, Eliso,“ upozornil mě na fakta, která mi kdykoliv rád předhazoval, jakmile měl tu příležitost. Obzvlášť, když jsem se stavěla něčemu navzdory. Jen jsem se posměšně ušklíbla a ostentativně jsem si založila ruce na hrudníku, aby pochopil, že tenhle argument je pro mě už stará ohraná písnička. A tak se do mě zabodl vyčítavým pohledem, že si na něj opět před zraky přihlížejících otvírám svou nevymáchanou pusu, čímž jsem ho vždycky spolehlivě namíchla. „Všude kolem jsou lidi,“ upozornil mě, že ostatní zvědavci, kteří by si přitom měli zamést sami před vlastním prahem, nás neustále šmírují.

„Ale prosim tě. Nejseš snad tak naivní, aby sis myslel, že o nás dvou nevědí, že ne?“ vysmála jsem se mu bez zaváhání, protože tohle jeho bláhové domnění mi připadalo fakt k smíchu. Marcusovi popuzeně zacukal levý koutek úst a zadíval se na mě opravdu dost varovně, abych si i nadále nepletla odvahu s drzostí.

„No já doufám, že ne. Ale každopádně jestli takových výstupů předvedeš víc, tak jim to zaručeně dojde,“ usadil mě docela nevybíravým způsobem, když poukázal na mé dramatické sklony, které bohužel občas přemohly moje racionální uvažování. Proto jsem poněkud rozpačitě zamrkala řasami a na několik vteřin jsem zahanbeně uhnula očima stranou, ale alespoň jsem si u toho důležitě odkašlala. Obvykle jsem docela striktně dodržovala rozdíl mezi Marcusem jako šéfem a Marcusem jako přítelem, ale někdy mi to trochu ujelo, jakmile mě popadl vztek. Jako zrovna teď… „Už ses dostatečně uklidnila, abys mi řekla, kvůli čemu to tady takhle vyšiluješ?“ vyzval mě netrpělivě, když teprve v tuhle chvíli dostal prostor ke své kýžené otázce.

„Co má znamenat ta změna z LA na Londýn? Ten Hemsworth to odřekl, nebo jak?“ vyrukovala jsem na něj asi přehnaně asertivním tónem, pro který jsem ovšem měla svoje důvody. A taky jisté podezření…

„Přesně tak. Prý se zranil při posilování, takže nám s omluvou přislíbil jiný termín, takže nemusíš mít obavy, že bys přišla o ty jeho namakaný břišáky. Říkal něco o tom, že tě vezme na vlny a naučí tě surfovat,“ parafázoval Chrisovi zaručeně vtipné komentáře, protože on to byl takový šprýmař, alespoň dle jeho sociálních sítí, ale záměrně je podal s kradmým ostnem sarkasmu, aby mi ten nápad nenápadně zprotivil. Nicméně Chris Hemsworth a surf? To byla nabídka, která se tutově neodmítá.

„Tak teď mě to mrzí dvakrát tolik, že to na poslední chvíli odvolal. Ale tobě se to skvěle hodí, viď?“ vrátila jsem mu to i s nevyžádanými úroky, ale to jeho pokrytecké rýpnutí podle mě bylo zcela nepatřičné. To zjevně taky moje chování, ale pěkně mi hnulo žlučí, jak se Marcusovi povedlo mě elegantně vyšoupnout z města, a vlastně celkově ze země, aby se zbavil i té sebemenší šance, že bych mohla dělat potíže. Moje výčitka byla víceméně bezpředmětná, ale potřebovala jsem si zejména zchladit žáhu. Poslední dobou to mezi námi skřípalo hlavně proto, jelikož mi Marcus velkodušně sliboval, že od své rodiny odejde, protože s nimi prý stejně není šťastný, ale pochopitelně se reálně k ničemu neměl. A já jsem byla natolik idealistická a chápavá, že jsem stále čekala na to, jak to s manželkou vyřeší. Ale samozřejmě jsem podvědomě tušila, že jsou to jenom jeho žvásty a že vůbec nic nehodlá měnit na stávajícím řádu věcí, který mu v podstatě náramně vyhovuje. Je to stokrát omílaný stereotyp a já se mu stejně nevyhnula…

„Co mi tím chceš říct?“ zarazil se s údivem, načež rozvážně vstal ze židle a s pohledem hutně podmračeným vůči mně zaujal takový pasivně agresivní postoj, který by mě normálně asi přiměl se stáhnout. V tomhle případě tím ve mně vyvolal dojem, že jsem skutečně zahrála na tu správnou strunu. To by pak přece neměl takovou potřebu se mi ohradit tímhle macho stylem...

„No příští víkend máš snad tu narozeninovou oslavu, ne? Takže bych řekla, že se ti dost hodí, když mě takhle odklidíš někam na úplně jiný kontinent! To se fakt tolik bojíš, že bych tam přišla a představila se tam všem jako tvoje děvka?! Ale no tak. Nejsem až takhle pitomá, jak si o mně zřejmě myslíš, Marcusi. Už nevěřím tomu, že bys od svý rodiny odešel. A já se tomu ani nedivím, Marcu, vážně ne. Ale přijde mi od tebe docela sprostý, že mě oblbuješ takovýma sladkýma kecama jen proto, aby ses mi dostal mezi nohy, kdykoliv se ti zachce!“ vyplivala jsem ze sebe rozhořčeně, zatímco se mi závratně zvedal krevní tlak. Marcus se na mě v průběhu mého popuzeného monologu díval nejdřív celkem konsternovaně, ale na závěr se suverénně ušklíbl a provokativně nechal pravý koutek zvednutý o něco výš. Tenhle jeho arogantní a rezervovaný nadhled mě fakticky neuvěřitelně vytáčel!

„Tohle už ale docela přeháníš, nemyslíš? Posloucháš se vůbec? Protože já odmítám poslouchat takovéhle výlevy, na to už jsem nejspíš moc starý.“ Nezapomněl vytáhnout jedno ze svých zdánlivých es, kdy se přímo vyžíval v tom poukazování na náš věkový rozdíl, který mu dodával falešné domnění, že se mnou v některých situacích může mluvit jako s nějakou malou holkou. Dělilo nás od sebe sotva patnáct let, což někdy tolik zveličoval, zejména když se mu to hodilo. Hrozně rád mi dával najevo, že kvůli svému věku je on ten zkušenější, moudřejší, klidnější, čímž momentálně akorát přiléval olej do ohně.

„Ale dělat ze mě úplnou krávu, na to starý nejsi, co? Nemáš koule na to mi říct, že od Sylvie neodejdeš! Proto jakoukoliv interakci mezi náma odsouváš, jak to jen jde, a teď mě navíc posíláš až za oceán do debilní Anglie!“ vyčítala jsem mu ostře, stejně tak jsem u toho i horlivě gestikulovala, a skutečně mě nezajímalo, jestli nás u toho někdo sleduje. Samozřejmě, kdybych si nebyla stoprocentně jistá tím, že jeho kancelář má odhlučněné zdi a dveře, nikdy bych si nedovolila takhle otevřeně řešit podobně choulostivé záležitosti. Marcus nade mnou pouze shovívavě vrtěl hlavou, jak se urputně snažil zachovat si povznesený odstup, čímž zároveň bagatelizoval naopak to mé rozhořčené jednání. Někdy jsem ho nesnášela tak moc, jako jsem ho jindy zbožňovala.

„Víš moc dobře, že zásadně nemíchám práci se svým soukromým životem, a pokud vím, tak ty taky ne, takže nechápu, co takhle šílíš. Rozhozené hormony, nebo co? Jinak si to nedokážu vysvětlit,“ shazoval mě také nadále, čímž mě nutil ještě přidávat na obrátkách.

„Mám už toho prostě dost, Marcusi! A tohle je pro mě fakt ta poslední kapka,“ zaprskala jsem na něj jako divoká kočka, která se cítí v bezprostředním nebezpečí.

„Znovu ti opakuju, že tvoje práce s námi dvěma nemá absolutně nic společného. To, že letíš do Anglie, nijak nesouvisí s tím, že se tě chci snad zbavit kvůli nějaké oslavě. A proboha, kde jsi přišla na takovou pitomost, že tě využívám jenom kvůli sexu? Já tě mám vážně rád, Elo, ale zkus pochopit taky mou situaci, ano? Jak je asi těžký odejít od někoho, s kým si strávil víc jak dvacet let,“ domlouval mi, abych v sobě opět našla dostatek soucitu, pochopení a trpělivosti a přestala na něj jakkoliv tlačit.

„Tohle jsou jenom kecy, Marcu. Nic než kecy, takže mě jich klidně ušetři! Zatímco budu pryč, pořádně si promysli, co vlastně chceš a od koho. Až se vrátím, tak od tebe chci slyšet definitivní rozhodnutí. Já už totiž takhle dál prostě nemůžu. Mě to strašně ubíjí, můžeš tohle pochopit zase ty? Nehodlám dál trčet v tomhle rádoby vztahu, který se nikam neposouvá a nemá žádnou budoucnost. Potřebuju víc a jestli mi to nechceš dát, tak jdi prostě někam,“ sdělila jsem mu naprosto nekompromisně, protože jsem téhle naší parodie na vztah měla skutečně až po krk.

„Co to na mě zkoušíš? To mi jako dáváš nějaký podělaný ultimátum? Tak na to honem rychle zapomeň, milá zlatá. Takhle se mnou rozhodně nebudeš jednat,“ zavrčel ke mně notně opovržlivě, když jsem se zjevně dotkla jeho přebujelého ega, které se v našich pravidelných slovních výměnách nade mnou ještě o něco povyšovalo, vůči čemuž jsem už byla bohužel nikoliv imunní, ale spíš čím dál silněji alergická.

„A je v pořádku jak se mnou jednáš ty?! Nejsem žádná malá holka, Marcusi, takže se mnou tak přestaň mluvit!“ bránila jsem se jeho ponižujícím atakům, které mě částečně urážely, protože jsem byla přesvědčená o tom, že moje stížnosti jsou zcela legitimní. Možná nekorespondovaly s jeho úhlem pohledu, ale takhle jsem to prostě cítila a vadilo mi, jak moje pocity a názory takhle neuctivě odmítal.

„Tak se tak přestaň chovat!“ utřel mě naprosto bezohledně, načež ve mně doslova vybuchl jako molotovův koktejl všechen ten vztek, frustrace, ukřivdění, které vytvořily velmi nebezpečnou kombinaci.

„A víš ty co?! Jdi do hajzlu! My dva jsme spolu skončili!“ zasyčela jsem ve výhružném příslibu, zabodla jsem se do něj přitom opravdu zlověstně pohledem, kterým jsem se mu snažila přinejmenším vytlačit mozek hlavy. On se na mě nevěřícně uculoval, jak má slova nebral ani v nejmenším vážně. Neslyšel to ode mě totiž poprvé, ale tentokrát jsem svému slibu hodlala dostát, protože kdyby by ne, nebral by mě seriózně už vůbec.

„Vždyť oba víme, že jen vyhrožuješ. Až se uklidníš, tak to zase budeš brát všechno zpátky,“ osvěžil mi paměť pohotově, což jsem od něj pochopitelně očekávala.

„Tak na to zapomeň, Marcu. Měj se hezky,“ rozloučila jsem se s ním kvapně, přičemž se můj hlas zmítal někde mezi vyzývavou provokací, vítězným trumfem a nezvladatelným rozčilením. Nepopírám, že až se vyklidním a nechám si to projít hlavou, že toho rozhodnutí budu litovat, ale stejně jsem dobře věděla, že to je jediný rozumný krok a že jsem to měla vlastně udělat už proklatě dávno. Nebo spíš jsem si s ním vůbec nikdy neměla začít, ale když tenkrát před tím rokem mi to připadalo jako docela dobrý nápad. Ale hlavně jsem si nemohla pomoc. Na Marcusovi něco prostě je…

„Jak myslíš, Elo,“ pronesl s ledovým klidem a pokrčil u toho ledabyle rameny, načež se bez zájmu vrátil k práci u svého počítače. Já jsem se mezitím s pevně sevřenými rty a svraštělým čelem vydala do své kanceláře, kde jsem ten rozhovor s ním musela bezpodmínečně rozdýchat. K tomu jsem si dokonce zapnula svou obvyklou relaxační hudbu, která na mě pochopitelně vůbec nezabírala, protože jsem se pořád cítila tak hrozně vytočená, že jediná hudba, která by mému stavu odpovídala, by mohl být jedině nějaký pořádně tvrdý metal.

Jakmile jsem se myšlenkami trochu oprostila od Marcuse, zaměřila jsem se na svůj blížící se výjezd na Britské ostrovy. Jako první jsem hledala počasí, které momentálně v Londýně panovalo, a dozvěděla jsem se, že v květnu tam zase tak nevlídno není. Průměrně se teploty začátkem měsíce pohybovaly kolem 17°C, což se docela dalo a obvykle bývalo přes den polojasno až oblačno, typicky s občasnými přeháňkami. Aspoň jsem věděla, co si vzít s sebou, že. Do Los Angeles bych se ale určitě tolik balit nemusela. To by bylo jen samé sluníčko, teplo a moře. Jediné pozitivní, co se na tom dal najít bylo to, že do Londýna let trval o něco kratší dobu než do LA.

Pak jsem kontaktovala londýnskou pobočku našeho časopisu, abych se s nimi domluvila na konkrétnějších věcech, protože jsme s nimi vždy spolupracovali, jakmile jsme se setkávali s celebritami na jejich území, takže už to byla zaběhlá rutina a obě strany přesně věděly, co od té druhé požadují. Proto mi poskytli jednu ze svých místních asistentek, aby mi pomohla s veškerou nezbytnou organizací. Zarezervovali mi vhodný hotel tak, abych byla ubytovaná co možná nejstrategičtěji k požadované lokaci, tedy k domu známého Toma Hiddlestona, který byl v Anglii opravdu oblíbeným a uznávaným hercem nejen na plátně, ale především na divadelních prknech. To jsem zjistila až po důkladném progooglování si jeho životopisu a filmografie, abych měla trochu přehled a taktéž nějaký ten námět na rozhovor. Dle dostupných informací se mi jevil celkem jako sympaťák a docela jsem se na něj začínala těšit, přestože Hemsworthovy břišáky a lekce surfování nemohlo vůbec nic překonat.

Balila jsem si právě věci do kufru, přestože mi do odletu zbýval ještě jeden necelý den, když někdo zazvonil u mých dveří. Pouze jsem si otráveně povzdechla, protože v tuhle hodinu mě mohl navštívit jen jeden jediný člověk, o jehož přítomnost jsem momentálně skutečně ani v nejmenším nestála. A tak jsem mrzutě položila věci stranou, abych se k nim zakrátko zase vrátila. S Marcusem jsem to viděla na velmi krátký proces. Chtěla jsem si primárně dobalit ty věci, protože jsem se vážně nerada pakovala na poslední chvíli. Ne že by snad něčemu vadilo, kdybych si něco třeba zapomněla, protože co si člověk nevezme s sebou, to vlastně ani nepotřebuje, ale hlavně se dneska dalo všechno bez problémů sehnat. A jediné důležité věci jako doklady, kreditky, mobil, průkazy apod. jsem měla vždy bezpečně u sebe, ale představovalo to spíš můj takový perfekcionistický osobní rituál. A taky odstartování dalšího nadějného projektu…

„Prosím?“ promluvila jsem do speakeru, když jsem zmáčkla příslušné tlačítko na obrazovce.

„Tady Marcus, Liso. Pustíš mě dál, prosím?“ ozval se nadmíru pokorný Marcusův hlas, který byl přitom sladký a táhnul se stejně jako med. Nebylo nijak dvakrát těžké uhádnout proč asi přišel, ale já na něj fakticky neměla náladu.

„Proč?“ omezila jsem se na stručné, strohé otázky, abych pochopil, že mě to zatím ještě rozhodně nepřešlo. A kdo ví, jestli vůbec přejde, protože ničí pohár trpělivosti není bezedný.

„Abychom si ještě promluvili, než odjedeš?“ poznamenal s otazníkem na konci, čímž mi nenápadně naznačil, že bych se takhle hloupě nemusela ptát, když je to zjevně úplně očividné. Sama pro sebe jsem protočila panenky, protože ta jeho věčná potřeba mi kde co předhazovat tímhle způsobem mě solidně iritovala.

„A o čem jako?“ podivila jsem se záměrně s teatrálním překvapením, protože jsem si to nemínila nechat líbit.

„Přestaň blbnout a pusť mě dovnitř, Lis,“ zopakoval mi o něco prosebněji, když mou narážku uvědoměle pochopil a nejspíš mu na našem setkání skutečně záleželo. „Něco pro tebe mám,“ zkoušel mě přemlouvat s tou nejpodlejší taktikou, protože moc dobře věděl, že jsem zbožňovala dárky a překvapení těch nejrůznějších charakterů. S četností našich neshod a hádek pak i přicházely všelijaké udobřovací úplatky, které to mezi námi zas na nějaký čas uklidnily, protože jsem se z nich dokázala těšit a odvést tím tak svou pozornost jinam.

S odpovědí jsem se vůbec neobtěžovala a místo toho jsem ho zmačknutím tlačítka pustila rovnou dovnitř. Za pár okamžiků mi už ťukal na dveře, a tak jsem mu s naprosto kamenným výrazem přišla otevřít. Za dveřmi mě čekal pohled na docela honosný pugét rudých růží, který mi znemožnil mu s tou ledovou odměřeností pohlédnout rovnou do tváře.

„Ahoj, zlato,“ pozdravil mě o poznání veseleji, protože nejspíš nabyl dojmu, že když jsem ho pustila dovnitř, tak má snad vyhráno, ale to sotva. Ani ty úplně náderný růže situaci nijak dvakrát nezachrání situaci.

„No ahoj, Marcusi. Řekni, prosím, co potřebuješ říct, a pak zase běž, ano? Mám něco na práci,“ oznámila jsem mu suše, aby si zbytečně dlouho bláhově nedomníval, že to bude mít až takhle prosťounké. Zřejmě si to mé ultimátum fakt vůbec nevzal k srdci, které navíc ihned odstřelil jako naprosto nemyslitelný přestupek vůči jeho pozici, ale to mi bylo koneckonců totálně fuk.

„Ty seš ještě pořád uražená?“ odhadl zcela trefně, když se jeho obočí vyhouplo skoro až navrch čela.

„Nejsem! Ale dost mě štve, že si evidentně nebral vůbec nic vážně z toho, co jsem ti odpoledne řekla. Já si na tom pořád trvám,“ ujasnila jsem mu, aby si nepletl podnět mého chování s něčím jiným.

„Dobře, dobře… Beru to na vědomí, ano? Ale ty si zas pro změnu zkus připustit, co jsem ti říkal já,“ vyjednával se mnou, což byl jeho typický způsob komunikace. Koukal se na mě přitom jako smutné štěně, protože to byl už jeho stokrát otestovaný trik, kterým mi uměl zahrát na city. A když ke mně natáhl ruku s tím pugétem a takovým roztomile potutelným úsměvem, pomalu, ale jistě tím obměkčoval moje naoko chladné srdce.

„To by asi bylo fér. Oba si to alespoň budeme moct v klidu promyslet, když tu teď nebudu,“ přijala jsem jeho návrh, stejně tak jako tu nádhernou kytici, ke které jsem ihned nenasytně přičichla. Ta vůně byla omamující, stejně jako Marcusův parfém, který se mi plíživě vkrádal až do mozku, který účinně oblboval.

„A právě proto, že už zítra odjíždíš, tak bychom měli přestat žvanit o ničem a věnovat se něčemu jinému,“ nadhodil naprosto neodolatelně, přičemž využil toho, že měl najednou obě ruce volné a měl mě především na dosah, takže jedním delším krokem ke mně přistoupil a vzal mě nebojácně kolem pasu, z čehož jsem okamžitě jako lusknutím prstu ztuhla. Jistěže přišel jenom kvůli posteli, jak jinak.

„A pak, že mě nevyužíváš,“ ucedila jsem dotčeně, protože tímhle to nezvratitelně potvrdil. On se nad tím ale jenom sebevědomě pousmál a oči mu přímo ďábelsky jiskřily.

„Opravdu? Já bych řekl, že bys mi nedovolila nic, co bys sama nechtěla,“ umlčel mě naprosto bezkonkurenčním argumentem, kterému se dalo stěží nějak opanovat. V tomhle měl bohužel absolutní pravdu. Mohla jsem se z toho jakkoliv vykrucovat, ale už jenom to, že jsem mu strpěla mě držet, aniž bych se alespoň pokusila nějak se mu vyvléknout, mluvilo za vše. Strašně mě v mnoha ohledech štval, ale jeho náklonnost mi až nezdravě imponovala. Dost možná za to mohlo jeho postavení, jeho životní rozhled a vědomí, že je to pro mě víceméně zakázané ovoce, proto jsem to s ním zatím sama nezvládla ukončit, přestože jsem si byla vědoma toho, že náš vztah nefunguje a nikam nevede. Nejhorší na tom bylo to, že kvůli němu jsem odmítala i jiné muže, kteří by mi dost pravděpodobně mohli nabídnout daleko víc než Marcus, ale já si zcela nepochopitelně prosazovala to, čemuž jsem sama vnitřně beztak nevěřila. Hlavně ne tomu, že by bylo reálné, aby odešel od své ženy. Asi jsem se chtěla mermomocí přesvědčit, že by pro mě někdo dokázal obětovat něco takového. Že za něco takového stojím. Že mě má někdo natolik rád, aby pro mě něco takhle významného a zásadního udělal…

„Nehraj si se mnou, Marcusi,“ hlesla jsem poněkud slabě, jak mě dočista rozhodil tím svým odvážným gestem.

„To bych právě moc rád,“ zašeptal tak podmanivě, že jsem najednou měla v hlavě úplně prázdno a kolena jak ze želé. Marcus si mě současně velice soustředně a užasle prohlížel, každý jednotlivý centimetr mé tváře, která se bez mého svolení počínala kroutit do přihlouplého úsměvu. To pro něj bylo jako zelená na semaforu, takže už neotálel, sklonil se ke mně a dost dravě si uzmul mé rty pro sebe.

„Víš…“ načal, když se ode mě spokojeně odtáhl. „Odpoledne, jak jsi na mě ječela… Prvně jsem tě chtěl teda na místě vyrazit, protože jsi to fakt přehnala, ale… byla jsi u toho tak děsně sexy. Kdyby tam nebyli všude lidi kolem nás, tak se na tebe vrhnu už tam,“ vysvětlil mi nejspíš jediný, rozumný důvod, který ho sem přivedl. Prostě byl nadržený a asi si byl sebou natolik jistý, že se mu povede mě do té postele dostat, takže za mnou nakonec přišel. Vůbec žádné překvapení.

„Tak chceš žvanit, nebo…?“ Nechala jsem větu vyznít do ztracena, protože její závěr si Marcus snadno domyslel. Nato se pobaveně ušklíbl, popadl mě do svého náručí a kráčel se mnou rovnou do ložnice. Krucinál, to mám já tak slabou vůli anebo on tak neodolatelné charisma?!

Holahej všem, co se pročetli až sem! Jsem hrozně ráda, že jsem se dokopala k tomu, abych se opět vrhla na psaní. Ani nevíte, jak moc mi to chybělo! Pauza to byla proklatě dlouhá, když to přeženu, tak dvouletá. Mezitím jsem sotva napsala pár stránek, za to jsem o to víc četla - ale ne že by to moje vypravěčské schopnosti nějak zázračně zlepšilo. Pořád píšu jenom tak pro radost, ani po třicítce žádné větší ambice nemám. Ale kdo ví, kdy nějaký solidní nápad přijde, že? :) 

Předem upozorňuji, že tenhle příběh mám rozpracovaný snad víc jak čtyři roky a rozhodně se to v něm odráží, takže prosím, kdo bude zvědavě číst dál, buďte ke mně trochu shovívaví. Během těch pár let jsem nebyla schopná se definitivně rozhodnout, jakým směrem chci tenhle příběh vést, takže se to na něm bude bezesporu odrážet, ale nemyslím si, že by na tom u další z mých romantických oddechovek nějak zvlášť záleželo. 

Jestli tu pro mě někdo ztratí pár slov, ať kladných či záporných, budu vážně ráda! Jakákoliv zpětná vazba je důležitá a počítá se. 

Mějte se krásně a díky moc! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 1. kapitola: