OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 2. kapitola

13.11.2024 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 88×

Den první – setkání

Po příletu na mě v hale letiště čekala má asistentka. Anebo spíš kolegyně z místní pobočky časopisu, která se mi představila jako Danielle. Na první dojem na mě zapůsobila celkem příjemně. Byla zdvořilá, usměvavá, plná nadšení a elánu, což z ní dělalo člověka na tom správném místě. Možná to s tím zápalem na můj vkus až přeháněla.

„Jsi ubytovaná v Dorchesteru, že? Je to přímo na okraji Hyde parku, luxusní hotel s krásným výhledem, budeš z něj zaručeně nadšená. Tom bydlí kousek od tebe asi necelých deset minut chůze. Cokoliv budeš potřebovat, tak se zařídí, stačí říct. Už si tady prý několikrát tenhle projekt dělala, takže víš, jak to chodí,“ informovala mě Danielle vstřícně a ten její vřelý úsměv ji ještě stále nepřecházel.

„Jasně, už jsem tu byla třeba za Keirou, Hughem Lauriem a pár dalšíma ale rozhodně jsem raději, když to můžu sfouknout přímo v New Yorku. Holt ne vždycky to jde. Často pochopitelně lítám i do LA, kde je většina slavných, ale ráda se občas podívám taky někam jinam,“ pronesla jsem s podobným úsměvem, ačkoliv jsem si zároveň s tou mou poznámkou vybavila, jak jsem se ještě včera vztekala, že se mi sem ani trochu nechce. Počasí tu prostě nestojí za nic, co si budem…

„To zní fakt parádně,“ povzdechla si Danielle zasněně, jak se nejspíš viděla na mém místě, což bláhově dělalo spoustu lidí, aniž by reálně vědělo, jaké to je doopravdy proklatě náročné.

„Zas tak moc není,“ zchladila jsem ji, aby si to až tolik růžově nemalovala.

„Tomu nevěřím! Setkávat se se všemi těmi slavnými herci a trávit s nimi čas, poznávat je a ještě za to dostávat peníze, to musí být práce snů. Mimochodem, byl to fakt skvělý nápad něco takového rozjet u časopisu!“ vysmekla mi poklonu, že jsem autorem téhle jedinečné rubriky, kterou se můžeme chlubit výhradně my. Mohlo by se zdát, že je to finančně náročné, ale celé je to založené na reklamě, takže ceny jsou většinou celkem výhodné. Nejprve vedení časopisu ten můj návrh odmítlo s tím, že nás to zruinuje, ale tehdy se za mě Marcus přimluvil s tím, že tomu projektu věří a že počítá s tím, že se nám vyplatí, takže jsme to riskli a naštěstí to vyšlo. Časopisu to přivedlo nové čtenáře a zvýšilo obraty, takže od té doby jsem tak trochu za celebritu v oblasti lifestylových magazínů.

„Díky, Danielle. Nejdřív tomu nikdo moc nevěřil, ale naštěstí to klaplo. Akorát už nějakou dobu přemýšlím o tom, že to předám někomu jinému. Začínám mít dost toho cestování, stresu a všeho okolo,“ postěžovala jsem si na to, jak tenhle životní styl člověka dovede vyčerpat. Ale možná mě ze všeho nejvíc vyčerpávalo dělat pod šéfem, se kterým jsem udržovala intimní vztah, který ovšem nenaplňoval moje očekávání.

„Vážně? Ty by ses toho vzdala?“ podivila se Danielle, která právě neznala tu druhou stranu mince.

„Asi už jo. Po necelých třech letech by mohl být čas na změnu,“ připustila jsem trochu váhavě, protože jsem zatím úplně detailně nezvážila všechna pro a proti.

„To chápu, je potřeba se posouvat neustále dál,“ povzbudila mě chápavě, čímž mi potvrdila, že není na škodu občas opustit svoje zajeté koleje a zkusit vyrazit na jinou dráhu. A tím myslím úplně něco jiného než práci v tisku. Docela by mě lákalo zkusit pracovat v rádiu, to by byl zase trochu jiný level.

„Přesně tak,“ potvrdila jsem její výrok, který nepochybně platil v mnoha životních směrech.

„Jinak… v podvečer je domluvená schůzka s Tomem, abychom společně znovu probrali, co se bude následující dny dít. A aspoň se s ním trochu seznámíš. Já už měla tu čest Toma poznat, my s ním rozhovor a focení před pár roky dělali,“ poskytla mi další pokyny pro dnešní den, přičemž tyhle byly úplně ty nejstěžejnější. Jinak mě dnes nic extra zajímavého nečekalo. Památky a podobné mě nezajímaly…

„Fakt? A jaký je?“ ptala jsem se záhy zvídavě, abych se dozvěděla, jaký materiál mě čeká tentokrát.

„Je to báječný chlap, i když svým způsobem svůj. Řekla bych, že je to takový typický anglický gentleman, ale určitě se ti bude líbit,“ poskytla mi svůj osobní názor, který jsem brala s určitým nadhledem, protože jak se říkává – sto lidí, sto chutí. Důležité bude, abych se s ním sama setkala a mohla si tak na něj vytvořit vlastní názor. Který potom co nejobjektivněji zprostředkuju našim čtenářům.

„No tak schválně! Ono je totiž sakra znát, že lidi v Anglii a v Hollywoodu jsou jiný. Však víš, asi to bude tím, že žijou v jiným prostředí i jiný zemi a je zajímavý tyhle rozdíly v průběhu projektu sledovat. To mě na tom hodně baví. Ale koneckonců, všichni to jsou jenom lidi, stejně jako my. Sice maj peníze, slávu a obdiv, ale taky ty samý starosti jako ty a já a mnohdy ještě o dost horší… Prostě to má svoje pro a proti, tak jako všechno,“ rozpovídala jsem se obsáhle, protože ta všeobecná závist vůči celebritám byla mnohdy naprosto krátkozraká. Není to jenom o tom pěkném pozlátku, ale o spoustě dalších nevýhod a omezeních.

„To je pravda, na to většina lidí zapomíná a vidí jenom tu lepší stránku,“ odsouhlasila mi se zamyšleným výrazem a pozvolným pokyvováním hlavy, jak nad tím sama zřejmě momentálně dumala.

„Jo a… ještě něco. Fakticky není potřeba, abys se mnou byla dvacet čtyři hodin denně. Potřebuju asistentku, ne chůvu. Naprosto mi bude úplně stačit, když dorazíš vždycky na ty hlavní akce dne, jestli s tím nebudeš mít problém,“ navrhla jsem jí, abychom to nezamluvily něčím jiným, protože tohle jsem jí chtěla primárně sdělit. Její přítomnost znamenala přímou spoluúčast zdejší pobočky, která si tím, že mi ji poskytne jako prostředníka, o něco přilepší, protože ten můj článek díky její asistenci vyjde taky i zde.

„No… nevadí, je to na tobě. Tohle je tvůj projekt, takže… jestli mě nebudeš potřebovat mimo Tomův hlavní program, tak se toho účastnit asi nemusím,“ vyhověla mi, ačkoliv trochu zaraženě, jak nejspíš takovouto úlevu od svých povinností nečekala. Já ale takové podobné možnosti nikdy dvakrát nevyužívala, protože jsem zbožňovala ten pocit samostatně odvedené práce, které jsem mohla připisovat jenom sama sobě.

„Super, díkes. Neber si to hlavně nějak osobně, jo? Já si většinu věcí zvládnu zařídit sama a nechci na tebe cokoliv přehazovat, abych si usnadnila svou práci. Asi víš, proč tu vlastně jsi, takže... neřeš to. Ten článek je váš tak jako tak,“ naznačila jsem jí, jak že se věci vlastně mají, což mi trochu neochotně odkývala.

„Jak chceš, Eliso. Kontakt na mě máš, takže kdyby se něco změnilo, klidně mi dej hned vědět. Každopádně rozumím tomu, že na tomhle projektu chceš pracovat sama a budu to respektovat,“ připomněla mi pohotově a zase se usmívala, protože nejspíš po té krátké úvaze přišla na to, že alespoň bude mít víc času pro sebe, a to se jí zaručeně vyplatí. Třeba ji nějaký den zaměstnám tím, aby dala dohromady podklady nebo tak něco, aby na tom článku měla i ona svůj podíl. Nebo něco takovýho. Však já už jí něco vymyslím, aby si připadala něco platná.

Vysadili mě u hotelu, který se majestátně tyčil vedle silnice přímo naproti parku, přičemž před samotným hotelem byla taková menší, ale za to velmi bohatá zahrádka i s drobným zenovým jezírkem. Stejně tak přímo nad vstupem do hotelu se skvěla mohutná květinová výzdoba na balkonovém zábradlí, která celé zakrývala a tím tvořila silný pás jakýchsi tmavě fialových drobných kvítek. Slečna floristka ze mě určitě nikdy nebude, protože mi v bytě chcípne i kaktus, takže má schopnost rozpoznat a pojmenovat květiny se omezovala na opravdu nízkou škál jako růže, tulipány, narcisy a tak. Ale takhle to na oko působilo opravdu velkolepě.

Vysoce profesionální personál hotelu mi pomohl s mýma dvěma lodními kufry do mého skromnějšího apartmá, zatímco jsem se musela prokázat a zapsat na recepci, zdali měli veškerou dokumentaci v pořádku. Musela jsem uznat, že se zdejší pobočce našeho časopisu podařilo hotel vybrat na jedničku. Ten výhled ven na panorama Hyde Parku byl opravdu neskutečný. Už jsem se nemohla dočkat na svoje ranní kafe a cigaretku, kterou si na tomhle místě nevídaně vychutnám. To byl takový můj rituál a otravný zlozvyk v jednom, ale zbavit jsem se ho doposud nezvládla. Celkově moje životospráva za moc nestála, ale kupodivu se na mě zatím nijak zásadně nepodepisovala. V tomhle směru jsem na sebe byla poměrně bezohledná a dost často jsem testovala, co moje tělo vydrží. Vysoké dávky kofeinu, nejrůznější povzbuzovací prášky, akutní nedostatek spánku, žádné cvičení nebo sport, náročná práce plná stresu, nespokojenost ve vztahu, nespokojenost se sebou samotnou a tak dále. Na seznamu jsem toho měla zatraceně hodně a nejednou jsem měla blízko ke zhroucení.

Když jsem měla do podvečerní schůzky v restauraci s Danielle a Hiddlestonem dost času, nejprve jsem si vybalila veškeré věci ven ze svých zavazadel, abych si je v nich nepomačkala ještě víc. Obvykle jsem harmonogram na všechny dny znala dopředu, takže podle toho jsem mohla přizpůsobit svůj šatník, jenomže jak se ten Londýn zařizoval na poslední chvíli, tak se spoustu věcí řešilo za pochodu. O tom programu pro tenhle projekt jsem se měla právě dozvědět až u té večeře, takže jsem při balení musela počítat víceméně se vším. Nicméně jsme pochopitelně spolupracovaly s řadou známých značek, kterým jsme v časopise nechávali místo pro reklamu, takže společenské šaty, líčení a takové jsem si mohla zajistit až tady. Od Hiddlestona to ale každopádně bylo frajerský gesto, že s naším projektem souhlasil takhle ze dne na den.

Pak jsem si ještě vlezla do sprchy pro rychlou vzpruhu, abych se osvěžila, zbavila se takového toho upatlaného pocitu z letadla a z toho všeho otravného letištního martyria. Oživila jsem si svůj makeup, který jsem na večer o něco zvýraznila a vlasy jsem si trochu uměle navlnila, aby se mi sjednotily mé přírodní vlny, které byly jinak dost neuspořádané a neposedné. Na sebe jsem si natáhla mé oblíbené květinové maxi šaty se šifonovými rukávy a dvěma proužky smetanově bílé krajky u dolního lemu. Na vrch ve stejné barvě oversized sáčko. K tomu jsem si na hlavu nasadila elegantní černý klobouk, sluneční brýle, přes které jsem toho moc v tom podmračeném počasí neviděla, a velkou kabelku do ruky, do níž by se mi vešla s přehledem celá čivava. Nebo spíš dvě. Možná dokonce tři.

S Danielle jsme se sešly v restauraci 34 Mayfair asi o čtvrt hodiny dřív, abychom vítaly my pana Hiddlestona a ne naopak, což by bylo krajně nevhodné. Zatímco jsme čekaly, tak jsem Elle (jako že fakticky DaniElle pracuje pro časopis Elle? Infantilní slovní hříčka) vychvalovala výběr hotelu, který mě opravdu nadchl a jestliže se znovu vydám do Londýna, tak si budu opět žádat tenhle hotel, protože měl něco do sebe. Klidně budu dojíždět přes polovinu města, ale ta božská vyhlídka na park vážně stála za to. Sice jsem byla každým coulem městský typ, ale potřebovala jsem se čas od času obklopit přírodou a nechat si skrze ní trochu dobít baterky, protože to celkem spolehlivě fungovalo. Ale stačilo mi to pouze takhle bezpečně zpovzdálí. Někde se potulovat po lesích a parcích, vystavovat se infikovaným klíšťatům, štiplavým mravencům a další havěti, do toho jsem se zrovna nijak dvakrát nehrnula.

Smály jsme se s Danielle zrovna jedné mé historce z jiného hotelu, kde jsem zažila menší trapas s jejich poslíčkem, který mi ještě dnes vháněl horkost do tváří. Vtom ale Danielle trochu zpozorněla, přestala se tak halasně smát a zamávala kamsi směrem za má záda, když sem evidentně dorazil pan Hiddleston. Vydržela jsem se neotočit a počkat, dokud nepřišel k našemu stolu. Danielle se aktivně postavila, aby se s ním mohla velmi přátelsky přivítat.

„Pěkný večer, Tome! Moc ráda tě zase vidím,“ hlásila Danielle zvesela, přičemž si oba třásli pravicí, načež se vzájemně políbili na obě tváře. Na Brity docela dost vřelé gesto, ne? Kdo ví, jestli po tom focení třeba něco neproběhlo, hm?!

„I já tebe, Dani. Už je to nějaká doba, co jsme se viděli naposledy, že? Tak rok, dva?“ nadhodil zamyšleně, když se zase pustili a trochu od sebe odstoupili. Bohužel ke mně zatím postával bokem, takže jsem si ho nemohla kloudně prohlédnout tak, jak bych si představovala a jak by mě lákalo. Zatím jsem mohla zhodnotit pouze jeho hlas, který zněl nemálo příjemně. Melodicky s tím typickým britským akcentem, který mi u můžu připadal vždycky děsně sexy, a ani on nebyl výjimkou. Potom jsem zboku zahlédla, že má evidentně vysoké čelo a snad i ustupující kouty. Podle fotek na netu taky záleželo na tom, jaký účes zrovna nosil. Ale jako mladý jura se pyšnil skoro andělskými kadeřemi.

„Necelé dva roky to bude? Ten čas strašně letí. A jak se ti jinak daří?“ zajímala se Elle čistě ze slušnosti, ačkoliv se na Toma dívala bezmála jako na svatý obrázek.

„Velmi dobře, děkuju. No a jak se máš ty, hm?“ obrátil dotaz vůči ní, aby jí tu zdvořilost ihned vrátil, což u ní vyvolalo hvězdný úsměv. Tak teď mě ale už vůbec nepřekvapovalo, že na něj pěla samou chválu, protože ty oči, které po něm házela, se ani omylem nedaly přehlédnout.

„Ale jo, taky moc dobře. Měla jsem radost z toho, když jsem se dozvěděla, že s tebou budeme znovu spolupracovat. Posledně to bylo opravdu příjemné,“ přiznala se mu trochu plaše, ale ten úsměv ji stále nepřicházel. Tahle jejich nostalgická diskuze už na můj vkus trvala poněkud dlouho, než by mi bylo po chuti a než by mi přišlo adekvátní, proto jsem si důležitě odkašlala, abych je na svou maličkost upozornila.

„Ehm, omlouvám se, já vás představím. Tome, tohle je Elisa Henslow.“ Uvědomila si Danielle, když jsem tam doposud seděla jako bluma a koukala z jednoho na druhého, jak se nezávazně baví, aniž by mě brali v potaz. Žoviálním gestem ruky na mě poukázala, načež se ke mně Hiddleston otočil a podíval se mi rovnou do očí. Ta nebeská modř se do mě okamžitě začala plíživě přelévat, až mě téměř ochromila. „Eliso, to je Tom Hiddleston,“ řekla, zatímco ke mně natáhl ruku. Nemohla jsem si nepovšimnout, že z něj vyzařovala taková zvláštní aura. Jeho imponující výška, atletická postava a aristokratické vzezření z něj dělalo docela atraktivního muže. Přijala jsem jeho pevnou pravačku a zároveň jsem se trochu nejistě postavila, protože mi mezitím poněkud změkla kolena. No ne, ta mi spíš zatuhla, jak jsem dlouho seděla nohu přes nohu.

„Moc mě těší, slečno,“ pronesl vlídně, zatímco mi třásl rukou, načež se na mě letmo usmál a kolem očí se mu přitom vytvořily takové rozkošné vrásky ve tvaru vějířků, které ho úplně rozzářily a mě tím donutily se na něj vzápětí také alespoň drobně usmát. Pak jsme současně uvolnili naše ruce, ale dívat do očí jsme si ještě chviličku nepřestali, protože na těch jeho pro mě bylo cosi, co mě nepustilo. Možná ta jiskrnost a živost, kterými vyloženě oplývaly. Hmmm, mimořádně atraktivní chlápek…

„Mě taky. Ale… stačí jen Eliso, jestli bysme si teda nemohli rovnou tykat,“ navrhla jsem mu bez okolků, protože by to bylo přinejmenším divný, kdybychom si po celou dobu naší spolupráce vykali.

„No… ano, jestli si to takhle přejete,“ svolil nakonec pokrátké úvaze, kdy jsem ho stejně tak bleskově sjela pohledem od hlavy až po paty. Měl na sobě tmavě šedý oblek, který mu dokonale padl na míru, pod rozepnutým sakem vytáhl sněhově bílou košili, stejně jako jeho dokonale rovné zuby. Televizní herci se holt poznali už jenom podle toho běloskvoucího chrupu. Kývla jsem poměrně rázně na náznak toho, že o to vskutku stojím, protože jsem pár projektů, kde jsme si s protějškem vykali, zažila a bylo to skutečně dost sucharské. Proto se mi to už nechtělo opakovat.

„Přeješ,“ opravil se zakrátko, když jsem na něj párkrát rozpačitě zamrkala řasami a tázavě povytáhla obočí. To jeho bezprostředníuvědomění jsem ocenila spokojeným pokynutím hlavy a nepatrným úsměvem.

„Byla bych vážně ráda, jestli ti to teda nevadí,“ vyrukovala jsem na něj poněkud asertivně s mou oblíbenou frází, která kupodivu v takovéto formě téměř bezchybně fungovala. Jednání s úspěšnými a vlivnými lidmi mě naučilo mít trochu ostřejší lokty. Dokázala jsem si o něco účinněji prosadit svou, říct si o to, co jsem chtěla a jít si za tím. Ale proč to ksakru na Marcuse nikdy moc neplatilo, to asi jaktěživ nepochopím…

„V pořádku,“ ubezpečil mě, že to pro něj nepředstavovalo překážku, přestože jsme si krom jmen ještě nic dalšího nestačili říct. Pak jsme se usadili ke stolu a Tom si objednal espresso ristretto, zatímco my s Danielle jsme upíjely cejlonský zelený čaj s vyšším procentem teinu, který byl takovou zdravější verzí klasické kávy. Sice povzbuzující účinek nastupoval o něco později, ale za to vydržel o to delší dobu na rozdíl od kofeinu.

„Tady je seznam akcí, který mě… nebo vlastně nás čekají v tomhle týdnu,“ nadhodil, jakmile z vnitřní kapsičky svého saka vytáhla třikrát přeložený list papíru, který mi podal.

„To jsem přesně chtěla vědět,“ podotkla jsem hlasem protknutým vděčností, načež jsem se pustila do čtení, abych zjistila, že budu svědkem třeba znovuobnovení divadelní hry Coriolanus, ale také její poslední zkoušce před druhou premiérou, benefičnímu koncertu na podporu dětského domova, focení pro zvířecí útulek i s jejich schovanci, návštěva talkshow, rádia, rozhovor pro konkurenční lifestylový časopis, konkurz na seriál a spoustě dalších zajímavých událostí, které mě k němu jako k osobnosti značně přiblíží. A také naše čtenáře. Měl poměrně nabitý program a především velmi rozličný, což bylo za mě velké plus.

„Máš dost rozmanitý program. To se mi líbí,“ zhodnotila jsem po krátkém shlédnutí s obdivně protáhlým obličejem dolů, protože to na mě udělalo skutečně jakýsi dojem. Některým akcím budu přihlížet s maximálním potěšením. Jako třeba tomu focení.

„Nebudeme se spolu nudit,“ pronesl v žertu, zatímco na mě rozverně mrkl. Neudržela jsem se a naprosto bezmyšlenkovitě jsem se na něj hloupě zaculila. Můj původní plán si udržet profesionální přístup selhal v ten moment, kdy se mi poprvé podíval zpříma do očí. Něco na tom chlapovi totiž bylo. Nevěděla jsem sice prozatím co, ale to se mi během těch pár dní zajisté samo ukáže. Byla jsem o něm schopná vyjádřit pouze to, že z něj cosi nezvyklého vyzařovalo. Po dlouhé době jsem zase potkala chlapa, který mě doopravdy zaujal. A že jsem jich potkávala fakt jako nesmyslně hodně.

„Už se na to těším, fakticky,“ vypadlo ze mě opět zcela nekontrolovatelně a bohužel i s takovou dětinskou nedočkavostí vepsanou do každé jednotlivé nuance mého tónu, takže jsem se to záhy pokusila nějak rozumně zamluvit: „Ehm… bude to pro mě další zajímavá sonda do života slavných. Baví mě to.“ Nato jsem postřehla Ellin trochu nechápavý výraz, protože ještě odpoledne jsem jí tvrdila něco diametrálně odlišného. No jo, asi mě Tom trochu rozhodil, no… To se stane i těm nejlepším hráčům.

„Proč jsi vlastně tu nabídku přijal, Tome?“ ujala se slova Danielle, jakmile se jí naskytl prostor, čímž si přilákala nazpět jeho plnou pozornost, a já se aspoň mohla zamyslet nad svým absurdním chováním.

„Bude to pro mě bezesporu výzva. Jsem svým způsobem uzavřený typ člověka, mám rád svoje soukromí, ale… někdy se mi zdá, že už to docela přeháním, takže mi tahle nabídka přišla vhod, abych zase pro jednou vystoupil ze své komfortní zóny,“ prozradil nám oběma, přičemž jsem si jeho upřímnosti skutečně velice cenila.

„Rádi jsme ti poskytli příležitost k překonání sám sebe,“ vychrlila jsem s notnou dávkou pobavení, které naštěstí přijal v dobrém, protože se na mě tak suverénně pousmál.

„Snad toho nebudu litovat,“ podělil se s námi přímočaře také o svou obavu, která se v tomhle projektu logicky nabízela a tak dlouze se na mě soustředně zadíval, až jsem měla dojem, že se mi snažil dohlédnout na dno mé duše a vyčíst z ní veškeré mé úmysly ohledně naší spolupráce. Poněkud mě tím vykolejil, protože ten jeho pohled v sobě ukrýval jakési záhadné kouzlo. Ty průzračně modrý bezelstný oči naprosto vybízely k tomu, abych jim sama prozradila všechny moje nejskrytější tajemství.

„Vynasnažím se, abys nemusel, to ti slibuju,“ zapřisáhla jsem se trochu teatrálně, ale přitom jsem to myslela nanejvýš vážně. Tentokrát jsem na něj lišácky mrkla já, čímž jsem u něj znovu vyburcovala ten širokánský úsměv, kdy mu značně vystouply tváře, ale vrásky před nimi se o to prohloubily, ale to mu nijak na oslnivosti neubíralo. Ten jeho úsměv doslova hřál u srdce a nedalo se na něj reagovat nijak jinak, než alespoň jeho chabým napodobením.

Pak jsme si dohromady objednali něco dobrého k jídlu na doporučení místního personálu, přičemž jsme si jen tak povídali a střídavě probírali, jak to bude pro Toma se mnou po boku probíhat. Podepsali jsme také smlouvu, kterou Danielle zítra zanese do jejich firmy a kterou si já nakonec odvezu zpět do New Yorku. S Tomem jsme se také domluvili, že se sejdeme ráno v sedm před hlavní bránou Hyde Parku, kde aktivně začínal každý svůj den. To pro mě znamenalo si připravit sportovní oblečení, které u mě plnilo spíš módní funkci, protože jsem skutečně nebyla žádný extra sportovec. Většinou jsem si vystačila s pár snímky, abych měla zdokumentovanou onu jistou moderní činnost a zároveň důkaz toho, že jsem se jí zúčastnila, a pak jsem někde skončila buď na cigárku nebo s nějaký nezdravým jídlem. Výjimečně jsem ale uvažovala nad tím, že bych Tomovi sekundovala při celé procházce. Měla jsem totiž fakt obrovskou chuť toho vysokýho okatýho šviháka poznat co nejvíc to jen šlo. Hmm...

Čauky mňauky všem! Nejprve bych ráda srdečně poděkovala za jakoukoliv podporu, samozřejmě jmenovitě holkám Flu a Cess - moc a moc děkuju, kočky!

Děj už se nám pomalu rozjíždí, pěkně krok po kroku. I když to vypadá, že Ela do toho vlítne přímo rovnýma nohama, že? Tak hlavně, aby nepřepálila start, což je malá slovní hříčka pro příští kapitolu. :)) 

Mějte se zatím krásně a snad zas za týden! Povídku v podstatě dokončuju, takže by v pravidelnosti být problém snad neměl - při té pauze jsem si to dostatečně vybrala. :D Díky moc všem!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 2. kapitola: