OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 5. kapitola 1/2

Včera (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 23×

Den první – Večeře po italsku

Na návštěvu k Tomovi jsem se s každou další vteřinou těšila čím dál víc. Proto mi nějakou chvíli trvalo, než jsem se na to setkání nachystala a vyzkoušela jsem kvůli tomu asi tři různé outfity. Nakonec jsem zvolila něco pohodlnějšího, když nás čekala pouze večeře ve dvou, takže jsem na sebe nasoukala strečové džíny, k tomu upnuté tmavě modré triko s krajkovými lemy a cudným výstřihem. Ještě jsem na sebe navlékla dlouhý bílý cardigan až ke kolenům a jako poslední vrstvu dlouhý, lehčí vlněný kabát s vázáním do pasu ocelově šedé barvy, který se skvěle hodil ke zdejšímu počasí. Pak budu potřebovat strávit aspoň dva týdny někde, kde hodně, hodně svítí. 

Zazvonila jsem na zvonek, když jsem stála u dveří pod okny jeho bytu v domě na jeho adrese, kam jsem došla pěšky kratší vycházkou. Alespoň jsem se mohla po cestě trochu uklidnit a nadýchat se relativně čerstvého vzduchu, protože v Londýně ta doprava a průmyslová výroba byly taky celkem síla, ale s New Yorkem se to opravdu nedalo srovnávat. Jak jsem pochopila a vlastně od bohaté celebrity i očekávala, Tom v domě vlastnil jedno celé patro, aby kolem sebe měl dostatečně velký prostor a nescházelo mu tak nic, co ke svému životu potřeboval.

Protože jsem mu dávala echo s dostatečným předstihem, věděl, že se k němu budu zanedlouho dobývat, a proto hlavní dveře domu pouze drnčivě zabzučely, aby mě propustil dovnitř. Budova, ve které Tom bydlel, zapadala do klasického viktoriánského stylu, takže samé červené cihly, kam se člověk podíval, vysoká bílá okna s rozdělenými tabulemi a šikmé střechy se šedými taškami. Dohromady to ale působilo harmonickým a celistvým dojmem. Uvnitř jsem vyšlapala několik desítek schodů až do posledního horního patra, které tedy patřilo pouze Tomovi a rozlohou nejspíš odpovídalo dvěma standardním bytečkům v téhle lepší čtvrti. Možná i třem...

„Ahoj, Eliso. Tak tě tady vítám, pojď dál.“ Otevřel mi s tím svým oslnivým úsměvem, kterým mě okamžitě nakazil, a žoviálním gestem mě pozval dovnitř. Na sobě měl ještě stále uvázanou zástěru a zřejmě ho vůbec netrápilo, že se mi v ní předvedl v celé své kráse. Pod ní měl natažený světle hnědý lehký svetr a obyčejné černé jogging kalhoty, čímž mě úplně dostal. Trochu bych čekala, že bude navlečený do kvádra i teď, ale je pravda, že když jsme se domluvili na večeři u něj doma, v absolutním soukromí, že to není třeba brát zase tolik formálně.

„Ahoj, Tome, moc díky! Věříš mi, že jsem se skoro nemohla dočkat? Až mi uvaří samotný bůh lsti,“ spustila jsem na něj bez okolků, přičemž jsem si neodpustila narážku na jednu z jeho nejikoničtějších rolí. Tomu se pobaveně usmál, když slyšel onu zmínku, zatímco já jsem očima zvědavě pročesávala alespoň část z jeho bytu. Z toho jsem prozatím vyčetla jenom to, že jsem se vůbec netrefila do stylu zařízení, které bych u něj očekávala. Tom mě překvapoval čím dál víc… Pohotově a gentlemansky mi z ramen sundal kabát a pověsil ho na věšák, což jsem ocenila milým úsměvem a tichou artikulací slov díků, abych se pořád neopakovala. Pak jsem se trochu podivila nad tím, že se nikde pod nohami nemotal ten chlupatý nezmar. Což jsem fakticky uvítala, dneska jsem si ho užila až až.

„Tak to upřímně doufám, že se ti alespoň něčím trefím do chuti,“ vznesl svoje přání nahlas, když mě vedl útrobami bytu až do kuchyně, která působila asi nejmoderněji. Linka byla ze světlé břízy a veškeré spotřebiče a baterie z matného nerezu. Nechyběl tam ani menší ostrůvek, který samozřejmě barevně ladil a který především nesl známky mocných příprav, jenž tu probíhaly před mým příchodem. A úplně na závěr mě uchvátil jednoduše prostřený stůl v čistě bílém provedení se stříbrným příborem. Ten chlap měl vkus. Decentní a minimalistický, ale stylový…

„Páni! Ty sis s tím dal fakt práci, co? Máš prostřeno líp než v kdejaký restauraci. Vypadá to krásně!“ vychválila jsem jeho viditelnou snahu, která se zrcadlila ve všem, kam jsem jenom pohlédla. To ho zřejmě dle výrazu potěšilo.

„To mě nejspíš značně přeceňuješ, řekl bych, ale jinak… vážně mě baví vařit. A když mám tu příležitost někomu uvařit a dát si s ním to jídlo, tak je to pro mě jako takový menší svátek,“ objasnil mi, proč to na místě činu pořád vypadalo jako po výbuchu, ale na druhou stranu to byl nepopiratelný důkaz jeho tvrzení. Dalším levelem by bylo ho u toho vaření přímo vidět, což se mi díky jeho harmonogramu náhodou taky poštěstí.

„To kdybych věděla předem, tak se na to obléknu o něco vhodněji, Tome!“ vyrukovala jsem na něj nepatrně káravě, ale pořád v rámci slušných společenských mezí. Pořád jsem se cítila dost trapně za to ráno, kdy jsem svoje bezprostřední reakce úplně neukočírovala. Někdy se mi to stávalo, nebudu lhát že ne…

Znovu jsem se kolem sebe porozhlédla, jestli se přece jen náhodou neobjeví ten hyperaktivní čtyřnohý dáreček, ale kde nic tu nic. Popravdě se mi tím hrozně ulevilo. Nebudu muset znovu pokoušet svou hysterii z těch nevypočitatelných stvoření, která sice vypadají rozkošně, ale jako mávnutím kouzelného proutku se změní na krvelačné bestie.

„Ale ne, zvolila jsi zcela adekvátní oděv. Jsem rád, když se po celém dni můžu převléknout do něčeho pohodlného a užívat si toho luxusu komfortu, takže jestli tě tím nepohorším, docela bych zůstal v tom, co mám na sobě,“ žádal mě o svolení, jestliže se může producírovat po svém vlastním bezpečném útočišti, tak jak je jemu příjemné, což mi připadalo skutečně roztomilé a možná až přehnaně ohleduplné. Sice to víceméně konstatoval jako hotovou věc, ale i tak se v tom skrývala drobná výzva k ujištění z mé strany.

„No jasně, klidně si zůstaň i v tý zástěře. Ta ti skvěle sedí,“ nešetřila jsem poklonami, s čímž jsem nikdy neměla sebemenší potíže. Při mé práci se člověk naučí skládat lichotky nejrůznějšího charakteru, mužům i ženám. Za ty roky jsem vypozorovala, že se mi pak lidi většinou o něco víc otevřou a já se o nich o to víc dozvím.

„Ehm, pardon… To je dárek od mého dobrého přítele, který má evidentně škodolibý smysl pro humor,“ poukázal na zlatý nápis přes celou svou hruď, kde se hrdě skvělo heslo Master Chef, které on sice podával jako povedenou ironii, ale já snad ani nepochybovala o tom, že by ta rádoby vtipná zástěra přesně nevystihovala jeho další skrytý talent. I tak jsem se nad tím musela zasmát, protože on se nad tím sám celkem dobře bavil. Následně si zástěru obratně na zádech rozvázal, přehodil přes hlavu, čímž si trochu rozcuchal jinak spořádaně učesané vlasy a rychle odchvátal odložit ji o pár metrů dál, přičemž si u toho vlasy stihl opět úhledně zkrotit jedním projetím dlaně.

„A nechtěl tím spíš složit kompliment tvým kuchařským schopnostem?“ nadhodila jsem schválně trochu jiný úhel pohledu, kterému se pouze tak cynicky zašklebil.

„Benedict? Tak ten určitě ne,“ zamítl téměř bez zaváhání a takovým rezolutním tónem hlasu, kterým mě regulérně rozesmál. Informace, že je jeho dlouholetým přítelem Benedict Cumberbatch, pro mě nebyla žádná novinka a takhle z objektivního hlediska mi ti dva k sobě naprosto perfektně pasovali. Oba typičtí britští šviháci, s nepopsatelným charismatem a jedinečnou jiskrou dodávající jejich osobnostem výjimečný šmrnc.

„Já si každopádně ráda udělám svůj vlastní názor,“ pronesla jsem natěšeně, zatímco jsem očima pošilhávala po studeném předkrmu, který měl již připravený na talířích a ze kterého se mi pomalu, ale jistě sbíhaly sliny.

„Ale ovšem, můžeme se usadit,“ vybídl mě, když jsem ho takhle nenápadně upozornila, že bychom mohli o tom jídle přestat mluvit a spíš ho začít konzumovat. Záhy bleskově přiskočil k židli, kterou mi přidržel, aby mě na ni mohl gentlemansky usadit. Žasla jsem nad těmi jeho vybranými způsoby a opravdu mě odrovnal tím, že se těmihle zásadními pravidly etikety držel i u sebe doma, kde tomu nikdo další nemohl přihlížet. Zřejmě je měl ovšem pevně ukotvené a řídil se jimi v jakýchkoliv situacích. Tak tohle se mi fakt hodně zamlouvá…

„Děkuju, seš pozorný,“ ocenila jsem jeho pozornost, která mi dodala pocitu jisté důležitosti, kterou on přešel se samozřejmým úsměvem. Během chvilky seděl naproti mně, načež si vzal bílý látkový ubrousek, který si složil na svůj klín. Mě samotnou by to nenapadlo, že by se krom vybraných podniků těchto zvyklostí držel také v soukromí, ale možná byl pouze nešikovný a předcházel tím tak jakémukoliv zašpinění se. Každý máme nějaký ty svoje mouchy, ne? Možná že Tom prostě jenom jí jako to prase. I když o tom dost silně pochybuju. No, už brzy se o tom sama přesvědčím...

„Fakticky to vypadá skvěle, Tome. Musel sis s tím dost vyhrát, ne? A to je určitě carpaccio z červený řepy, jestli vidím dobře,“ vychrlila jsem na něj, zatímco jsem si zájmem prohlížela jeho kulinářský výtvor, se kterým by si skutečně s těmi michelinskými šéfkuchaři nikterak nezavdal. Bylo nezpochybnitelně poznat, že si s tím kreativně pohrál a že to na tom talíři bylo rafinovaně promyšleně naaranžované.

„Sice se říkává, že se jídlo jí i očima, ale přesto je dle mého názoru stále primární ta chuť. Ano, přesně tak. Na vrchu je kozí sýr a piniové oříšky, na marinádu jsem použil zázvor, med, tymián. Tyhle složky by tam měly být nejvíc cítit. Akorát jsem neměl tolik času nechat tu řepu nechat marinovat, takže je možné, že to nebude tolik chuťově bohaté a na tom jazyku se příliš nerozvine,“ rozpovídal se nezvykle sáhodlouze, jak se právě zaobíral něčím, k čemuž zjevně choval opravdovou vášeň. Mluvil totiž naprosto zapáleně a sebejistě, čímž mě vyloženě upoutal. Z Toma se začínal v mých očích stávat čím dál zajímavějším člověkem, kterého jsem chtěla ze své vlastní vůle poznat mnohem blíž.

„Bože, teď to zní ještě daleko lákavěji! No já se do toho pustím, protože už tomu dýl odolávat prostě nevydržím. Dobrou chuť.“ Přešla jsem konečně od řečí k činům, protože moje dlouhodobě prázdné žaludeční stěny se o sebe třely tak mocně, až vydávaly ten svůj nepříliš lichotivý kručivý zvuk, kterému jsem hodlala učinit okamžitě přítrž.

„Děkuji, i ty si nech chutnat,“ popřál mi vlídně, a než se do toho jídla sám pustil, nejprve se opatrně přesvědčil, jaká bude má prvotní reakce, proto jsem si dala záležet na tom, abych se tvářila neutrálně, ale záhy jsem naštěstí zjistila, že se mu ten předkrm povedl nejen vizuálně, ale naštěstí také chuťově, takže jsem se mohla s klidným srdce pochvalně usmát.

„Hmm, tak tohle je fakt moc dobrý, Tome,“ zhodnotila jsem výsledek a div jsem u toho nemlaskala blahem.

„Na tomhle se toho reálně nedá příliš zkazit, ale přesto díky,“ podotkl zcela věcně, ale sám si na tom evidentně pochutnával.

„Seš zbytečně skromný,“ upozornila jsem ho, přičemž jsem rozhodně neobávala toho, že by to říkal akorát na oko, ale s jeho charakterem to tak s největší pravděpodobností i myslel.

„Já osobně jsem přesvědčený, že právě v prostředí, ve kterém se běžně pohybuju, je naprosto nezbytná,“ podělil se se mnou o svůj názor, který mě opravdu mile zaskočil. Tom mi byl s každým dalším výrokem, činem, gestem a pohledem vážně čím dál sympatičtější.

„Věř mi, že vím, o čem mluvím, když ti řeknu, že spoustě lidem ve tvým prostředí totálně chybí,“ poznamenala jsem bez nějakých konkrétních údajů, abych na kohokoliv něco nevhodného neprozradila, což by bylo zcela neprofesionální.

„To už asi záleží na každého svědomí,“ pravil s nepatrným zaváháním, ale podle mě to vystihl přesně. Přiměl mě tím si v duchu rekapitulovat nad dalšími různými celebritami, které jsem měla tu čest osobně poznat. S některými jsem si velmi rozuměla a s některými zase méně, ale to je normální. Člověk si nemůže úplně s každým sednout, ale když už se tak stalo, tahle práce mi pomohla naučit se s takovými lidmi lépe vycházet. Nebo alespoň dělat, že s nimi vycházím…

Jako další chod si Tom nachystal italskou tomatovou polévku, která ve sněhově bílém talíři vypadala ještě o něco výrazněji. Opět si pohrál s jejím naaranžováním, kdy využil olej, bylinky i nějaký sýr, takže jsem mohla nad jeho kuchařským citem zase jen žasnout. Ani mně by se nepodařilo něco takového vykouzlit, ale to bylo pravděpodobně tím, že já se vaření nikdy příliš nevěnovala. Snazší pro mě bylo si jídlo kupovat hotové, takže moje kuchyň doma byla víceméně naprosto nevyužitá a plnila pouze dekorační funkci, protože byt bez kuchyně by byl asi dost zvláštní.

„Čím si to ozdobil tentokrát? To zelený vypadá na bazalku, ne? A zakápl si to...“

„Olivovým olejem, protože s rajčaty jde nejlíp dohromady. A nastrouhal jsem k tomu parmezán, ten to skvěle doplní,“ dořekl za mě, když jsem se opět aktivně jala rozboru jeho jídla jako nějaká přísná porota z kuchařské soutěže.

„Máš rád italská jídla?“ povšimla jsem si, že menu zvolil do jednotného stylu, kterým byla chutově bohatá Itálie, která světu předala neskutečné množství dobrých jídel a kterou jsem já měla taktéž velmi v oblibě. Nebyla jsem kdo ví jaký gastronomický znalec, většinou jsem jídlo posuzovala jednoduše, buď chutná či nechutná, a italská kuchyně mi zpravidla chutnala. Ale komu ne, že?

„To ano. Celkově mám Itálii hodně rád, ta země má svoje neobyčejné kouzlo. Od jídla, přes víno, tamní lidi, až po umělce a kinematografii,“ prozradil mi další zajímavou informaci o sobě, která se na jeho povaze a chování mohla nějakým způsobem taktéž promítnout. V Itálii se podobné gentlemanství taktéž pořád celkem nosí.

„Tak to se ti vůbec nedivím. Možná jen tomu, že ses tam ještě neodstěhoval,“ nadhodila jsem pro plynulost konverzace a protože mi to přišlo nasnadě.

„Italština mi nejde zrovna dvakrát přes ústa,“ vysvětlil mi nejspíš jeden z důvodů, který ho stále drží v téhle ponuré, lehce depresivní zemi, u které jsem doposud to její kouzlo neobjevila. Ani klasické anglické jídlo mě nijak dvakrát nenadchlo, poněvadž na můj žaludek bylo příliš těžké. A ty jejich divný kombinace chutí taky za nic nestály…

„Slyšela jsem, že je prej nejlepší do toho skočit rovnejma nohama na místě, kde tě to prostě donutí se ten jazyk naučit,“ namítla jsem na ten jeho komentář, který by mohl někdo považovat za výmluvu, což by taky koneckonců mohla být. V jeho případě bych si ale spíš tipla na to, že by Tom mohl být nenapravitelný perfekcionista a pak by asi nedovedl jen tak skousnout, že by mluvil lámanou italštinou. Neměla jsem ponětí, jak je italský jazyk náročný na gramatiku, výslovnost a psanou formu, nicméně když jsem se kdysi sama pokoušela naučit francouzštinu, velmi rychle jsem to vzdala, protože mi to přišlo příliš náročné. Marcus umí mluvit francouzsky dokonale plynule. A pak ještě španělsky.

„Na tom nejspíš něco bude. Abych se uchytil v italském filmovém průmyslu, tak bych měl jejich jazyk ovládat zcela bezchybně a s tím mám ještě občas dost velký problém,“ odhalil mi opět kousek ze svého já, které mělo opravdu nemalé sny. Lidi s bláznivýma nápadama mě vždycky nejvíc bavili… Každopádně mi udělalo radost, že jsem se svým odhadem trefila.

„Tak ty máš takovýhle ambice, jo?“ poukázala jsem na jeho přáním stát se součástí italské kinematografie.

„Neříkám, že bych chtěl točit filmy jenom v Itálii, ty nabídky, které dostávám tady nebo ze Států, jsou často velice lákavé, ale rád bych zanechal stopu někde, kde dřív točili tak moc dobré filmy jako právě v Itálii,“ objasnil mi, přičemž jeho hlas zněl mírně nejistě, jak se mi zjevně svěřoval se svými velmi osobními tužbami, které by mi nejspíš vůbec neřekl, kdybych tu nezastávala pozici redaktorky časopisu. Hlavně bych tu především jinak vůbec neseděla. Sám totiž jasně řekl, že jeho účast v tomhle projektu pro něj představovala výzvu, jelikož je to celkem uzavřený člověk.

„Takže máš zjevně hodně rád i italské filmy, ne?“ vydedukovala jsem a zahrnovala jsem ho dál svými všetečnými dotazy, protože to prostě byla má práce. Na druhou stranu jsem se v rozhovoru s ním cítila opravdu maximálně zúčastněná a měla jsem u toho vlastní potřebu se vyptávat.

„Ano, mám několik velmi oblíbených filmů,“ potvrdil mi mou domněnku, na kterou nebylo nijak těžké přijít.

„A jaký třeba? Nějaký tip bych ocenila, už jsem fakt šíleně přehlcená naší domácí tvorbou,“ pátrala jsem po detailech, abych si o něm mohla udělat o něco celistvější obrázek.

„Ale jistě, tomu rozumím. Mně osobně nejvíc z režisérů z 50. let oslovil Visconti a jeho tvorba, takže třeba Senso nebo Rocco e i suoi fratelli určitě stojí za vidění. Nebo se mi hodně líbí filmy Antonioniho, třeba jako Le Amiche, La notte a E´eclisse nebo Cronaca di un amore. Zrovna dneska mám v plánu se na nějaký jeho film podívat,“ rozvázal opět poměrně obsáhle, když o tomto tématu opravdu měl dalekosáhlé znalosti a já jsem nestačila zírat. Samozřejmě jsem těm originálním názvům nerozuměla ani za mák, ale z jeho širokých úst vše vyznívalo velmi exoticky. Možná až hříšně svůdně. Jenomže mě úspěšně odradil ten fakt, že to všechno měly být filmy z poloviny minulého století. A to mě fakt moc nebralo. Ovšem Tom samotný v mých očích zase o něco stoupl na ceně.

„Takže máš večerní program už jasný,“ usoudila jsem z jeho monologu.

„No ano, takhle já po celém dni vypínám a odpočívám. Ehm, a… hm, nechtěla by ses třeba přidat?“ položil mi otázku, kterou mě naprosto konsternoval, div mi ta lahodná rajčatová polévka nezaskočila. Trochu jsem se i přitom zakuckala, protože mě tím vážně hodně zaskočil. To mu samozřejmě neušlo, když mě přitom tak bedlivě pozoroval a čekal, až se dostanu ke své odpovědi. Ty jeho klidné oči barvy mělkého moře mě ale vzápětí naprosto upokojily a vrátily mi opět ten klid a rozvahu, se kterými jsem s ním doposud hovořila.

„Přidat se k tobě? No… asi bych tě nechtěla rušit u tvýho večerního relaxu,“ dělala jsem trochu cavyky, abych nepůsobila příliš horlivě, kdybych jeho nečekanou nabídku ihned přijala.

„Tvá přítomnost mi určitě vadit nebude, El. Jinak bych ti to nenabízel, ostatně jako tuhle večeři. ale jak chceš. Jestli máš na hotelu nějakou práci, tak bych tě od toho pochopitelně nerad zdržoval,“ bral veškerou zřetel na mou práci, což bylo neuvěřitelně ohleduplné a já mu chtěla říct ano zase o něco nadšeněji.

„To sice mám, ale myslím, že se ještě chvíli můžu zdržet,“ připustila jsem jaksi zdrženlivě, ale na závěr jsem se na něj potutelně usmála, což u něj v kombinaci s mým souhlasem způsobilo daleko oslnivější úsměv. Měla jsem co dělat, abych se nezačala regulérně červenat. Ten můj souhlas mu udělal zjevnou radost, z čehož jsem tedy mohla vydedukovat sotva něco jinýho, než že by to mohlo znamenat to, že se mu taky líbím, no ne? Ne?!

Následně Tom sklidil prázdné talíře od polévky, která mi opravdu přišla k chuti a nefalšovaně jsem se těšila na další chod. Tom mi zahanbeně prozradil, že desert bohužel už nestihl, což jsem jedině uvítala, protože jinak bych se stoprocentně příšerně přecpala a pak by mi bylo akorát tak zle. Moje stravovací návyky nebyly žádný zázrak a proto někdy moje zažívání dost trpělo. Za chvilku mi pod nosem přistálo úžasně voňavé rizoto v barvách krémově hnědé, díky houbám, které skvěle doladilo to jeho italské menu. V tichosti jsem děkovala, že nezvolil klasické špagety, protože to bylo jedno z nejvíce potupných jídel, které si dva lidi, obzvlášť na rande, mohli dát. Zákon schválnosti by zcela jistě zařídil ,že bych se celá tou boloňskou omáčkou zadělala, čímž bych zaručeně nevzbudila ten nejlepší dojem, který jsem si mimochodem značně pokazila už ráno, takže teď jsem spíš potřebovala nasbírat plusový body.

„Tak i tohle vypadá vážně fantasticky, Tome,“ zírala jsem na jeho neskutečné kuchařské dovednosti.

„Vážně? Promiň mi tu glosu, ale někdo mi kdysi dávno řekl, že risotto mu připadá už jako jednou pozřené jídlo a od té doby si to vždycky vybavím, když ho vařím,“ zavzpomínal s mírně zachmuřeným obličej a tou trefnou poznámkou mě suverénně rozesmál. Nebylo by navíc ode mě moc taktní tomu přitakat, ačkoliv na tom nepochybně byl kousek pravdy. Ale existovala taková jídla, která by tomuhle nařčení dostála podstatně doslovněji.

„Omluv mě,“ hlesl Tom krátce nato, když si odskočil kamsi do vedlejší místnosti, načež přinesl lahev bílého vína a dvou skleniček, čímž chtěl do posledního detailu dotáhnout svoje excelentní menu. Tohle bude ještě zajímavý večer…

„Víno nesmí chybět k takovýmu vymazlenýmu menu,“ podotkla jsem obdivně, protože ten kompletní servis, kterým mě zahrnul, to bylo pro celebritu jeho formátu těžce nadstandardní.

„Pinot Grigio delle Venezie. Doufám, že k tomu risottu sedne, nejsem si úplně jistý, protože jsem do něj nalil něco trochu jiného, ale není to v něm zase tolik znát. Snad ti nevadí suché víno. Ženy mají většinou raději ta sladší, ale tohle není zase tolik trpké a mělo by rozvinout ty správné chutě,“ přemýšlel nahlas, když očima těkal mezi lahví vína, tím rizotem a také mnou. Vypadal fakt neskutečně rozkošně.

„To zvládnu, neboj…. Aaa v tom rizotu jsou houby, koukám,“ analyzovala jsem zaujatě i další jeho chod, abych nemusela zírat na něj jako na ten nejlahodnější dortík. Do něj bych se právě teď zakousla ze všeho nejraději…

„O houbách si ale nic neříkala, že by ti vadily?“ vyhrkl trochu vyjeveně, když jsem ho zřejmě tou zmínkou vyděsila.

„Ale ne, já houby normálně jím. V pohodě, jen se tak zvědavě ptám, je to pracovní deformace. Znáš to,“ uklidňovala jsem jeho rozčarování, aby víc neplašil, protože na mě dost zaskočeně kulil svá nebesky modrá očka.

„Dobře, teď jsi mě trochu vyděsila… To je risotto con funghi se sušenými hříbky a parmezánem, na vrchu s petrželkou v poctivém zeleninovém vývaru, které jsem podlil vínem. Všechno to jsou rychlá, ale chutná jídla, to mě na italské kuchyni vážně hodně baví,“ popsal mi poslední jídlo naší společné večeře, které jsem se chystala vychutnat se vším všudy. S vínem i výhledem na Toma…

„To nejlepší na konec,“ okomentovala jsem to natěšeně a culila jsem se na ten talíř podobně jako předtím na Toma. Nejprve jsem ale vyhodnotila, že by bylo správné, abych Tomovi okázale poděkovala za tohle vše, co si pro mě připravil, a tak jsem zlehýnka zaťukala příborem o skleničku vína, čímž jsem si ihned získala jeho pozornost.

„Tome, chtěla bych ti upřímně poděkovat za tenhle skvělý večer. Jídlo máš výborný, fakt se ti to povedlo a pochutnala jsem si na něm jak dlouho na ničem. Byla to pro mě vážně pocta – nechat se pohostit od samotného Toma Hiddlestona. Díky ti,“ vypíchla jsem několik důležitých bodů dnešního večera, který se mu obzvlášť vydařil, zatímco jsem do vzduchu pozvedla skleničku s vínem, abych si na to s ním přiťukla.

„Nepřeháněj to tolik s tou chválou nebo skutečně zapomenu, co to ta skromnost vlastně znamená,“ varoval mě se slabým smíchem, jak jsem ho opět nezřízeně opěvovala, čímž mě taktéž rozesmál. „Ale děkuji, Eliso, a jsem doopravdy rád, že si mou nabídku přijala a mohl jsem pro jednou zas někomu uvařit. Je to o něco veselejší, než si vařit jen pro sebe. Tak tedy… na tenhle večer, který ovšem teprve začíná,“ přistoupil na tu mou hru na slavnostní přípitek, když pozvedl také svou skleničku, načež jsme si se zvonivým ciknutím přiťukli.

„Ale začal skvěle,“ prohlásila jsem pohotově.

„Tak tedy na skvělé začátky,“ chytil se vzápětí toho mého prohlášení a teprve on zvolal něco, co by skutečně stálo za přípitek, takže jsem alespoň naznačila, že na to znovu připíjím a tentokrát jsem si o něco víc uvědomila tu chuť vína, která byla hodně ovocná a květinová, ale v závěru poměrně jemná. A ve svých myšlenkách jsem hloubala nad tím, jestli tím náhodou nemyslel třeba něco konkrétního. A jestli on ne, tak já nejspíš ano…

 Čauky mňauky všem! Nejprve opět srdečně poděkuji za přízeň, která mě moc a moc těší a jsem za ni moc, moc a ještě jednou moc vděčná! Hlavně potom především jmenovitě děkuji holkám, Flu a Cess, za tak velkou podporu - jste skvělé, dámy! Stvůra z Essexu, který opět můžu jedině doporučit, hlavně fandům nadpřirozena . :))

Pak se musím omluvit za svoje nenaplněné sliby, že přidám tuhle kapitolu o něco dřív - už raději nic slibovat nebudu, občas mi to fakt absolutně nevychází. :D Snad to čekání na tuhle kapitolu aspoň trochu stálo za to, přestože se v ní vlastně nic zvláštního neodehrálo. Ale - není úplně kam spěchat, že? Navíc je to tak trochu tematické, když nás zanedlouho čeká to vánoční obžérství. :D

Příště pokračování s filmem a dotazníčkem. Tak snad brzy a mějte se mezitím krásně! 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 5. kapitola 1/2: