OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 5. kapitola 2/2

07.01.2025 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 34×

Den první – dotazník

Po výtečné večeři jsem si neoblomně prosadila, že Tomovi alespoň pomůžu naskládat nádobí do myčky. S naprosto prozíravým a sobeckým úmyslem, abychom se o to dřív mohli přesunout k domácímu kinu, které jsem s úažsem objevila v jeho obývacím pokoji. Dřevěný nábytek barvy zralého kaštanu, jen v jednoduchých liniích, budil velice sofistikovaný dojem a jednu část stěny netvořila pouhá tapeta s tenkými obdélníkovými kameny, ale ty nepochybně skutečné, což působilo o to příjemněji. Před stěnou stála velká sedačka tmavší krémové barvy do tvaru písmene U, pod níž ležel koberec o něco zemitější barvy s delším chlupem, který musel určitě krásně hřát, a ten obklopovala plovoucí podlaha opět v přírodním stylu, který vlastně k Tomovi maximálně pasoval. Na další straně místnosti se vyjímala chytrá televize s obrovskou úhlopříčkou, aby se na ni dalo dobře dívat ze sedačky, která od televize byla poměrně daleko. Před sedačkou nechyběl prostorný konferenční stolek, na němž momentálně ležel menší komínek novin, brýle a prázdný šálek od čaje či kafe. Také tam ležela nějaká otevřená kniha, kterou si mohl vzít z těch narvaných poliček z monumentální knihovny, čímž mi o sobě opět něco málo napověděl, a to že je zřejmě vášnivým čtenářem.

„Kde je vůbec Bobby?“ zeptala jsem se zadumaně, protože ani po večeři jsem nikde toho chlupatého nezmara nespatřila. Ne že by se mi po něm snad stýskalo, ale bylo mi to trošku divné.

„Moje sestra si ho k sobě vzala na noc,“ vysvětloval mi, kam se poděl jeho věrný němý přítel, a já při tom pocítila, ačkoli jen nepatrné, výčitky svědomí, že kvůli své fobii takhle omezuju původního a právoplatného obyvatele tohohle bytu. Tomovi se to ale podařilo elegantně vyřešit, aniž by tím někdo trpěl, a já si přišla v jeho očích zase o něco důležitější.

„Kvůli mně? To jsi ale nemusel, ten pes je tu přece doma,“ pronesla jsem rádoby zahanbeně, jelikož mě to paradoxně docela těšilo. Upřednostnil mě před svým nejlepším přítelem, a to už je co říct!

„Sarah, moje starší sestra, má malého kluka a William Bobbyho naprosto zbožňuje, takže se to tentokrát opravdu hodilo všem zúčastněným stranám,“ ubezpečil mě, že to zase taková tragédie nebyla a že to vlastně bylo výhodné pro všechny. Trochu tím zchladil to moje domýšlivé nadšení, že psa odsunul pryč zejména pro moje psychické pohodlí, ale spíš chtěl udělat radost svému synovci. Tak jako tak, mně to absolutně vyhovovalo.

„Takže máš dvě sestry?“ vyptávala jsem se ho dál, protože jsem jeho biografii nijak detailně nestudovala.

„Emma je o pár let mladší a nedávno se vydala s manželem na cesty kolem světa,“ objasnil mi, jak se věci mají a mile se na mě pousmál. Poté mi gestem ruky naznačil, ať se posadím na ten obrovský, měkoučký gauč, kde jsem plánovala s Tomem projet ten náš základní dotazník. Jakmile jsem se usadila já, sedl si teprve on. Neušlo mi, že i přes tu chlupatou potvoru měl v bytě všude exkluzivně naklizeno, nikde ani jeden jediný chlup.

„Tak ty už jsi strejda… Jak si to užíváš? A jaký typ strejdy vlastně jsi? Takový ten rozumný, co se snaží sám vychovávat, anebo takový ten akční, co pořád něco vymýšlí, aby se děti nenudily?“ zahrnula jsem ho dalšími zvídavými dotazy. Díky své profesi jsem už ale po tolika letech trpěla solidní deformací, protože jsem se takhle pídivě vyptávala i v tom běžném, nepracovním životě. Každopádně u Toma to rozhodně nebylo jenom o mým projektu, ale hlavně můj vlastní zájem, protože jsem se o něm chtěla prostě dozvědět co možná nejvíc.

„Hmm, jaký typ strýce jsem? To by se chtělo asi spíš zeptat Sarah, jak mě v téhle roli vnímá jako matka ona. Willovi jsou tři roky, takže se za ním člověk už musí docela otáčet. Ale je to báječné dítě, trávím s ním čas vážně rád. Samozřejmě ho bohužel není tolik kvůli mému pracovnímu vytížení, ale když už si najdu čas na svou rodinu, tak se tomu snažím dát vždycky úplné maximum,“ rozpovídal se celkem obsáhle, když jsem opět našla téma jemu velice blízké. Zaujalo mě během toho monologu, že svůj sociální statut strýce vnímal také jako určitou roli, čímž mi dosvědčil, že je skutečně hercem tělem i duší. Současně mi taktéž otevřeně sdělil, že ho trochu tíží, že se své rodině nemůže věnovat ani zdaleka tak moc, jak by sám chtěl. To mě navedlo ale pouze na další otázky, kterými bych mohla prohloubit tuhle konverzaci.

„Tak to je ale dobrá příprava na vlastní děti? Teda… jestli plánuješ vlastní,“ pustila jsem se odvážně do trochu osobnější debaty, která ho nepatrně zarazila, ačkoliv se to na sobě snažil nedávat znát.

„Ehm, ano, jednou bych určitě chtěl vlastní děti,“ přitakal mi, že by se jednou toužil stát otcem svých živoucích, dýchajících odkazů. Nemohla jsem si pomoct, ale něco mi říkalo, že by Tom byl naprosto ukázkovým otcem, který by pro své potomky udělal to první poslední.

„Ale… momentálně partnerku nemáš, ne?“ přeptala jsem se kontrolně a poměrně obezřetně, přičemž jsem nečekaně uhnula očima jinam, jelikož on ke mně trochu zmateně střelil těma světle modrýma očima.

„Momentálně ne,“ potvrdil mi mou domněnku, protože by mě jednak nejspíš nezval k sobě domů na večeři a pak už bych ji pravděpodobně za tu dobu s ním potkala. Mnohdy některé drahé polovičky nesly značně nelibě, že se jejich partneři propůjčili tomuhle projektu a navíc když potom zjistili, že ho vedu zrovna já, vznikalo dost hutné napětí. Taky se nám už párkrát stalo, že jsme projekt museli zrušit, většinou z toho důvodu, že jsem jim prý až příliš zasahovala do soukromí. Smlouva byla ovšem jasně daná a když ji někdo porušil, pochopitelně následovala taktéž jasně daná kompenzace. Náš časopis si to dovedl ošetřit dost chytře.

„Víš, je ale dobře, že se své rodině věnuješ, jak jen to jde. Oni to určitě dobře vědí. A co vlastně tvoje sestry dělají? A tvoji rodiče?“ vrátila jsem se obloukem zpět k jeho nejbližším příbuzným, ještě než mezi námi zavládlo nějaké trapné ticho, protože tohle velmi osobní téma mu očividně úplně nesedlo.

„No, Sarah je novinářka, ale je pořád na mateřské s malým, takže pracuje alespoň na částečný úvazek. Emma šla ve stejných šlépějích jako já. Maminka většinu života dělala inspicientku v tom samém divadle, kde dnes nejčastěji vystupuje Emma. No a taťka je vědec a pořád dělá v oboru fyzikální chemie a dohlíží na vedení své farmaceutické firmy, i když ji už aktivně neřídí,“ popsal mi stručně svou rodinu, což mi bohatě stačilo alespoň pro nějakou hrubou představu. Byl obklopený velice inspirativními lidmi.

„Jste docela zajímavá rodinka. A nebrala si vás náhodou mamka do divadla jako malé děti? Že jste se s Emmou vydali tím stejným uměleckým směrem.“ Osmělila jsem se před ním svou tezi vyslovit nahlas, čímž jsem ho docela zaujala. Obočí se mu obdivně vyhouplo o něco výš a rty se mu roztáhly do drobného, nostalgického úsměvu.

„Ano, správná dedukce. Mamka si nás tam občas brávala, když nebylo zbytí, a nám s Emmou se tam vážně hodně líbilo. Je to dost pravděpodobné, že to na nás mělo určitý vliv, který zapříčinil náš zájem o umění,“ připustil, že to specifické prostředí z dob jejich dětství je mohlo skutečně ovlivnit v následném výběru jejich celoživotního poslání. Dalo se říct, že Tom už v něm úspěšně prorazil a vezl se na vlně úspěchu, o jeho mladší sestře se zatím tolik nevědělo, ale to možná proto, že se spíše zaměřovala přímo na divadelní tvorbu. Ne každý má tu potřebu se předvádět před kamerou, že. Ale naštěstí Tom ano, protože on před ní vypadá proklatě dobře. A naživo je to ještě o něco lepší…

„Ono se to nabízelo,“ prohodila jsem ledabyle a sama pro sebe jsem se zaculila. „Tome, co kdybysme teda překročili k tomu dotazníku, hm? Je to asi pětadvacet rychlých otázek, zabere to sotva pár minut. Mám ho u sebe v mobilu, takže si tvoje odpovědi můžu rovnou zaznamenávat,“ navrhla jsem mu, abychom přešli k tomu hlavnímu bodu tohohle večera, když jsem se tu kvůli němu speciálně sešli a on mi díky němu dokonce uvařil vynikající několikachodové menu.

„Ovšem, můžeme. Jen začni, prosím,“ odsouhlasil mi okamžitě ochotně.

„Dobře, tak jo. Vydrž, hned to najdu.“ Během několika sekund jsem se proťukala k onomu dotazníku, do jehož hlavičky jsem vepsala Tomovo jméno i příjmení plus dnešní datum.

„Fajn, mám to, takže… První otázka, ta úplně nejzásadnější – slepice, nebo vejce?“ zeptala jsem se zcela vážně, ale Toma jsem tím regulérně rozesmála. Nejspíš nejen svým významným tónem, ale také samotnou otázkou, která vyvolávala podobnou reakci u vícero lidí. Povšimla jsem si totiž během své praxe, že dotyční jsou z toho mého dotazníku většinou trochu nesví, proto jsem na začátek zařadila tuhle triviální otázku, která většinou velmi snadno uvolnila atmosféru.

„Opravdu? Tímhle začínáš ten dotazník? Ačkoliv je to trochu záludná otázka, to musím uznat,“ zamyslel se nad tím hlouběji, jakmile se přestal hlasitě od srdce smát. Jeho ústa se široce roztáhla a ukázala dvouřadu bělostných zubů, přičemž mu o poznání víc nabyly tváře a kolem očí se mu rozprostřely překrásné vějířky vrásek. A ten jeho bezprostřední smích byl natolik nakažlivý, že u mě záhy vyvolal užaslý úsměv, který jsem doteď víceméně schovávala, abych nebyla příliš nápadná.

„Hodně lidí se před tím dotazníkem tvářilo, jako by je čekal nějaký test a tohle vždycky spolehlivě prolomí ledy,“ vysvětlila jsem v krátkosti, což uvědoměle odkýval, že ten smysl mého záměru naprosto chápe.

„Vedeš si nějaké statistiky, která odpověď je častější?“ zajímal se s nefalšovaným zaujetím, na což jsem mohla protentokrát hlavou vstřícně zakývat zase já.

„Jasně, ale to až potom. Nejdřív dokončeme ten dotazník, jo? Tak co? Slepice, nebo vejce?“ přislíbila jsem mu, ale nejprve jsem hodlala splnit své pracovní povinnosti, abych se později případně mohla věnovat jiným záležitostem.

„Jistě, takže… Za mě vejce,“ uchýlil se konečně k zodpovězení této věčné otázky, kterou si kladli už staří Řekové, ale odpověď povolaných vědců přišla až v tomhle století. Když jsem se rozhodla to zařadit do toho dotazníku, pochopitelně jsem si zjistila, jak to tedy vlastně je, a správná odpověď by měla znít vejce. Tak jako tak je to ale stále známo jako logický paradox. Sama pro sebe jsem se nad tím usmála, když jsem uslyšela správnou odpověď, což znamenalo, že má Tom buď dobrý odhad anebo slušný fištrón. Anebo o té studii věděl.

„Bílá, nebo černá?“ pokračovala jsem záhy další otázkou.

„Bílá,“ pravil po krátkém zaváhání.

„Ale zajímavé je, že na sobě nosíš spíš tmavý oblečení,“ poukázala jsem na tenhle svůj postřeh.

„To sice ano, ale v tomto případě záleží spíš na tom, co bílá barva představuje. Nicméně jsem přesvědčený o tom, že bílá bez černé existovat nemůže, stejně jako den bez noci, dobro bez zla nebo jin bez jangu. Všechno to funguje na principu opaku, který se vzájemně doplňuje a tvoří tím jeden vyvážený celek,“ dodal mi k tomu i kompletní vysvětlení, které té jeho volbě dodávalo úplně jiný rozměr. Tím mi ale potvrdil, že o věcech přemýšlí celkově komplexně a že jen tak nahodile nevybírá podle nálady, ale proto, že k tomu má nějaký důvod, anebo že je o tom nějakým způsobem přesvědčen. To mi bylo hodně sympatický! Spousta celebrit střílela jen tak podle nálady, jenom aby to měli z povinnosti za sebou. Málokdo se nad těmi relativně banálními otázkami skutečně zamyslel.

„Víno, nebo pivo?“ přešla jsem ke třetí otázce.

„Víno,“ vypálil ze sebe téměř bez zaváhání.

„A jaké?“ ptala jsem se jen tak ze zvědavosti pro doplnění.

„Jedině dobré,“ zvolil obligátní odpověď, kterou mě přiměl k úsměvu.

„Divadlo, nebo koncert?“ vyřkla jsem svou čtvrtou otázku, jakmile jsem se zase uklidnila.

„Hmm… v tomhle případě nejsem tak jednoznačně pro jednu z možností, ale… asi se víc přikláním k tomu divadlu. K tomu mám o něco blíž, i když rád zajdu na nějaký koncert,“ vyvodil nakonec smysluplný závěr po hlasitém přemítání, co pro něj bylo o něco osobnější a což jsem sama očekávala, když měl jistý vztah k divadlu už jako malý kluk. „Klasická hudba, nebo něco… říznějšího?“ vyzvídala jsem si opět sama pro sebe.

„Spíš klasická, ale poslouchám různé žánry,“ odpovídal mi beze všeho.

„A poslední koncert, který jsi navštívil?“ U tohohle tématu jsem se značně zasekla.

„Filmová hudba od Hanse Zimmera,“ zodpověděl pohotově, asi to nebylo až tak dávno. Ach, no kdo by nezbožňoval božského Hanse, že? Celej Hollywood si z něj může sednout na prdel. 

„Tahle otázka je u tebe asi zbytečná, protože je na ni tvoje odpověď jasná, ale i tak se na to holt musím zeptat. Pes, nebo kočka?“ Dotaz číslo pět jsem pro změnu okecala trochu já. On se na mě ale tak výmluvně zadíval, že mi bohatě postačila jeho mimická odpověď, abych označila první možnost.

„Pizza, nebo hamburger?“ V dotazníku nechybělo ani toto. Já ho ale dohromady nedávala, první verze vzešla od hlasování našich čtenářů, takže jsem v tom dočista nevinně.

„Pizza.“ Měl jasno opět hned, s čímž se taktéž dalo počítat dopředu, když našel takové zalíbení jednak v Itálii, ale také v jejich gastronomii. Za mě taky určitě pizza.

„Práce, nebo koníčky?“

„Ideální je, když je práce koníčkem,“ zvolil opět důmyslnou odpověď, která se mi velmi zamlouvala. Většina tázaných se opravdu zaměřila na to zvolit buď možná A nebo B, ale Tomovi se dařilo hledat geniální kompromisy.

„Na tom rozhodně něco bude,“ odkvitovala jsem uvědoměle. „Vzdělávání, nebo cestování?“ přistoupila jsem už k osmému dotazu, nad níž se Tom zase na pár sekund zamyslel, aby mi mohl poskytnout, dle svého svědomí, co nejlepší odpověď, na kterou jsem byla skutečně zvědavá.

„Ty tvoje otázky nejsou zase až tak jednoduché, jak si říkala,“ poznamenal zadumaně s lehkým podmračením, když se jeho očekávání zřejmě minulo s realitou.

„Ne, říkala jsem jenom to, že to trvá několik minut, ale to v tvém případě asi taky nedopadne, protože ty nad tím vším moc přemýšlíš. Většina dotazovaných na to rychle odpoví a jde dál,“ opravila jsem ho pohotově, když špatně parafrázoval můj výrok, na což se na mě ihned pokorně zadíval a blahosklonně se pousmál.

„Moc nad tím přemýšlím? Tak to budu brát asi jako kompliment,“ usoudil s potutelným úsměvem, který jsem mu bez prodlení vrátila nazpět.

„To bys teda rozhodně měl,“ odsouhlasila jsem s neochvějným přesvědčením, díky čemuž jsem si od něj vysloužila předlouhý, soustředěný pohled, při němž jsem měla zvláštní pocit, jako by se mi těmi pomněnkovými duhovkami zavrtával až kamsi pod kůži. Na několik sekund jsem snad přestala dýchat, jak mě ty jeho oči úplně uchvátily. Jakmile jsem se z toho užaslého ustrnutí probrala, několikrát jsem zmateně zamrkala řasami a pak jsem se raději zadívala někam jinam, abych předešla nezištnému červenání se, protože mě již trochu pálily uši, kterými to u mě vždy začínalo. Chovala jsem se hrozně pitomě, ale nedokázala jsem to kupodivu ani v nejmenším ovládat.

„Takže teda… ehm, vzdělávání, nebo cestování?“ vyzvala jsem ho, aby učinil další svůj verdikt, který mu evidentně vrtal značně hlavou, protože se u toho znovu nepatrně mračil.

„Vzdělávání cestováním, to je podle mě ta nejzábavnější forma,“ vyřešil ten zdánlivě neřešitelný rébus, který si v hlavě vytvořil. Naštěstí mi při praktickém tvoření toho dotazníku ke každé otázce nechali možnost i otevřené odpovědi, takže jsem ty jeho poučné úsudky mohla bez potíží všechny zapsat.

„Ještě že v tom dotazníku mám ke každé otázce možnost otevřené odpovědi. To jsem zařadila teprve někdy před půl rokem, jinak bych s tebou ten dotazník asi nedokončila,“ utahovala jsem si z něj, když ten dotazník bral až takhle vážně a uvažoval nad ním téměř až filozoficky. „Anebo by sis prostě něco vybral, i kdybys měl použít nějaký dětský rozpočítadlo. Není to žádný IQ nebo psycho test,“ dodala jsem záhy a rovněž jsem poukázala na to, že na těch odpovědích zase tolik nesejde. Mé narážce o rozpočítadle se naštěstí zasmál a nebral si to nijak osobně.

„Máš pravdu,“ uznal a lehce kysele se zašklebil, když se naplno dovtípil, že to zřejmě opravdu přeháněl. „Tak pokračujme, ať to dokončíme a můžeme se podívat na film,“ popohnal mě, abychom se zbytečně nezdržovali od posledního bodu programu, který si ke svému italskému večeru vymyslel. Jako by nestačilo, že mě nacpal výborným rizotem. Ne dobře, to fakt nestačilo, jestliže jsem s ním mohla sledovat film!

„Jasně, nezdržujme se, takže… Moře, nebo hory?“

Po necelých dvou hodinách, kdy jsme sledovali Tomův oblíbený film Červená pustina, který Antonioni natočil v roce ´64, a Tom ho měl v původním italském znění s titulky, se na mně začínala pomalu podepisovat únava. Proto jsem se chystala se s Tomem pomalu rozloučit a odporoučet se na svůj hotel, abych se mohla zavrtat do měkoučkých peřin, do kterých už jsem se opravdu již náramně těšila. A taky na svoje večerní cigárko.

„Hmm… Ten film vůbec nebyl špatný, Tome. Byla jsem ze začátku trochu skeptická, ale nakonec se mi náhodou líbil. Vtáhlo mě to do děje a ta herečka to zahrála skvěle,“ vychvalovala jsem si jeho výběr, který zvolil nezávisle na mně, protože já se v italské kinematografii ani v nejmenším neorientovala, a který mě nakonec ohromil a poodhalil mi další kousek z Tomova bohatého duševního života. Toma moje opětovná chvála znovu doháněla až téměř k rozpakům, protože jsem s ní skutečně nešetřila už při večeři. Možná bych měla asi ubrat, aby to nevypadalo, jako že mu snažím nějak vlichotit. I když tohle už by mohlo hraničit s lezením do zadnice. Hm... 

„Vážně? Tak to jsem rád, že tě to nějakým způsobem oslovilo. Doufal jsem v to,“ přiznal se, že film vybíral i s ohledem na mě, ale jinak si do toho ode mě nenechal jakkoliv zasahovat, což pro mě byl neprůstřelný důkaz o jeho smělé rozhodnosti, která byla nepopiratelným projevem pro mě tolik přitažlivé mužnosti.

„A trefil jsi to. Hodně mě zaujalo, jak se ta Giuliana snažila držet krok s lidmi, kteří mysleli úplně jinak než ona, a jak ji trápilo, že za nimi stejně čím dál víc zaostávala. Navíc ten kontrast mezi tím nerovnoměrným vývojem technologie a současně lidského myšlení, to člověka přiměje se nad tím zamyslet i v kontextu dnešní doby,“ dala jsem se kurážně do hlasitého hodnocení ono filmu a Tom mi u toho pozorně naslouchal.

„Určitě se to dá vztáhnout na dnešní dobu, ale dnešní civilizace zvládá jakýkoliv pokrok daleko lépe, je víc přizpůsobivá než tehdy, kdy ten rozvoj byl natolik zásadní, že někdo ho nedokázal vlastně ani myšlenkově pojmout. Najednou tu byla úplně nová etická a estetická kritéria, nová morálka i psychologie, v čemž si spousta lidi nedovedlo najít žádné záchytné body, které by jim pomohly se v té vlně novinek nějak orientovat,“ rozvíjel Tom zapáleně tuhle debatu dál, ale já se do ní až takhle moc intelektuálně nechtěla zamotávat. Spíš jsem mu chtěla jen ukázat, že se u mě ten snímek setkal s úspěchem a že u mě zanechal jistý pozitivní ohlas, ale na nějakou sáhodlouhou debatu na úrovni jsem se fakticky necítila. Hlavně jsem nabyla dojmu, že by Tom svým intelektem naprosto zastínil ten můj, a na to si to ověřit v praxi jsem zatím nebyla připravená.

„Tome, byl to opravdu moc příjemný večer, ale já už bych se raději přesunula na hotel. Jsem nějaká unavená,“ sdělila jsem mu trochu provinile, aby si ten můj náhlý obrat nebral nijak osobně, ale ke konci filmu už se mi pomaličku přivírala víčka.

„Samozřejmě, ona už je poměrně pokročilá hodina,“ pronesl zcela chápavě a zkontroloval na hodinkách čas, který hlásil půl jedenácté večer. „Zavolám ti taxi,“ oznámil mi beze všeho, aniž by ho napadlo se mě zeptat na názor. Nepatrně jsem na něj vyvalila oči, protože tohle jeho prvoplánově gentlemanské gesto na mě působilo poněkud mimo.

„To není třeba, Tome. Vždyť můj hotel je odsud kousek,“ namítla jsem, že je zbytečné volat taxi kvůli těm pár blokům, které dělí naše byty. A během cesty si můžu dát to cigáro, klidně i dvě.

„Trvám na tom, El. Anebo ti nabídnu svůj doprovod,“ předestřel mi druhou možnost, která zněla přeci jenom o něco lákavěji, ale současně jen tou představou trpěla má ženská nezávislost. Však nejsme v 19. století, proboha!

„Toho si doopravdy vážím, ale jsem holka z New Yorku, o mě se doopravdy nemusíš bát,“ obeznámila jsem ho s tím, že jako holka k NYC jsem připravená na všechny reálné scénáře, které v nočních ulicích velkoměsta můžou nastat. Nejenže jsem u sebe v kabelce nosila pepřový sprej, ale taky jsem znala několik šikovných chvatů, které dokázaly bezprostředně odrovnat jakéhokoliv agresora. Čekala jsem jen na moment, kdy je budu moct použít.

„Prosím,“ hlesl pouze a upřel na mě tak výmluvný pohled, jemuž se nedalo odporovat.

„T-tak dobře… děkuju,“ rezignovala jsem před jeho naléháním, které ovšem skýtalo zcela šlechetné úmysly. To se mu nedalo upřít. A tak mi Tom během mžiku zavolal odvoz, načež jsem se na něj vděčně pousmála a trochu mátožně jsem se zvedla z té ultra pohodlné sedačky, abych se přesunula ke vchodu, kam mě uctivě vyprovodil ke dveřím. Taxi tu mělo stát během pět minut. U dveří mi gentlemansky navlékl kabát na ramena a podal mi kabelku do ruky, čímž mi opět nechal pocítit, jaké příjemné to je, když se takhle o ženu někdo stará. Marcus si na takovýhle zdvořilosti nijak dvakrát nepotrpěl. Nebo alespoň ne v mým případě. Prý když jsou ženy dnes tak emancipovaný, dovedou si oblíknout kabát samy, no ne?

„Ještě jednou ti děkuju, Tome, za vážně fajn večer. Užila jsem si to… A to jídlo bylo vynikající,“ loučila jsem se s ním ve velmi přátelském a otevřeném duchu, což bylo pochopitelně cíleně, protože jsem chtěla, aby plnohodnotně věděl, jak moc si té jeho snahy cením. Tom se na mě u toho díval veskrze vlídně a hrozně roztomile, až užasle se u toho usmíval, jak má slova padala přesně na úrodnou půdu. Dost nám k tomu všemu pomohla i ta jedna vypitá lahev velmi dobrého, bílého vína, který nám Tom rozdělal k tomu filmu a která mi dodala kuráže i k následujícím věcem 

„Děkuju za milá slova, Eliso. I já si ten večer užil, bylo to moc příjemné s někým posedět a popovídat si u jídla, takže... zase zítra.“ Taktéž si chválil dnešní večer, jenom o dost stručněji, ale za to přímočařeji.

„Dobrou noc, Tome,“ dodala jsem a následně jsem se k němu natáhla, abych mu mohla dát dva letmé polibky na obě tváře. On se přitom zcela intuitivně naklonil blíž ke mně a jednou rukou mě opatrně zachytil za loket, z čehož mi po celém těle přeběhla v rychlosti řádná husina. Já jsem si alespoň na pár okamžiků mohla bez zábran vychutnat tu jeho decentní, ale podmanivě omamnou vůni, která k němu dokonale seděla.

„Dobrou noc, Eliso,“ popřál mi nazpět, přičemž moje jméno vyslovil nejen zkráceně, ale taktéž tak měkce a něžně, že jsem měla sto chutí se k němu přimknout o něco blíž. Namísto toho jsem se od něj zase odtáhla, aby to nebylo příliš nepatřičné se k němu takhle nestydatě mít, ale neubránila jsem se u toho takovému koketnímu úsměvu, který ho neprodleně přilákal svým pátravým zrakem. Pak se ale s drobným trhnutím hlavy vzpamatoval, otevřel mi dveře a s laxním mávnutím mě vypustil do nočnímu víru velkoměsta. Páni… Tak tohle mi asi nedá spát, protože tenhle sympatický, okatý britský elegán se mi líbí čím dál tím víc… Něco na něm je, nemůžu si pomoct. Ráda bych na to přišla co. A proč právě on?

Ahojky všem! Upřímně doufám, že jste si všichni užili krásné a požehnané Vánoce podle svého gusta a vyplnila se vám všechna Vaše přání! Já si užívám, že jsem konečně vypadla z toho rutinního kolotoče a ráno mi nezvoní ten zatracený budík. :D A taktéž Vám chci ještě ze srdce popřát do nového roku jen a jen to nejlepší!

Moc děkuju holkám, Flu a Cess, opět za Vaše úžasné komentáře, opravdu si jich nesmírně cením a vážím! :)) Vím, že Vám ještě dlužím odpovědi, mám to na seznamu restů a snad se k tomu taaak... do konce roku dostanu! Hrozně mě baví zpětná vazba Vaší zpětné vazby, dámy. A taky bych s radostí chtěla znovu přivítat Carol - tvé komentáře mi neušly, hrozně mě potěšily a mockrát ti děkujuuu!

Příště Tom Elisu vytáhne na ranní rozcvičku a její asistentka ukáže, že se taky umí ozvat. 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 5. kapitola 2/2: