OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 6. kapitola

20.02.2025 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 138×

Den druhý – Ranní jogging a holčičí small talk

S Tomem jsme se ráno domluvili, že se opět sejdeme před Hyde Parkem, kam si chtěl jít trochu zaběhat a protože měl Bobbyho stále u sestry, tak mi tentokrát nic nebránilo se k němu přidat. Na setkání s tím chlupatým nezmarem zatím nejsem připravená. Tedy až na to nebetyčné sebezapření se hned po ránu nesmyslně honit po parku. Svoje ranní cigárko i kafe jsem naštěstí stihla, takže to mi trochu zvedlo náladu, abych nebyla přehnaně mrzutá, ale jenom natolik, co by odpovídalo někomu, kdo není žádný zapálený sportovec. 

Navlékla jsem na sebe včerejší sportovní oblečení, které jsem si nechala vyprat, když jsem si zadek vymáchala v kaluži, takže pro mě bylo alespoň částečně motivací se v něm venku zase ukázat. Legíny mi mou sedinku pěkně tvarovaly. Tom už na mě čekal před bránou. Zatím se alespoň protahoval a zahříval, než se vydá na svou obvyklou trasu.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě zvesela a krátce na mě zamával, zatímco v rychlém tempu dupal na místě.

„Dobrý ránko, Tome,“ vrátila jsem mu pozdrav nazpět, už ne s takovým elánem jako on, protože já prostě neměla takhle akční ranní rozjezdy. Nesnášela jsem brzké vstávání a hlavně žádné náročné aktivity po ránu. Ovšem až na jednu jedinou výjimku. Sex po ránu, ten jsem vždycky nadšeně uvítala…

„Netváříš se moc nadšeně,“ povšiml si hned mého mdlého výrazu, který mě většinou doprovázel až do poledne, kdy jsem se teprve začala trochu probírat. A hlavně po pár škopcích silného kafe.

„Já rána zrovna dvakrát dobře nezvládám,“ přiznala jsem bez mučení a přidala jsem se k jeho důkladnému strečinku.

„Jak to? Čeká nás nový den, nové příležitosti a výzvy. Nové zážitky. To je dar, který jsme dostali, když jsme se ráno probudili, a proto bychom ho měli využít na maximum,“ podělil se se mnou o svůj náhled na věc, který mi momentálně zněl jako příšerně otravné sluníčkářství, a na to jsem taky zrovna dvakrát nebyla. Měla jsem co dělat, abych nad tím neprotočila panenky.

„Pokusím se dostat ze sebe maximum, ale moc šancí tomu nedávám,“ přislíbila jsem mu, když jsme si právě protahovali trup, což bylo na intonaci mého hlasu samozřejmě slyšet.

„To úplně stačí. Dělat vždy vše tak, jak člověk nejlépe v danou chvíli dovede. Především když z toho má sám dobrý pocit,“ podpořil můj původně skeptický přístup, přičemž se mu to povedlo obrátit do slušné motivace, která u mě nepatrně zabrala. Pojala jsem díky těm řečem jisté lehké podezření, jestli neměl co dočinění s nějakým zenovým mistrem, protože tyhle hlášky by tomu bezpochyby odpovídaly. Nicméně celkem zafungovaly… Nebo spíš to, že jsem se na něj chtěla patřičně zapůsobit.

„Ty umíš povzbudit, poslyš,“ ocenila jsem jeho snahu mě trochu nakopnout, na což reagoval milým úsměvem.

„Jen se snažím říct, že jsme tu všichni docela na skok, a proto bychom si to měli pokud možno užít,“ přeformuloval svůj prvotní výrok, ačkoliv já již napoprvé jasně rozuměla tomu, co mi tím chtěl sdělit, akorát jsem v sobě holt nenašla tolik entuziasmu. Každopádně v jeho společnosti by mi moje obvykle nízká hladina optimismu mohla o něco stoupnout.

„S tím bych asi souhlasila, akorát… já osobně dávám přednost jiným činnostem než rannímu pachtění se po parku. Nic proti, ty se jako herec ve formě udržovat nějakým způsobem samozřejmě musíš,“ stála jsem si stejně za svým, což byl možná nějaký můj vnitřní vzdor před tím jeho duševním povznesením, které mi vadilo asi jen z principu. Alespoň vzhledem k tomu, že jsem sama cítila momentálně kvůli Marcusovi dost frustrovaná. A to se taký odráželo na mým chování, ani jsem se tomu nesnažila nijak zvlášť zabránit…

„Pohyb je zdravý pro každý organismus. Většinou je kámen úrazu se k tomu přimět, ta správná motivace. Pak má člověk dobrý pocit už jen z toho, že se překonal a ten pohyb si užívá. Nemluvě o tom, že ten příval endorfinů stojí za to,“ argumentoval dál v prospěch pohybových aktivit, nad čímž se mi chtělo akorát tak znovu protočit panenky. Byl do toho tak otravně zapálený, že se nad tím nedalo alespoň v rychlosti nezamyslet.

„Mně asi holt dělají dobře jiný věci,“ usoudila jsem s takovým výmluvným tónem, který v sobě skrýval důmyslný dvojsmysl, kterému jsem se sama pro sebe ušklíbla. Tom se tomu zřejmě dovtípil a nakrátko se zatvářil poměrně rozpačitě, než si slabě odkašlal a nakonec se potutelně usmál.

„Proběhneme se a uvidíme,“ pobídl mě s opatrným popíchnutím a mrkl na mě, načež vyrazil vpřed. Jeho skvostné pozadí se přede mnou pohupovalo a já se docela energicky vrhla za ním, abych se raději urychleně zařadila vedle něj. Takhle akorát hrozilo, že někde brknu a natluču si ciferník, když mu budu civět na půlky. Po dvaceti minutách docela poklidného tempa, které Tom nastolil zejména kvůli mé naprosto nulové formě, ze mě přesto solidně lilo a nemohla jsem skoro ani popadnout dech, přičemž mě děsivě řezalo v plicích a nepříjemně píchalo v boku.

„J-já… už…. N-nemůžuuuu,“ zaúpěla jsem rezignovaně a zastavila jsem se přímo v cestě. Musela jsem se opřít o stehna, protože jinak bych se nejspíš skácela k zemi. Připadalo mi, jako bych měla nohy snad z betonu, že jsem měla pocit, že už nezvládnu udělat ani krok na víc.

„Nevzdávej to ještě,“ povzbuzoval mě, abych se hned při prvním zádrhelu nezastavovala. Sám se téměř vůbec nezadýchal a pořád se tvářil absolutně bohorovně.

„Ale… straš-ně mě bolí n-nohy a nem-ůžu popad… popadnout dech,“ informovala jsem ho o svém současném stavu, který se podle mě přinejmenším blížil selhání organismu. Překotně jsem dýchala jako při samotné panické atace a nejraději bych se svalila na zem, ze které bych se další tři hodiny nezvedla.

„To je úplně normální. Zvládneš ale určitě víc, jen se teď nezastavuj,“ ponoukal mě, abych se tomu nepoddala a překonala tenhle zdánlivě infarktový moment, kterému se tělo bránilo, když jsem ho zas jednou po velmi dlouhém čase přiměla vystoupit z jeho komfortní zóny.

„N-nemám ten po… pocit,“ odporovala jsem mu, ale přitom jsem se, i přes ten odpor kdesi v mé břišní stěně, trochu ztuhle narovnala, abych mohla poslechnout Tomovi věcné připomínky a překonat se.

„Zkus jen setřást ty těžký nohy, pak už to půjde samo,“ uklidňoval mě, když mi dával najevo, že ví, s čím bojuju, a že si tím zřejmě prošel každý nadšenec do běhání. Nicméně já jsem si byla jistá tím, že po téhle zkušenosti ty běžecké boty opět na velmi dlouhou dobu hodím někde do botníku, abych na ně ani neviděla.

„Tak pojď, rozhýbej to.“ Svá slova ještě podnítil tím, když mě vzal kolem ramen a víceméně mě rozhýbal svou vlastní váhou těla, protože mě se tak proklatě moc nechtělo. Najednou jsem ale vyklusávala vedle něj a nevěřila jsem tomu, že to moje nohy skutečně zvládají. Když jsem potom zjistila, že jsem vydržela běhat skoro hodinu, ačkoli s přestávkami a podle Tomových slov při střídání s indiánským během, byla jsem z toho úplně konsternovaná. Tom se zdál evidentně spokojený. Zcela jistě ne kvůli svému výkonu, poněvadž jsem ho beztak zdržovala a on tomu mohl dát daleko víc, ale asi ho těšilo i to, že jsem pod jeho koučováním vydržela a nezabalila to chvíli potom, co jsme vyběhli. Což jsem fakt chtěla udělat.

„Kdyby tě přestalo bavit herectví, možná by ses mohl dát na dráhu trenéra. To by ti šlo taky skvěle, protože fakt nechápu, jak si mě přiměl běhat tak dlouho! Původně jsem sem šla s plánem, že to s tebou zkusím, jen tak aby se neřeklo, ale pak se někde posadím na lavičku a budu rozjímat, ale nemožný se stalo možným… Já vážně sportovala!“ vykládala jsem plná dojmů z toho zážitku, který jsem původně vnitřně odmítala, ale teď jsem na sebe byla nemálo hrdá a ta vlna uvolněných endorfinů mě naprosto odrovnala, že na tom zenovém obláčku se pro dnešní den budu nejspíš vozit s ním. Nooo, zřejmě měl pravdu s tím, co říkal, nelze to popírat…

„Takže ty normálně nijak necvičíš, nesportuješ?“ přeptal se kontrolně, jestli těm všem mým ironickým poznámkám k pohybu opravdu rozuměl správně.

„Normálně ne, takhle se huntovat mě obvykle vůbec neláká,“ nešetřila jsem s upřímností, protože i přes absenci sportovních činností v mém životě jsem se pyšnila postavou jako modelka Victoria´s Secret, takže jsem pochopitelně neměla žádnou potřebu to jakkoliv zkoušet. Bylo to až zvláštní vzhledem k mým nepříliš zdravým stravovacím návykům, ale moje mamka je dodnes jako tyčka, takže bych to přikládala těm nejlepším genům. Snad mi to pár let ještě vydrží. Alespoň do tý doby, dokud se mi nepodaří klofnout nějakýho solidního chlapa do života.

„Za to ti musí chtít vyškrábat oči nejedna celebrita, když s ní děláš tyhle projekty, ne?“ napadla ho jako první tahle myšlenka, přičemž velmi decentně posunkem poukázal na moji hubenou figuru. Nejenže mě tím pobavil, takže jsem se krátce zasmála, ale taky mě tou nenápadnou lichotkou potěšil. Zjevně si povšiml. Divila bych se, kdyby ne.

„Jako jo… Hodně hereček se dennodenně mučí nejen cvičením, ale nejrůznějšíma dietamama, aby měly skvělou postavu a mohly si dovolit všechny ty bikinový nebo postelový scény. A když náhodou z nějakýho důvodu poleví a mají nějaký to deko navíc, paparazzi to hned v nějakém bulváru rozmáznou a tisíce ženských se jim pak tiše posmívají, že přece jenom nejsou tak dokonalý, jak se snaží ve všech filmech vypadat. Tohle jim teda vůbec nezávidím. Celkově vám všem slavným. Tenhle tlak musí být na psychiku vážně náročný.“ Slova se ze mě valila jako vodopád, protože jsem byla stále dost napumpovaná z toho běhu, ale začínala jsem mít hlad, takže jsem současně očima pročesávala okolí, abych našla třeba nějaký stánek s fast foodem. Ne, fakt mi není líto těch zlikvidovaných kalorií, které klidně naberu v jednom takovém množství nazpět… Já jsem s kaloriemi totiž kámoš.

„Člověk se od toho musí prostě nějak oprostit,“ pronesl věcně a trochu zadumaně, když se nejspíš vracel vzpomínkami do své minulosti, kdy se sám musel vyrovnávat s tou vší slávou, která přišla s jeho nejznámějšími rolemi. „Ale je zajímavé, že něco takového říkáš zrovna ty, když píšeš pro...“

„Jenže my nejsme žádný bulvární plátek, Tome, ale seriózní lifestylový magazín. V časopise jsem se vypracovala tak, že jsem těmhle snahám špinit ostatní mohla zamezit a taky že jsem to udělala. Neříkám, že se tím v časopise taky nezabýváme, u žen je to prostě numero uno téma v podstatě celý život v týhle době nadbytku a zároveň nedostatku sebelásky, ale snažíme se to vždy zpracovat nějakým způsobem, aby to nikoho nepoškodilo,“ skočila jsem mu do řeči poněkud neomaleně. Cítila jsem víceméně za svou morální povinnost bránit náš časopis, ve kterém pracuju a zastávám v něm poměrně významnou funkci, díky níž můžu do jeho chodu značně zasahovat. Chtěla jsem mu vyvrátit jeho mylný dojem, že by náš časopis byl jenom pouhý bulvár, což ale musel sám moc dobře vědět, protože by se jinak pravděpodobně dobrovolně nestal jeho součástí. Ačkoliv říkal, že to pro něj byla určitá výzva, ale i tak nevěřím tomu, že by si pro něj klidně vybral formát typu In Style apod. Nemluvě o tom, že oni tuhle rubriku vůbec neměli.

„Něco takového jsem vůbec nechtěl naznačit… Kdyby to nebylo tak, jak říkáš, tak tady spolu teď nejsme,“ uvedl na pravou míru smířlivým tónem, abych na něj nenastoupila s dalším neoblomným proslovem. Potvrdil mi tím moji domněnku, že výběr časopisu pro něj nebyla žádná náhoda.

„V pohodě, Tome,“ mávla jsem nad tím pomyslně rukou a povzneseně jsem se nad tím pousmála. „Nějak mi vyhládlo po tom běhání, něco bych zakousla,“ nadhodila jsem o poznání zapáleněji, když mě už žaludek docela bolel a navíc začal vydávat ty dost protivné kručivé zvuky. K cigáru a kafi jsem si pochopitelně nic k jídlu nevzala.

„Kousek odsud je bistro, kam občas chodím. Mají tam moc dobré saláty,“ napadlo ho, když jsem si mohla skoro hlavu vykroutit při hledání nějakého stánku. Při zmínce o salátu se mi automaticky zkřivila pusa, protože zrovna tohle jsem si jako ideální snídani skutečně nepředstavovala. Potřebovala jsem se najíst něčeho teplého a dost možná i něčeho tučného, abych dohnala ten deficit, který jsem po tom běhání neodkladně pociťovala.

„Ne, salát fakt ne, nejsem králík. Dala bych si… hmm, třeba klasický newyorský hot dog!“ odhalila jsem svoje úmysly a téměř jsem tu lahodnou chuť cítila na jazyku. Tomovi vyjelo jedno obočí o trochu výš a nepatrně se ušklíbl, když jsem za svou vysněnou snídani považovala zrovna tuhle prasárnu. Ale říká se přece, že snídaně je naprostý základ dne, no ne?

„Na ulici se určitě nějaký stánek najde,“ poznamenal sebejistě, načež jsme se vláčným krokem rozešli směrem od brány, kde jsme taktéž startovali. Nohy mě pekelně pálily, jak se v nich naplno rozlévala kyselina mléčná. Krucinál, zítra se zaručeně nezvednu ze záchodovýho prkýnka.

„Takže dneska nás čeká focení kalendáře pro útulek a reklama…“ odmlčela jsem se, protože mi to nijak dvakrát nešlo přes pusu, že zrovna vzor elegantní mužnosti Tom Hiddleston má v plánech točit reklamu na kosmetiku, a tak jsem raději dělala, že mi to zrovna vypadlo.

„Reklama na pánskou biokosmetiku,“ dokončil větu za mě a zdaleka s tím neměl takový problém jako já. Naopak to vyslovil naprosto suverénně.

„Jak si… jak si k tomu vůbec přišel?“ nedalo mi to a zvídavě jsem mu položila otázku, jak se dostal právě k reklamě na kosmetiku, což pro zástupce jeho pohlaví nebylo ani zdaleka tolik obvyklé.

„Přes svého agenta. Vlastně to bylo na popud od té kosmetické firmy, že by si mě přáli do své reklamy, a tak mě přes Harryho oslovili. Vyžádal jsem si balíček vzorků a zajel jsem se i podívat do jejich výrobny, abych se podle toho rozhodl, protože já odmítám prezentovat něco, čemu sám nevěřím. A musím tedy uznat, že jejich výrobky jsou opravdu skvělé, takže… proč jim potom nepomoct se trochu zviditelnit, ne? Za mě je to dobrá věc,“ vysvětlil mi svůj postoj k té reklamě, což zajisté mělo hlavu a patu, a taktéž to od něj bylo přinejmenším velkorysé.

„To jo… je to dobrá věc,“ uznala jsem trochu váhavě, protože mě o své nezištnosti a čestnosti přesvědčoval čím dál víc. Něco takového v mém světě nebylo úplně běžné.

„No a na večer… to máš to cvičení v televizi, ne?“ zmínila jsem ještě poslední část jeho dnešního pracovního harmonogramu, který byl poměrně rozličný, zábavný a především dobročinný. Myslím, že všechny tyhle projekty dělal pro to, že ho nějakým způsobem naplňovaly, ani ne tak pro finanční zisk. Ten nejspíš vnímal jako vedlejší benefit a dost možná si za tyhle akce nebral tolik, co by za to požadovali jiní.

„Večerní relaxační jóga, přímý přenos,“ srozuměl mě, co ho ještě na závěr čekalo večer, a já prostě nestačila zírat.

„Dneska máš napilno,“ konstatovala jsem veskrze obdivně, protože ten jeho dnešní program byl přinejmenším vyčerpávající a na rozdíl od včerejšího dne i zdlouhavý, ale dle jeho rozzářeného obličeje se zjevně už nemohl dočkat. Celkově působil nabitý energií a velmi pozitivní aurou, která ho okázale obklopovala.

„A přesně tak to mám rád. Když se mi podaří den využít naplno a večer v posteli si můžu říct, že jsem ho využil na maximum,“ pronesl takovým oduševnělým tónem hlasu, který by mě snad i přiměl se zamyslet nad tím, kdy se mi něco podobného zadařilo. Jenže on mě upoutal hlavně tou nevinnou poznámkou o posteli, která se v mé hlavě poněkud zvrtla a zvrhla v docela hříšné myšlenky. „A hele. Stánek s hot dogy,“ povšiml si, ale já byla stále duchem nepřítomna, když jsem si představovala, jaký by mohl být Tom v posteli. Jestli je i tam dokonalý gentleman, anebo je pravým opakem a je to pořádný zvíře. Nevím, ale cosi mě nabádalo si myslet spíš to druhý. A… hm, bylo by přinejmenším zajímavý to zjistit, i když je to samozřejmě na hony daleko za mýma pracovníma povinnostma. Ale proč někdy nesmíchat práci a zábavu? Většinou to fakticky nedělám, už ze zásady, ale u Toma mám neskonalý nutkání udělat pro jednou výjimku…

„Eliso? Chceš ještě ten hot dog?“ Pomohl mi vrátit se do přítomnosti, když se mě zlehka dotkl kousek pod loktem a opatrně mě stiskl.

„Co? Jo, ehm… Pardon, zamyslela jsem se. Jasně, sem s ním! Mám takový hlad, že si dám snad dva,“ prohlásila jsem, přičemž moje mysl stále částečně zůstávala u představ Toma v posteli, takže jsem v tom svém komentáři slyšela opět určitý dvojsmysl, kterému jsem se mlsně usmála. Na Tomovi bych si smlsla hrozně ráda. Jsme oba tolik rozdílní, že by to byla přinejmenším zajímavá výzva, jejichž pokořování mě náramně baví. Navíc bych si potřebovala trochu zvednout sebevědomí, které mi Marcus systematicky drtí na prach, a ukázat mu, že on pro mě rozhodně není jedinej mužskej na světě. Tom by byl nepochybně skvělá náhrada. Nebo… konkurence?

***

„Tak už je ti líp?“ starala jsem se o Danielle a její zdraví, jak to fyzické, ale asi především to psychické. V tomhle případě to proběhlo spíše z hlediska takového toho nutného zla ve vzájemné konverzaci, abych později nějak šikovně nakousla to ožehavé téma, ohledně Toma, kvůli kterému se jí včera udělalo jaksi nevolno.

„Ale ano, díky, Eliso. Včera jsem to vůbec nezvládla, za to se omlouvám. Bylo to ode mě tak hrozně neprofesionální,“ sypala si popel na hlavu, zatímco mě po očku sledovala, jak si vybírám v šatníku oblečení. Pozvala jsem ji k sobě do apartmánu, než spolu vyrazíme na další část Tomova programu. Nakonec jsem si zvolila velice slušivý, královsky modrý kostýmek od Armaniho, šitý přímo na míru, aby zvýrazňoval mé ženské křivky a přitahoval svou vyzývavou barvou pozornost ostatních. Pod sako jsem si vzala jednoduchou bílou saténovou halenku, která ten outfit ještě o něco víc zvýrazňovala.

„To neřeš, jen… Nechápu, proč si takhle přehnaně reagovala ohledně Toma. Jestli se ti líbí, tak prostě převezmi iniciativu, když on se k ničemu nemá. Pochybuju, že si všiml, jak na něj zíráš, tak to zkus sama a pak se rozhodne. Však o nic nejde,“ pobídla jsem ji s nepatrným škodolibým záměrem ji trochu popíchnout. Neměla jsem sebemenší pochyby o tom, že na něco takového neměla odvahu a asi to ani nebyl zdejší styl namlouvání. A koneckonců Tom byl ten klasický prototyp kavalíra, který si ženské srdce získá sám svým šarmem a důvtipem. V zrcadle jsem nenápadně zkontrolovala její výraz, který byl přinejmenším vyjevený z mého troufalého návrhu, který při jejím smýšlení asi nepřipadal v úvahu. Zatímco já jsem s něčím takovým naštěstí neměla sebemenší problém.

„Převzít iniciativu? To ne, j-já nemůžu. Přece by… proč by se měl zajímat o někoho, jako jsem já?“ Podceňovala se, a to docela destruktivním způsobem, který mi ovšem víc a víc napovídal o tom, že tahle slečna se sebou bude mít ještě skutečně hodně práce. Docela mě to překvapovalo, protože zprvu se zdála být poměrně sebejistá, když mě seznamovala s Tomem, ale asi ji to stálo veškeré její zásoby sebevědomí, protože teď se naopak podivně hroutila.

„A proč by ne? Jen mu musíš dát najevo, že za ten zájem rozhodně stojíš,“ radila jsem ji dobromyslně, ačkoliv mi bylo jasné, že ty rady nijak nezúročí. Mentálního kouče jsem jí odmítala dělat, ale ta její přehnaná upejpavost mi přišla celkem nešťastná. A dost mě iritovala. Z takovýhle nanynek se zpravidla vždycky vyklubaly pěkný mrchy.

„Taková já ale nejsem,“ namítla zaraženě a automaticky se podívala do země, když jsem se rovnou před ní začala převlékat do toho kostýmku. Mezi ženskými snad není potřeba se upejpat.

„Všimla jsem si. Jako kdybys vypadla z románu od Jane Austenové,“ rýpla jsem si do ní zcela nepokrytě a sama jsem se svému skrytě ponižujícímu vtipu zasmála, což jí zmátlo natolik, až se tomu usmívala taktéž. Ne že bych snad někdy něco od Austenové četla, ale nějaký film jsem určitě někdy viděla. Záhy mě ovšem seznámila s tím, proč se tomu tak hloupoučce usmívala: „To je náhodou moje oblíbená autorka.“

„To by fakt dost věcí vysvětlovalo,“ utrousila jsem si sama pro sebe a protočila jsem nad její bláhovostí oči v sloup. Takovou nesmělou naivku jsem hrozně dlouho nepotkala. Většinou jsem vídávala jen samý dravý, vypočítavý potvory, které měly jasný cíl a šly si za ním i přes mrtvoly. Obzvlášť ty mladý holčinky, který si tak rády hrály před staříky na lolitky a ti tupci jim to tak žrali. No jo, to pozlátko slávy bylo uvnitř celkem dost zkažený… „Aby ses pak nedivila, až ti ho někdo vyfoukne před nosem,“ popíchla jsem ji, aby si uvědomila, že na ni nikdo čekat nebude jako na hlavní hrdinku jejích oblíbených románů. Takhle to fakticky nechodí…

„O tom upřímně pochybuju, Eliso… Tom je přesně ten typ, který si ženy sám vybírá a rád je dobývá. Podle mě to u něj obráceně nefunguje,“ vyvedla mě z omylu celkem rezolutně, až jsem na ni pohlédla s obočím povytaženým výš.

„No věř mi, že každý chlap někdy uvítá, když se role obrátí. Je to jenom o jejich egu, který je ovládá po většinu života, to si zapamatuj. Navíc muži mají rádi, když je ženská cílevědomá a ví, co chce. Jenom nikdy nesmí mít pocit, že nad nima má navrch,“ radila jsem jí důležitě, získala jsem z ní totiž neodbytný pocit, že mnoho zkušeností s mužským pokolením zřejmě nemá. Přitom to je taková pěkná ženská, i když možná ta její nesmělost moc netáhne, dnešní svět patří spíš kurážnějším jedincům. Jako je nepopiratelný fakt, že zdejší mentalita je pořád trochu jiná než třeba v USA nebo jiných evropských zemích. Britové si pořád zakládají na té své modré krvi, královské rodině a titulech, hrabstvích, etiketě a podobných blbostech, díky nimž si připadají o něco lepší, než zbytek světa, až na to, že všem ostatním je to tak trochu jedno. Na tu druhou stranu na tom prostě něco je.

„Ne všichni muži jsou takoví sobci, jak říkáš,“ zastávala se opačného pohlaví, čímž mi akorát potvrdila ten nedostatek vlastních zkušeností a z toho vyplývající přemrštěnou důvěřivost. Není náhodou pořád ještě panna?

„Všichni jsou. Jedni víc a někteří zase míň, ale všichni jsou,“ odporovala jsem jí s naprostým povznesením, protože tohle byl stokrát prověřený fakt, který by mi napříč planetou odkývala většina žen, které mají dlouhodobý vztah s nějakým klasickým mužským prototypem. Jistěže se najdou i výjimky, ale to fakticky pouze výjimečně. No a výjimka potvrzuje pravidlo, že.

„Tom takový ale určitě nebude,“ stála si za svým a vztáhla to rovnou i na Toma. Vrhla jsem na ni pochybovačný pohled, že ani v jeho případě nevěřím tomu, že by alespoň částečně nebyl ovládán svým egem a v duchu jsem si myslela, že je ta Danielle skutečně na jednu stranu úplně pitomá. Však on ji život naučí.

„Tak běž a přesvědč se o tom,“ vyzvala jsem ji s kamennou tváří, a když nesouhlasně zakroutila hlavou, musela jsem se na ni blahosklonně pousmát. Potom jsem nad tím lhostejně pokrčila rameny. „Tak jo, musíme už jít. Jak vypadám?“ zeptala jsem se jí, abych uvolnila atmosféru a protože jsem chtěla slyšet nějaká ta milá slova chvály. Párkrát jsem se schválně otočila, aby si můj model mohla pořádně prohlédnout a když jsem viděla její užaslý pohled, vlastně jsem ani nic víc slyšet nepotřebovala.

„Naprosto fantasticky, Eliso. Jsi v tom kostýmku nepřehlédnutelná,“ vychvalovala můj výběr, který jsem nezvolila úplně nahodile. Ráda jsem se oblékala tak, abych vzbuzovala pozornost ostatních a považovala jsem to za velmi rafinovaný nástroj ke svádění, ačkoliv pracovně jsem musela samozřejmě dodržovat nějaký dresscode. Ale určitě jsem se neřídila tím dnešním ubohým rádoby standardem, že žena musí být polonahá, aby si ji muž všiml. Je velmi malý rozdíl, aby vás muž vnímal jako snadnou kořist a jako jedinečnou trofej. Každopádně já teď hodlala udělat kořist z Toma, abych Elle ukázala, že je to chlap jako každý jiný a taktéž Marcusovi, že mě nemá tak v hrsti, jak si myslí. Pro jednou budu tahat za nitky zase já…

 Čauky mňauky! Budu se opět opakovat, ale nejprve se omlouvám za tu další neplánovanou pauzu. Pamatuju si, jak jsem sama vždycky nesnášela, když autor vypadl z pravidelného přidávání kapitol, ale teď už to vše chápu i z druhé strany - občas je to všechno nějak nad moje síly. Ani s dopsáním povídky na tom nejsem zrovna moc valně, pořád se plácám kousek před koncem a ne a ne se hnout z místa. (Psaní milostných scén je pro mě celkem kámen úrazu, ale moje příběhy se bez nich prostě neobejdou 3:) 

Taky bych všem chtěla srdečně poděkovat za podporu, ať počtem shlédnutí či nějakým milým slůvkem - takže díky moc, holky!

Elisa se nám začíná docela vybarvovat, že? Komu už začíná být docela protivná? No, já ji psala s tím, že to nemá být žádná sympatická slečinka, chtěla jsem zkusit napsat zas něco trochu jiného. Sladký Tom vám to ale určitě vynahradí! 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 6. kapitola: