Epiléxei - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Probuzení po dlouhé době...

01.09.2012 (22:00) • Sisi15 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 552×

EDIT: Článek neprošel korecí!

Slyším v dálce hlasy. Snažím se odlepit víčka od sebe, ale moc se mi to nedaří. Váží snad tunu. Podařilo se, že to ale trvalo! Zmateně mrkám jako o život. Točí se mi celý svět. Zvedá se mi z toho žaludek. Raději okamžitě přimknu víčka zpět k sobě. Pomalu mě kolébá bolest ke spánku. Cítím jak se pouštím do bolestného spánku plného halucinací. Zdá se, že vlkodlačí jed je něco spalujícího, ale nemyslím to v tom dobrém slova smyslu. Jako by moje tělo někdo nechal v ohni a mojí duši hodil do vody. Jak tělo, tak duše čeká na úlevu. Taky jste měli někdy pocit, že potíte krev?

Cítím na čele ruku, ale nepřirozeně chladnou. Ten chladivý pocit byl jako by v zapomnění svitla naděje. Zamrkám. Nade mnou se sklání krásná černovláska. Její ruka je položená na mé čele(p.a. jak nečekané :D)

„Kdo jsi?“ Můj hlas zní tak hrubě. Normálně mám hlas, jako když se rozezní zvonečky.

„Jmenuji se Katharina. Nejsem člověk, ale upír.“ Dřív jsem si myslela, že můj hlas je hezky, ale to jsem se sekla. Hodně.

„Upír? Něco takového existuje? Doufám, že nejste nebezpeční jako vlkodlaci. To bychom vás museli zabít.“ Musím to co nejdříve říct Lucasovy nebo Ronovy. Jak je na tom vlastně Ron?

„Ano existujeme, ale nejsme pro vás hrozba. My se živíme krví vlkodlaků, až na našeho pána ten se živí krví svých služebníků tedy mě a stejných mého druhu.“ To jsou nesmrtelní! Ona je nesmrtelná.

„Aha. Kde je Ronnie?“

„Kdo?“Divně se na mě usmívá. Jakoby mě chtěla zabít, ale nemohla.

„Lili! Bože jsem tak rád, že jsi zase v pořádku.“

„Ronnie! Jsi v pořádku?“ Zachvátí mě strach. Ani se nenaději a už mě drtí ve svém medvědím objetí.

„Ronnie. Udusíš mě.“ Zaskřehotám mu do ucha.

„Promiň.“Okamžitě mě pustí a omluvně se usmívá. To jeho ošívání je roztomilé. Vyšvihnu své tělo do sedu.

„Opatrně! Trvalo dlouho, než jsme dostali jed pryč z tvého těla. Navíc musíš být unavená. Sice jsi spala dlouho, ale i tak.“ Ten její sladký hlásek. Brrr.

„Katharina má pravdu. Musíš odpočívat, abys měla sílu na cestu.“ Nově příchozí byl statný muž s blonďatýma vlasami a safírovýma očima. S těch očí sršel respekt a strach. Byl nádherný. Lehce se na mě pousmál.

„Jak dlouho jsem vlastně spala?“ Svůj pohled stočím k Ronnimu.

„Celkově dva měsíce. Nikdo si s tebou nevěděl rady. Vždycky si se vzbudila na chvíli a pak si zase usnula, ale nebyl to normální spánek. Ze spaní si křičela a taky si měla křeče, když ses vzbudila, měla jsi místo očí jenom bělmo a mumlala si co si v jiném jazyce.“ Udiveně jej pozoruji. Blonďák si nahlas povzdechne.

„Vaše vesnice neměla potřebné věci na tvou léčbu. Takže jsem řekl svému lékaři, aby tě vyléčil. To se mu povedlo. A ten jazyk, který jsi mumlala, byla řeč bohů. Já jí umím taky mluvit, proto jsem věděl co je to za řeč.“ Dokud se neusmál, vypadal jako obživlá socha antického boha. Vzhled, ale není všechno. Katharině se asi líbí, poulila na něj ty svoje krysí očka. Střelil po ní pohled, ale teď už chladným.

„Aha. A co je dnes za den?“

„21.4. Je úplněk.“ Pomalu se zvedám. Stojím na nohách a chystám se jít ke dveřím, když v tom mě někdo popadne do náručí. Je to ten blonďák. Jeho kůže je chladná a tvrdá, ale na dotek je jako chladivý samet.

„Pusť mě. Musím jít chránit vesnici před těma žroutka.“ Posadí mě na postel.

„Mojí lidé se o ně postarají. Vlkodlaci proti nim nemají šanci. Živý se, ni mi takže je vaše vesnice v bezpečí. Ty si teď pěkně lehneš a budeš spát, abychom mohli co nejdříve vyrazit.“

„Kdo?“

„Já, ty a mí lidé.“ Počkat! Já?!

„Já? Proč bych s vámi měla jít??“

„To je na dlouhé vyprávění. Povím ti to, až budeme o samotě.“ Hodí přísný pohled na Katharinu. Chápavě se na něj usměje. Chytla Ronnieho za paži a odtáhla z místnosti. Nastalo hrobové ticho. Pozorně jsem ho sledovala i sebe menší náznak pohybu. Vypadá nadšeně. Zachytil můj podezřívaví pohled.

„Kdo jsi?“

„William van Defoido. Hlavní upír a vládce celé Evropy. Posel boha všech bohů.“

„Aha. Já jsem Lilliana Johnsová, ale všichni mi říkají Moira. Strážce svého lidu.“

„Takže se jmenuješ, Lily. Krásné jméno. Chtěla si vědět, proč se mnou odcházíš že?“ Mlčky přikývnu.

„Všichni mi říkali, že jsi moira. *přisedne si a vezme jí za ruku* Tak dlouho jsem na tebe čekal. Ani nevíš, jak jsem se těšil, až tě najdu. Když mě rada požádala, abych nechal vyléčit strážce. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to budeš ty. Vyvolená. Nemusíš se bát, nic se ti nestane.“ Vyjeveně ho pozoruji. Magor! Já s ním nikam nejdu.

„Tady tě nic nečeká. Už teď tě nikdo moc nemá rád. Prožila by si celý život sama. Když půjdeš se mnou, budeš žít v luxusu věčně mladá. Splním ti všechno, co ti na očích uvidím.“ V jeho tváři hledám každý náznak lži.

„Promyslím si tvojí nabídku.“ Opatrně složím svojí hlavu do polštáře. Nemyslím si, že je to dobrý nápad, abych odešla.

„Jo a nikomu neříkej, že jsi vyvolená. Mohli by se tě někteří zbavit. Jsi jen další služebník. Až tě proměním tak to oznámíme. Tedy pokud semnou půjdeš.“ Pomalu odchází. Zítra ráno si to promyslím. Jsem unavená.

Autor: Sisi15, v rubrice: Povídky » Na pokračování