Epiléxei- 3.kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nový pohled na věc..

20.12.2012 (11:00) • Sisi15 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 379×

Pomalu otevírám oči do ranního slunce. Cítím se hrozně moc odpočatá tak, jako už dva roky ne. Vstanu a jdu se umýt.

Když se vrátím, mám už na posteli nachystané čisté oblečení. Padne mi přesně. I přesto, že není moje. Skládá se ze spodního prádla a černého trička s upnutými kalhotami. Musím uznat, že mi to sluší. Škoda, že tady nikde není hřeben, moje vlasy by ho uvítaly s otevřenou náručí.

Vycházím z nemocnice. No, jestli se to dá vůbec nazvat nemocnice.

„Tak co, už ses rozhodla?“ Zase ten blonďák, teda William.

„Ano. Půjdu s vámi. Tady mě nic nečeká. Chci cestovat a poznávat různé kultury.“

„Dobrá. Rozluč se a sbal si nějaké drobnosti. Zítra ráno bychom vyrazili.“ Stejně jediný, s kým se chci rozloučit, je Ronnie. Doma si akorát vezmu pár cenných věcí po babičce. No a řeknu jim, že odcházím, ale asi to už ví.

Pomalým krokem mířím k domu, ve kterém jsem vyrůstala. Po cestě jsem potkala pár lidí. Zvláštně se na mě dívali. Vždycky se dívali s opovržením, ale tentokrát jako by ho tam bylo více než normálně. Pořád mi to vrtá hlavou.

Když konečně dojdu k domu. Slyším z domu, jak jsou všichni v obývacím pokoji a horlivě o něčem diskutují. Vejdu, ale zatím si mě nikdo nevšiml. Jdu tedy k místu hluku, když vejdu do obývacího pokoje, všichni zmlknou a sledují mě. Cítím se jako pod rentgenem. Zhluboka se nadechni, Lilli, a řekni jim to.

„Odcházím. Zítra ráno.“ Nemůžu se jim podívat do očí. Otočím se na patě a jdu do svého pokoje. Vezmu si jen to, co je potřebné. Samozřejmě věci po babičce taky. Mám od ní různé věci, které se dědí z generace na generaci. Vše se mi vejde do většího batohu. Nechám si ho na posteli. Budu muset ještě najít Ronnieho. Musím se s ním rozloučit ještě než odjedu. Bude mi chybět.

Vydám se ho tedy hledat.

Ve městě nikde není. Rozhodnu se tedy jít podívat do lesa. Pokud nebude v lese, tak se asi propadl do země. Do lesa chodí často.

Jak jinak, hledí do vodní hladiny. Někdy sem taky chodím, je to uklidňující a dá se tady přemýšlet.

„Ronnie?“ začnu raději opatrně.

„Už to vím.“ Má vztek. Pod náporem jsou jeho klouby na rukou bílé, jak svírá ruce v pěst.

„Přišla jsem se rozloučit.“

„Proč s nimi chceš odejít? Ani nevíš, jak mi tím ublížíš. Ne, vlastně mi tím už ubližuješ. Vím, že nechceš, ale ani si nedokážeš představit, jak moc tě miluji,“ křičí na mě, ale v poslední větě mě obejme a začne mi šeptat do ucha. Ach, Ronnie. Musíš mi to komplikovat?

„Taky tě mám ráda, ale já chci cestovat. Poznat různé kultury. Láká mě poznávání nových věcí. Tady není nikdy nic nového. A pro mě jako pro strážce už vůbec ne.“ Jeho stisk zesílil. Pokud to je ještě možné. Je těžké opustit lidi, na kterých vám záleží. Už ho asi nikdy neuvidím.

„Když tady zůstaneš, dám ti všechno, co mám.“

„Já ale chci cestovat.“ Jeho stisk povolí. Celou dobu je můj pohled zabodnutý do země, ale teď, když se na něj podívám, vidím, že brečí. Na rozloučenou mi dá pusu na čelo.

„Sbohem. Snad se ještě někdy setkáme. Vždycky budeš v mém srdci jediná.“ Propustí mě ze svého objetí. Zůstávám sama v lese. Povzdechnu si.

„Je hodně těžké opustit domov?“

„Nejde o místo jako takové, spíše o lidi v něm. Ronnie je můj nejlepší přítel už od malička. Víš, vždycky jsem byla zvláštní. Nikdo si se mnou nechtěl hrát. Jen on. Bude se mi po něm hodně stýskat. Přece jen, na babiččin hrob můžu jít kdykoliv. I když to není třeba, já vím, že je tu se mnou a dává na mě pozor.“ Náhle se zjeví přímo přede mnou.

„Jak jsi to udělal?“

„To umí každý upír. Jestli chceš, tak ti něco málo o upírech řeknu. Zbytek se dozvíš až po proměně.“ Přikývnu. Snad se nežerou navzájem.

„Štítíme se někteří denního světla. Je to určené podle věku. Nově stvoření na slunce nesmí. Zabilo by je. Po sto letech se to zmírní, s každou stovkou nahoru jsme silnější. Když je ti tři sta, tak můžeš s klidným pocitem vyjít na slunce. Ale jinak nám nic nevadí.“

„Takže jste odolní proti všemu? A já budu muset čekat tři sta let, než spatřím slunce?“

„Ano. Jsme ti největší a nejlepší predátoři na světě. Co se týče druhé otázky, tak ty ne. Budeš proměněna tak jako já. Rituálem bohů. Budeme při něm jen ty a já. Je to přísně tajné.“

„Máte nějaké schopnosti, na rozdíl od lidí?“ Moje zvědavost nemá meze.

„No, moji věrní služebníci dostali do vínku sílu, rychlost, mrštnost, bojeschopnost a také neuvěřitelně velký mozek, ale ten se odvíjí podle toho, jak byli chytří jako lidé. Také mají dary, ale ty se znovu odvíjí od věku. První dar přijde po tisíci letech. Já rozhodnu o tom, kdo jaký dar bude mít. Co se k němu hodí a jestli ho dobře využije. Některým nedám dar vůbec. Třeba Katharina má dar léčit. No, ale ty budeš jako já. Nejvyšší. Samozřejmě až po mně. Slunce ti nic neudělá nikdy. Dary budeš mít různé, ale jaké, to já neovlivním. Jo, důležité je, aby sis pamatovala, že pokud zemřu já, tak vymře celý náš druh. A já budu závislý na tobě, ale podrobnosti ti vysvětlím až po přeměně.“

„Páni, je toho hodně na zapamatování. Hrozně se na to těším.“

„Nechceš si vyzkoušet upíří rychlost?“ Chviličku mi trvá, než mi to dojde.

„Jo,“ zavýsknu. Usměje se a vysadí si mě na záda. Chvíli pobíhá po lese se mnou na zádech. Po zhruba půl hodince se zastaví u jezera.

„Měla by ses jít domů vyspat. Zavezu tě na svých zádech,“ zasmějeme se, ale to, jak zjistím, už stojíme u dveřích domu. Pomalu slezu. S poděkováním jdu domů.

Po očistě moje hlava padá na polštář. Chvíli ještě sleduji oknem oblohu, ale začnou se mi klížit víčka. S úsměvem upadám na místo, které mi nikdo nevezme.

Autor: Sisi15, v rubrice: Povídky » Na pokračování