Equitēs Magia: 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pokračování výletu večera toho dne... stavíme stan, jdeme na dříví a pochutnáváme si na borůvkách. Prostě ideálně strávený výlet, když tu najednou... ale přece vám neprozradím chystané drama dříve, než byste se k němu dostali?

28.08.2014 (13:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 675×

Equitēs Magia

Ještě toho brzkého večera skupinka posedávala u kraje lesa dosti daleko od vesnice, která byla jejich výchozím bodem. Z celodenního pobytu v sedle byli všichni, snad kromě paní Mráčkové, rozlámaní a bolaví, byť většinu cesty nechali koně jít volně krokem, zároveň taktéž proto, že to brali přes les, aby byli ve stínu, chráněni před neúprosnými slunečními paprsky.

Pan Mráček sic vezl stan, který se rozhodli nyní společnými silami postavit, avšak dívky chtěly spát pod širým nebem a stejně tak i Jan, tedy to nevypadalo, že by měl mít valné využití. „Holky, zajdete na dříví a my tady mezitím dokončíme ten stan a přichystáme místo na ohniště,“ rozhodl nakonec Mirek, a tak se Terka s Míšou vydaly do lesa. Klacíků příliš nebylo, a když už, tak to vypadalo jen na jemné třísky, a tak se rozhodly, že nasbírají do košů, které si s sebou nesly, raději šišky, se kterými se bude topit lépe než s tím jemným klestím. Když však narazily na borůvky, které již dozrávaly, zapomněly téměř úplně na svůj původní úkol a vydávaly se stále hlouběji, aby našly více těchto sladkých modrých plodů.

Jak tak sbíraly modré kuličky stejně jako šišky, a pochutnávaly si na lesním bohatství, kterého v tuto roční dobu bylo požehnaně, nastal čas, aby se vrátily. Ovšem: Ouvej! Dívky zapomněly, kterým směrem to přesně šly, jak se celou tu dobu dobře bavily a přebíhaly od jednoho keříku k dalšímu. Terka v duchu zalamentovala, že neměla více zodpovědnosti, avšak Míšu utěšila tím, že určitě cestu zpátky nějak najdou. Toulaly se tedy lesem a nebyly si jisté, kudy vlastně šly a zda nechodí v kruzích, když tu najednou Míše podjela noha a ona sklouzla z kopečka, hlasitě naříkajíc. „Míšo!“ vypískla Terka vyděšeně a opatrně se hnala za kamarádkou.

„Auvajs… Terko, to bolí… myslím, že mám něco s nohou,“ kňučela Míša a tiskla si poraněnou končetinu. Terka hned zkontrolovala, zda se někde nenapíchla na nějaký klacek, avšak kromě pár škrábanců od trnů zdejších rostlin vypadala na první pohled v pořádku. Očividně však nebyla.

„Počkej… já něco vymyslím… mysli, mysli,“ uvažovala Terka, která nemohla na nic přijít. Kdyby tady kamarádku nechala, aby našla pomoc, nebyla si jistá, zda by ji znovu objevila a jestli vůbec sama dokáže najít cestu zpátky. Ovšem nemohla nic nedělat. Den se chýlil ke konci a Mráčkovi o ně mají již jistě strach… Ale možná nás už hledají. Kdybychom tady počkali, musejí nás přece nakonec najít! usoudila Terka a podělila se o svou myšlenku i s Míšou, avšak čekat bylo pro ni děsivé.

Nemůžu přece nic neudělat! pomyslela si a přecházela tam a zpátky, sledovaná Míšou, která stále seděla na zemi, v očích slzičky strachu. Ten pohled Terku ničil a ona byla na sebe naštvaná, že vůbec takovou hloupost dopustila a že nedávala více pozor. Pak ji to napadlo… Kdybych se jen proměnila! Ovšem vůbec si nebyla jistá, zda to dokáže, když se jí to dosud nikdy nepovedlo.

Prosím, prosím… musí to jít. Musí, snažila se donutit své podvědomí a zatínala pěsti, avšak pak si vzpomněla na Ařina slova o tom, že to nelze vynutit silou. Dobře… dobře… vím, že tu moc mám. A nějak se k ní přece musím dostat. Není to nemožné. Je to reálné, viděla jsem to na vlastní oči… je to lehké, stačí jen chtít, že? A já moc chci! Vážně moc si to přeji, protože tak můžu zachránit Míšu!

Prosím, pomozte mi, ať jste, kdo jste, Míša patří k mému stádu a já mám za ni odpovědnost!

Poznámka autorky: Kapitolu bych ráda věnovala Ruby, která mi během posledních kapitol pravidelně zanechává komentáře. Mnohokrát děkuji, každý ohlas mě jen povzbudí k pokračování ve psaní...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování