OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Equitēs Magia: 17. kapitola

16.12.2014 (17:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 689×

Ráno jako každé jiné. Terku čekal další prosluněný letní den. Toto dětmi nejoblíbenější období roku se sic už pomalu chýlilo ke konci, ovšem to bylo poměrně opomínáno, snad proto, že se dívka řídila heslem, že je nutno užívat si nynějšího okamžiku. Bylo teprve před sedmou hodinou ranní, a ona již vstávala z postele, oblékala se do rajtek a obyčejného trika s krátkým rukávem. Ještě ponožky, kolem pasu si uvázat mikinu… a hurá na snídani!

„Dobré ráno, mami!“ zašveholila, když se objevila ve dveřích kuchyně, kde už paní Janečková seděla za stolem, před sebou kávu a rohlík s taveným sýrem.

„Krásné ráno i tobě, Terko,“ usmála se na ni maminka, byť dříve sebou trochu trhla a lžička cinkla o hrneček, jako by si dcery v prvé chvíli nevšimla, příliš zahloubaná do svých vlastních myšlenek. Však Terka si toho nevšimla. Byl krásný den, sluníčko svítilo a ona se těšila na to, co ji čeká. Vzala misku, lžičku, cereálie a mléko a dala se do své vlastní snídaně.

„Ara vzkazuje, že dnešní hodinu musí přeložit – má něco na práci,“ rozpomněla se žena, když už Terka uklízela nádobí.

„Dobře… mám přijít domů, nebo můžu zůstat déle u Mráčkových?“

„Pokud to Irce nebude vadit – už tak to vypadá, že tam jsi více než doma.“ Což vyznělo trochu jako mírné pokárání.

Terka se však jen zazubila. „Paní Mráčkové to nikdy nevadí. Vzala bych Hvězdu a s Míšou bychom mohly jet na projížďku, je hezky a my tak dlouho nevzaly koně ven…“ vysvětlovala.

„Nu, dobrá…“ Ovšem pak Frísku něco napadlo. „A nevzaly byste s sebou taky Isabelu? Poslala bych ji za vámi… celkem jste se skamarádily, ne?“

„Jo… pokud bude chtít, i když možná pojede i Lucka, když teď u Mráčkových tráví více času,“ zhodnotila to Terka. „Tak zatím!“ Dala mamince pusu, vystřelila do předsíně, kde si rychle nazula boty, a už spěchala do stáje.

„Dobré ráno vespolek!“ pozdravila už u brány, odkud viděla Mirka, jež odvážel kolečka, Jana, který čistil Naději… a samozřejmě malého Adámka, který jí vyběhl naproti.

„Telí!“ zavýskl ten a skočil Terce do rozpřažené náruče.

„Dobré ráno,“ odvětil Mirek a samozřejmě i od Jana se jí dostalo stejného přání. „Ona tě ta malá příšerka napadla už ve vchodu? Adámku, ty se tváříš, jak kdybys ji měsíc neviděl,“ zhodnotil starší muž situaci, což dívku rozesmálo.

„Kdeže měsíc, celou věčnost,“ odporovala, nač Adámek reagoval zamračením, které však vypadalo ještě vtipněji, zvláště proto, že bylo vidět, že netuší, proč vlastně uražen je.

Nebo to hned zase zapomněl, protože se rozpovídal: „Telí, Telí! Vís, co sem papal? Mlkfisku! A fsecku sem ji spapal! Telí, Telí, se já budu zdrafí? A budu moc za Juláskem! Julásek us seká! Se bude lád, se sem fsesku mlkfisku spapal?“ drmolil tak rychle, že mu ve spojitosti s tím, jak šišlal, skoro nebylo rozumět.

„Určitě, Adámku… ale musíš mluvit pomaleji, protože jinak si šlapeš na jazyk a člověk ti nerozumí,“ upozornila jej Terka, když šli ke stáji, což jí klučina hned odkýval, ale pak se zarazil.

„Telí?“ začal nejistě. „Ale já si po jasyku nechodim,“ informoval dívku mírně zmateně, což dívku donutilo k úsměvu a Adámek si to vysvětlil po svém. „Ty si se me dělas slandu… sem us velký a fim, se to nejde!“ prohlásil rozhodně a zamračil se na ni.

„Ale, Adámku,“ nepřestala se Terka usmívat. „Šlapat na jazyk neznamená, že by sis po něm chodil,“ pronesla smířlivě, což jí však dle všeho nemělo být tak jednoduše uvěřeno. „Znamená to, že špatně vyslovuješ určitá písmenka,“ pokusila se mu to objasnit.

„Áhá!“ výsknul, konečně to chápajíc. „Ale, Telí, já us to umím – já us síkám,“ pečlivě se nadechnul, „ššš.“ Když se mu to povedlo, hrdě se napřímil do své dětské výšky.

„No vidíš, jak jsi šikovný, Adámku… a co takhle R?“

Zkusil se opět nadechnout, pečlivě se soustředit a… „Lll!“ Načež zavrtěl hlavou. „L je tě-ššš-ké,“ rozkouskoval to slovíčko, aby jí dokázal, že „š“ už zvládá i používat – jen na to běžně nemá čas, vzhledem k tomu, že by mu všechno trvalo říct daleko delší dobu.

Mezitím, co se však takhle bavili, dávno už dorazili k boxu poníka, a tak dále v debatě o šlapání-si na jazyk nepokračovali a raději se začali věnovat poníkovi. Adámek aktivně zaběhl pro měkký kartáč, ovšem Terka tak stejně musela po uvázání Juráška zajít ještě pro hřbílko a kopytní háček, protože na ty už klučina nepomyslel.

I tak však během čištění poníkovy srsti od línajících chlupů – kterých však v tuto dobu mnoho nebylo, o to více je však trápil prach – nechala Terka procvičovat Adámka slova se „š“, a ten se radoval po každém správně vyslabikovaném slovíčku a neustále se dožadoval ujištění, že je to tak správně a jak šikovný vlastně je. Samotné slovo „šikovný“ pak zkusil hned několikrát, zvláště proto, že prve kromě samotné sykavky taktéž frkal „v“, které bylo skoro stejně zrádným písmenkem jako „š“ samotné.

„Já jsem moc ššši-ko-v-ný!“ prohlásil, když jej zvládl, protože jej hned samozřejmě musel vyzkoušet ve větě. A jen, co se mu to povedlo, rozzářil se jako sluníčko a sám si zatleskal, div neskákajíc do stropu radostí.

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Equitēs Magia: 17. kapitola: