Escape from Hell II. • OurStories.cz ~ naše povídky

Druhá kapitola povídky o Veronice - Hrst bolavých srdcí. Tentokrát je tam hodně skoků, snad se v tom neztratíte. Podíváme se trochu do minulosti, malým skokem na dětství. Tady teprve pozná Veronica zklamání a to, čeho se nejvíce obává... Nemusím snad připomínat, jak mě potěší komentáře, že? Přeji příjemné čtení. Lareth

05.12.2009 (00:14) • Lareth • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 898×

II. Hrst bolavých srdcí

Jakmile jsem zastavila v podzemní garáži pod domem, musela jsem zůstat ještě chvíli sedět. Hlavou se mi rojily myšlenky, které bych si za normálních okolností zakázala, ale v tuhle chvíli mi připadaly přímo nezbytné.

Jen jedinkrát jsem byla zamilovaná tak, jak ani snad není možné. Ovšem to bylo pouze jednou…

Vždy jsem byla spíše introvert. Ve škole jsem byla premiantkou. Rodičům jsem dělala jen radost. Jakmile jsem vystudovala práva na Harvardu, byla jsem ještě více zaneprázdněná a cílevědomá. Samozřejmě jsem s několika chodila, ale nezbýval mi na ně čas. Ale jednou jsem opravdu zamilovaná byla…

Před sedmnácti lety – 3.11.1992

„Něco si přej, Niko!“ zahalasila drobná žena sklánějíc se nad hnědovlasou holčičkou s roztomilými culíčky. Malé Veronice proběhla hlavou změť obrázků.

Spoře osvětlená síň, v jejímž čele seděl muž v černém taláru. Před ním bylo mnoho lidí, ale nejvíce zářila elegantní žena, jež věděla, co od života vlastně chce. Chci být úspěšnou právničkou. Chci pomáhat. Chci trestat.

V jediné vteřině sfoukla všech šest svíček jedním dechem.

O čtrnáct let později – 29.3.2006

„Právo je soubor platných norem – příkazů, zákazů, povolení, jimiž právotvorné společenství upravuje přípustné chování a vzájemné vztahy svých členů...“ mumlala polohlasně Veronica s hlavou zabořenou v knihách a papírech. Venku právě začal padat sníh. Zvenku se ozývalo dívčí halekání, jak parta dívek a chlapců v mokré vodě dováděla. Jedna ze sněhových koulí se rozprskla o skleněnou tabulku okna. Veronica zdvihla hlavu a s nervózním poklepáváním tužky do učebnice, přešla k oknu. S řinčením do okna přilétla další, až Veronica s vyjeknutím uskočila. Tužka se odkutálela pod postel.

„Sakra,“ zaklela a klekla si, aby ji vylovila. S ní vytáhla i list papíru. Když ho rozevřela, hleděla na černovlasého chlapce s upřímnýma hnědýma očima. Úsměvem, kterým ji obdařil, dával najevo svoji povahu. Sympatický, milý, romantický a hlavně s životním cílem úplně někde jinde. Zrak se jí zamlžil, jak jí do očí vnikly slzy…

Poznali se v knihovně; na místě, kde se i ta nejuzavřenější mysl rozevírá před něčím novým. Je to jediné místo, kde se člověk nemusí schovávat před sebou samým. V knihách se utíká před realitou a nalézá se tak nový způsob žití. Svým způsobem nás vychovávají a určují náš životní postoj.

Dnes jsou to přesně dva roky, co se poznali. A je to přesně rok, co se to stalo…

O dva roky dříve – 29.3.2004

Veronica přejížděla dlaní po hřbetech starých knih. Jednu, obzvlášť starou, opatrně vytáhla. Zahnědlé listy vázané v černých, kožených deskách. Pomalu ji rozevřela. Přičichla ke křehkým listům. Cítila právě historii slov. Tato kniha byla vydána v roce 1748. De l’esprit des lois. O duchu zákonů. Kniha zabývající se státoprávními otázkami, historií a formou práva.

Začetla se do hloubky slov. Každé z nich se jí vrývalo do paměti. Pouhá slova ji hladila po mysli.

„Slečno?“ promluvil příjemný mužský hlas. Veronica, ač nerada, zvedla zrak od Montesquieuovy knihy, aby hleděla do tváře krásného kluka.

„A-ano?“ odpověděla s lehkým zčervenáním.

„Můžu se Vás na něco zeptat?“ usmál se. Zakývala hlavou ve znamení souhlasu.

„Když jsem viděl, jak jste zabraná do této knihy, neodolal jsem. Potřeboval bych doporučit nějakou poutavou knihu a je vidět, že Vy jim opravdu rozumíte.“

„Já? Nevím jestli jsem ta pravá,“ zasmála se Veronica a kluk se k ní přidal.

„Věřte mi, to já poznám,“ řekl tajemně.

„Mohu Vám směle doporučit Boccacia, Tolstého, Eurípida… Skvělé dílo je také Božská komedie od Dante Alighieriho. Pokud máte rád syrový naturalismus je pro Vás pravý Émile Zola a jeho Zabiják či Tereza Raquinová nebo Madame Bovary od Gustava Flauberta,“ povídala o slavných autorech.

„Vidíte? Nezmýlil jsem se,“ řekl. „Ale teď mi je budete muset pomoct najít. Knihovna je na můj vkus hodně složitá,“ zasmál se hrdelním smíchem, až se po nich několik lidí otočilo.

Vrátila jsem tedy s povzdychem O duchu zákonů zpět na ono místo. Naposledy se po ní otočila. Bez dalších slov zamířila k veledílům od historických spisovatelů.

Ještě ten den ji Matthew pozval do kina. O čtrnáct dní později zjistila, že ho miluje.

O rok později – 29.3.2005

Dnes máme s Mattem výročí. Jsme spolu přesně rok a to se musí oslavit. Vím přesně, jak. Romantická večeře při svíčkách u mě na koleji. Oba jsme věděli, co přesně se v noci bude dít a o to nervóznější právě jsem.

„Ještě svíčky sem…“ mumlala jsem si pro sebe a postavila jsem další svíce na stůl, který jsem prostřela k večeři. Víno, skleničky… Ještě ubrousky. S úlekem jsem koukla na hodinky. Za dvacet minut šest. Rychle jsem proběhla do malé koupelny.

Po obličeji jsem si rozetřela slabou vrstvu make-upu, abych zamaskovala nedostatky pleti, na horní oční víčka jsem štětečkem nanesla trochu modrých stínů, které perfektně pasují k barvě očí. Řasy jsem načernila řasenkou a spodní víčka stačí už jen lehce obtáhnout tužkou. Rtěnka udělala mé rty smyslnějšími.

Z kratších hnědých vlasů jsem vytáhla všechny natáčky, které mi zkudrnatily jinak úplně rovné vlasy. Lak už jen účes zpevní. Hotovo.

Podívala jsem se do zrcadla na dívku, která mi vracela plachý úsměv. Mrknutím na hodinky jsem zjistila, že by zbývá jen pět minut. Prolétla jsem zpět do pokoje, kde jsem si oblékla černí minišaty na ramínka a k nim boty na podpatku. Když elegance, tak se vším všudy. Všechno už je hotové a mně nezbylo nic jiného, než-li čekat na Matta.

V kuchyňce, nebo spíš v koutě suplující kuchyň, jsem přihřála večeři, kterou jsem sama uvařila. I když jsem nikdy neměla možnost okoukat schopnost kulinářství od nikoho z rodičů, naučila jsem se to sama. Mimoděk se mi do očí vedraly slzy. Rychle jsem začala myslet naa Matta. Dělila nás jen pomyslná zeď, jež se dnes probourá.

Nervózně jsem se podívala na hodinky na levačce. Deset minut po šesté. Postavila jsem se k oknu, kde jsem měla výhled přesně na ulici, odkud by měl přijet. Na cestě se ovšem neobjevilo jeho černé Kamaro. Možná měl jen problémy s autem.

Jestliže moje nervozita byla deset minut po šesté neúnosná, celých čtvrt hodiny do sedmé už přesahuje přes okraj. Začala jsem přecházet po pokoji, až podpatky duněly o dřevěnou podlahu. Po dalších pěti minutách jsem vytočila číslo Mattova mobilu. Chvíli vytáčelo a nic.

„Volaný účastník není přítomen. Opakujte volání později,“ sdělil mi hlas. V půl osmé jsem byla totálně vyděšená. Ruce se mi klepaly, zrak těkal mezi mobilem, hodinkami a dveřmi. Nic. Když jsem pokaždé vytočila Mattovo číslo, nedozvěděla jsem se nic nového.

Po několika minutách váhání jsem vytočila ještě jedno číslo. Po druhém zvonění v telefonu luplo.

„Veronico?“ ozval se ženský hlas. Ovšem nebyl veselý a plný života, byl smutný, uplakaný.

„Emily, j-já… Omlouvám se… J-já nemůžu sehnat Matta. Měl ke mně přijít… Mám o něj strach,“ šeptla jsem. Na konci se mi zlomil hlas.

„Matt je v nemocnici, Ver…“ řekla Emily s pláčem. Dál nedokázala nic říct. Po tvářích se mi rozutekly slzy.

„Je to vážné?“ zašeptala jsem zdrceně.

„Nemůžu, promiň… Přijeď do Michiganské nemocnice.“ Poté zavěsila. Chvíli jsem seděla a s očima zavřenýma jsem se snažila uklidnit.

Mé tělo automaticky vstalo. Oblékla jsem si kabát a vyšla z pokoje. Slzy mi nedovolovaly vidět na cestu, takže jsem každou chvíli zakopla a než jsem došla k autu, mé ruce zdobily drobné kapičky krve. Před vchodem do nemocnice jsem se zastavila, abych se opřela o zeď. Kdybych tak neudělala, pravděpodobně bych upadla. Slabost v kolenou mi nedovolila jít dál, protože se mé tělo obrnilo i proti nejhorším zprávám. Po několika minutách jsem přistoupila k recepci.

„Dobrý večer…“ šeptla jsem. Sestra zdvihla hlavu.

„Co se Vám stalo?“ zděsila se a přiskočila ke mně, aby mě podepřela.

„Někoho hledám… Matthew Summers, prý tu leží.“ Sestra se podívala do počítače a já v jejích očích viděla podivný záblesk.

„Pojďte, doprovodím Vás tam.“ Stále mě podpírala a vedla mě spletí chodeb. Zastavila u dvoukřídlých dveří vedoucích na operační sál. Na jedné ze sedaček seděla Mattova maminka, jež pozorovala dveře. Ta drobná žena se ani trochu nepodobala Emily, která vždy sršela pozitivní energií, optimismem, přesně takový je i Matt. Sestra mě posadila vedle ní a odešla. Seděli jsme vedle sebe notnou dobu, než jsem promluvila.

„Co se stalo?“ Můj hlas byl ochraptělý. Emily se nadechla k odpovědi, když v tom ze dveří vyšel doktor v zeleném plášti.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování