Escape from Hell III. • OurStories.cz ~ naše povídky

Po třech dlouhých měsících jsem tu v pořadí se třetí kapitolou Escape from Hell. Pro připomenutí na konec přidávám odkazy na předešlé kapitoly a doufám, že se vám pokračování bude líbit. Zanechte komentáře, prosím :).

13.03.2010 (23:57) • Lareth • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 741×

III. Dar, který mi byl vzat

Dívala jsem se na lékaře směsicí děsu a naděje, že bude všechno v pořádku. Jenomže už z jeho výrazu jsem mohla vyčíst nesprávnost mého doufání. Srdce mi stiskla silná pěst. Nemohla jsem dýchat. Slzy se mi hrnuly z očí stále rychleji. Už jsem čekala pouze na lékařův ortel.

„Paní Summersová?“ oslovil Mattovu maminku. Ta se na něj vyčkávavě podívala. I v jejích očích se skrývala naděje. „Dělali jsme, co bylo v našich silách… Váš syn utrpěl vážná zranění a teď je v kómatu. Ale pokud se jeho stav nezlepší, nepřežije noc. Je mi to líto. Mrzí mě to,“ řekl sklíčeně.

Moje duše se právě roztříštila na milion kousků a opět se složila dohromady, aby se mohla rozbít. Ta bolest byla nesnesitelná. Všechno ve mne vybuchlo a nic nezbylo. Mé srdce jako by někdo vyrval ven z těla. Jako by z něj zůstala pouhá zející díra. Mým tělem otřásaly silné vzlyky. Nebyla jsem s to se uklidnit. Nikdy bych nevěřila, že může taková bolest existovat. Emily mě k sobě přitiskla. I ona nezadržitelně plakala.

„J-je mi to tak líto,“ zašeptala jsem. Hlas se mi na konci zlomil. Nemohla jsem dál mluvit. V krku mi vyrostl obrovský knedlík.

„Já vím, zlatíčko,“ řekla mi tiše. Více jsme nemluvily. Pouze jsme obě plakaly. Později jsem si všimla, že lékař stojí stále na místě.

„M-můžu za ním?“ zeptala jsem se nepřirozeně mrtvým hlasem. Lékař přikývl a ukázal rukou, kam mám jít. Následovala jsem ho. U pokoje mi sestra navlékla zelené oblečení a vpustila mě do malého bílého pokojíku. Jakmile jsem ho zahlédla, zatočila se mi hlava. Skryly jsem si obličej do dlaní a bezmocně si klekla. Nemohla jsem se ani pohnout. Po pár minutách jsem překonala sama sebe. Přinutila jsem své tělo vstát. Pomalu jsem se s očima plných slz došourala až k němu. Na bílé posteli ležel bezvládný Matt s prázdným výrazem.

„Panebože, Matte… Proč? Neopouštěj mě, prosím. Zůstaň se mnou…“ šeptala jsem stále dokola. Chytla jsem ho za ruku a pouze ji tiskla. „Miluji Tě, slyšíš? Navždy! Zůstaň!“

Nemohla jsem dělat nic jiného než brečet. Jen samotný pocit, že přijdu o to nejcennější, co mám, mi připadal nesnesitelný. Myslela jsem, že se každou minutou rozletím na drobné atomy a odletím pryč. Jenomže já tu i se svou bolestí zůstávám nadále. Budu muset žít s tím hnusným vědomím. Z jeho ruky jsem necítila žádný tlak. Po celé tváři měl podlitiny, rány měl obvázané. Ani vlastně nevím, kdo nebo co mi ho chce vzít. Proč mi ho chce někdo ukrást?

Mé tělo se sesulo na židli vedle lůžka. Stále jsem ho pozorovala, snažíc se zapamatovat každičký kousíček jeho tváře. Vzpomněla jsem si na jeho veselý úsměv, kterým mi připomínal vycházející slunce. Byl pro mne vodou v poušti, jenž mě jako jediná udržela při životě. Neuměla jsem si představit život bez jeho smíchu, pohledu nebo horké kůže, jenž se mne neustále dotýkala. Každou chvíli vztáhl ruku, aby mě pohladil po tváři nebo mě vzal za ruku. Neustále se skláněl, aby mě políbil na rty, do vlasů nebo na tvář.

Právě v tuhle chvíli jsem byla sobecká a chtěla ho jen pro sebe. Nechtěla jsem se s nikým dělit. Chtěla bych s ním splynout, abychom opustili tento život společně. Říkal mi, že se ihned po škole vezmeme a budeme mít kopu dětí. Přece to musí dodržet. Vždy sliby plnil! S neuvěřitelnou bolestí se mísil i vztek. Vztek na něj. Zahalil mě neodstranitelný zármutek. Už nikdy nebude nic jako dřív.

Zrovna když jsem měla položenou hlavu u jeho a dívala se upřeně do jeho tváře, do pokoje nesměle vstoupila Emily. Rukou si překryla ústa v náhlém přívalu šoku a žalu. Aniž bych zvedla hlavu, věděla jsem, že stála za mnou. Dívala se přímo na něj a tiše vzlykala. Nemohla jsem vstát a nechat jí o samotě s jejím synem. Bála jsem se i malého okamžiku, který bych strávila bez něj. Měla jsem strach, že zmizí a já už ho neuvidím.

Emily obešla jeho postel z druhé strany a políbila Matta na čelo. Viděla jsem, jak na jeho tvář dopadaly slzy jeho matky. Poté se usadila a chytla ho za druhou paži, kterou zdvihla a políbila ji.

„Ach, Matty, můj synáčku…“ špitla hlasem bez života. Uniklo mi přidušené zakňučení. Emily se natáhla a pohladila mě po vlasech. Najednou jsem si uvědomila, že ona je jako moje náhradní maminka. Já neměla žádnou, která by mě mohla pohladit po vlasech nebo mi jen říct, že bude všechno dobré, i kdyby sebevíc lhala. Protože já ztrácím všechny, co pro mne kdy něco znamenali. „Víš, Ver, když byl malý, hrozně rád mi pomáhal v kuchyni. Většinou něco rozlil nebo rozbil, ale nikdy jsem ho nevyhodila z kuchyně, protože byl vždy tak svědomitý a snažil se mi pomoct. Miloval, když jsem mu četla před spaním pohádky, u kterých vždy usnul. Později, když se naučil číst, se připlížil ke mně do ložnice, vlezl mi do postele a četl mi, dokud jsem neusnula. Už odmalička byl starostlivý a záleželo mu na ostatních. Kdyby byl teď vzhůru, určitě by ti řekl, jak moc mu na tobě záleží. Vím, že tě miloval nadevše. Pokaždé když za mnou přijel, objal mne a řekl mi: „Jsem tak šťastný, mami!“ Smál se jako nikdy a neustále o tobě mluvil. Vždycky jsem v jeho očích četla náklonnost a bezednou lásku, jenž patřila tobě. Líčil mi každý okamžik. Jen jsem chtěla, abys to věděla. Byl by nešťastný, kdyby tě viděl plakat. Také mi říkal, že miluje tvůj smích. Prosím, pamatuj si, jak moc tě miloval…“ Hlas Emily pomalu odezněl.

Hledala jsem správná slova. Všechno, co mi řekla ve mně vyvolalo spoustu nádherných a nezapomenutelných vzpomínek.

„Děkuji, Emily. O tobě mi také neustále mluvil. Vždy jsem mu záviděla. Mluvil o tobě s takovou náklonností a úctou. Miluje tě…“ Nemohla jsem dále mluvit. Všechno se mi najednou zdálo neuvěřitelně zamotané. Čekala jsem, že se každou chvíli probudím z téhle noční můry. Jenomže tohle byla krutá realita. Několik hodin jsme jen hleděly na Matta a obě si přály, aby otevřel oči či stiskl některé z nás ruku. Jenomže, jak okamžiky plynuly, Mattovy dechy se zkracovaly a stávaly se mělčími. Z tváří se mu vytrácela i ta poslední špetka barvy. Přála jsem si zaslechnout jeho hlas, jak na mě volá přes celou ulici, že mě miluje.

Najednou se jeho prsty pohnuly. Oči se na okamžik otevřely a já mohla zahlédnout mléčnou čokoládu. Okamžitě jsem vylétla na nohy a stiskla tlačítko na sesternu.

„Ver milu…“ špitl a omdlel. Přístroj za ním vydával hlučný táhlý zvuk. Slzy se mi už opět hrnuly z očí.

„Doktore! Pomoc!“ zakřičela jsem. „Prosím!“ Do místnosti vběhlo několik lidí. Sestra mě odtáhla pryč, ale já nechtěla odejít. Vždyť ho nemůžu nechat samotného. Opět jsme se s Emily ocitly na chodbě. Po několika minutách se dveře otevřely a z nich vyšel doktor.

„Je mi to líto… Nedalo se nic dělat,“ řekl do ticha. A v tu chvíli ve mně všechno vybuchlo. Bolestně jsem vyjekla a poroučela se k zemi.

O týden později – 5.4.2005

Jako duch jsem se potácela po pokoji. Oblékla jsem si černé úzké koktejlové šaty a k nim boty. Vlasy jsem si svázala černou stuhou.

„Veronico, už je čas,“ zašeptala Lisa. Podívala jsem se na černovlasou dívku s hnědýma očima, přesně těma, které patřily i jejímu bratrovi. To mi vehnalo slzy do očí. Zhroutila jsem se na podlahu, kde jsem se snažila uklidnit. Lisa si ke mně přiklekla a objala mě. „Pšt, zlatíčko. Pojedeme, ano?“ špitla. Pomohla mi vstát a podpírala mě, až ke svému autu. Usadila mě na zadní sedadlo a sama usedla za volant.

Ani jsem se nenadála a byly jsme na místě. Tohle místo ve mně vzbuzovalo ještě větší úzkost. Lisa mi pomohla ven z auta a podpírala mě cestou mezi náhrobky, dokud nezastavila u prostranství, kde byla dominantní dřevěná rakev. Opět se o mne pokusila slabost, ale Mattova sestřička mě pevně svírala kolem pasu. Přes clonu slz jsem zahlédla Mattovu rodinu, přátele a známé. Před četné osazenstvo předstoupil postarší kněz a začal s posledním rozloučením. Před očima se mi začaly promítat chvíle, které jsem strávila s Mattem. Viděla jsem, jak mi poprvé vyznal lásku za soumraku, když jsme se dívali do moře. Každičký okamžik vyplul na povrch a bodal mě do už téměř rozsypané duše.

„Měli bychom vzdát Matthewovi poslední sbohem, aby věděl, že měl milující rodinu a přátelé. Proto už zbývají jen Vaše slova,“ odříkal farář. Mluvilo několik lidí. Dlouho jsem se odhodlávala. Nakonec jsem si řekla, že mu to dlužím.

Předstoupila jsem tedy před rakev a podívala se do Mattovy mrtvolně bledé tváře. Vypadal, že spí klidným spánkem, což mě naplnilo chvilkovým klidem.

„Matt byl pro mě tou nejdůležitější součástí života. Do té tragédie, co se stala před týdnem, jsem byla nejšťastnějším člověkem vůbec. Právě ten den jsme slavili rok, kdy jsme se poprvé seznámili. Zrovna ten den mě chtěl požádat o ruku, jak mi řekla Mattova maminka. Nechci tu vyvolávat lítost, jen chci říct Emily, že vychovala toho nejhodnějšího a nejúžasnějšího syna. A jsem šťastná za to, že jsem ho měla čest poznat. Nikdy bych nevěřila jaké štěstí mě může potkat. Chci, abychom si v srdci zachovali Matthewa Summers, toho nejúžasnějšího muže, který nás poctil tím, že jsme směli žít v jeho blízkosti.“ Z očí se mi řinuly slzy. „Miluji tě, Matte a navždy budu,“ zašeptala jsem jen pro něj. Odešla jsem zpět k Lise a objala jsem ji.

„Bylo to nádherné, Ver,“ špitla a srdceryvně štkala.

„Odpočívej v pokoji synu – Matthewe Summersi. In nomine patris, et filií, et spiritus sancti. Amen.“ To byla farářova poslední slova.

Už jsem pouze viděla, jak ukládali vyřezávanou rakev do jámy, do které každý vhodil hrst hlíny a květiny a postupně odcházel. Jediná Emily, Lisa a já jsme zůstaly hledět, jak se milovaný syn, bratr a přítel vytrácí pryč a my ho už v životě nespatříme. Tohle je krutost dnešního světa. Osud nás vždy raní, rány se časem zahojí, aby nám mohl opět způsobit další. Až tak jednou nebude, Země se přestane otáčet.

I. kapitola | II. kapitola

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování