Escape from Hell IV. • OurStories.cz ~ naše povídky

Je čtvrtek a co se nestalo? Vrhla jsem se do psaní další kapitoly. Sice není moc dlouhá, protože jsem si chtěla nechat další čast na příští kapitolu, ale tak alespoň jsem se zase vyhoupla na koně a snad to nebude zase tak váznout. Takže tímto se chci omluvit za zpoždění, ale nějak jsem neměla náladu psát. Což mi teď přijde divné, protože většinou jsem po dvojité návštěvě zubaře protivná až to bolí. No... Tak snad se vám tenhle útěk z pekla bude líbit a doufám, že zanecháte komentáře a ještě se k němu vrátíte. Na konec článku dávám opět odkazy k předchozím kapitolám. Příjemné čtení, přeji :).

15.04.2010 (15:12) • Lareth • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 489×

IV. I slunce jednou musí vyjít

Současnost – 31.10.2009

Dívka seděla bíle oděná na podlaze stejné barvy s rukama obtočenýma kolem kolen. Lehce se kolébala dopředu a dozadu. Ve tváři měla výraz bez jakékoliv emoce. Pouze si tiše broukala. Už několik dní od té osudné chvíle, na ní lékaři a sestřičky mluvili, ale nikdy na nikoho z nich nereagovala. Někteří u ní seděli hodiny a četli jí knihu nebo časopis. Vystřídalo se u ní mnoho terapeutů, ale každý od odcházel bez kladného výsledku. Neměla v hlavě prázdno, jak to na první pohled vypadalo. Snažila se vypořádat s tím, co bylo, je a bude.

Dveře do jejího pokoje se nesměle otevřely. Stála v nich elegantní černovlasá žena. Dívka se okamžitě zastavila ve svém obvyklém pohupování a hleděla na ženu jako na přízrak. V hlavě se jí začaly přehrávat různé důvěrně známé okamžiky. Přes dolní víčko se jí překutálela slza, za níž putovaly další a další. Dívčino tělo se roztřáslo a vjela pohublýma rukama do vlasů. Vyděšeně zakňourala.

Žena si k ní přiklekla. Sestra se posunula s ní jako by se bála, že jí ublíží. Ovšem dívka neuhnula jako obvykle před každým. Pouze hleděla do tváře známé osoby s jistými emocemi ve smutných modrých očích.

„Zlatíčko, co se ti to stalo?“ promluvila žena zvučným altem. Už i jí se vyhrnuly z očí slzy.

„J-já už nemůžu,“ zalkala dívka. „Chci umřít, Emily. Já už tu nechci být!“ V místnosti se nahromadilo několik lékařů a sester, kteří se snažili to děvče uzdravit, avšak marně. Všichni naráz zatajili dech, protože za těch několik měsíců od ní neslyšeli jediné slůvko. Ovšem ta slova byla špatná. Teď věděli, že je to možná ještě horší, než se na první pohled zdálo.

„Ale kam bys chodila, sluníčko? Neopouštěj ty, kteří tě milují, Ver.“

„A oni mě tu nechat smí? Neměli právo umřít. Ani jeden z nich!“ naříkala.

„Víš, život se s nikým nemazlí, což už víš. Ale neměla by ses ihned vzdávat. Chci ti pomoct, avšak to se mi nepovede, když mi i ty nepomůžeš.“

„Chci umřít. Nemůžu žít, když už mě všichni opustili!“ vzlykla.

„Všichni zdaleka ne, beruško. Vím o někom, kdo tě nechce ztratit, jen ti to prozatím nemůže říct sám…“

Před čtyři měsíci - 25.6.2009

„Veronico?“ zvolal nádherný hlas a mně se okamžitě rozbušilo srdce. Otočila jsem se po tom libém zvuku, abych hleděla na úžasného muže, jak ke mně kráčí pomalu se zářivým úsměvem ve tváři. Vedle jeho levé nohy poťapkávalo malé štěňátko. Klekla jsem si, abych si mohla malého zlatého labradora pohladit. Začal okamžitě vrtět ocáskem a hopsat sem a tam. Jeho páníček šel ovšem stále pomalu, tak mu pejsek začal kousat kalhoty. Tomu jsem se od srdce zasmála. Hnědovlasý muž si povzdychl a drobečka odepnul z vodítka. Psík na nic nečekal a s větrem o závod doběhl ke mně, kde mi začal olizovat obličej.

„Ty jsi fešák,“ cukrovala jsem na něj. Ve chvilce rozplývání se nad tím roztomilým stvořením, dorazil i psův pán. Zadívala jsem se do jeho hlubokých očí. Aniž bych z něj spustila zrak, podrbala jsem chlupatou kuličku naposledy za uchem a stoupla si. Byl o kus vyšší než já, ovšem stále jsem mu velice dobře do očí viděla.

„Mě za uchem nepodrbeš?“ zavtipkoval. Zasmála jsem se.

„To si nejdřív musíš zasloužit. Cizí za ušima nedrbu… Ani nikde jinde.“ Tentokrát se zasmál on. „Teď už mi můžeš povědět své jméno, cizinče.“

„Hm… To by bylo moc jednoduché. Cizím jméno neříkám.“ Ušklíbla jsem se. Odplata stejnou mincí.

„Ovšem když mi povíš jméno, už tak cizí nebudu,“ nadhodila jsem jinou alternativu.

„Dobrý pokus, princezno, ale to neplatí. Řeknu ti ho jen pod jednou podmínkou.“

„No, kývnu teprve, až budu tu tvou podmínku znát,“ zamračila jsem se podezíravě.

„Takže strávíš s námi celý den, aniž bys odmítla jediný nápad, co budu mít,“ řekl. „A nemusíš mít strach, žádné oplzlosti,“ dodal, když uviděl můj vykulený výraz.

„A psíkovo jméno smím vědět?“

„Jasně. Stejně už jste se blíže seznámili. Tahle kupa chlupů se jmenuje Scooby. No co, nekoukej na mě tak. Vždycky jsem měl rád ten kreslený seriál a odmalička jsem si říkal, že můj pes se tak bude jmenovat.“

„Však já nic neříkám,“ zasmála jsem se.

„Takže jaká je tvá odpověď?“ zeptal se s pohledem upřeným do mých očí. Cítila jsem, jak mi rosolovatí kolena.

„J-jaká?“ zakoktala jsem.

„Přece jestli přijímáš tu podmínku,“ zasmál se tentokrát on. Musela jsem párkrát zamrkat, abych si utřídila myšlenky.

„No, co mám s vámi dělat. Ale jakmile se mě jednou jedinkrát budeš snažit zatáhnout někam do temné uličky či do tvé postele, nepřej si mě. To bych ti ukázala, jak se umí chovat ženská.“

Tak jsem tedy napřáhla ruku, abychom potvrdili platnost naší dohody, ovšem on si to stejně udělal po svém, protože mě k sobě přitáhl a lehce mě líbl na rty. Bylo to jako elektrický šok. V břiše se mi rozlétlo hejno motýlů.

„Podvodníku,“ zamumlala jsem, abych zakryla rozpaky.

„Nepodvádím. Jen jsem trochu impulzivní. Takže jdeme. Dohoda je dohoda. No, netvař se. Dámy první,“ dal mi přednost. Jen jsem protočila oči a vyšla vstříc něčemu novému.

I. kapitola | II. kapitola | III. kapitola

IV. I slunce jednou musí vyjít

Současnost – 31.10.2009