OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Expulsion - 19. kapitola

20.01.2013 (15:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 771×

V téhle místnosti.

Rezonovalo mi to v hlavě tak, že jsem si ani pořádně neuvědomovala, co to znamená. Jsme tu v mnohem větším nebezpečí než kde jinde a zároveň je tu pravděpodobně jediná cesta domů, která se soustavně nehlídá.

Pohledem jsem se vrátila k Paris.

„Kde to tu je?“

Nic neřekla, jen se očima zapíchla do nějakého bodu za mnou.

Otočila jsem se.

A uviděla dveře.

Pořádně jsem sebou cukla. Hned za mnou je portál a já jsem tak blbá, že si toho nevšimnu?

Jen jsem tam tak stála a mlčela. Je málo chvil, které mi dokážou vyrazit dech, a tahle byla jedna z nich.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Ben trochu roztřeseným hlasem. Je mimo jako já? Zabloudila jsem pohledem k němu s Anitou. Ano, vypadali… překvapeně? Rozčarovaně? Myslím, že hlavně byli zmatení.

„Nevím. Já to prostě… nevím,“ dostala jsem ze sebe přiškrceně. Co mám asi tak dělat? Když projdu portálem, zatknou mě, zabijou, nevím. Stalo se tohle už někdy? I kdyby, stejně by nám to neřekli.

Otočila jsem se zase zpátky k Paris. Ona tu byla jediná, kdo měl ten portál neustále na očích. Proč mám vždycky zjišťovat informace od lidí, kteří mě nějakým způsobem nesnáší?

„Cos tu viděla? Co je ten portál, jak to funguje?“ začala jsem se jí vyptávat.

Zaskučela jako raněné zvíře a přitiskla si obličej do dlaní.

„Já nevím, já nic nevím…,“ mumlala a já už toho měla právě tak akorát. Chňapla jsem ji za ruku a škubnutím ji vytáhla na nohy. Bylo mi fuk, jak je stará. Vypadala jako desetileté děcko.

„Okamžitě mi řekneš, co víš, nebo tě hodím dovnitř,“ zkusila jsem jí naslepo vyhrožovat. Pokud se někdo bojí všeho okolo, je občas dost těžké vymyslet něco, čeho by se bál tak, aby promluvil.

„Ne! Ne! Prosím, ne!“ křičela a zmítala sebou. Přirazila jsem ji k zadní části almary a chytla ji pod krkem. Přeháněla jsem to a moc dobře jsem to věděla. Ale nemohla jsem si pomoct.

„Řekni mi, sakra, co víš!“

Naposledy fňukla a pak se na mě zadívala. Čekala jsem v jejích očích vztek, vzdor nebo strach. Ale byla v nich lítost. Proč mě, do pekla, všichni litují?!

„Ona už je tady,“ šeptla s očima náhle dokonale prázdnýma, jako by prožívala jakousi vnitřní bolest. Pustila jsem ji. Bod mému sebeovládání.

„Desdemona,“ řekla jsem. Neptala jsem se. Já to věděla.

Kývla a chtěla se zase rozvzlykat. Zabránila jsem jí v tom lehkým proplesknutím. Pak že to neumím s dětmi.

„A co ještě víš? Desdemona už prošla portálem, správně? Paris, na téhle informaci závisí životy!“

„Nezachráníš je, ani sebe. Nic už nás nezachrání. Nic,“ pověděla. Opřela jsem se o stěnu. Už toho bylo moc.

Najednou zavál vítr. Studený, ale okamžitě jsem poznala, že to není Trixy. Tenhle byl jiný. Nestudil na kůži, ale v nitru. Sevřel mi útroby a odmítal je pustit. Pohlédla jsem na své společníky. Anita mě sjížděla odsuzujícím pohledem a Ben jen kroutil hlavou. To to necítí?

Paris se najednou rozkřičela. Jako siréna. V obličeji měla vepsanou hrůzu. Takovou, že to vyděsilo mě.

„Už přichází!“

Neváhala jsem ani minutu. Musíme zmizet. Jenže kam? Odkud jdou?

Desdemonina aura byla horká, že se v ní člověk málem dusil, a tohle nebyla ona. Není tu moje vedoucí, ale ten někdo je stejně nebezpečný. Popošla jsme o kus blíž ke dveřím a dotkla se jich. Mrazily.

„Jdeme, vypadněte!“ zavelela jsem Benovi s Anitou a sama se vrhla k poklopu v podlaze.

„Hej, a co ta holka?“ křikla za mnou Anita, ale já jí neodpověděla. Taky proto, že jsem věděla, že moje odpověď by se jí nelíbila. Někdy musíme volit mezi sebou a někým jiným. Nikdy mi nikdo neřekl, co je správná volba, tak jsem se musela zařídit po svém.

Slezla jsem po schodech dolů do přízemí. Ani nevím, jak se mi to podařilo bez úrazu. Ben byl hned za mnou a zahlédla jsem i černé vlasy. Výborně. Nakonec to možná zvládnem ve zdraví.

Zaslechla jsem, jak se nahoře rozletěly dveře. Portál se otevřel. Čekala jsem, kdy uslyším křik, ale ozvalo se něco horšího.

Křuplo to. Jako když šlápnete na chipsy. A pak bylo ticho.

Rozběhla jsem se ke dveřím tohohle prokletého baráku. Tady nebudu už ani minutu.

Dostala jsem se na terasu. Kvůli svojí roztržitosti jsem se poroučela ze schůdků po hubě dolů.

„Sakra práce,“ klela jsem, ale museli jsme dál. Pokud jsme se nechtěli potkat s tím, co si to k nám štrádovalo z podsvětí. A musím přiznat, že na to jsem už nervy opravdu neměla.

Rozběhla jsem se do křoví a málem zapomněla na Ryanovu mrtvolu. Jen tak tak jsem ji přeskočila. Bylo to jako v béčkovém hororu.

Ohlédla jsme se. Anita metelila za mnou a hned v závěsu Ben.

Fajn, všichni žijou.

Vyběhla jsem z křoví ven a pokračovala z kopce strmě dolů.

To jsem zřejmě neměla dělat.

Zakopla jsem a už jsem neběžela. Letěla jsem dolů a po cestě jsem zahlédla pár slušně špičatých kamenů. A tak jsem do pár kamenů narazila hlavou. Zastavila jsem se dole asi pět metrů od auta. Pokusila jsem se zvednout. Nohy jsem měla jako z olova a oslepovala mě stružka krve, která se mi valila z rány na čele. Démoni se léčí poměrně rychle. To je možná důvod, proč jsem teď schopná se vůbec hýbat.

Konečně se mi podařilo se zvednout, ale už ne běžet. Koutkem levého oka jsem zahlédla, jak se Ben s Anitou pomalu potácí dolů. Měli víc rozumu než já. Začínala jsem si říkat, že snad každý ho má víc.

Doplazila jsem se k autu a přede dveřmi padla na kolena. Byla jsem se silami v koncích. Byl den a já se krmila snad předevčírem. Být v podsvětí, už jsem v pohodě. Na povrchu jsem byla omezovaná a slabší.

Někdo odemkl auto a já vlezla dovnitř. Posadila jsem se a práskla hlavou o sedadlo. Ztěžka jsem dýchala.

Dopředu naskočila Anita a Ben si přisedl ke mně. Zdálo se mi, že na mě chtěl dávat pozor.

„Proboha, jsi v pořádku? Viděli jsme, jak padáš!“ spustil na mě hystericky a já neměla ani dost sil na to ho umlčet.

Vzal moji hlavu a začal si ji prohlížet. Nijak jsem nespolupracovala, ani nekladla odpor. Zahlédla jsem matně, že nás Anita pozoruje ve zpětném zrcátku.

„No ty jsi zřízená. Musíme ti sehnat někoho, od koho se nakrmíš,“ prohlásil.

Auto sebou trhlo. Tohle říkat neměl.

Vytrhla jsem se mu a praštila s hlavou o dveře. Ben zaklel a přitáhl si mě k sobě blíž tak, že mi hlava dopadala na jeho rameno.

A pak jsem ztratila vědomí.

Byla jsem v bílém pokoji.

Koberec, stěny, všechno bylo bílé.

A uprostřed toho všeho se výjimal Jean-Claude.

Jeho černé vlasy a kalhoty ve vší té bělosti zářily. Košili měl rudou. Byl jako kapka krve na okvětních plátcích lilie.

Podívala jsem se na sebe. Krvavě rudé šaty s až příliš odvážným rozparkem.

Ne, to já jsem tu tou kapkou.

Rozešel se ke mně. Instinktivně jsem ustoupila a on se zastavil. Zamračil se.

„Nemůžu tě dostat z hlavy,“ řekl mi prostě a jeho hlas se odrážel od stěn.

„To je pro tebe asi novinka, co?“ zeptala jsem se ho s úsměvem hloupě a on se krátce zasmál. Spala jsem s ním. Podle zvyklostí chlapů jako je on bych se mu měla vykouřit z hlavy jako pára nad hrncem. Nestalo se. Nevěděla jsem, jestli mě to těší nebo mi to přidělává ještě více starostí.

„Ano, ma chérie, to vskutku je.“

Nadechla jsem se.

„Měl bys na mne zapomenout,“ navrhla jsem mu tichým, jemným hlasem. Nechtěla jsem, aby slyšel, jaký mám strach, že to opravdu udělá.

Jeho pohled ostře směřoval ke mně. Překvapení a strach. Ucukla jsem dozadu. Ty emoce byly silnější a výraznější. Žádný člověk by jich nebyl schopen.

„Myslím, že to už není možné, Elizo.“

Zachvěla jsem se. Ještě nikdy nikdo nevyslovil moje jméno takhle. Tak… smyslně. Zdálo se mi, že jsem zaslechla i francouzský přízvuk. Jindy ho nemíval.

Rozeznělo se kvílení, jaké vydávají brzdy příliš zatíženého auta. Ty do pokoje nepatřily.

„Přijď za mnou. Prosím.“

To bylo poslední, co jsem od něj slyšela.

Otevřela jsem prudce oči.

Probrala jsem se na nepohodlné, tvrdé pohovce a zírala jsem na omšelý strop.

Pokusila jsem se posadit, ale rána na mé hlavě prudce zatepala, a to mě mrštilo zpátky do lehu.

„Nesedej si a pokud možno se vůbec nehýbej. Nevíme, jestli sis něco nezlomila,“ ozval se hlas Anity někde za mnou. Nebo vedle mě? Kvůli tomu tepání jsem měla rozhozené všechno ostatní.

Musela to být pořádná šlupka.

„Kdybych si něco zlomila, už by mi to srostlo,“ zaskuhrala jsem.

„Má pravdu. Proražená lebka, skoro, a dokáže souvisle mluvit,“ přisvědčil Ben a bubnoval prsty o stůl.

„Dejte mi už pokoj, jsem v pořádku,“ hlesla jsem způsobem, díky kterému bylo hned jasné, že rozhodně v pořádku nejsem. Pomalu jsem se zvedala do sedu. Někdo mě podepřel.

„Téda, holka, tys ten kopec prostě musela prubnout, co?“ zeptal se mě se smíchem můj zvedací pomocník, Dean. Zašklebila jsem se.

„To víš, adrenalin, to je moje,“ opáčila jsem mu a opřela se. Věděla jsem, že se krev z rány zase spustila, ale už se mi zdálo, že je mi o něco lépe. Což bylo divné.

„Ale já ho už mám pro dnešek dost. Na stole máš moje číslo,“ prskla Anita a vydala se ke dveřím. Ben vyskočil za ní. Odfrkla jsem si.

„No tak, klid. Ben i Anita měli co dělat, aby ti v autě dali první pomoc a dotáhli tě až nahoru. Udělali toho dost a ona je navíc člověk. Potřebuje oddych,“ hájil ji Dean a já to nechala bez odezvy. Nechtěla jsem se hádat, což bych udělala, kdybych na tom nebyla tak mizerně.

Pak jsem si na něco vzpomněla.

„Počkej!“ křikla jsme za Anitou.

„Co je?“

Polkla jsem a párkrát se zhluboka nadechla. Doufala jsem, že si to vyloží jako, co já vím, vydýchávání bolesti.

„Jak je na tom Jean-Claude?“ zeptala jsem se s množstvím sebezapření.

Zahlédla jsem, jak se zašklebila.

„Už je úplně v pořádku a zase terorizuje město,“ odpověděla mi o něco přátelštějším tónem. Kývla jsem, ale nelíbilo se mi to. Ona s ním… Ne. On je můj. Konec debaty.

Pak už doopravdy odešla a já se zřítila zpátky na polštář, který mi dali pod hlavu v mém bezvědomí.

Cítila jsem strach jako nikdy dřív.

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Expulsion - 19. kapitola: