OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » False truth - 1. kapitola

27.12.2010 (17:00) • Fou • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1038×

1. kapitola

Když jsem řekla, že si dám panáka, myslela jsem tím obyčejnou dietní kolu. Jo, pravda je taková, že já a silný alkohol jsme nebyli přátelé. Kdybych měla vylíčit nějaké zážitky poté, co se mi do krevního oběhu dostal alkohol, nedokázala bych to, jelikož jsem měla okno. Pokaždé, když jsem přebrala, jsem měla v hlavě prázdno. Což bylo v některých situacích vyhovující, ale v některých situacích taky trochu stresující.

Například jsem se nemohla s přáteli smát nad tím, jak nemožně jsem minulý večer vyváděla, jelikož jsem nevěděla, co jsem minulý večer dělala! A když už přišla řada na nějakou otázku, ohledně mého podnapilého stavu, zasmála jsem se a vtipně odpověděla: „A víš, že ani nevím?“ A přidala k tomu smích, abych tomu dodala na věrohodnosti.

A jelikož jsem si dnešní den chtěla celý pamatovat, co nejméně se ztrapňovat a tak nějak nevypadat jako nadržená panička, či tak něco, seděla jsem u baru pouze s dietní kolou. Na tom přece není nic divného.

Kdyby tady byla i má nejlepší přítelkyně Denny, určitě by věděla, co s načatým večerem. Ona vždycky byla z nás dvou ta odvážnější. Pokud byla někde nějaká zábava, šla na ni a mě vlekla s sebou. Pokud jsem někdy večer někam vyrazily – do nějakého baru s tanečním parketem, byla to většinou ona, kdo si šla trsnout, zatímco já se oddávala opojnému pití. Většinou pro mě pak ovšem přišla, seřvala mě a odtáhla za sebou na parket, kde jsem se pak chabě snažila napodobit její taneční kreace, což šlo těžko, jelikož Denny při tom vypadala, jako by neměla v sobě vůbec žádné kosti. Což jsem já tvrdit nemohla, takže jsem byla její prkennější kopie a snažila se něco dělat.

Ovšem Denny byla někde na druhém konci světa se svým přítelem a užívala si ničím nerušenou dovolenou. Zatímco já tvrdla u baru s dietní kolou a s pohledem zabodnutým do tanečního parketu s úvahami o tom, zda někdy při tanci vypadám stejně šíleně, jako ta padesátiletá ženská pár metrů ode mě.

Po pár minutách přemýšlení jsem uvážila, že ne. Koneckonců mi ještě nebylo padesát. A pokud mi někdy bude padesát – předpokládejme, že se tak vysokého věku dožiju – určitě bych nechodila do takových míst. Ne, pokud tu budu tvrdnout tak dlouho, budu mít i rodinu, manžela, děti a haldu vnoučat a budu hodná babička, kterou mají všichni rádi.

Tak, přesně tohle je moje vysněná budoucnost.

Ovšem skutečnost je velice jiná, jelikož žádný možný budoucí manžel v dohledu nebyl. Moje poslední vážná známost skončila před půl rokem a slova, která mi řekl můj expřítel těsně před tím, než za sebou zavřel dveře, mi docela dost pošramotila sebevědomí. Jeho jízlivé „Taky bys mohla trochu zhubnout!“ mě strašilo ještě týden potom v nočních můrách.

Povzdechla jsem si a lokla si dietní koly. Vypadalo to, že dnešní večer si nijak zvlášť neužiju. Na taneční parket jsem si zakázala chodit a pokud šlo o tu část s druhým pohlavím, tak jsem nikde ve svém okolí nezahlédla nějaký kus pořádného mužského, kromě mladých kluků, kteří se tady honili za mladými, možná i starými ženskými, a snažili se na ně udělat dojem. Přitom byli průhlední jako sklo, jelikož všem v okolo bylo jasné, o co jim šlo. Bylo to, jako kdyby na sobě měli velký transparent: „Sex na jednu noc! Skočíš si?!“ což je pak vlastně vehnalo do jejich náruče spoustu mladých naivních holek, které si představovaly, že zřejmě své poprvé prožijí s tak sexy kluky. A ty staré je zase odehnaly, jelikož věděly, co jsou tihle mladí zajíčci zač.

A já taky, takže když se ke mně přiblížil jeden mladej klučina s modrýma očima, blonďatými vlasy trčící do všech stran, líně jsem se na něj usmála a na jeho nabídku, zda bych mu věnovala jeden tanec, jsem odpověděla, že je mi líto, ale že já za jeho tým nekopu, což mělo být dnešní vyjádření proto, že jsem lesbička.

Ach, někdy mi obnovování mého slovníku mladými výrazy vážně pomáhá, uvědomila jsem si, když ten rozkošný

blonďák odešel a já si opět lokla svého nápoje. Bylo fajn vědět, že ještě nepatřím k těm starým zahořklým ženským, které si pořád na něco stěžují.
Já si na rozdíl od nich udržovala například ještě… hrdost! Zdravý úsudek! A taky zatraceně malou naději, že se s mým

životem něco stane a já se ocitnu v náruči nějakého úžasného mužského, který mě bude brát takovou, jaká jsem – naivní, bezcharakterní, teď i bez práce.

Dobře, fajn, pomyslela jsem si sarkasticky, dost jasně jsem si uměla vyjmenovat a představit všechny své nedostatky. Nebylo jich moc, ale nedalo by se říct, že by jich bylo i mál-

„Můžu si přisednout?“ ozvalo se najednou vedle mě. Zamrkala jsem a odlepila svůj zrak od tanečního parketu k místu, odkud se ozval mužský, hluboký, příjemný, melodický hlas.

Vedle mě stál muž-… obr. Jinak se to říct ani nedalo. Alespoň devadesát kilo, usoudila jsem a při pohledu na jeho vypracované ruce jsem dodala, že většina z jeho hmotnosti bude tvořena převážně jeho vypracovanými svaly. Chlap jako hora, s černým tričkem, sakem přes rameno a džínami se na mě mile usmíval. Tedy jestli se dokáže tak velký chlap mile usmívat. Hnědé rozcuchané vlasy trčely do všech stran, tmavé oči se dívaly výhradně na mě a rty opravdu tvořily něco jako úsměv. Pokožku měl lehce opálenou, jeho orlí nos mu dodával takový… ne zrovna americký vzhled, když se spojil s celou jeho vypracovanou postavou a pohledem v jeho očích.

Rychle jsem mu pohlédla na ruce, které tak nějak naznačovaly, ukazovaly na stoličku vedle mě a pak znova do toho okouzlujícího obličeje. Kdyby tady byla Denny, neváhala by, tím jsem si byla jistá.

Jenomže já nejsem Denny a ani nemám takové velké sebevědomí jako ona. Takže jsem se musela rozhlédnout okolo sebe a ujistit se, že tahle horda chlapa se opravdu ptá mě a ne nějaké jiné slečinky v mé blízkosti.

Ale nikdo jiný poblíž nebyl. A jeho oči se dívaly na mě.

„Sa-samozřejmě,“ vykoktala jsem ze sebe a zrudla jako pivoňka. No to je úžasný, Theo! napomenula jsem se v duchu. Muž jako obrázek se tě ptá, zda je vedle tebe volno, ty na něj čumíš jak na blbce a pak se nakonec vzmůžeš jen na zakoktání a červenání! A to ti pomalu, ale jistě, táhne ke třicítce!

Muž vedle mě se zasmál. Takovým tím mužským, typickým způsobem, a posadil se vedle mě. Po chvíli přemýšlení jsem usoudila že se smál mé rozpačitosti a opět jsem se okřikla. Chovala jsem se jako nějaká puberťačka a ne ženská ve středních letech.

„Co to máte?“ zeptal se a koukl do mé skleničky. Nečekal na odpověď a nakrčil nos. „Kola? To je kola?“ zeptal se a tvářil se zděšeně, překvapeně a… pobaveně. No jasně, začínala jsem mít pocit, že tenhle muž je ten typ, který se směje pořád a všemu. Což, podle mého úsudku, bylo ve většině případech hrozné.

Pokrčila jsem rameny a nenuceně se usmála. „Alkohol mi nedělá dobře, takže se dneska držím na uzdě,“ vysvětlila jsem a znovu se usmála. Určitě jsem musela působit jako nějaká nezkušená školačka. Určitě!

Muž se zamračil. „Pak je to tedy jasné,“ zamumlal a zamyšleně pozoroval skleničku s mojí kolou. Pak si povzdechl, zvedl svůj zrak ke mně, usmál se na mě. „Každopádně, mně dělá alkohol jen dobře, takže pokud dovolíte…“ Nechal větu nedokončenou a pozoroval mě.

Zřejmě čekal, až něco řeknu, takže jsem inteligentně opět pokrčila rameny. Pak jsem se na něj usmála. „Nejsem v pozici, kdy vám můžu zakazovat alkohol, vzhledem k tomu, že se ani neznáme, takže jestli si objednáte, je to jen na vás,“ poznamenala jsem a v duchu se pochválila za svoji zdvořilost.

„Ach, jasně! Já jsem-“ Náhle se zarazil a zadíval se kamsi za mě.

Čekala jsem. Byla jsem trpělivá a mezitím, co se zamračeně díval na něco za mnou, já studovala jeho obličej. Byl hezký… takovým mužským způsobem. Pravé obočí měl v jednom bodě přerušené – zřejmě nějaká dřívější jizva – a spodní ret měl kdysi rozseknutý. Když jsem se chvíli zadívala na jeho nos, zjistila jsem, že ani on není dokonalý, bylo na něm poznat, že nos zrovna není část těla, o kterou se tenhle muž pečlivě stará. Když na to přijde, dokážu totiž poznat staré zlomeniny nosu a podle tohohle jsem usoudila, že jsou hodně staré a že na jeho nos už hodně dlouhou dobu nikdo nesáhl.

Bylo zajímavé, pozorovat jeho obličej, který se ještě před chvíli smál a teď se tvářil smrtelně vážně. Což tak nějak i znamenalo, že není tedy ten typ – samý vtipek, úsměv.

Chtěla jsem se taky ohlédnout, kouknout se na taneční parket a zjistit, co ho dohnalo k tomu, že se mračil – což mu vlastně vůbec neslušelo, jelikož přitom vypadal strašně vážně a mně spíš připadalo, že úsměv je u něj přirozenější.
Pak můj pohled ovšem sklouzl na skleničku na barovém pultu a já se zamračila. Za tři roky mi bude třicet, má nejlepší léta zřejmě ještě nepřišla a možná i nikdy nepřijdou. Jasné je ale to, že jsem bez přítele, teď už  i bez práce a nechci – NECHCI – skončit jako lehká ženská u silnice.

A právě teď vedle mě sedí ten nejhezčí a největší mužský, který o mě kdy zavadil pohledem a já se tu chovám jako nějaká naivní školačka, piju pouze kolu a vlastně…

Celé to je špatně, uvědomila jsem si. A v tu chvíli jsem se rozhodla něco s tím udělat. Což znamenalo hodit všechno za hlavu a pořádně si užít!

Jenomže jsem ho neznala. Nevěděla jsem, jak se jmenuje, co dělá. Jestli nemá nějakou přenosnou nemoc, kolik má bratrů, sester, kolik mu je, kolik má na kontě, jak je na tom po zdravotní stránce, jméno doktora, jak se sem vlastně dostal a proč je tak zatraceně sexy?! Nevěděla jsem o něm zhola nic a přesto jsem se – nějakým mým zvláštním způsobem – snažila zaujmout jeho pozornost. Jelikož tohle byl kus chlapa, který stál za to. Postavu měl jako nabušený chlapík z nějakého gangsterského filmu, kde po sobě všichni střílí. A teď, když se mračil, mu to dodalo na hrozivosti. Sakra, ten chlap byl vážně něco!

A já… Upřímně řečeno, nikdy jsem na tady tohle – kamarádi se potkávají v baru – moc nebyla. Vždycky jsem dávala přednost vztahům, kde jsem se potkala se svým přítelem na nějakém normálním místě. Ne v pochybném baru na pochybné barové stoličce. A přesto… byla bych asi hodně blbá, kdybych teď odkráčela pryč a nechala tohohle mužského na holičkách. Vlastně já už blbá jsem, pomyslela jsem si s velkou dávkou sarkasmu. Zatímco on tu sedí a mračí se, já tu přemýšlím nad tím, zda se mám rozhoupat nebo ne.

A to mi je sedmadvacet, prosím. Člověk by si myslel, že v tomhle věku to nebude tak otřesný, ale jak se zdálo, je to stejný jako na základce. Ovšem s tím rozdílem, že si můžu nezávazně objednávat alkohol jak dlouho chci a nikdy se nebudu muset bát, že sem přijdou rodiče a nachytají mě. Jo, to je velký plus. Takže… „Jdi do toho,“ zazněl mi v hlavě Dennyin hlas a já se trochu pousmála. Denny žila svůj život na plno a já… já jsem se chystala užít si alespoň dnešní noc. Zasloužila jsem si to!

Usmála jsem se svému geniálnímu plánu (který ve skutečnosti neexistoval) a odsunula svoji dietní kolu stranou a mávla na barmana, aby mi přinesl něco ostřejšího. A pak taky samozřejmě něco pro mého souseda, který se pořád mračil na něco - nebo snad na někoho - za mými zády.

„Echm. Děje se něco?“ zeptala jsem se nervózně. Jistě, možná jsem si řekla, že si dneska trochu povyrazím, ale to neznamená, že se ze mě jako mávnutím proutku stane sexy odvážná kočka. Tak dobrá zase nejsem.
Trhl sebou při zvuku mého hlasu a já si za to v duchu vynadala. Tohle nebylo dobré znamení. Pak se ovšem usmál a jeho tmavé oči se opět zaměřily na moji maličkost.

„Ne, jenom jsem tam zahlédl člověka, kterého… no - řekněme, že s ním nejsem moc velký kamarád,“ odvětil.
Usmála jsem se. „Aha, tak mám pár lidí, které bych nejraději nikdy neviděla, takže znám ten pocit,“ přitakala jsem a pak pokývala na dvě skleničky, které se před námi objevily.

Zatvářil se, že by na moje slova chtěl něco odpovědět, ale pak jeho pohled sklouzl ke skleničkám a vrásky na čele se mu hnedka vyhladily. „Takže jste ochotna riskovat a dostat alkohol do vašeho krevního oběhu?“ zeptal se a v hlase mu opět zaznělo pobavení.

Souhlasně jsem přikývla: „Zřejmě jo. Dneska je přece jenom významný den, takže to potřebuju něčím zapít a dietní kola zřejmě není to nejlepší. A když se napijete se mnou, bude to lepší,“ zariskovala jsem a vyslala k němu takový ten… koketní pohled.

Vypadalo to, že na něho moje pohledy nepůsobí. „Významný den?“ zeptal se místo toho.

„Oficiálně jsem bez práce!“ zvolala jsem a snažila se k tomu dát značnou dávku nadšení. Nepovedlo se.
Soucitně na mě hleděl. „Znám ten pocit,“ přikývl a pak vzal skleničku do své velké ruky. Počkal, až i já uchopím tu svou, a pak se ke mně na klonil a lehce ťukl skleničkami o sebe.

„Takže na…?“

„Na pracovní svobodu!“ navrhla jsem a se smíchem do sebe nalila skleničku, která se tvářila jako whisky.

Autor: Fou (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek False truth - 1. kapitola: