OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fantom noci - 1. kapitola

17.12.2010 (12:00) • DaisukeHideki • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 922×

Prolog

 1. kapitola

Ulice vypadala příšerně. Cítil jsem beznaděj a strach z lidí, jenž v ní umřeli. Domy měly vysklená okna a opálené zdi od vysokých plamenů, beroucích vše, co se jim dostalo pod chtivé horké ruce. Staré popelnice si už stačily přivlastnit vyhublé krysy, dosahující rozměrů menšího teriéra. Všude kolem se po zemi válely střepy, které mi znemožňovaly jít rychle a přitom tiše. Zapnul jsem si plášť až ke krku oprýskanými stříbrnými cvočky.

Byla hrozná zima, mrzly mi ruce a mráz jim znemožňovala plně fungovat (a že jsem sakra potřeboval, aby byly o něco pohyblivější než dva lidské rampouchy). Sedm let. Tak dlouho jsem předělával svoje instinkty a přizpůsoboval se zdejší situaci. Sedm let sebezapření, utlumování lidských přirozeností potřeb, mučení vlastního těla, vytváření reflexů a zkoumání nepřítele vedlo k této chvíli.

V pravé ruce jsem třímal celkem zachovalou kuši z kvalitního ebenového dřeva, zdobenou několika rýhami od nich. V levé několik šípů napuštěných v jedu, který jsem sám vytvořil (fajn, nedalo to až zas tak moc práce...). Dokonale je rozložil na hromádku dosti páchnoucího bůhvíčeho za pár sekund. Kdo by řekl, že krvežíznivým mutantům, kterým jsem začal říkat upíři, ale k tomu později, tak hrozně vadí babiččina oblíbená kombinace proti rýmě rozmarýny a majoránky? Zjistil jsem to naprostou náhodou, když jsem v beznaději před pěti lety hodil jednomu z nich do tváře její staré domácí kapky do nosu a on se změnil v bláto. Ne že by to nebylo efektivní, ale stále jsem dával přednost jiným zbraním -  například stříbrným dýkam, které projedou jejich tělem jako máslem a na chvíli je pozdrží. Bolest jim totiž moc nevadí.

Jen kousek ode mě se ozvaly tiché kroky. Našlapovaly na skle, jako by ani nebyly z tohoto světa - což sedělo. Víte, dokonale jsem splýval se tmou, možná právě proto si mě to hned nevšimlo. Přes tělo jsem měl černý plášť a  obličej mi více méně halily tmavé dlouhé vlasy (v té době se docela těžko sháněly nůžky). Stačil jsem uskočit ke straně a dobře si svého protivníka prohlédnout. Byla krásná, pokud se vám líbí tenhle typ holek. Víte o čem mluvím, dlouhý nohy, krátkej rozum. Blond vlasy jí visely zplihle v mastných provázcích kolem simetrické tváře, postavu měla vysportovanou, nejspíš dělala roztleskávačku nebo něco takového. Zároveň jsem však viděl pro ně typické černé oči, krutý výraz a ostré řezáky. Zamrazilo mě. Dřív to mohla být jedna z Ewiných kamarádek (fajn, těžko), nebo prostě jen holka od vedle.

Šíp našel cíl rychle. Tětiva se na milisekundu rozdrnčela přesně tím zvukem, který vás prozradí, ale než stihla blondýna vykřiknout, nebo zavolat posily, ležela rozplácnutá na zemi a z těla se jí jemně kouřilo. Odporně to páchlo, jako zkažený mlíko, které ještě ke všemu připálíte. Prostě humus. Ozvalo se zakašlání, celé moje tělo se napnulo, připravené okamžitě zasadit další smrtící šíp a s dokonalou přesností jej vypustit. Nedýchal jsem dobrou půl minutu, než se ze stínu vynořila vysoká postava, avšak shrbená pod náporem kašle. Protočil jsem oči a sklopil kuši k zemi. Bože, co jsem komu udělal.

,,Promiň, Alvare, já fakt nechtěl. Jenže, šéfiku, vono to fakt hrozně smrdí. A to že doopravdy hodně. A kousla mě krysa, radši ani nechtěj vědět kam, páč bys mi to rozhodně nechtěl zalepovat.''

,,Ethane...''

,,No a pak se vobjevila ta bloncka - mimochodem, kus có? Myslel jsem, že jsme v rejži, a pak ten smrad. Fakt dílo. Jsem předpokládal, že bloncky nosej dežodoranty...''

,,Ethane, sklapni!'' zasyčel jsem na něj a rukou černošskému mladíkovi ucpal pusu. Potkal jsem ho před třemi lety, když mu bylo čtrnáct a od té doby se snažíme přežívat společně. Pomáhal mi vylepšovat zbraně a udržovat je v chodu a udržoval v moji mysli pořádek, abych nepropadl šílenství. Navíc se ukázal jako velmi schopný a celkem i chytrý. Samozřejmě, teď jsem měl chuť ho zabít. Jen jsem špicoval uši, jestli něco...

Dup, dup, dup...

,,Do černej díry...'' zaklel jsem a vytáhnul Ethana na nohy. ,,Utíkej!''

Útěk a schovávání před nimi, to byl celý můj nový život. Chránit sebe a Ethana, pravidelně měnit stanoviště a úkryty, vylepšovat technologie. Uděláš chybu, zabijí tě. Chápal jsem to jak já, tak i Ethan. Těch sedm let mě něco naučilo: Važ si bližního svého. Nikdy nevíš, kdy o něj přijdeš.

,,Vypadáš jako Drácula, Alvare. A to tě ještě šetřím.''

,,Obdivuji tvoji otevřenost, Ewo. Mockrát děkuji za názor.''

,,Nemáš zač... Vždy't víš, že mi záleží jen na tvém dobru.''

,,Navždycky spolu?''

,,Jo. Dokud si nenajdu nějakýho blonďatýho, modrookýho a namakanýho kulturistu.''

Autor: DaisukeHideki (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fantom noci - 1. kapitola: