OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fantom noci - 2. kapitola

18.12.2010 (19:00) • DaisukeHideki • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 805×

Prolog

 1. kapitola

2. kapitola

Kroky zrychlovaly v přímé úměrnosti jako ty naše. Ethan po chvíli srovnal krok se mnou, takže jsme běželi ulicí bok po boku. Podle ozvěny jsem typoval, že jich může být tak pět, sedm nanejvýš. Budou v přesile. Slyšel jsem je stále blíž a blíž, ale když jsem se ohlédl, stále byli dost daleko, viděl jsem jen jejich siluety. Aspoň že tak. Zabočil jsem a strhl Ethana mezi několik převrácených popelnic.

,,Sakra šéfiku... Voni to asi myslej fakt vážně, co?''

Napomenul jsem ho ověřeným kopancem do holeně. Pohyb utichl, jediné co narušovalo klid, bylo jejich prudké oddechování. Nestáli ani tři metry od našeho improvizovaného úkrytu. Celé to bylo jako dost zvrácená počítačová hra, ve které má však hlavní hrdina (já) a i ostatní stateční (Ethan) jen po jednom životě, který, abych řekl pravdu, zrovna visel na jednom barvením zkaženém vlásku. Ale alespoň jsem si je mohl ve skulince mezi víkem a čímsi nevábným prohlédnout.

Byli čtyři. Zdálo se, že celému průvodu velí blonďatá hora svalů, která se právě rozmachovala rukama kolem sebe, jako King Kong. Za ním se krčili dva tmavovlasí kluci - nemohlo jim být ani osmnáct - s revolvery v rukou. V rohu se třásla ještě jedna osoba a popadala dech. Držela se rukou za bok a lapala v nočním tichu, bojovala o tu trochu vzduchu. V druhé ruce třímala lesknoucí se dýku. Pohodila dlouhými vlasy a narovnala se. Byla to žena, spíš ještě dívka. King Kong se rozhlédl kolem, poté se otočil na holčinu, která se už stačila k němu přesunout.

,,Jsou támhle, zahrabaní jak krysy v popelnicích, tam, kde mají být,'' oznámil jí, a než mě nebo Ethanovi cokoliv došlo, rozpřáhl se a hodil mezi nás něco... Něco. Něco, co začalo okamžitě vyluzovat opříšerný zápach a s efektivním syčením to vypustilo oblak kouře, který mi okamžitě začal drásat plíce. Svaly mi ochably, třísknul jsem sebou o zem (co vám budu říkat, au) a něčí hrubé ruce mě i Ethana vytáhly za nohy ven. Byl jsem v mrákotách, před očima se mi v pravidelných intervalech černilo.

,,Ale... Vždyť oni nejsou...''

,,Jesse, koukni na ně!''

Do mého zorného pole se dostala ta holka, sklonila se nade mnou. Překvapeně zamrkala.

,,Jesse!''

Stačil jsem zaregistrovat jediné, než jsem upadl do limbu - měla nádherné, zelené oči.

Má na sobě volné černé kalhoty a plandavé tričko (moje) s Iron Maiden. Na provizorním stole leží její ipod, k němu připojené bedničky, a z nich je slyšet prvních pár tónů ze Sleeping sun. V ruce drží vatu a odličovací krém.

,,Promiň, zlato, ale takhle zmalovanej na svatou půdu nevkročíš,'' oznamuje mi a když vidí, že se nijak nemám k tomu se odmaskařit, tak se na mě vrhá a attackuje můj obličej. Ani ne po pěti minutách plných mučení a pokusů o útěk vypadám tak, jak mě stvořila matka příroda, pokud se k tomu počítají oči v takovém stupni červeně, že kdyby je viděl kdejaký králík, tak by zahanbeně zalezl do klece a půl roku se léčil ze ztráty ega. Ewa se spokojeně usmívá.

,,Takhle je to lepší.''

,,Málem jsi mi servala všechnu kůži z obličeje, Ew!''

,,Přijatelná oběť,'' odsekne.

Vrtím hlavou a sedám si na trávu. Ewa přináší přenosnou televizi s černobílým obrazem a zapíná jeden z kanálů.

,,Tohle musíš slyšet, Alvare. Vůbec se mi to nelíbí, jak se to vyvíjí. Ani trošku ne. ''

,,Ewo, nestresuj se. Jsou to přeci vědci, ne? Maj všechno pod hákem, jako ty Nightwishe.'' Pokládám jí ruku na rameno a sleduji vysílání. Stihli jsme ho zhruba v polovině. Na obrazovce je hořící budova Vědeckého výzkumu ve Washingtonu. Kolem pobíhají splašení hasiči s hadicemi, několik vědců v bílých pláští v panice vybíhá z hlavních dveří.

,,Nikdy jsme nic podobného nezaznamenali! Nejevili žádné autodestrukční skolny, až do dneška!'' křičí kdosi v bílém plášti na moderátora.

,,Z věrohodných zdrojů se nám doneslo, že objekty začaly útočit na lidi ve své blízkosti...''

,,To nehodlám komentovat!''

Výbuch rozmetá zbytky domu na nepatrné kousky. Obraz začíná šumět a Ewa televizi vypíná.

,,Vidíš? Já to říkala. Nezvládají to. Měli by s tím skončit. Než se stane něco hodně hnusnýho...''

,,Tohle je jejich problém, Ewo. Nás se to netýká. Pojď mi radši pomoct s tím textem.'' Navrhuji a vytahuji kousek zmuchlaného papíru s pár slovy, napsanými mým nepříliš čitelným rukopisem.

Hlava mě bolela jako střep. Ležel jsem na něčem tvrdém, ale zem to nebyla. Bože, co se to... V hlavě se mi vynořil zápach a obličej té dívky. Její oči. Sakra, vždyť to byl člověk! Několikrát na začátku jsme celé okolí s Ethanem prolezli, píď po pídi a hledali jakékoliv známky toho, že někdo přežil, ale nic! Jak nám to mohlo utéct? Pokud doopravdy existovali další a já jen neblouznil mohlo to znamenat... Vzpouru. Kdyby jsme dali dohromady alespoň nějakou gardu, mohli by jsme je vybíjet čtvrť po čtvrti, město po městě... Dokud by se poslední mutant nespojil se zemí. Nemuseli by jsme žít jako lovná zvěř, planeta by opět patřila jejím právoplatným majitelům...

,,Takže už ses probral?''

Prudce jsem otočil hlavu o 45° na východ, odkud se ozval hlas. Byla to ona. Konečně jsem si ji mohl prohlédnout ve světle. Nevím, jestli za to mohla moje dočasná paranoia, doznívající oblouznění, fakt že to asi byla jedna z posledních žijících dívek na světě, nebo doopravdy byla tak krásná. Jako anděl uprostřed temnoty. Deset babek na začínající paranoiu. Světlé, téměř blond vlasy měla svázané do culíku, zelené oči odrážely světlo ze zapálených svíček. Na sobě měla krátký kožený černý kabát, potrhané džíny a volné tričko.

,,Eh?'' vypadlo ze mně to nejinteligentnější, co jsem v té chvíli dal dohromady (měl jsem zdřevěnělý jazyk!). Pousmála se.

,,Máš u pusy slinu... V pravým koutku... Jo, přesně tam. Nezvedej se, nebo se ti zamotá hlava, Fantome.''

,,Ehh?''

,,Fantom noci. Tak ti začal říkat Jesse. Byl's doopravdy dobrej v tej tmě. Celkem se to podbízelo. Jo... A já jsem Sharon. ''

,,Ehheh?''

Autor: DaisukeHideki (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fantom noci - 2. kapitola: