Fatal mistake 1 • OurStories.cz ~ naše povídky

William Goodwin je sice úspěšný podnikatel, ale nejvíce ze všeho si cení svého sedmiletého syna. S nástupem nové asistentky se mu celý svět otřese v základech, jednou věcí si je ale Will stoprocentně jistý: Rodič je schopný pro své dítě udělat šílené věci...

28.04.2017 (16:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1594×

Simon v noci dostal horečku. Ještě jsem seděl v pracovně u počítače, když doťapkal k otevřeným dveřím.

„Tati?" zakuňkal chraplavě. Okamžitě jsem poznal, že něco není v pořádku. Nechal jsem rozpracované materiály ležet ladem a rozevřel náruč.

„Pojď sem, kamaráde, podíváme se na to."

Se skelnýma očima a plným nosem se ke mně stočil do klubíčka. Čelo i tváře měl v jednom ohni. Vyplázl na mě jazyk; úplně bílý.

„Bolí tě něco?" Přikývl. „A co?"

„Všechno," odpověděl mi prostě. Povzdechl jsem si. Snad je to jen nějaká viróza a ne něco vážnějšího.

„Dobře, půjdeš si lehnout, já ti dám obklad na čelo a zítra místo školy zajdeme k doktorovi, platí?" Jeho bolestný výraz se ještě prohloubil.

„Ale zítra máme divadlo!" namítl plačtivě. Sevřelo se mi srdce. Ano, pamatoval jsem si představení, ve kterém Simon ztvárňoval úžasného vodníka, a udělal jsem si celé dopoledne volno, abych ho viděl. Těšil jsem se na to snad víc než on. Ale...

„Mrzí mě to, prcku. Bacily nezajímá, jaké máme plány." Dal jsem mu hudlana na rozpálené čelo a on se na mě složil jako pytel cementu.

„Neměl jsem ti to říkat," zamručel mi do košile. Ztěžka jsem se zvedl.

„Ua, to je tíha. Tys zase vyjídal špajz, viď?" Tlumeně se zahihňal a jeho sevření kolem mého krku ještě zesílilo. Voněl po vanilce a heřmánku.

„Já ty bacily přeperu!"

„To víš, že jo, takový silák by přepral i mě."

***

„Lízátko! Chceš lízátko, tati?"

„To je dobrý, já už jsem měl."

„Kdy?"

„Ráno, když jsi nechtěl kaši."

„Nene!"

„Ale jo."

Uraženě stáhl tvář a přemýšlel, jestli říkám pravdu. Mezitím začal rozbalovat svítivě žluté lízátko.

„Neměl jsi ho!" rozhodl nakonec. „Viděl jsem tě, měl jsi žirafí hrnek, jako vždycky."

Bavilo mě se s ním dohadovat.

„A co myslíš, že v tom hrnku bylo?" zeptal jsem se nevinně. Komicky vykulil oči.

„Lízátko?"

Než jsem ho mohl vyděsit ještě víc, konečně na nás přišla řada. Simon se zvedl z koberce, kde měl postavenou úchvatnou věž z kostek, a popadl moji ruku.

Vyšetřovala ho doktorka v pokročilém věku a jakoukoliv mou snahu o vysvětlení, co Simonovi je, okamžitě zarazila.

„Ať mi to Simon řekne sám." Čekala, že s ní bude nějak komunikovat.

Tak to se načekáš, uchechl jsem se v duchu.

Simon na mě upřel modrá kukadla, dlaň se mu začínala potit a tušil jsem, že ani to lízátko už mu tak nechutná. Stáli jsme naproti sobě, oba s upřeným pohledem na malého blonďáka. On ale veškerou svou pozornost věnoval svým ošoupaným teniskám.

„V noci měl horečku," začal jsem, když se můj syn stále neměl ke slovu. Občas takový býval. Někdy se odmítal bavit i se mnou, bez jakéhokoliv důvodu. Nabubřelá doktorka ho krátce vyšetřila a zhodnotila to jako obyčejnou virózu.

„Napíšu vám recept na sirup a něco na tu horečku," brblala ta otravná ženská. Držel jsem Simona v náručí - nebylo to snadné, byl už velký chlapák - a cuchal mu zakroucené kadeře.

Doma mi seděl na klíně a cucal bonbón na kašel, který si vydupal v lékárně, zatímco jsem dodělával faktury. Jakmile se mi na stole rozeřval mobil, okamžitě po něm skočil. Naštěstí netušil, jak se používá, jinak by už člověku na druhé straně vykládal o svých bacilech, stejně jako paní Jonesové v přízemí. Opatrně jsem si od něj mobil vzal.

„Pane Goodwine, stalo se něco hrozného," ozval se známý hlas Anne z recepce. Automaticky jsem se napjal. „Mia měla nehodu. Srazilo ji auto, řidič ujel. Je... je v nemocnici a... nevypadá to dobře..." Slyšel jsem, jak se jí třepe hlas, a poznal jsem, že sotva drží slzy.

„Anne, to je hrozné. Doufám, že bude v pořádku. Kdybych mohl cokoliv udělat..."

„Děkuji, pane." Vysmrkala se tak hlučně, že i Simon na mě překvapeně vykulil oči. Zašklebil jsem se na něj, přestože mě Miina nehoda tížila.

„Myslíte, že bychom měli..."

„Už hledám náhradu, pane," zamumlala.

„Jste poklad. Budu držet palce. Klidně si vemte volno..."

„Děkuji, pane!" zavzlykala, jako by čekala jen na to. Zavěsila.

„Co to bylo?" vyzvídal Simon, v očích nevinný zájem. Pohladil jsem ho po vlasech.

„Nic pro tebe. Teď už mazej do postele, šup."

***

Svoje asistentky jsem si vždycky vybíral sám. Musel jsem vědět, kdo mi nosí kafe i řeší nejrůznější problémy. Proto jsem vyrazil do práce, jakmile se Simon cítil lépe. Mia stále ležela na jipce a nevypadalo to s ní zrovna dvakrát růžově. Tím pádem potřebovala zastoupit. Nechtěl jsem působit jako necita nebo snad něco přivolávat, ale kdyby to nedejbože nezvládla...

Potřeboval jsem asistentku.

Anne, ubrečená a pohublá, mi předala lejstra s vybranými uchazečkami.

„Je to na vás, pane," hlesla, oči za obroučkami brýlí už měla znovu zalité slzami. Opatrně jsem se jí zeptal, jak se Mia drží, po mojí otázce se ale rozbrečela naplno a beze slova utekla na záchod.

Tohle se ti povedlo, Wille. Bravo.

Po lehce nesmělém zaklepání dovnitř opatrně vstoupila blondýnka celá v černém. Vypadala hodně mladě, v obličeji byla růžová a rozpačitě se usmívala. Vlasy se jí divoce kroutily po lopatky. Nevypadala, že drží smutek. Možná jen přišla na to, že jí černá sluší.

„Dobrý den," vydechla tichým hlasem. „Jsem Adaline Collins. Mám... mám zájem o místo vaší asistentky?" Kdoví proč její oznámení znělo jako otázka. Povzdechl jsem si.

„Dočasné místo, slečno Collins," opravil jsem ji mírně. Zčervenala ještě více a dala se do přikyvování. „Prosím, posaďte se."

Její životopis byl docela zajímavý. Měla hodně zkušeností a skvělé doporučení. Že bych našel tu pravou hned na první pokus?

Byla dost hezká a nejspíš vyvracela vtípky o tupých blondýnách, ale možná se mi líbila až moc. A já měl v životě místo jen pro jednoho člověka, a tím byl můj syn. Aspoň... dokud neodmaturuje.

Ušklíbl jsem se.

„Stalo se něco?" vyděsila se Adaline, když spatřila můj výraz. Ujistil jsem ji, že všechno je v nejlepším pořádku. Zírala na mě zelenýma očima a na tváři se jí usadil nejistý úsměv.

Tak jo, byla hodně hezká.

Sakra.

Nejspíš jsem v ten moment měl jakési zatmění mysli. Nebo jsem prostě rozhodoval něčím úplně jiným, než hlavou. Ať už jsem ji přijal z jakéhokoliv důvodu, byla to největší chyba, kterou jsem kdy udělal.

Doufám, že se vám nová povídka zalíbí, a budu ráda za jakýkoliv komentář :)

Následující díl »

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování