OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fire and Ice : Another clan - 3. kapitola

31.01.2012 (16:00) • Arkana • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 897×

3. kapitola - Trénink

Pohled Rebeky

Agarit se pode mnou lehce zhoupl a znovu mi dal zažít to kratičké opojení, kdy se všema čtyřma odlepil od země a ladně prolétl nad tím oxerem. Potom zvolnil do klusu a vesele zafrkal. Přitiskla jsem se k němu a zlehka ho poplácala po šíji. Nechal se snadno navést na další překážku a taktéž ji zdolal.

„Jedno kolečko udělejte v pracovním cvalu a pak si to dejte ještě jednou!"
Pan Thomas Meyer byl naším trenérem už od mých pěti let a už od mých pěti let jsem ho neměla ráda a on mě.

„Blacková! Řekl jsem, že... mhmlmh... oxer! A pak... ehmhmlmh... přejdete do... elhmhm... a jedno kol-"

Dneska vál vítr obzvlášť silně a přinášel s sebou drobné kapky deště, jako protivné ledové úlomky. Kromě toho, že mi je vichr šlehal do tváře a rozdíral ji tak, až byla celá zarudlá a pálila, to mělo ještě vedlejší účinky. Například to, že pan Meyer nebyl vůbec slyšet, ačkoli na mě řval svoje pokyny s velkým zapálením a nastavil si maximální volume.

Z toho, že od začátku tréninku prakticky ještě nezavřel pusu, jsem se moc neznepokojovala, neboť jsem věděla víc než dobře, že i kdyby tu skákal samotný bůh jezdeckého sportu, náš trenér by si stejně našel něco, co by pořádně zkritizoval.

Kolem mě prolítla Sheila na svojí Destiny. Grošovaná plnokrevnice se vrhla do zatáčky našeho skromného cvičiště s elánem divoké šelmy. Ještě než se mi ztratila z dohledu, zdvihla Sheila palec a šibalsky na mě zamrkala.

Nedávala jsem pozor a Agarit se hnal na příkop před námi s nebezpečnou rychlostí. Nasadila jsem svůj odevzdaný výraz Vydrž-než-zastaví a vzdala veškeré snahy o jeho zpomalení. Ve vzduchu se málem srazil s Leslie Campbellovou v sedle arogantního bílého Shinea. Něco na mě zavrčela a zakoulela očima, jako by jí vadilo, že jsem jí zkřížila cestu. Odfrkla jsem jejím směrem, mezi zuby zastavila proud tichých nadávek a narovnala se na koni do perfektního sedu. Za sestrou následoval Lesliin bratr Coil, na kterého byl opravdu pěkný pohled. Nejen teď - pořád. Vysoký,černovlasý a s nádherně vyrýsovanou postavou. A ty oči! Jiskrné, smaragdově zelené, jako oči kočky.  Domnívala jsem se, že kdyby si na sebe Coy natáhl rozedraný pytel od brambor, stejně by v tom vypadal sakra dobře.
Polkla jsem při pohledu na jeho dokonalý hrudník pod tenkou bundou, která to ani omylem nedokázala zakrýt. Byl prostě k sežrání.

Usmál se na mě, když si všiml, že se na něj dívám a můj kůň se pohybuje skoro krokem. Pobídl Grace a odskočil někam do strany - no jo, ty jeho akrobatické kousky. Plavá Grace bývala cirkusovým koněm a na to se asi jen tak nezapomíná. A s Coilem byli tak sehraný tým.

Čekal mě nízký oddychový křížek, který pro většinu jezdců znamená naprostou pohodičku. Pro mě ne. Tak, jako mají jiní koně hrůzu ze startovacích boxů anebo vysokých zděných překážek, můj Agarit se vždycky bál obyčejných křížků, od té doby, co se na jednom z nich v raném mládí poranil. Další věc, kterou na nás Thomas Meyer vždycky nesnášel.

Moc dobře si samozřejmě všiml, že mám namířeno k téhle překážce a rád nám věnoval veškerou pozornost, o kterou jsem samozřejmě velice stála.
Každý se modlil, aby se trenér díval na někoho jiného, když se prováděly obtížné cviky. Spousta lidí však má jakýsi šestý smysl a šestý smysl Thomase Meyera spočíval v přesném odhadnutí jezdce, který se pod jeho pohledem nejvíc zpotí.

Snažila jsem se ovšem nedávat na sobě znát, jak mi jeho oči na mých zádech vadí a soustředila se pouze na střed křížku. Agarit poplašeně zafrkal, když viděl, co se na něj chystá.

„No tak, hochu," zamumlala jsem konejšivě, „ty to zvládneš."

Nezvládl. V poslední chvilce odmítl poslušnost a odskočil stranou. Sklonila jsem hlavu a modlila se, aby vítr nepřestával fičet. Bohužel se ke mně vzápětí donesla Meyerova slova. Nejradši bych se propadla až někam do pekel. V duchu jsem viděla Lesliin úšklebek ve tváři a Coilovo pohrdání. A soucit. Sheilin. O soucit jsem stála ze všeho nejméně.

„Bla-cko-vá! Kolikrát mám sakra říkat, že máte najíždět rovně? Rovně! Srovnejte si ty otěže! Jezdíte jako s osinami v zadku! Mám snad na toho koně vylézt a ukázat vám, jak se skáče křížek? S tímhle ubohým výkonem se snad nechcete předvádět v Norwichi, že ne?"

Krev se mi rozlévala po tvářích. Ne, ne, ne!

„Předpokládám, že se nechcete postavit před Reinharta a přiznat, že neskočíte ani křížek?!"

Otevřela jsem oči a zadívala se na trenéra. Viděla jsem rudě, zvlášť, když zmiňoval Charlese Reinharta, mou bývalou modlu  zároveň největšího idiota, který si kdy sedl na koně.

„A proč mě tam teda posíláte? Když si myslíte, že jsem tak hrozná? Proč tam nepošlete ji?" Mávla jsem neurčitě k té jedovaté zmiji Campbellové. Vyslovit tuhle větu mě stálo veškeré přemáhání, protože - jak jsem dobře věděla a on také - jsem ten závod strašně chtěla jet. Vlastně jsem si ještě nikdy nic nepřála tolik jako účast v tomhle steeplu. Srdce se mi rozbušilo při představě, že mě opravdu vyřadí z programu a místo mě pošle Leslii. K mé radosti, kterou jsem ale důsledně zdusila uvnitř sebe, se zatvářil lítostivě.

„Ani nevíte, jak rád bych to udělal, Blacková, " zasyčel. „Slečna Campbellová je tak šikovná, důsledná a schopná! Steeplechase v Británii by pro ni byl velkou odměnou. Bohužel, má před sebou ještě dlouhou cestu a Parkerova cena v Norwich city je nesmírně těžký závod. Nechtěl bych, aby si ublížila. A k tomu máte o něco lepší roviny než ona. Agarit je rychlý, " dodal, jako by snad chtěl zdůraznit, že ačkoli jsem v něčem lepší než ta úžasná Leslie, aspoň to samozřejmě není mojí zásluhou.

„Fajn, fajn! Tak jo! Tak kašleme na křížky, když ty stejně nejsou součástí závodu!"

Sežehnul mě ošklivým pohledem. „Pohyb," zavrčel a obrátil se k ostatním, aby mě nadále ignoroval. „Pracovní cval a pěkně znovu. Výborně, slečno Campbellová," zvolal potěšeně, když se ta mrcha přenesla přes překážku.

Agarit podrážděně zafrkal. Věděla jsem, že rozumí významu většiny slov, která byla vyřčena. Chtěl jim to nandat. Přímo hořel nedočkavou touhou a bojoval s vnitřními strachy, co mu nedovolovaly zdolávat překážky které zdolat chtěl. Rozklusal se a pak na můj pokyn i rozcválal, aby znovu zkusil své štěstí.

Ne, že by to tentokrát byla tak úplně jeho chyba. Vlastně na to šel skvěle. Dobře si naběhl a do posledního momentu to vypadalo, že se rozhodl Meyerovi nakopat zadek.

A pak mě shodil. Letěla jsem zlomek vteřiny vzduchem a pak udělala několik nedobrovolných kotoulů v písku. Agarit poplašeně ržál a odcválal stranou. Pomalu jsem se zvedala na rukou, ve snaze odhalit případné zlomeniny, ale věděla jsem, že z toho budou jen modřiny.

Větší starosti mi dělal Agarit. Něco ho muselo vyplašit, ale co? Agarit nikdy nepatřil k těm koním, kteří se děsí i vlastního stínu.

Sheila byla u mě první a Coil také sjel ze sedla, aby se na mě podíval, což mě více než potěšilo.

„Rebeko? Stalo se ti něco?"

„Ne, ne dobrý, jsem v pohodě, vážně." Teď už jsem za Coilovy - ach - pomoci stála na nohou. Nejmladší z nás - čtrnáctiletý Mitch mezitím chytil Agarita a snažil se ho uklidnit.

„Co se tam sakra dělo?" Coy se mračil a prohlížel si křížek. „Máš s tou překážkou fakt nějakej zásadní problém?"

Vzdychla jsem. „Není to tím křížkem, jsem si jistá," vysvětlovala jsem pomalu, jako by byl nějaký zaostalý. „Ne tentokrát. Něco ho vyděsilo. Předtím byl... naprosto v pohodě."

Obrazy před očima blikaly, snažila jsem se vzpomenout, co vyvolalo pád. Tohle nebylo v pořádku. Nebyl tak úplně jako ostatní koně. Náš vztah byl velmi výjimečný. Za celý svůj život mi Agarit ještě nikdy neodmítl poslušnost jen tak. Vždycky k tomu měl nějaký dobrý důvod.

Vzpomínky se mi vracely jedna za druhou a přestože se to celé stalo před několika vteřinami, už teď jsem měla problém si všechno vybavit.
Pracovní cval. Nájezd na křížek. Všechno pěkně v klidu. Záblesk Leslie někde vlevo mým periferním viděním. Předníma nohama už se zvedal ze země. Jemné zasyčení někde zezadu. Odskočení Agarita stranou. Pád do písku kolbiště... moment. Zasyčení. Ano, teď jsem si byla jistá.

„Vlastně jsem zaslechla nějaký zvuk, " zamumlala jsem, vědoma si toho, že mi to nebudou věřit. „Znělo to jako... zasyčení. Nějaké kočky. Támhle u růžových keřů."

V té chvíli se moje oči zaostřily a já bleskově pohlédla k místu, odkud jsem ten zvuk zaslechla. Po stromy, za řadou keřů se mihl stín. Nezřetelný, rozmazaný, tak rychlý, že bylo těžké uvěřit v jeho existenci. Ale byl tam. Něco tam bylo a zasyčelo to na mě. Ať to bylo cokoli, zavinilo to ten pád.

Coil tupě sledoval můj pohled. Bylo mi víc než jasné, že on tam nic nevidí. Na krku mi naběhla modrá žíla a horečně pulsovala, v krku se mi formoval velký knedlík.

„Rebeko? Slyšíš mě? Uuu..." Mával mi rukou před obličejem. „No tak, prober se."

Rukama mě pevně svíral kolem ramen. Otočila jsem hlavu, aniž bych si všímala jeho snahy. Větve keřů jemně povlávaly ve větru  vrhaly na trávu tenké tmavé pružky.

Zdálo se, že je všechno, jak má být. Přinejmenším žádné tajemné syčící zvíře. Stín zmizel. Veškerá zvláštní energie, kterou jsem ještě před chvilkou cítila ve vzduchu, a která mi rozproudila krev v žilách byla pryč. Ten silný nápor, který mi stahoval hrdlo postupně povolil a dovolil mi opět volně dýchat. Tep, který mi hlasitě bubnoval v uších se zvolna uklidňoval.
Coilovi se konečně povedlo otočit mě k sobě tváří. „Haloo... jsi v pohodě? Becko, je ti dobře?"

Zatřásla jsem hlavou a konečně se mu podívala do očí, ve tváři opět příčetný výraz. Překvapilo mě, že když jsem promluvila, můj hlas zněl mnohem klidněji než jsem se ve skutečnosti cítila. „Ne, ne. Nic se nestalo, jsem v pohodě, vážně. Jen....zdálo se mi, že něco vidím."

„Něco jsi viděla? Kde?" Sheilin hlas zněl starostlivě, když si klekla vedle mě. Podívala jsem se do jejího bystrého a oddaného obličeje, potom přelétla očima ke Coilově šokované tváři a uvědomila si, že mi nepřipadá jako nejlepší nápad povídat o tom stínu svým přátelům z oddílu.

„Vlastně... vlastně nic. Chci říct, že se mi to asi zdálo, nebo tak."

Nikdy jsem nebyla dobrá lhářka. Sheila nespokojeně mlaskla a Coy povytáhl jedno obočí. Už jim ale nezbyl čas na další otázky, protože to už k nám dobíhali Thomas Meyer s Leslie a Mitchem, kteří mezitím také slezli z koně. Mitch držel v ruce Agaritovy otěže a snažil se koníka uklidnit, což mu šlo jen velice těžko. Černý anglický plnokrevník ztěžka funěl a koulel očima, v těch velkých tmavých očích jsem viděla veškerou hrůzu. Ty víš, co bylo v tom křoví, viď, šeptala jsem v duchu s jistotou.

„Můžete mi říct, co to tady zase vyvádíte? Snažíte se nám zorat kolbiště, nebo se vážně nedokážete udržet v sedle?"

Leslie s k trenérovi přidala. „Málem sis ho zmrzačila. Měla by sis příště rozmyslet, než se budeš hrabat na koně."

„Hej, Les. Nech toho." Vděčně jsem pohlédla na Coyla, který se překvapivě postavil na mou stranu. I Sheila vypadala zaraženě, jak tam tak stála s otevřenou pusou, očividně se chystala říct něco na mou obranu, ale nebyla dost rychlá. „Beck nespadla náhodou. Ten kůň se fakt splašil. Něco viděl."

Mitch stále stejně neúspěšně hladil vraníka po čumáku a ten se mu už potřetí pokusil ukousnout prsty. „Je to pravda. Ten chudák se vážně šeredně vyděsil."

Leslie se postavila po boku Meyera a založila si ruce v bok, propalujíc nás zlostným pohledem. Trenér se významně podíval na Coilovy ruce, stále pevně ovinuté kolem mého pasu, jak mě vytahoval na nohy. Ten se začervenal a opatrně se, aby mě neurazil, odtáhl stranou.

„Prokristapána." Thomas Meyer zavrčel jako zuřivý tygr. „Už to proboha živýho pro dnešek zabalte, nebo si tady ještě někdo něco zlomí. Tohle pochodování dokolečka stejně nemá s tréninkem nic společnýho."

Sheila mě vzala kolem ramen. Ještě jsem byla natolik otřesená, abych se dokázala zaobírat trenérovými jízlivými poznámkami.

„Jsi fakt v pohodě?" zeptala se tiše, když mě odvedla stranou. Mitch s Agaritem cupital pár metrů za námi.

„Jasně, vážně to byla asi nějaká halucinace, normálně se něčeho leknul. Nedělej si starosti."

„Tak jo, fajn. Dobře."

Vděčně jsem se na ni podívala. Nespolkla to, to jsem věděla. Ale nechala to plavat a to jsem na ní milovala - nikdy nestrkala nos tam, kam nepatřil.

O necelých dvacet minut později už jsme seděly v teplé kavárně na kraji města. Zlatá lvice byl příjemný podnik s dobrými cenami, kde jsme s Sheilou rády trávily volný čas. Coil se nabídl, že se postará o koně, takže jsme mohly vyrazit už dřív. Samy ve dvou.

„Takže v pohodě?" nadhodila Sheila a usrkla svého kapučína. „Chci říct...to co se dneska stalo...nezměnilo to tvé plány v Norwichi."

„Ne," potvrdila jsem. „A jsem ráda, že Leslie nejede - i když přiznávám že by bylo jisté zadostiučinění moci jí natrhnout zadek."

Sheila mě zkoumavě pozorovala. Někdy mě to až rozčilovalo, jak neobyčejně vnímavá byla. „Ty a Agarit máte mezi sebou tak silné pouto... Nikdy jsem nic podobného neviděla."

Usmála jsem se a roztočila špičkou stříbrné lžičky smetanovou pěnu na hladině kávy, až vířila kolem dokola. „Rozumíme si, to jo. Nedokážu si představit,že bych o něj měla přijít."

Sheila se zaculila a stočila pohled do svého klína. Trvalo mi asi dvě vteřiny, než mi došlo, že přede mnou něco tají.

„No, pochlub se," vybídla jsem ji a upila lahodného nápoje.

Nenechala se dvakrát pobízet. „Předevčírem jsem se seznámila s jedním skvělým klukem," vyhrkla. „Je naprosto dokonalej, takovej příjemnej blonďák a docela inteligentní. Pozval mě na rande."

Po tváři se mi rozlil veselý úsměv. Jestliže moje nejlepší kamarádka byla šťastná, pak já také. „A co dál? Kam teda chceš jít, slečno Fall in Love?" nadhodila jsem.

Teď se zachmuřila. „Nemám tušení," přiznala vzápětí. „A co ty? Už máš jasno?"

Často jsme si takhle povídaly o budoucnosti, jen Sheila a já. O tom, kým bysme jednou chtěly být. Skoro pořád jsme probíraly taky kluky, takže Coila.  Pokaždé, když mi bylo smutno, nebo jsem něco totálně zpackala, byla tu pro mě Sheila a naopak já pro ni. Nevadily jí moje nedostatky, dokonce ani vlčí rodina, o které jako jediný smrtelník věděla. I kdybych sama byla vlk, snad by jí to bylo ukradený. A navíc jsem si mohla být jistá, že moje tajemství u ní bude v naprostém bezpečí.

Co se týče mé budoucí profese, s rodiči jsem se v tomhle názoru dost rozcházela.

„Máma chce, abych byla šťastná. Byla taky taková, když byla mladší. Do všeho se vrhala po hlavě a od nikoho si nenechala nic vymluvit. Chápe mě. Ale Noris…? Myslím, že chce abych šla na medicínu nebo na práva. Je šíleně paličatý."

Sheila povytáhla jedno obočí. „Tvůj otec, nejlepší a nejtvrdší chlap co znám, chce svou dceru poslat na medicínu? Myslela jsem, že zdravotnictvím opovrhuje."

Vzdychla jsem. „Ale je to kariérista. Káplo by z toho hodně peněz. Je to velká prestiž a navíc... otec mě nikdy neviděl jako bojovníka, teda aspoň co já vím. Bohužel nemá dojem, že bych mohla být užitečná nějakým produktivním způsobem. Tohle je docela slušná profese a přinese celému okolí určitý luxus a standard. Rozhodně v tom nehledej obětavé zachraňování lidských životů a podobné myšlenky."

„A ty to chceš? Neuraz se, ale představa tebe v bílým plášti je vážně komická."

„Popravdě? Ne. Ne, fakt ne. Nebudu se vrtat v lidskejch střevech a rovnat zpřelámaný nohy jenom proto, že si to tatíček přeje. Ani omylem. Kašlu - mu - na - to.“

„A co teda chceš dělat? "

„Ještě nevím. Ale bude to něco..." potřásla jsem hlavou. „Něco plný adrenalinu. Abych každej večer mohla přijít domů, políbit manžela a říct, hele zlato... dneska mi šlo o život... nebo, dneska jsem málem umřela... nebo něco na ten způsob..."

Sheila se málem zadusila koláčkem. „Jo, to je fakt cool. A co čekáš, že ti manžel poví? Jo, jo, jsi skvělá, lásko, mrtvoly ty já žeru úplně nejvíc... Bohužel," a vyhlédla přitom ven z okna, kde postával obtloustlý policista a požíral koblihu, „nemyslím si, že u policie jsou ještě nějaký tajný agenti. Zdá se, že jediný, co jim hrozí, je smrt přežráním. Ach, zlato, " parodovala mě spokojeně, „dneska jsem měla tolik koblih, že jsem málem umřela..."

Přešla jsem to netrpělivým mávnutím ruky. „Ještě pořád můžu bejt zabiják. O nájemný vrahy stojí spoustu lidí. Už vidim ten inzerát - odborník na čistou, tichou práci, do rána máte zaručeně po problému a bude to vypadat jako nehoda s elektrickým proudem... jo, jasně. A cena tak deset."

„Stovek?"

„Tisíc, " opravila jsem ji přezíravě. „Pro prašivejch deset stovek bych ani nezvedla telefon."

Sheila se smíchem potřásla hlavou a pak se naklonila opředu, jako by jí najednou něco došlo. „Vyšlo to? Však víš co..." zachytila můj nevyzpytatelný pohled. „Já jen teda, že vypadáš úplně normálně, chápeš...dvě nohy, bez chlupů... bez ocasu-"

Na Sheilinu hlavu obratem přiletěl tácek pod skleničku a málem jí vypíchl oko. Zatímco si dotčeně třela obličej, klidně jsem pokračovala. „Ne, nezměnila jsem se. Je to divný, pravděpodobně jsem jediný člověk ve smečce, kterému se stala podobná věc. Ostatní to nevzali moc dobře. Ale víš, co je nejhorší? Že když jsem otevřela oči, vážně jsem myslela, že je všechno v pořádku - myslela jsem, že jsem proměněná. Od tý doby se cítím jinak. Ale těžko se to dokazuje, otce, léčitele a ostatní pokrytce zajímá hlavně zevnějšek. Ale... je to doopravdy jiný, Sheilo. Moje smysly jsou lepší, ostřejší. Nejdřív jsem si myslela, že si to vymýšlím, ale ne, nejsou to moje hloupý představy. Je to příliš skutečný, aby to nebyla pravda." Zas a znovu jsem žasla nad tím, jak rychle se naše obyčejné řeči dvou kamarádek staly záležitostí téměř zasahující do paranormálních jevů.

Konečně pustila opuchlé oko a položila mi chlácholivě ruku na rameno. „Já budu stát při tobě Beck,vždycky. Ať budeš šelma nebo ne, vždycky budu tvoje nejlepší kamarádka."

Zvedla jsem k ní zrak. „Já vím. Věř mi, že tohle je jediná věc, kterou jsem si teď doopravdy jistá." Hladila mě po ruce a přitom rozváděla svoji teorii.

„Myslím, že být... jiný neznamená horší život. To určitě ne...,"

Skepticky jsem ji přerušila „Platí to i v případě, že být jiný znamená být krvelačný vlkodlak, lovec upírů? Život vlka je boj a krutost na plný úvazek. Jsem jenom obyčejná sedmnáctiletá holka a být vlkodlak je rizikové povolání. Musíš se pořád ovládat a kontrolovat, protože máš takovou sílu, že obyčejnému člověku klidně i omylem rozdrtíš lebku. Nikdy se nesmíš dát na špatnou cestu. A nikdy nesmíš porušovat pravidla - tedy pokud nechceš zemřít."

„Ale no tak. Nedokážu si tě představit krvelačnou a budící hrůzu. Vsadím se, že z tebe by bylo roztomilé záludné štěňátko, Beck. Nemyslím, že bych se tě bála."

„To říkáš teď. Co ale potom, až před tebou bude stát vlk velký jako kráva s tesáky silnými jako tvoje ruka? Nezměníš názor?"

„Dobře, dobře. Já jen říkám, že to nemusí být až tak špatné. Pomysli na ten pocit svobody a volnosti... Taková hrdost. Já být na tvém místě, brala bych to všema deseti. A navíc, nemůže to být taková změna, ne? Psychické změny máš za sebou. Tohle by už jen znamenalo zvyknout si, že když ráno koukneš do zrcadla, tak tam neuvidíš holku, ale prostě -"

Vzdychla jsem. „Hrozně bych chtěla vědět, CO je se mnou špatně."

Na okamžik se zamyslela. „Mluvilas předtím o léčiteli... co je to zač?"

Jmenuje se Sirius. Je to ten ach-až-tak-klidný-laskavý-a-starostlivý chlápek, který je sice bože-tak-šíleně-šikovný, ale jinak příšerný otrapa. Ve skutečnosti to není obyčejný doktor, spíš něco jako... veterinář."

„Nemůže ti pomoct?"

„Ale já nevím, jestli vůbec chci pomoct, chápeš? Už pomalu nevím, co vlastně chci. Dokud jsem se nezměnila, měla jsem strach. Teď si mi to ale líbí, to všechno... Mám vlčí výhody v lidském těle. Jsem rychlejší, silnější, mám lepší čich... a nepotřebuju k tomu chlupy a deseticentimetrový tesáky."

Sheilino obočí se spojilo do úzké linky. „Já mám takové divné tušení, Beck," vyslovila se konečně, „víš vůbec co vlastně dělají s vlkodlaky, kteří nejsou schopni proměny?"

Tok jejích myšlenek mě zarazil. Prohlížela jsem její obličej, ale nenašla v něm ani stopy po nějakém vtipkování.

„Ne, nevím. Už jsem řekla, že si myslím, že jsem první kdo-"

Sheila se naklonila dopředu a stisk jejích prstů zesílil.

„Ale jestli ne..."

Věděla jsem co chce říct a všechny svaly po těle ztuhly a srdce jako by se na moment zastavilo, v reakci na tu myšlenku.

Jestli nejsem první, tak kde tedy skončili ostatní nepovedení vlci?

„To nemůže být pravda," zašeptala jsem, „vůdce je můj vlastní otec, ten by přece..." zmlkla jsem, abych nadále neobelhávala sama sebe.

Můj otec je schopen všeho a já to moc dobře věděla.

Omlouvám se všem čtenářům za to, jak dlouho mi trvalo přidat tuhle kapitolu, kterou jsem asi třikrát přepisovala a stále s ní nejsem spokojená. Podle mě je trochu slabší... Prosím o komentáře, s kritikou i vším ostatním!

Předchozí                                                                                                               Další                                                                                       

Autor: Arkana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fire and Ice : Another clan - 3. kapitola: